Vailská historie II.: In Greed We Trust

„Nikdo, kdo žije a dýchá pro hory a má v hlavě mozek, nebude jásat z levných skipasů a rostoucích lyžařských návštěv. Každý blb z ulice si teď koupí sezónku a odjede ředit a znehodnocovat všechno, kvůli čemu se horští srdcaři narodili.“ (Anton Krupicka, horal z coloradského Boulderu)

Včera jsem první díl uzavřel zmínkou o filmovém Gordovi a dnes se mi hodí do titulku použít jeho slavnou mantru Greed is good, tedy že o chamtivost tu běží. Bude to TOLIK příznačné po zbytek dnešního vyprávění;

Než navážu na krachujícího Basse prodávajícího Vail Associates tajemnému panu GG, je třeba představit si zmíněného kmotra v pozadí. Ten totiž nepřestává tahat za provázky dodnes.

Tím je jistý Michael Milken, dnes kašírovaný kalifornský filantrop, v osmdesátých letech jeden z nejbezohlednějších – ať tu na blogu používám ohleduplný jazyk – zloduchů Wall Streetu působících z druhého pobřeží z Beverly Hills, kde obchodoval s junk bonds, extrémně rizikovými obligacemi s nulovým ratingem. (Takový František Mrázek Kalifornie.) V roce 79 jej začali vyšetřovat, v roce 89 odsoudili mj. za podvody, zpronevěru, vydírání a samozřejmě taky za nelegální insider trading – za nějž byl v legendárním filmu Wall Street jen o dva roky dřív odsouzen fiktivní Gordon Gekko, paradoxně. Opravdový MM vyfasoval 10 let vězení, $miliardu(!) pokuty a doživotní zákaz ve finančním sektoru.

Vailská historie I.: navíckrát ukradený klučičí sen

„Už od svých dvanácti let jsem snil, že jednou povedu lyžařské středisko. Po ničem jsem nikdy netoužil víc.“ (Pete Seibert, duchovní otec Vailu)

Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se v letech 1996 až 2001 shledal být nachomýtnut do intenzivně eskalujících okolností US horského byznysu v Aspenu a Vailu. Až s výhodou zpětného pohledu chápu, že šlo o epicentrum zdaleka nejdivočejších událostí v moderní historii branže.

Vrcholil agresivní realitní boom v horách i pod nimi (v těch rocích se proměnila i významná část lasvegaského Stripu, například). Ve víru šílené investiční mánie horská střediska standardně fixlovala, nectila pravidla, uplácela, intrikařila, kradla aglomeracím z horských toků vodu, nechávala vzdorující městečka bankrotovat ve vleklých soudních kauzách a jejich starosty svým vlivem dlouhých prstů odvolávala z radnic. Zvěř byla expanzí resortů v masivních počtech vytlačována do míst, kde neměla šanci přežít. Vykořisťování ilegálních pracovníků za zlomky minimální mzdy frčelo tehdy, jako frčí dnes. (Ne, že by místní legálové na tom byli o moc líp.)

V roce 1998 Vailu těsně před sezónou shořela rukou žhářů horská restaurace a 4 budovy terminálů lanovek, případ 15 let vyšetřovala FBI. Ani zlopověstná aspenská epizoda, kdy si pan Viktor Kožený nakrátko pořídil Peak House, nejhonosnější rezidenci ve městě, aby v ní udělal rychlý dojem na zazobané kavky a připravil je o stamiliony, se těmto poměrům obdobím, místopisem ani stylem provedení nijak nevymyká.

Krátce po přelomu milénia pak praskla akciová bublina a nedlouho nato spadla newyorská Dvojčata, což škaredou symbolikou zavřelo jednu epochu novodobých dějin. Nic potom už nebylo – a nikdy nebude – tak svobodné a nadějíplné, jako tehdejší nezkrocené devadesátky.

Jak porazit Vail a Aspen v jejich vlastní hře: Sunny 700

Jak byl loňský zlatý SuperBowl fenomenálním, letošní nevídaná obrátka NE Patriots jej minulé noci v kráse i dramatičnosti strčila do kapsy. Podobné provedl v horské branži jistý coloradský outsider oborovým obrům Vailu a Aspenu.

