Archiv pro rubriku: Amerika

Svoboda tančit s kopcem: švédský stůl videomarketingu Squaw Valley

Nakolik pestrá může být tematická paleta marketingových klipů jediného střediska, dnes ukážu na příkladu kreativní videoprodukce kalifornského Squaw Valley.

Sezónní skipas může středisko nabízet standardním tuctovým inzerátem, anebo taky o dost efektivněji osobním příběhem reálné osoby – nejlíp letitého sezónkáře. Jako zde v případě místního rezidenta Davea, sezónkáře 43 let. Jeho vlastními slovy, sezónka mu poskytuje svobodu kdykoli si s kopcem zaskotačit;

Příběhy skutečných lidí táhnou a snad i vždycky budou mnohokrát silněji, než sebelíp vymyšlená umělá reklama. Pokud má středisko štěstí na nějakého bývalého závodníka (a které nemá?), jenž se v místě i s rodinou usadil a vychovává na sněhu své děti, hřích toto pro místní marketing nevyužít. Viz rodina bývalého snb profíka Tima Manninga, žijícíjho v Olympijském údolí 25 let;

Pan Mark Mayer přišel do Squaw před 15 lety jako skibum, aby mohl denně lyžovat. Pak dostal práci na střediskovém parkovišti. Postupem času se vypracoval na vedoucího party vyrábějící přes noc ve Squaw Valley sníh; ve dne Mark dál stíhá lyžovat;

U Adolfa jí slavní: Adolph’s restaurant, Park City, UT, USA

Jsou vzácné jak drahokam v blátě, přesto jsou: zavedené podniky, kde nezávisle na časech a poměrech mají pořád plno. Jedním z takových je ikonický Adolph’s restaurant v utažském Park City – místo, jež pravidelně už 30 let hostí hvězdy Světového poháru.

Nenápadnou nízkou budovu asi až kilometr od lanovek by šlo úplně snadno přehlédnout a minout, kdyby nebyla ověšená pestrobarevnými vlajkami lyžařských států. Její majitel pan Adolf Imboden si její zdánlivou zastrčenost pochvaluje – leží totiž na hlavní čtyřproudové výpadovce protínající město a má k dispozici velké parkoviště i prostor pro venkovní terasu.

Uvnitř je celá vyzdobena relikviemi, jež tu s vděkem nechávají celebrity lyžařského sportu. A samozřejmě jejich podepsanými fotografiemi: nechybí Ted Ligety, Michaela Shiffrin, zpět v čase třeba Hermann Maier, Alberto Tomba, ale taky Dustin Hoffman nebo Robert Redford, oba vášniví lyžaři.

Red Mountain, Rossland: Nevěřte nám, věřte jim

Neotřelý marketingový risk podstoupili v jednom z mála posledních amerických retro středisek; vsadili na skoro až kaufmanovský sarkasmus tít do vlastních řad.

O kanadském Red Mountain jsem do SNOW psal v roce 2009 – nedlouho poté, co severoamerická hypoteční krize začala decimovat poměry v tamní branži.

Tehdejší čerstvý majitel střediska, kalifornský byznysmen s ruskými kořeny Howard Katkov měl to štěstí (v neštěští!), že ač už spřádal své vize obestavět na úpatí ležící romanticky westernový Rossland adekvátní ubytovací kapacitou, než se do věcí stihl pustit (z valné části vinou schvalovacích obstrukcí od tamní starousedlické komunity), přišel bez varování náhlý a málokým čekaný propad trhu v roce 2008, který mohli všichni v Red středisku sledovat v přímém přenosu, ale nezasaženi jako jiné areály, napěchované předraženými horskými nemovitostmi, jimž spadly ceny o 50 i víc procent dolů, aniž se realitní trh od té doby úplně zotavil, což majitelovy plány na stavební expanzi, do níž se nakonec v umírněné míře pustil, víc než zdravě – varování: přijde konec věty! – zkorigovalo.

Good ol‘ times: Aspen v rádiu Jerevan

Jó, starý časy. Chutnají mi jejich náhodné, nečekané závany.

