Antika v bažinách

Písmo: A ++ A --

Málokdo – srdeční znalce Velkého jablka výjimaje – by v tomhle velkolepém, antikou nasáklém skvostu klasické architektury poznal jeho dnešní podobu. Krapet nápovědy? NYC, Manhattan, Pennsylvania Plaza.

Penn_Station_1911Ano, jde o soudobou Madison Square Garden, aka The Garden. Penn Station starých noblesních časů počátku 20. století.

Dnešní Newyorčani se nedokážou shodnout snad na ničem – kde je nejlepší bydlení, kde restaurace, zda fandit Yankees nebo Mets, zda odejít z Iráku nebo koho volit. V jednom ale, zdá se, jsou přeci jen zajedno: soudobá Penn Station je peklo.

Nejrušnější transportní uzel Ameriky a ve světovém měřítku jen o fous druhý za pařížskou šíleností Châtelet – Les Halles. Na obou místech mně, samotářskému introvertovi, jemuž k dobrému životu stačí nepotkávat moc lidi a vidět do korun stromů, bývá mimozemšťansky.

Až neuvěřitelně noblesně přitom nejen vypadala – ale skutečně takovou byla – Penn Station zkraje minulého století. Pravý opak dnešního přecpaného, vydýchaného krysího prostoru s nízkými stropy a bez denního světla.

Tehdy majestátní, prostorná, velkoryse vzdušná, přirozeně prosvětlená stanice, průkopnicky řešící dopravní problém mezi Manhattanem a New Jersey: Hudson River, do té doby překonatelná jen lodí, byla pro Penn Station pionýrsky podkopána tunelem.

Jenže po válce nastal rapidní rozvoj automobilismu a městské vlaky přestávaly být populární. Ceny nemovitostí letěly do oblak, na Manhattanu rychlostí multinásobnou.

A tak ačkoli bylo Penn Station v té době sotva čtyřicet, už to byla stařena: v 60. letech její žulovou nádheru začaly bourat koule vysokých jeřábů a sbíječky. Demolice trvala přes tři roky; celý tenhle antický skvost vyvezli do nedalekých močálů planin New Jersey.

Co bylo následně na místě Penn Station směrem do země i do výšky postaveno, je univerzálně nenáviděno snad každým – nejen místními. Tohle o ní říkají pamětníci: „Dřív jsem vstoupil dovnitř, a cítil se jak bůh; teď mě to vcucne a je ze mě krysa mezi tisíci jinými.“

Dnes se na místě nachází kulatá šestipodlažní sklobetovová aréna, už několikrát přestavovaná a nově připravovaná k přestavbě zas. Pořádá se v ní akcí, co má rok dní.

Domov hokejových Rangers, baskeťáckých Knicks, boxerských, krasobruslařských, tenisových, zápasnických – a já nevím jakých ještě – exhbicí, včetně těch politických. Koncerty, konference, výstavy, atakdál, atakdál.

Pravidelně tu svojí štaci mají i PBR kovbojové. Do arény navezou písek, tuny speciálních kovových plotů, kdovíjak dopraví tunové býky, a druhý den už musí být všechno pryč. Holt cvrkot.

Kde měl John Lennon svůj poslední koncert před smrtí? Nojo, tady. Na záchodech zdejšího metra taky umřel legendární architekt Louis Kahn.

Jak novodobé sklobetonové šílenosti – zdaleka nejen – Manhattanu neobdivuju (eufemismus!), představa staré žulové Penn Station mě dojímá.

Čím to, že ono Bigger, Better, Faster, More posledních dekád se mi čím dál častěji překládá jako špatné, horší, nejhorší?

Že by generační záležitost?

Nic. Jdu pod stromy.

Tom

↓  Býci táhnou na NYC, nejen ti burzovní: PBR světová série se pravidelně ukazuje v MSG;

↓  V prosinci 2003 si v MSG na stará kolena podali ruce dva léta rozhádaní muzikanti, Simon a Garfunkel. Feelin groovy, údajně nejšťastnější song planety. Proč ne?