Před časem jsem si vymyslel dvojpříběh, jak koblihárna nebo horské středisko může svou absurdně napálenou cenovkou přilákat pozornost médií – a do nich pak sdělit pravý opak.

Když jsem pak na margo těchto příběhů obdržel čtenářskou námitku, kdo že by si takové předražené koblihy kupoval, v reakci jsem doslovně napsal:

Cena je pouhou číslovkou.

Cenovka vůbec nereflektuje, kolik lidí je ve skutečnosti ochotno za svou (často zvrácenou) touhu zaplatit. Jako třeba dva tisíce babek za jednu koblihu.

Jenže tyhle bláznivé ceny neexistují jen tak zbůhdarma. Ani aby pouze ukojily rozmary pár rozhazovačných výstředníků. Každá šíleně přestřelená cenovka přitahuje pozornost spousty lidí a nejrůznějších médií. A jsme opět u mého výchozího wejlského příběhu.

Vailský byznys přijel

Pro mnohé čtenáře nejspíš zbytečný epilog včerejšího příběhu o koblihách a kafi.

V kraji pod jistými evropskými horami je rozeseta přespousta malebných městeček, v nichž žijí ponejvíc dvě převládající sociální skupiny vesměs spokojených obyvatel. Jedněm, kteří vedou spíš normální až skromnější životy, říkejme Východňáci. Pak jsou tu ještě Zápaďáci – to jsou ti bohatší až rozmařilí.

Jedním ze šťastných a spokojených západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou zimu, když je dobrý sníh, rád jezdí lyžovat.

Jednou, když si opět plánoval svou zimní dovolenou, všimnl si reklamy, že v jejich evropských horách začal provozovat resort ten slavný americký Vail, o němž slyšel celý svět. Resort prodával jen dvě položky, lyžování a bydlení.

Nebylo to ale ledajaké lyžování. Svahy měly kilometry a kilometry délky vzorného manšestru i prašanu, když napadl. Obsluhovány byly fungl novými rychlými lanovkami, na okrajích pist stály luxusní restaurace s krásnými panoramatickými scenériemi, bydlení bylo prvotřídního designu a kvality, se spoustou wellnesu, dalších restaurací, butiků a nejrůznějších služeb. Snad proto taky stálo lyžování €120 za den a bydlení €400 za noc.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako nejspíš každý další, kdo viděl reklamu. Neváhal a objednal si dva týdny vailských lyžařských skipasů a dva týdny vailského bydlení. A nemýlil se, obojí bylo znamenité. Nejlepší zimní dovolená, co kdy zažil. Tonda určitě přijede zas.

Vailské letní obrinvestice

Ač ji navenek příliš nedeklaruje, hlavní motivací za masivními letními injekcemi je vyrovnat kolísání tržeb mezi téměř vždy štědrou zimou a dosud zaostávajícím létem: coby na burze veřejně obchodovaná společnost potřebuje vylepšit cash flow svých ztrátových letních a podzimních kvartálů. Plus udržet stabilnější celoroční zaměstnanost – to všechno se promítá do kondice na newyorské burze kotovaných vailských akcií (NYSE:MTN).

Skupina provozující 11 amerických středisek silně upřednostňuje svou vůdčí letní trojici Vail, Breckenridge a Heavenly pod prémiovým koncernovým produktem Epic Discovery. Jen vloni bylo do letních provozů těchto tří středisek nalito $70 milionů v očekávání, že každé z nich ztrojnásobí svou letní návštěvnost oproti předešlému roku a každé vyprodukuje letní zisk $15 milionů.

Koncern uvažuje selektivně a svá populární zimní střediska jako Beaver Creek, Keystone nebo Northstar, jimž chybí potenciál dobré letní návštěvnosti, neváhá investičně upozadit vůči výše zmíněné top trojce. Naznamená to zanedbávat – například v kalifornském Northstar investovali do jediné lanové skuzavky (zipline) v situaci, kdy v nedalekém, na protějším břehu jezera Tahoe ležícím Heavenly postavili takové dráhy tři.