Tuhle u Lance Armstronga v Aspenu vzpomínala Chris Evert na to, jaký býval Aspen v osmdesátých letech a jak tam tehdy trénovaly s Martinou Navrátilovou: lyžovaly od 9 do 13, pak šly od 15 do 17 hrát tenis, pak půldruhé hodiny do posilovny. MN šla ještě večer hrát basket. (Cca 33′ stopáže.)

Takhle kamarádsky spolu se chystaly tehdejší světová jednička s dvojkou na vzájemné bitvy o tenisový trůn. Dnes něco nepředstavitelného.

Současně jsem narazil v tamním dobovém tisku (1976) na pozoruhodné lidové lamentatio na tehdejší aspenské poměry: čtenář Aspen Times se ptal, proč by měl resort Aspen, využívající státní pozemky, mít tak vysoký profit (citoval $5 mio zisku z $15 mio obratu).

Veřejná odpověď střediskového manažera se v mnohém podobala vysílání legendárního rádia Jerevan: nešlo o profit $5 mio, ale poloviční, marži tedy ne 33 %, nýbrž 18. A to se ještě musí vyplácet akcionářům dividenda a vůbec, chudák Aspen si dokonce musí $3 miliony vypůjčit, aby měl na provoz a nějaké ty investice.

Jó časy, ty se mění

V padesátých letech sloužil coloradský Aspen za vzor ideálního lyžařského města. Pulsující středisko bouřlivého života a vášnivého lyžování.

Podobně jak Fénix z popela, tak Aspen povstal ze své pohnuté historie nuzné hornické osady a stal se světoznámým letoviskem. Nejspíš už tehdy však začalo být zřejmé, že půjde o dlouhodobě neudržitelný, utopický fantasyland; vybájené místo obývané lidmi, co milovali lyžování nade všechno ostatní. Zazobanci i hipíci tu žili, lyžovali i flámovali pospolu, vědomě ignorujíce svou nebetyčnou ekonomickou a sociální jinakost.

S příchodem šedesátek se už věci začaly zřetelně měnit. Tak jak se jako rez rozlézal po většině Ameriky sociální neklid, nevynechal ani zašitá údolí Skalistých hor. USA šly válčit do Vietnamu a většinu tamních velkých měst ochromovaly občanské protesty proti porušování lidských práv. I v malém Aspenu se demonstrovalo – avšak kvůli nezadržitelně rostoucím cenám života v okolí i drahotě samotného lyžování.

Město se stalo epicentrem názorových třenic jako snad žádné jiné, jelikož bylo uměle osídleno farmáři, developery, hoteliéry, číšníky, lyžařskými dobrodruhy, spisovateli, malíři, obchodníky – ale třeba i škudlícími důchodci, kteří se stihli nastěhovat v levných poválečných letech a o dekádu později nechápali, kde že se to ocitli.

Antika v bažinách

Málokdo – srdeční znalce Velkého jablka výjimaje – by v tomhle velkolepém, antikou nasáklém skvostu klasické architektury poznal jeho dnešní podobu. Krapet nápovědy? NYC, Manhattan, Pennsylvania Plaza.

Ano, jde o soudobou Madison Square Garden, aka The Garden. Penn Station starých noblesních časů počátku 20. století.

Dnešní Newyorčani se nedokážou shodnout snad na ničem – kde je nejlepší bydlení, kde restaurace, zda fandit Yankees nebo Mets, zda odejít z Iráku nebo koho volit. V jednom ale, zdá se, jsou přeci jen zajedno: soudobá Penn Station je peklo.

Zpátky ke kořenům? Kéž by

Američany považuju za cokoli, jen ne konzervativní národ. Umírněnost je něčím, co neumějí snad odjakživa.

Vezměme třeba velikost jejich bydlení. V 50. letech měl typický americký jednogenerační dům plochu 980 čtverečních stop, asi 90 m2. V 70. letech to už bylo 140 m2, v devadesátých 200 m2. Před deseti lety, v roce 2005, už statistická plocha měřila 240 m2 a od té doby dál roste. Během dvou generací se tak rozloha domů skoro ztrojnásobila.

