Chystá se otevření největšího skiareálu Ameriky, odhalen jeho název a logo

První velmi zajímavé marketingové výstupy spatřily světlo světa čtvrt roku před listopadovým oficiálním otevřením největšího skiareálu USA, jenž vznikl propojením stávajících středisek Park City Mountain Resort a Canyons.

Jak už jsem tu psal v prosinci, provozovatel obou středisek, koncern Vail Resorts, si na první fázi propojení pro sezónu 2015/16 připravil 50 milionů dolarů, z nichž financuje zejména novou propojovací 8-místnou gondolu a výměnu dvou původních lanovek King Con a Motherlode. Vzniká tak obrstředisko na 3000 hektarech plochy, s více než 300 sjezdovkami obsluhovanými 38 vleky/lanovkami, se 7 terénními parky.

Nové středisko se bude jmenovat Park City a kromě zveřejnění svého úvodního promo videoklipu taky odtajnilo své logo. Nad psychologií vzniku tohoto logotypu se chci pozastavit.

Jak velké logo?

Marketéři se poměrně často zaobírají detailními ohledy, jež zůstávají mimo spontánní vjem laického konzumenta. Mám použít tohle slovo, anebo tohle druhé? Mělo by tohle být modré, nebo spíš do zelena? Je tahle věta nezbytná, anebo ji raději vyhodím? Má to logo být takhle velké, či spíš menší?

Posledně zmíněnou zdánlivou zbytečností se nedávno zabýval kolega z VR webmarketingu. Své pečlivě vybrané testovací publikum požádal, aby si zvolilo, která velikost loga resortu v promo videoklipu jim připadá nejlepší.

Své logo ukáže resort v každém typu svého promo videa; buďto na začátku (tzv. intro), či – povětšinou – na jeho konci (tzv. outro), na pár vteřin času. Přirozeně, středisko může mít své logo ve videu umístěno ve formě jakéhosi vodoznaku v jednom z rohů obrazovky po celou dobu stopáže, to však nebylo předmětem testu.

Střediskové prodejny: Držet svou lajnu

Lyžařské obchody nenápadně mizí z ulic měst. To otevírá šance provozovatelům horských středisek. Prodej sportovního zboží není snadným byznysem za žádných okolností; provozovny v horách mají život o to těžší vinou sezónnosti a silné závislosti na počasí. Střediskové prodejny nicméně vládnou mocí posílit a rozšířit povědomí o značce resortu. A se stále se snižujícím počtem […]

Loga horských středisek: Slovensko O-Ž

Závěrečné, deváté pokračování komplexní série hodnotící logotypy tuzemských horských středisek. Dnes druhá polovina slovenské abecedy. ↑ Kdyby si oravští borci odpustili tu zbytečnou vločku, jejich znak by tím získal o řád vyšší glanc, nejspíš. Bylo by to své, pevně rozpoznatelné kdekoli, barevně vkusné. Font i jeho aplikace bez výhrad, protekce za obsah druhého řádku udělena. […]

Loga horských středisek: Slovensko A-N

Osmé pokračování komplexní série hodnotící logotypy tuzemských horských středisek, na Slovensku řažených pro „snazší přehled“ – v doslovném předkladu: pro autorovo geografické diletantství – abecedně. Dnes od Bé do eN. ↑ Znak mému už dost pamatujícímu oku nemůže neasociovat motiv kanadského Marmot Basin, ale to nechť je vnímáno jen jako punc originalitě velmi zdařilého slovenského pikta. […]

Loga horských středisek: Beskydy

Zde jsem seskupil podobně koncipované beskydské nápady. Shora v případě Kyčerky není marný pohledně vyvedený emblém sněhové vločky v 3D efektu a s nádhernou barevnou volbou. Písmo logotypu však všechno kazí. Naddimenzovat, nejspíš i změnit font a definitivně i barvu. Černá, zlatá, tmavší modrá ze SV rohu vločky či jejich kombinace budou fungovat mnohem líp. Toto logo má na víc. Zvlášť, když za ním stojí tak likvidní investor.

U prostředního loga Malenovic působí motiv vločky (jde-li tedy o vločku) kontraproduktivně, včetně fontu obou nápisů, včetně efektu sněžení. Vločka, na kterou sněží? Za stejně vadné považuju i spodní logo Palkovic. Zvolený znak na hranici zbytečnosti, diletantská práce s textem, záměr napasovat něco do volného SZ rohu místopisného názvu fakt nedopadl.