Vailská střediska se soustředí na skladbu souvisle stoupající uživatelské hierarchie aktivit od jednoduchých výšlapů do okolních kopců přes pokročilejší lanová centra a skluzavky až třeba po lezecké stěny vyšších obtížností. Marketing skupiny VR si je vědom, že v létě se uchází o ještě dovednostně a výkonnostně rozmanitější spektrum návštěvníků, než ve sněhové sezóně: od náhodných městských výletníků po ostřílené dobrodruhy cíleně přijíždějící za tím svým. Tomu přizpůsobují skladbu aktivit a jejich náročnost; tři generace v rámci jedné rodiny by se měly při společné návštěvě zabavit, každá na svém. Třeba vailské kladkové skluzavky jsou k mání od kratších po dlouhé, od nižších (3 metry) po vysoké (12 m), od pomalejších po rychlé.

#VailOpening 2015

Minulý pátek otevřel svou 53. sněhovou sezónu na den přesně, jak si dlouhodobě naplánoval, coloradský Vail.

Středisko vždy dává lyžařům týden na rozježdění se před jedním z hlavních lyžařských svátků v roce, prodlouženým víkendem Díkůvzdání.

Tak jako v předešlých letech, i letos se otevíračka uskutečnila ne na nějakém sporadicky uměle vysněženém betonu plném kamení, ale opět v hlubokém suchém prašanu. Údajně nejlepší opening za poslední roky.

Vail holt musí mít lyžařskou karmu jak hrom.

Experiment z dílny Vail Resorts může znamenat nový standard v oblasti rekreačního lyžování

V polovině srpna zveřejnil koncern Vail Resorts vznik nového produktu, prvního svého druhu v oboru: průkopnickou platformu EpicMix Time.

Aplikaci, jež bude lyžařům na mobily hlásit v reálném čase aktuální čekací doby na lanovkách a umožní jim tak pohybovat se efektivně po středisku. Něco, co dosud mohlo být zjištěno pouze fyzickou přítomností na konkrétním nástupním terminálu.

Vzhledem k faktu, že ve vnímání mnoha lyžařů bývá hodnota jejich investice do lyžařského skipasu (event. celého pobytu ve středisku) odvislá od způsobu, jak tam svůj čas stráví – zda v lyžařském rauši nebo spíš v klaustrofobních návalech u lanovek, může jít o průlomový počin v rekreačním lyžování.

Rekordní vailské investice 2015: čtvrt miliardy dolarů

Na konci jara jsem popisoval Intrawestem vyhlášenou cenovou válku vailské alianci. Ta, než aby se jakéhokoli podobného trh ničícího konfliktu mínila účastnit, odpověděla po svém – akvizicí svého prvního mezinárodního resortu, australského Perisheru.

Ten skupina Vail Resorts koupila za 177 mio AUD (asi 136 mio USD) od dědice australského mediálního klanu Packerových. Akvizice se uzavře až v posledním kvartálu 2015, kdy se dofinalizuje provozní převzetí celého komplexu.

Perisher je největším a nejnavštěvovanějším resortem Austrálie, snadno dostupným z hlavních australských aglomerací Sydney, Melbourne, Adelaine, Canberra a Brisbane. Zároveň jde o největší skiresort celé jižní polokoule.

Vail. Jak nikde na světě

Skiareály si rozmazlily zákazníky nekončícími pobídkami a naučily je nechávat si peníze v kapsách do poslední minuty. Lyžaři si už nerezervují březnovou dovolenou v říjnu, ale v březnu. Branže se stala obětí své vlastní taktiky, kdy střediska čekají na zákazníky, čekající na střediska, co nabídnou. Tento globální trend cestovního ruchu staví na hlavu svými neortodoxními přístupy koncern Vail Resorts.

Následující cifra možná pošle mráz na záda provozovatelům skiareálů odkudkoli, jelikož vědí, kolik sami prodají sezónních karet. Skupina Vail Resorts (VR) má v plánu brzy prodávat 1.000.000 svých Epic skipasů. Milion sezónek ročně.