Nevím, zda to byla hypoteční krize, co probralo národ ze zvětšovacího běsnění, anebo něco jiného; většina si každopádně – zdá se – připustila, že pro své dvě děti šest ložnic a koupelen vážně nepotřebují.

Mladí, krásní a bohatí

Zatímco v poválečném Československu utahoval závity svých šroubů komunistický teror posílající neznámé táty od rodin i hokejové šampióny do jáchymovských koncentráků smrti, za velkou louží se v té samé době odehrával život z jiné planety.

Ve Vermontu padesátých let se shromažďovala velkolepá lyžařská okázalost prudce bohatnoucí Ameriky. V roce 1959 tam založil nový skiresort Sugarbush pan Damon Gadd, dědic zámožného newyorského a havajského developera. Nové středisko jako první v Americe představilo kontinentu italskou dvoumístnou kabinku (hravě nazvanou Sugarbus), sedačkové lanovky dostaly do té doby Američanům neznámé bezpečnostní zábrany, lyžařská škola evropské instruktory a chata pod kopcem noblesní koktejlový klub anglického střihu.

Učebnicový představitel tamní zlaté mládeže Gadd (má-li tedy zlatá mládež nějaké místo v učebnicích) obratně využíval svých silných vazeb na newyorskou a bostonskou high society a jeho středisko se stalo exkluzivním útočištěm východopobřežní smetánky. Dámy sošných figur se na svazích předváděly ve vysokých kožešinových čepicích a honosných soupravách jedné dosud málo známé evropské značky s Bé v kroužku.

Bognerovy nové šponovky byly na svou dobu co sexy – byly doslova erotické. Poprvé v historii mohly být v zimě zviditelněny křivky dámských boků a okolních partií. Americká poptávka rodinnou manufakturu z Bavor zahltila natolik, že se její majitel v druhé polovině šedesátých let na čas do Vermontu přestěhoval. Tamní lyžařské stráně zažily invazi do té doby nevídaných odstínů jako fialková, meruňková nebo limetková; Bognerovky se prodávaly po nekřesťanských padesáti a více dolarech a oblékaly je například Marilyn Monroe, švédská herečka Ingrid Bergman nebo norský idol Stein Eriksen. Sporadicky lyžující velkotovárník Henry Ford si objednal patnáct párů.

Vailská historie II.: In Greed We Trust

„Nikdo, kdo žije a dýchá pro hory a má v hlavě mozek, nebude jásat z levných skipasů a rostoucích lyžařských návštěv. Každý blb z ulice si teď koupí sezónku a odjede ředit a znehodnocovat všechno, kvůli čemu se horští srdcaři narodili.“ (Anton Krupicka, horal z coloradského Boulderu)

Včera jsem první díl uzavřel zmínkou o filmovém Gordovi a dnes se mi hodí do titulku použít jeho slavnou mantru Greed is good, tedy že o chamtivost tu běží. Bude to TOLIK příznačné po zbytek dnešního vyprávění;

Než navážu na krachujícího Basse prodávajícího Vail Associates tajemnému panu GG, je třeba představit si zmíněného kmotra v pozadí. Ten totiž nepřestává tahat za provázky dodnes.

Tím je jistý Michael Milken, dnes kašírovaný kalifornský filantrop, v osmdesátých letech jeden z nejbezohlednějších – ať tu na blogu používám ohleduplný jazyk – zloduchů Wall Streetu působících z druhého pobřeží z Beverly Hills, kde obchodoval s junk bonds, extrémně rizikovými obligacemi s nulovým ratingem. (Takový František Mrázek Kalifornie.) V roce 79 jej začali vyšetřovat, v roce 89 odsoudili mj. za podvody, zpronevěru, vydírání a samozřejmě taky za nelegální insider trading – za nějž byl v legendárním filmu Wall Street jen o dva roky dřív odsouzen fiktivní Gordon Gekko, paradoxně. Opravdový MM vyfasoval 10 let vězení, $miliardu(!) pokuty a doživotní zákaz ve finančním sektoru.