Toto naopak považuju za povedená beskydská loga. Horní Kempaland za vyloženě pohledné v symbolu i fontu, řemeslně skvěle odvedená práce. Ski Řeka solidní pikto, klopotnější typo, akcentovat „skiareál“ v logu je dnes nadbytečností. Všimněte si navolených barev u obou značek. Tohle je jeden z vhodných směrů pro skiresorty, zářivé světle modré a žluťoučké nechť lyžování nechá přímořským destinacím. Kempaland výborná práce, Řeka lepší tuzemský průměr.

Loga horských středisek: Jeseníky

Šesté pokračování komplexní série hodnotící logotypy tuzemských horských středisek, pohoří po pohoří. Dnes Jeseníky.

Dobrý nápad, chytré provedení, povedená simulace průhlednosti kopce a současně 3D efektu. Působí to dobře, srozumitelně, originálně. Velmi rozpoznatelné. Krásná barevnost. Škoda jen ignorovaného rozpalu hlavního názvu a nepřirozeného háčku nad poslední literou. Jinak by se mi to moc líbilo.

Když jsem výše zmínil absenci nápadu, ukážu na jeho přítomnost nikoli ve znaku loga (to je ta snazší část), nýbrž v typu.

Schválně – všimli jste si někdy během 4 let existence značky poslední zimní olympiády vtipného vyřešení kompozice písma v logu ZOH 2014? Lze této ruské typografii (provedené Śvýcarem Christophem Martim z nadnárodní agentury Interbrand) cokoli racionálně vytknout – od nápaditosti přes kerning či jemné detaily liter po barevnost? Všechno považuju za dokonalé. Historicky jedna z nejpovedenějších značek, jež měla koule odpustit si emblém a wordmark současně ve znaku použít jako webadresu. (Přičemž výsledná jednoduchost nevznikala snadno a byla redukována z mnohem složitějších skečí.)

Loga horských středisek: Šumava až po Chřiby

Ve svých hodnoceních dodržuju zásadu nehanět malým lokálním kopcům jejich dobře míněnou snahu; aplikuju ji tedy i v případě šumavské Kvildy. Ačkoli v jejich logu není nic k pochvale: má podprůměrnou typografii, ohraný kýčovitý motiv a nevhodné odstíny přímořského letoviska. Chrání jej však imunita malého areálku.

Lipno si zaplatilo redesign značky u elitního tuzemského logo-ševce, studia Najbrt. Najbrt zřídkakdy vymyslí něco geniálního, ale téměř vždy dodá sebevědomý trendy-minimalismus, jenž dává smysl, bývá sterilně čistý a prostý chyb. Podobně na mě působí i lipenská najbrtovina – nejsem z ní unešen, natož dojat, ale nemám proti ní žádnou věcnou výhradu. (A tak by to nejspíš mělo být.)

Najbrt sám na svém webu připodobňuje svou lipenskou práci k symbolice turistického značení; to já z něj vnímám marínu a s trochou představivosti (a panákem do každý nohy) i celkový piktogram jezera. Ten Lipno používá i jako samostatný grafický znak spolu s červenou tečkou – tady už je to směrem k publiku hodně odvážné. Ale co – pokud Najbrti prodali Ostravě tři vykřičníky, proč by ne Lipnu tři kolečka. Celkově jde o moderní čistou značku hodnou přiměřeného respektu.

Loga horských středisek: Orlické hory a Králický Sněžník

Na žádost jistého oborového subjektu se v této sérii zabývám logo-designem tuzemských horských středisek. Dříve krušnohorskými areály, lužickými a jizerskohorskými, krkonošskými, dnes orlími a králíčími.

U tohoto člověka napadá, zda to vůbec autor myslel vážně. Bezdůvodné, bezradné, zbytečné. A tak ikonický kostel v Čenkovicích mají.

Další, kolikáté už nelogo na tuzemských horách. Není co hodnotit. Sportareál České Petrovice nemá značku.

Zimní areál Gangsberg aspoň své logo má. Jednoduchý, nepřeumělkovaný motiv, solidněji zpracovaný než typo, ale ani to není tragické. Pro potřeby lokálního kopce dostačující, rozpoznatelné, své. Profi typografové v panelu Fontu by se tomuto vysmáli, já na tristní poměry tuzemské horské branže dávám 2 hvězdy z nikomu nedostižných pěti.

Loga horských středisek: Krkonoše

Na žádost jistého oborového subjektu se v této sérii zabývám logo-designem tuzemských horských středisek. Dříve krušnohorskými areály, lužickými a jizerskohorskými, dnes krakonošskými.