Cena Epic skipasu je nastavena tak, aby šel na odbyt: v současnosti VR předprodává téměř půl milionu sezónek do 90 zemí světa a tržby z nich představují mírně přes 50 % veškerých příjmů ze skipasů. Epic Pass se zaplatí už za 5 (!) dní lyžování a dovádí k zoufalství ostatní konkurenční aliance, jež by rády prodávaly sezónky aspoň za dvojnásobek Vailem stanoveného cenového stropu. Nyní popíšu, jak svého úspěchu Vail dosahuje.

Vail miluje Lindsey

Od minulého víkendu má svět novou ski-královnu. Nejúspěšnější lyžařkou všech dob se stala americká ikona a současně ambasadorka Vailu Lindsey Vonn. V italské Cortině vyhrála sjezd i Super-G a na kontě už má 63 vítězství ve SP, nejvíc v historii sportu.

Že se dlouhodobě s depresemi bojující GF Tigera Woodse po strašidelném zranění kolene z roku 2013 plnohodnotně vrátí a bude schopná znovu vítězit, čekal asi málokdo. Já osobně ne. Rázem je Lindsey největší favoritkou pro sjezd i SG únorového MS v jejím domovském Vailu.

Nejbohatší skiresort světa svou slavnou rezidentku zbožňuje. V noci tam její rekord připomínají neony, na tento týden středisko vyhlásilo soutěž o 63 sezónních Epic skipasů – nejžádanějšího lyžařského produktu planety – které na její počest rozdá.

#VailOpening

Vail dnes v pátek (11/21/2014) otevřel svou 52. sezónu. Tak jako pokaždé, opening je tu spíš komorní, nijak okázalou slavností spřízněných duší – pokřtí se nové lanovky, ukážou se s místem spjaté celebrity, potkají se štamgasti z celých Států. Rozdávají se drinky, filmuje se ostošest. Pár snímků z dnešního otevření v galerii dole.

Střediskové prodejny: Držet svou lajnu

Lyžařské obchody nenápadně mizí z ulic měst. To otevírá šance provozovatelům horských středisek. Prodej sportovního zboží není snadným byznysem za žádných okolností; provozovny v horách mají život o to těžší vinou sezónnosti a silné závislosti na počasí. Střediskové prodejny nicméně vládnou mocí posílit a rozšířit povědomí o značce resortu. A se stále se snižujícím počtem […]

První skiresorty záměrně oddalují své otevření. Rodí se nový trend branže?

V oboru dosud platilo za výsadu, dokázal-li skiareál (aspoň ten americký) otevřít už na listopadový svátek Díkůvzdání. Kdeže však staré sněhy jsou. Významný aljašský skiresort Alyeska letos vědomě neotevře na Díkůvzdání jako dosud tradičně, nýbrž svůj opening o tři týdny zpozdí až na termín před Vánoci. Rozhodl se tak už v létě. Argumentuje nepříznivě se […]

Socmédia v zákaznických službách

Sociální média se během dekády stala mocným nástrojem zákaznického servisu. Jak s nimi zachází váš skiareál? Fenomén sociálního internetu odstartoval před deseti lety u běžných lidí. Lidí komunikujících, sdílejících, zvědavě sledujících ostatní. Lidí se zorničkami rozšířenými z představy kdykoli v jediném okamžiku rozeslat svůj vzkaz do světa. Návštěvnost webstránek tehdy kulminovala, nově vznikající sociální sítě […]

Nekrolog magazínu Skiing

Kultovní americký magazín Skiing je po smrti. Odešel letos na jaře v 69 letech po dlouhé těžké nemoci a prožil pozoruhodný život. Časopis založil v roce 1948 válečný veterán z Desáté horské divize Merrill Hastings původně jako na zprávy zaměřený lyžařský bulvárek nazvaný Rocky Mountain Skiing. Po několika přejmenováních se v roce 1956 titul ustálil […]

Jak zdravá jsou horská střediska?