Vailská historie I.: navíckrát ukradený klučičí sen

„Už od svých dvanácti let jsem snil, že jednou povedu lyžařské středisko. Po ničem jsem nikdy netoužil víc.“ (Pete Seibert, duchovní otec Vailu)

Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se v letech 1996 až 2001 shledal být nachomýtnut do intenzivně eskalujících okolností US horského byznysu v Aspenu a Vailu. Až s výhodou zpětného pohledu chápu, že šlo o epicentrum zdaleka nejdivočejších událostí v moderní historii branže.

Vrcholil agresivní realitní boom v horách i pod nimi (v těch rocích se proměnila i významná část lasvegaského Stripu, například). Ve víru šílené investiční mánie horská střediska standardně fixlovala, nectila pravidla, uplácela, intrikařila, kradla aglomeracím z horských toků vodu, nechávala vzdorující městečka bankrotovat ve vleklých soudních kauzách a jejich starosty svým vlivem dlouhých prstů odvolávala z radnic. Zvěř byla expanzí resortů v masivních počtech vytlačována do míst, kde neměla šanci přežít. Vykořisťování ilegálních pracovníků za zlomky minimální mzdy frčelo tehdy, jako frčí dnes. (Ne, že by místní legálové na tom byli o moc líp.)

V roce 1998 Vailu těsně před sezónou shořela rukou žhářů horská restaurace a 4 budovy terminálů lanovek, případ 15 let vyšetřovala FBI. Ani zlopověstná aspenská epizoda, kdy si pan Viktor Kožený nakrátko pořídil Peak House, nejhonosnější rezidenci ve městě, aby v ní udělal rychlý dojem na zazobané kavky a připravil je o stamiliony, se těmto poměrům obdobím, místopisem ani stylem provedení nijak nevymyká.

Krátce po přelomu milénia pak praskla akciová bublina a nedlouho nato spadla newyorská Dvojčata, což škaredou symbolikou zavřelo jednu epochu novodobých dějin. Nic potom už nebylo – a nikdy nebude – tak svobodné a nadějíplné, jako tehdejší nezkrocené devadesátky.

Epic Pass Goes East

Vědět a nesmět dát najevo není nic příjemného. Jsem konečně ochutnal, jak těžkým životem asi žil pan Babiš a další konfidenti.

Co jsem tu v minulosti párkrát vágně naznačil, Vail Resorts dnes oficiálně zveřejňuje: za v oboru obligátních $50 mio VR akvíruje jednu z východoamerických ikon v lyžařské branži, vermontskou legendu Stowe.

Načasování oznámení akvizice jde ruku v ruce s novou řadou sezónek Epic Pass 2017/18, jejiž předprodeje začnou v průběhu března. Středisko Stowe cílí krom dalších na metropolitní aglomerace Boston, New York nebo Montréal. Epic Pass tímto krokem zase na světový rekord v počtu prodaných sezónek – na kýženou milionovou metu.

Jak porazit Vail a Aspen v jejich vlastní hře: Sunny 700

Jak byl loňský zlatý SuperBowl fenomenálním, letošní nevídaná obrátka NE Patriots jej minulé noci v kráse i dramatičnosti strčila do kapsy. Podobné provedl v horské branži jistý coloradský outsider oborovým obrům Vailu a Aspenu.

Před časem jsem si vymyslel dvojpříběh, jak koblihárna nebo horské středisko může svou absurdně napálenou cenovkou přilákat pozornost médií – a do nich pak sdělit pravý opak.

Když jsem pak na margo těchto příběhů obdržel čtenářskou námitku, kdo že by si takové předražené koblihy kupoval, v reakci jsem doslovně napsal:

Cena je pouhou číslovkou.

Cenovka vůbec nereflektuje, kolik lidí je ve skutečnosti ochotno za svou (často zvrácenou) touhu zaplatit. Jako třeba dva tisíce babek za jednu koblihu.

Jenže tyhle bláznivé ceny neexistují jen tak zbůhdarma. Ani aby pouze ukojily rozmary pár rozhazovačných výstředníků. Každá šíleně přestřelená cenovka přitahuje pozornost spousty lidí a nejrůznějších médií. A jsme opět u mého výchozího wejlského příběhu.