Skupina SNOWHILL sdružuje momentálně čtyři střediska, vedle vyobrazených tří krkonošských ještě areál v Mariánských Lázních. Každý alianční člen obdržel svou vlastní pastelovou barvu (nic dvakrát šťastného) a co hůř, namísto slušného loga totožný generický piktogram vločky. Značka výstižná jako obrázek mičudy pro libovolný fotbalový klub.

Jenže zákazníkům (to je ta strana, která má vždycky pravdu – alespoň tu příslovečnou) je dočista fuk, do jaké vlastnické struktury ten který skiareál formálně patří. Má-li značka střediska plnit svou funkci, vážně to nemůže být razítko sněhové vločky, sluníčka nebo sněhuláčku. To dostávají děti v šatně v mateřince.

Přitom interní logo herlíkovického Bubákova si stojí (na nenáročné poměry lokálního kopce) víc než slušně. Takto tahem ruky stejného grafika mít každý z aliančních skiareálů charakterově příbuzný, přesto rozdílný logotyp – tleskal bych takovému řešení. Takhle si nechám ruce v trenýrkách.

Loga horských středisek: Lužické a Jizerské hory

Nedávno TMR na liberecké radnici svůj projekt představovala ve stylu devadesátkových heyday časů Viktora Koženého a jeho desetinásobku. Když jsem se šéfů Hlavatého a Rattaje ptal, odkud plánují získávat pro jejich projekt mnohonásobně vyšší návštěvnosti té stávající, kloudnou odpověď jsem – žádné překvapení – nedostal. Jistě, budou lyžaře krást okolním střediskům, jak to dělali doteď. Případně – opět, jako to dělali doteď – budou lákat a svážet citidioty s nulovým vztahem k horám, a zamoří tak další kopec v řadě měšťáckými manýry, prznícími přírodu i podobu lyžování, jak jsme ji znali a milovali.

To všechno za situace, kdy všechny skiareály kolem křičí: „Máme málo lyžařů, potřebujeme jich víc.“ Ani jediný neprohlásí, že má dost těch stávajících. Všichni chtějí víc.

A všichni budou dál křečovitě spotřebitelům vnucovat spotřebu, kterou nepotřebují – až do soudného dne.

Kdy už si branže ze sebe přestane dělat legraci a vezme na vědomí, že lyžování jako masová rekreační aktivita je z dodavatelského hlediska zřetelně za hranicí saturovanosti? Stejně jako celá naše zdegenerovaná konzumní společnost.

Loga horských středisek: Krušné hory

Na žádost jistého oborového subjektu se v této sérii zabývám logo-designem tuzemských horských středisek. Dnes krušnohorskými areály.

Pořadí níže prohlížených logotypů není určeno ani abecedou, ani hodnotícím skóre, ani náhodou. Nýbrž geografií – postupovat budu preferovaným směrem slavného amerického emigranta, pana Deana Reeda: od západu na východ.

Středisková loga: the Good, the Bad and the Ugly

Na žádost jistého oborového subjektu se budu v několika budoucích článcích zabývat logo designem tuzemských horských středisek. V následujcím textu vysvětluju, jak vnímám toto téma v obecných souvislostech branže.

Logo je obvykle prvním vizuálním sdělením, které firma vysílá směrem k publiku. Silnou grafickou značku si lidi podvědomě spojují se společností, aniž by potřebovali vidět její název. A naopak. Vybavíte si podobu značek Helly Hansen, Nordica, Fischer? Nejspíš snadno a neomylně.

Logo design je často chápán jako něco třeskutě jednoduchého – a ačkoli efektem silného loga by vskutku měl být jednoduchý piktogram, neplatí častá domněnka laiků, že co je jednoduché, je i snadné. I vzhled světoznámého nakousnutého jablka je výsledkem striktně ukázněné geometrie.

Přestože logo bývá základem vizuální identity daného byznysu a často je na jeho základě vytvářen podvědomý první dojem, logo není brand. Brand je kompletní povědomí o značce, zákaznický vjem o firmě jako celku. Brand horského střediska je to, co si lyžaři o středisku vypráví mezi sebou v bufetu a na sociálních diskuzích.

Co se stane ve Vegas, zůstane tam: časuvzdorná lyžařská nostalgie znovuzrozeného resortu

Jde-li o branding, a nejen geografický, v mnoha ohledech jsem staromilským příznivcem toho, čemu se říká retro nebo vintage. Klasické, staromódní grafiky.

Lapidárně pojmenovaný „Las Vegas Ski & Snowboard Resort“, slabou hodinku od Stripu vzdálený (SZ směrem na Death Valley a Frisco), na severních svazích místních třítisícových hor situovaný areál plní zvláštní poslání.