Z kombinace mírně nadprůměrného sněhu, vyspělých technologií a slušné ekonomiky vzešla velmi dobrá sezóna. Co čeká branži dál? Celkový dojem akcentovaný největšími tuzemskými resorty může vyznívat impozantněji, než jaká je převládající realita uvnitř horského odvětví. Byznys hlavních hráčů (TMR, Špindl, Skiresort Pec, Klínovec, Dolní Morava a pár dalších) za uplynulou sezónu ne nevýznamně rostl (obvykle […]

Staří srdcaři opouští lyžování, mladí je nenahrazují. Co s tím?

Skiresorty na celém světě sní svůj sen o postarších, movitých zákaznících, co mají čas a zdroje lyžovat, kolik jen ustojí. Realita je zatím taková, že zatímco nejstarší generace z lyžování odchází, mladí nedokážou jejich uvolněná místa na lanovkách zaplnit. Navíc vzhledem k tomu, že mladí lyžují statisticky o polovinu méně než starší generace, skiareály by […]

Socialismus v Americe? Lyžování za babku!

V Coloradu, nejdražším lyžařském státě Ameriky s vailskými a aspenskými skipasy s trojcifernou cenovkou, bude možné lyžovat za kýžený jeden dolar za den. Tamní noviny Steamboat Today předevčírem oznámily, že městská rada kovbojského Steamboat Springs vážně uvažuje, že v nadcházející sezóně nabídne v malém příměstském areálu Howelsen Hill, naproti proslulému „velkému“ Steamboatu, denní lyžování za $1. […]

Loga horských středisek: Krkonoše

Na žádost jistého oborového subjektu se v této sérii zabývám logo-designem tuzemských horských středisek. Dříve krušnohorskými areály, lužickými a jizerskohorskými, dnes krakonošskými.

Skupina SNOWHILL sdružuje momentálně čtyři střediska, vedle vyobrazených tří krkonošských ještě areál v Mariánských Lázních. Každý alianční člen obdržel svou vlastní pastelovou barvu (nic dvakrát šťastného) a co hůř, namísto slušného loga totožný generický piktogram vločky. Značka výstižná jako obrázek mičudy pro libovolný fotbalový klub.

Jenže zákazníkům (to je ta strana, která má vždycky pravdu – alespoň tu příslovečnou) je dočista fuk, do jaké vlastnické struktury ten který skiareál formálně patří. Má-li značka střediska plnit svou funkci, vážně to nemůže být razítko sněhové vločky, sluníčka nebo sněhuláčku. To dostávají děti v šatně v mateřince.

Přitom interní logo herlíkovického Bubákova si stojí (na nenáročné poměry lokálního kopce) víc než slušně. Takto tahem ruky stejného grafika mít každý z aliančních skiareálů charakterově příbuzný, přesto rozdílný logotyp – tleskal bych takovému řešení. Takhle si nechám ruce v trenýrkách.

Středisková loga: the Good, the Bad and the Ugly

Na žádost jistého oborového subjektu se budu v několika budoucích článcích zabývat logo designem tuzemských horských středisek. V následujcím textu vysvětluju, jak vnímám toto téma v obecných souvislostech branže.

Logo je obvykle prvním vizuálním sdělením, které firma vysílá směrem k publiku. Silnou grafickou značku si lidi podvědomě spojují se společností, aniž by potřebovali vidět její název. A naopak. Vybavíte si podobu značek Helly Hansen, Nordica, Fischer? Nejspíš snadno a neomylně.

Logo design je často chápán jako něco třeskutě jednoduchého – a ačkoli efektem silného loga by vskutku měl být jednoduchý piktogram, neplatí častá domněnka laiků, že co je jednoduché, je i snadné. I vzhled světoznámého nakousnutého jablka je výsledkem striktně ukázněné geometrie.

Přestože logo bývá základem vizuální identity daného byznysu a často je na jeho základě vytvářen podvědomý první dojem, logo není brand. Brand je kompletní povědomí o značce, zákaznický vjem o firmě jako celku. Brand horského střediska je to, co si lyžaři o středisku vypráví mezi sebou v bufetu a na sociálních diskuzích.