PBR: nejdrsnějších 8 vteřin

Ačkoli si přívlastek „nej“ snaží uzurpovat kdejaký sport (a NEJkrásnějších, NEJnáročnějších, NEJnoblesnějších atd. disciplín bychom se nedopočítali), jsou i aktivity, jimž se jejich nej dá věřit. Profesionální bull riding – jízda na divokém býkovi – má své věrohodné nej v oficiálním názvu: Nejdrsnější sport planety.

S postupujícím věkem mi čím dál víc imponují sporty, vycházející z nějaké praktické, užitečné činnosti. Patří mezi ně lyžování na většinu způsobů, outdoorový pohyb všeobecně, dřevorubecké sporty a taky rodeové disciplíny. Mezi kterými má můj největší respekt právě PBR.

Z doby svého raného mládí (a plné sily) si nesu vlastní osobní zkušenost z hřbetu živého býka; vydržel jsem 2,7 vteřiny a moje levé rameno si ji dodnes zatraceně pamatuje – a nejspíš doživotně nezapomene. Doživotně jsou taky od té doby mými sportovními idoly PBR kovbojové.

Aby kovboj býka sjel, musí na jeho hřbetě vydržet 8 vteřin, držíce se jednou rukou plochého lasa smyčkou provlečeného kolem trupu býka a své dlaně, aniž by se býka dotknul rukou druhou. Častěji však vyhrává býk a jezdce před limitem shodí. Čímž pro něj začíná ta nejtěžší část – dostat se s co nejmenší újmou z dosahu zvířete. Obrovskou zásluhu na odlákání býka mívá trojice sehraných klaunů, bez nadsázky srovnatelných hrdinů s jezdci.

Lyžařský sen Walta Disneyho

Jednou z Waltových sportovních vášní bylo lyžování.

V roce 1938 jej vyhledal rakouský imigrant a lyžařský šampion Hans Schroll a ukázal mu panenskou oblast nedaleko kalifornského Lake Tahoe, dnešní Sugar Bowl. Přesvědčil Disneyho, aby se stal v novém skiresortu investorem. Za Disneyho peníze tam pak postavil lyžařskou chatu a po Waltovi pojmenovanou sedačkovou lanovku obsluhující hlavní kopec Mt. Disney.

V roce 1958 točil Disney ve švýcarském Zermattu film The Third Man On The Mountain a zamiloval si známou scenérii. Koupil pohlednici a poslal ji svým vývojářům do Kalifornie se strohým vzkazem: „Tohle postavte.“ (Rok nato v anaheimském Disneylandu otevřeli věrnou napodobeninu Matterhornu v poměru 1 : 10 s umělými stromy a vodopádem, na vrcholku posázenou skleněnými kuličkami pro věrnější ledovcový dojem. Bobovou horskou dráhu vedoucí skrz naskrz horou obsluhuje personál v bavorských krojích, hovořící s německým dialektem.) Walt se začal tamních Švýcarů vyptávat, jak se lyžařský resort provozuje, jak byl Zermatt naplánován, jak se tam starají o hosty. Rychle nabyl přesvědčení, že kdyby podobný provoz vlastnil, dokázal by vše navrhnout a zorganizovat mnohem líp.

Pár let nato, když byl Walt přizván jako klíčová osobnost do pořadatelského týmu zimní olympiády ve Squaw Valley, potkal se tam s bavorským expertem Willy Schaefferem. Ten později začal prozkoumávat jednotlivé západoamerické lokality pro Disneyho nový horský resort. Do úzkého výběru se dostal kalifornský Mammoth a několik míst v San Bernardinu poblíž Los Angeles.

Vznik floridského Disney Worldu

Poté, co se potvrdil úspěch anaheimského Disneylandu, bylo jen otázkou času, kdy dojde na jeho východoamerickou verzi.

Walt často prohlašoval, že nesnáší pokračování a nechce se nikdy opakovat; byl názoru, že zkoušet duplikovat nějaký existující úspěšný model je známka lenosti a nedostatku invence. Proto jakákoli představa o novém Disneylandu vždy vycházela z premisy, že nepůjde o prostou repliku kalifornského parku.