Středisko dobře ví, že vzhledem k blízkosti jednoho z hlavních turistických magnetů planety nemůže být propagováno jako striktně lyžařský areál. Příliv laických návštěvníků toužících vypadnout na půlden z neónového blázince do klidu přírody způsobuje, že dvoukřeslo na stařičké lanovce běžně sdílí ostřílený lyžařský veterán s někým třeba z Brazílie, kdo nikdy neviděl sníh.

Marketéři LVSSR stáli před úkolem upozadit vnímání místa jako tradičního skiareálu ve prospěch pojetí celoročního zábavního přírodního parku, jakési dobrodružnější alternativy Vegas.

Jak stimulovat loajalitu lyžujících srdcařů? Napoví americké profi sporty

V jednom z nedávných článků jsem popsal napohled podivnou paralelu, jak se horská branže může marketingově inspirovat od golfové. Dnes se pustím do – opět napohled – možná ještě divnější věci. Má se lyžování co učit od profesionálních kolektivních sportů?

Aby šlo srovnávat, bude vhodné zkusit nalézt nějaké společné momenty mezi fotbalem, hokejem, basketem, baseballem, atletikou atd. na jedné straně – a (zdůrazňuju že rekreačním, nezávodním) lyžováním. Zkusme to.

Kolektivní sporty, stejně jako lyžování, mají své sezóny. Profi ligy chtějí přllákat a udržet si co nejvíc platících diváků, horská branže dtto s aktivními návštěvníky, pro zjednodušení je zde nazývejme souhrnně lyžaři. Oba sporty prodávají jednorázové vstupenky (do hledišť na jedno konkrétní utkání vs. denní skipas) i sezónky.

A právě o sezónkách tu bude řeč. Protože právě to je oblast, v níž profesionální ligy dělají z lyžování školáka, co nedává moc pozor.

Neziskovky, novodobá metla hor: bez vody to nepůjde 1/2

Dosud šlo o to, co střediska provádí přírodě. Odteď může jít o to, co příroda začne oplácet skiareálům.

S bagry paběrkujícími sníh z lesa nebo náklaďáky pendlujícími mezi skiareálem a desítky kilometrů vzdálenými silničními návějemi, není snadné snít dvakrát optimistické sny o budoucnosti zimní rekreace. Kdo by si před deseti či dvaceti lety představil, že počasí začne být tak skoupé, že nízko položené areály za celou zimu neotevřou a i ty vyšší budou rády, když vydrží v souvislém provozu 10 týdnů?

Dnes se provozní strategie středisek spíš než na jakoukoli expanzi zaměřují na starosti, jak si zajistit dostatek vody a jak s ní hospodařit, jak rozšířit nezimní aktivity, jež by zaplnily hotely a restaurace a jak udržet nějakou podobu celoroční pracovní síly. Nová enviromentální realita vystupňovala poptávku po energetické efektivnosti a po větších zdrojích vody – přírodní i recyklované. Nastartovala výstavbu nových letních atrakcí coby pojistky proti slabým zimám, což může rozjitřit – a nejspíš rozjitří – nové typy konfliktů s ochranáři.

Vrtochy panímámy přírody ohrožují čerstvé multimilionové investice do nových lanovek, zasněžování a restaurací na svazích. Půlstoletí nelítostných konfliktů amerických středisek s ekology, jimž překážela snaha horských resortů poskytnout návštěvníkům atraktivní prostředí, bylo vynulováno. Vynulováno vyšší mocí klimatických změn, jejichž vpád v takovéto síle čekal málokdo – či alespoň ne takhle brzy.

Vznik floridského Disney Worldu

Poté, co se potvrdil úspěch anaheimského Disneylandu, bylo jen otázkou času, kdy dojde na jeho východoamerickou verzi.

Walt často prohlašoval, že nesnáší pokračování a nechce se nikdy opakovat; byl názoru, že zkoušet duplikovat nějaký existující úspěšný model je známka lenosti a nedostatku invence. Proto jakákoli představa o novém Disneylandu vždy vycházela z premisy, že nepůjde o prostou repliku kalifornského parku.

Walta vždy deptalo motely a restauracemi ucpané bezprostřední okolí Disneylandu a věděl, že pokud kdy půjde na východ, bude muset stavět na o mnoho rozlehlejším prostoru. Jednak kvůli eliminaci náplavy přiživujících se podnikavců, jednak měl v hlavě spoustu nových snů o nových atrakcích, vyžadujících si své místo. Jak snil Walt Disney celý svůj život velké sny, tentokrát byly gigantické: zahrnovaly i vlastní letiště, průmyslový park s kompletní obslužnou infrastrukturou, dokonce celé vlastní město.