Walta vždy deptalo motely a restauracemi ucpané bezprostřední okolí Disneylandu a věděl, že pokud kdy půjde na východ, bude muset stavět na o mnoho rozlehlejším prostoru. Jednak kvůli eliminaci náplavy přiživujících se podnikavců, jednak měl v hlavě spoustu nových snů o nových atrakcích, vyžadujících si své místo. Jak snil Walt Disney celý svůj život velké sny, tentokrát byly gigantické: zahrnovaly i vlastní letiště, průmyslový park s kompletní obslužnou infrastrukturou, dokonce celé vlastní město.

Plánovat východoamerický park začal Walt v roce 1959. Chtěl jej sice mít na východě, ale ne blízko vlastního pobřeží, aby se vyhnul konkurenci mořských pláží. Po špatných zkušenostech se spekulanty v Kalifornii podnikal veškerý průzkum v nejvyšším možném utajení. Jakmile se v roce 1963 rozhodli pro floridské Orlando, Disneyův právník Robert Foster začal pod falešným jménem Robert Price skupovat obrovské lány pozemků. V létě 1965 začaly o projektu psát místní noviny The Orlando Sentinel a ceny blízkých ploch vylétly ze $180 za akr na desetinásobek. Poslední pozemky Disney pořizoval za $80 tisíc na každý akr.

Disney a newyorské EXPO

Walt toužil svůj Disneyland bez přestání rozvíjet. Měl představu, že park se bude stále měnit, a měl plno velkolepých nápadů na nové atrakce. Nedovolil však zprovoznit nic, co by precizně nefungovalo – a každá nová atrakce vyžadovala nákladný vývoj.

Dosavadní verze Disneylandu zkonzumovala veškeré peníze dynastie Disneyů i náklonnost ostatních investorů. Walt hledal cestu, jak otestovat nápady na nové atrakce a drahé jízdní mechanismy – nejlíp formou, kdy by někdo alespoň část gigantických nákladů zaplatil.

Jedním z mnoha nikdy nezrealizovaných rozšíření Disneylandu je projekt Edisonova náměstí, jímž měla končit Market Street – nová, vesměs rezidenční ulice projektovaná paralelně s hlavní třídou Main Street. Walt byl fascinován vynálezci a Thomas Edison patřil mezi ty, které obdivoval nejvíc. Na Edison Square plánoval postavit nákladnou divadelní atrakci, kde by namísto živých herců účinkovaly robotické voskové figuríny, demonstrující typický život v americké domácnosti před vynálezem elektřiny, krátce po rozšíření elektřiny a život moderní – moderní v tehdejší době konce padesátých let.

Projekt však ztroskotal na nedostatečné technické sofistikovanosti figurín – robotika tehdy byla v počátcích svého vývoje. Jelikož by chyběla hlavní atrakce, celý projekt Edisonova náměstí a k němu vedoucí Market Street se v tichosti uložil do archívu.

Walt Disney a olympijské hry

Pro rok 1960 byla přidělena zimní olympiáda kalifornskému Squaw Valley.

Squaw Valley bylo do té doby o přežití zápasícím zimním střediskem s jednou lanovkou, dvěma vleky, jednou chatou a jediným stálým obyvatelem – majitelem arerálu Alexandrem Cushingem.

Walt Disney byl požádán, aby vymyslel choreografii slavnostního zahájení a ukončení her i medailových ceremoniálů.

Disney nabídku přijal a současně shledal, že nikdo z pořadatelského výboru organizačním procesům nerozumí. Po dobu olympiády tedy do místa převelel štáby svých zaměstnanců z Disneylandu, kteří kulturní stránku her de facto zachránili před světovou ostudou.

Otevření Disneylandu 17.7.1955

Většinu dospělého života snil Walt Disney sen o parku, jaký svět ještě neviděl.