Plánovat východoamerický park začal Walt v roce 1959. Chtěl jej sice mít na východě, ale ne blízko vlastního pobřeží, aby se vyhnul konkurenci mořských pláží. Po špatných zkušenostech se spekulanty v Kalifornii podnikal veškerý průzkum v nejvyšším možném utajení. Jakmile se v roce 1963 rozhodli pro floridské Orlando, Disneyův právník Robert Foster začal pod falešným jménem Robert Price skupovat obrovské lány pozemků. V létě 1965 začaly o projektu psát místní noviny The Orlando Sentinel a ceny blízkých ploch vylétly ze $180 za akr na desetinásobek. Poslední pozemky Disney pořizoval za $80 tisíc na každý akr.

Rodina základ státu (a horského byznysu?)

Schválně – přišel vám už někdy na mysl následující paradox?

Lyžařský průmysl zhusta sponzoruje nejrůznější sportovní esa, jejichž zviditelnění pak hledí využít při propagaci svého byznysu směrem k široké veřejnosti. Nejspíš v logice, že hvězdy/ hvězdičky závodních tratí a ramp snowparků budou tou pravou inspirací typickému lyžařskému BFU.

Nějakému týnejdžrovi možná; nejsou však dlouholetou, chronicky jak přes kopírák všude vzývanou modlou lyžařské branže – rodiny s dětmi?

A pro takovou lyžující mámu od dětí – kdo nebo co je asi inspirací?

Její sny budou v tomto ohledu asi trochu jednodušší. Nejspíš představa své spokojené rodiny někde v příjemném prostředí za slunečného dne na dobrém sněhu. Něco podobného.

Facebook ve studené válce s YouTube, v Bohemii všechno při starém

Letos zjara jsem tu vzpomenul michiganský skiresort Mount Bohemia, možná nejztřeštěnější skiresort Ameriky, s jejich výstřední videosérií. Nedávno zveřejnili díl nový.

A nezůstává nic dlužen filmům předešlým. Sestříhaná dvacetiminutová stopáž z březnových karnevalových oslav jara Mardi Gras je znovu plná unikátních charakterů, nestandardních dějů a emocí; nechybí ale ani pořádné lyžování. A taky ABBA skibus – jak by mohl!

Bohemiánské ski filmy splňují všechno (či většinu) ze současných trendů moderní videopropagace: přijmout sami sebe ve své jinakosti, být autentičtí a upřímní, vybočit z řady netradičně, excentricky pojatým marketingem. Žádné kýčovitě šťastné rodinky s dětmi, načančané prostředí, katalogové počasí. Pravý opak! Život se s málokým v Michiganu babrá, tak proč to předstírat na Bohemii?

Film skiareál pověsil na svůj YouTube kanál a současně přesdílel na svém Facebooku.

Což je postup, u něhož se chci zastavit – a vpravdě hlavní důvod, proč píšu tenhle článek.

Dolnomoravské (a revelstocké) balistické léto

Kdekdo by mylně hádal, že „horskostřediskovou“ události letošních letních prázdnin byla dvoutýdenní olympijská taškařice na Lipně se svou z veřejných prostředků uměle vyhoněnou pseudonávštěvností. Ne. Událostí léta byl bezpochyby fenomén i teď v září dál se odehrávající na Dolní Moravě – s jeho dvouměsíční, plně organickou návštěvností rozměrů, jimž nerozumím a jež jsem v tuzemsku zažil naposled na VI. československé spartakiádě 1985.

Předně: možná poprvé jako striktně oborový B2B bloger budu muset na sebe dávat majzla, abych nesklouzl do B2C píáru.

Resort Dolní Morava poté, co jsem jej – prvně v životě – v půli letošního srpna poznal, mi svým genius loci silně připomíná jeden kopec, údolí a brand v Kanadě. Vím, že DM tímto příměrem neurazím a že urážka by se nekonala ani opačným směrem. Revelstoke, British Columbia.

Ne, nezkouším srovnávat nesrovnatelné. Revelstoke je mohutnější kopec v masivnějším pohoří a nabízí adekvátně velkorysejší lyžařské možnosti včetně třeba heliskiingu. Rev má taky krásné logo – briskní, jednoduché a pravdivé. Podobně hodnotím dolnomoravský slogan (… hory zážitků) – ten by si měli v DM hlídat, lepší těžko najdou a hledat ani není proč.

V čem však vidím hlavní linku podobnosti Rev a DM, je fenomén jejich letošního léta. Z obou do letoška dominantně zimních středisek se staly plnohodnotné celoroční resorty s nově převládající letní návštěvností.