V roce 1953 se rozhodl, kde takový postaví. Našel rozlehlou pomerančovou plantáž v rovinách Anaheimu, jihovýchodního předměstí Los Angeles, blízko křížení hlavních dálnic, umožňujících snadný přístup z celé Kalifornie. Oblast nabízela množství volných ploch za rozumnou cenu. Alespoň si to Disney tehdy myslel. Později své volby mnohokrát litoval. Jakmile na veřejnost prosákly o realizaci projektu a jeho lokalitě informace, plochy kolem dokola Disneyho území skoupili movití spekulanti. Dnes na těchto pozemcích stojí nekonečné řady motelů a fastfoodových řetězců – něco, co Disney z duše nesnášel, jelikož to v jeho očích skvrnilo cestu do jeho celoživotně hýčkaného pohádkového světa a nadto prakticky v zárodku utlo jakékoli ambice na další expanzi parku.

Aby svůj sen mohl realizovat, potřeboval obrovské množství peněz, které mu však banky odmítly na něco tak neslýchaného půjčit. Spojil se proto se silnou televizní společností ABC, pro niž produkoval pořad nazvaný Disneylandia, de facto hodinovou reklamu na své kreslené postavičky. Původně chtěl stejně nazvat i svůj park. V televizi ABC mu na financování kývli, přiměli jej však změnit název na jednodušší Disneyland. V létě 1954 se začalo stavět.

V té době už po Americe existovala řada zábavních parků a Walt Disney většinu z nich navštívil, aby se ujistil, čím se jeho park nechce stát. Jeho Disneyland byl prvním skutečně tematickým parkem světa. Po téměř dvaceti letech plánování Walt Disney svůj park otevíral 17. července 1955 pro 11 tisíc osobně pozvaných hostů z okruhu investorů, rodin zaměstnanců a médií. Otevírací den se však zvrhl ve fiasko.

Nedospívejte. Je to past!

Před padesáti roky zemřel pan Walter Elias Disney, muž s duší dítěte. Též geniální inovátor, vynálezce tematického parku a nechybělo moc, aby i lyžařský evangelista.

Výzvy jsou překážkami, jen když o nich tak přemýšlíme. V téhle jediné větě se pro mě osobně skrývá odkaz životního příběhu člověka, který předefinoval pravidla zábavního průmyslu – o čemž koneckonců píše kdejaká encyklopedie. Míň se ví, že Disney zachránil před blamáží jednu zimní olympiádu, a že nebýt jeho předčasné smrti, zřejmě by vytýčil nové standardy v horské branži.

Neznám vailského marketéra, který by nebyl vybaven nadprůměrnými znalostmi Disneyho principů – a to jak z frontendové spotřebitelské strany, tak zejména ze zákulisní, dodavatelské. Prakticky nonstop je někdo vailský na studiích v Disney parcích či v centrále Walt Disney Imagineering v kalifornském Glendale, vývojové laboratoři největší zábavní říše planety, odkud veškeré koncepty vycházejí a kterou do roku 2007 vedla disneyovská legenda s československým jménem, pan Martin Sklar. Následující zákulisní zajímavosti od něj a jeho týmu nejspíš v žádných encyklopediích nenajdete.

Facebook ve studené válce s YouTube, v Bohemii všechno při starém

Letos zjara jsem tu vzpomenul michiganský skiresort Mount Bohemia, možná nejztřeštěnější skiresort Ameriky, s jejich výstřední videosérií. Nedávno zveřejnili díl nový.

A nezůstává nic dlužen filmům předešlým. Sestříhaná dvacetiminutová stopáž z březnových karnevalových oslav jara Mardi Gras je znovu plná unikátních charakterů, nestandardních dějů a emocí; nechybí ale ani pořádné lyžování. A taky ABBA skibus – jak by mohl!

Bohemiánské ski filmy splňují všechno (či většinu) ze současných trendů moderní videopropagace: přijmout sami sebe ve své jinakosti, být autentičtí a upřímní, vybočit z řady netradičně, excentricky pojatým marketingem. Žádné kýčovitě šťastné rodinky s dětmi, načančané prostředí, katalogové počasí. Pravý opak! Život se s málokým v Michiganu babrá, tak proč to předstírat na Bohemii?

Film skiareál pověsil na svůj YouTube kanál a současně přesdílel na svém Facebooku.

Což je postup, u něhož se chci zastavit – a vpravdě hlavní důvod, proč píšu tenhle článek.