Methow Valley: Důstojné druhé housle

Písmo: A ++ A --

Tomu údolí říkají „Lillehammer Ameriky“. Nebo taky „Lycra Land“ – to protože téměř každý tu vypadá urostle a atleticky. A opravdu – jakoby zdejší populace byla o něco vyšší, své vystouplé lícní kosti měla opálenější a stehenní svalstvo o poznání definovanější, než běžní Američané. Ale spíš než v nějakých společných genetických stopách byste vysvětlení tohoto úkazu našli ve stopách bílých, běžeckých.

Nápis na tyči traťového značení praví stroze a jasně: „Před přechodem silnice si odepněte lyže!“ Ale civilní neposlušnost bude v tomto státě zřejmě stejně živá, jako kdekoli jinde. Množství bílých otisků hran lyží na tmavém asfaltu napříč státní silnicí č.20 neomylně vypovídá své o zdejším pověstném východopobřežním liberalismu a smyslu pro občanskou svobodu. Ostatně, mluvíme o silnici, kde dopravní zácpa znamená, že tu za sebou zastaví dvě auta na stopce, a kde nejpravděpodobnějším chodcem bude vysoká zvěř, spásající divokou trávu podél silnic. Řidiči si tu na lesní zvěř musí dávat dobrý pozor, i když zvířata se zdají být na dopravu navyklá a trpělivě si umí na kraji silnice počkat, až budou mít volno a bezpečno k přechodu. Což vlastně mělo být účelem onoho varovného nápisu lyžařům. Ačkoli, kdoví.

Kousek výš proti proudu řeky Methow je tato silnice, spojnice zdejší oblasti s metropolitním západem státu Washington, stejně celou zimu uzavřena, čímž místní údolí odřízne od přímého spojení s hustě obydleným pásem amerického severozápadu na ose Portland – Seattle – Vancouver. Každoročně v obchodě zdejšího městečka Mazama občané na lístečcích vhazovaných do krabice hlasují v minireferendu, kdy že si přejí na jaře silnici znovu otevřít. Silničáři si prý krabici s výsledky hlasování nevyzvedávají dřív, než v květnu; a když začnou odklízet, na podél vedoucích běžkařských tratích bývá stále komfortně sjízdná vrstva sněhu. Ten samý sníh, který činí z tohoto zapadlého údolí běžeckou Mekku nyní již světového věhlasu, zároveň oblast chrání před přílišnými davy, které by idylu zruinovaly. Protože cesta (v zimě jedinou sjízdnou) obklikou do metropolitní oblasti Puget Sound (130 km dlouhý pás propojených měst Olympia, Tacoma a Seattle) odsud zabere pět i více hodin jízdy v obvykle nepříjemně namrzajícím hustém dešti, což je pro nižší polohy státu Washington standardní verzí zimního počasí.

Nenápadný obr
Methow Valley v severním Washingtonu je v současnosti co do kilometráže tratí druhým největším běžkařkým skiareálem v Americe, hned za kalifornskou Royal Gorge, kterou jsme navštívili vloni. V celkové rozloze území však resort nemá na kontinentu konkurenci. „Máme tady tolik terénu, že pokud tu někdo stráví třeba týden, nemusí projet žádný úsek dvakrát,“ říká Jay Lucas, ředitel místního klubu MVSTA, jehož členové se o tratě starají. Oblast je vyhlášená poměrně tuhými zimami a překvapivě suchým sněhem – většinu vlhkosti si odeberou stovky kilometrů hřebenů severního pohoří Cascades, které toto místo a západní pobřeží Pacifiku, respektive Vancouverského zálivu, dělí.

Tratě resortu jsou nataženy na více než padesátikilometrovém úseku Methowského údolí (které leží hřeben za známým 100 km dlouhým horským jezerem Lake Chelan) a skládají se ze tří vzájemně propojených systémů. Na jižním konci údolí je to nejrozsáhlejší Sun Mountain System, nabízející určitě nejrozmanitější paletu terénů, zvlněné tratě pro všechny dovednostní úrovně a poutavé 360° scenérie na okolní strmé hřebeny s dominantním obrem Mt.Robinson. Výchozím bodem na tratě je původní Sun Mountain Lodge, zdejší nejluxusnější ranč, v jehož okolí byl resort v sedmdesátých letech založen. Westernový komplex má okolo 100 pokojů, asi dvacítku lesních srubů a stylovou gurmánskou restauraci s vinným listem čítajícím přes 5 000 položek.

Na opačném, severozápadním konci (či lépe řečeno začátku) údolí je terén nejrovinatější, tratě svým profilem nejméně náročné, a příroda podobně úžasná, jako desítky kilometrů po proudu řeky níž. Oči zde lyžaři nechávají na znenadání se v rovinatém dně údolí vynořivší monumentální stěně Goat Wall se zamrzlými vodopády a gigantickými rampouchy. Centrem pro tuto oblast resortu, pojmenovanou Mazama system, je v údolí na břehu jezera stojící srubový komplex Freestone Inn. V této části začínají podle mého názoru nejkrásnější pasáže tratí resortu v hustě zalesněném terénu okolo Early Winters Creek. Nezastavit se za celou dobu pobytu aspoň jednou na oběd v dojemně stylovém Freestone Inn je regulérním hříchem. Tento komplex též slouží jako základna pro helikoptérové lyžování, jediné ve washingtonském státě (operátor North Cascades Heli-Ski).

Na Mazamu navazuje kopcovitější Rendezvous System s působivými výhledy na vrcholky Gardner a Silver Star. Zde se nachází profilem nejnáročnější trasy a též spousta možností pro vstup do backcountry divočiny. K pronajmutí je tu v okolních lesích několik malých obytných srubů, pro dobrodružné výpravy do volného terénu jako stvořených. Sruby jsou vcelku drsně zařízené, vybavené propan-butanovými sporáky a krby nebo kamny na dřevo. Pokud se lyžařům nechce všechny zásoby pro několikadenní pobyt vláčet s sebou na zádech, za asi stovku dolarů jim je do srubu odvezou skútrem.

Historie střediska
Vznik resortu se datuje do roku 1976, kdy místní běžkařský nadšenec Don Portman přesvědčil vlastníka do té doby výhradně přes léto provozovaného ranče Sun Mountain Lodge, aby jej nechal otevřený i v zimě a začal protahovat stopy v okolí. Zorganizovali víkendové autobusové zájezdy ze čtyřmilionového Seattlu, které běží a dopravují sem lyžaře dodnes. Od té doby se z jednoduchého ranče stal luxusní a rozlehlý rekreační komplex a z Methow Valley světoznámá běžkařská destinace. Portman je dodnes stěžejní duší skiareálu, provozuje zde svou běžkařskou školu se třemi pobočkami v údolí, stará se o veškeré sportovní programy resortu a je i předsedou správního orgánu klubu.

Tratě střediska formálně začínají ve Winthropu – srdci zdejšího údolí, westernovém městečku s 370 stálými obyvateli, kde většinu postranních ulic tvoří nezpevněné cesty, a kde výraz „centrum města“ ukazuje, jak relativními se mohou některé zažité pojmy jevit. Barevné viktoriánské fasády zdejších budov, jako vystřižené z těch nejklasičtějších kovbojek o Divokém Západu, na vás prakticky křičí „tady nepoznáš nudu, tady zůstaň!“ O zdejší unikátní architektonický dekor se významnou měrou zasloužila zdejší lesní baronka Kathryn Wagner, která před třiceti lety, když se směrem k údolí začala stavět dálnice od Puget Sound, rozpoznala turistický potenciál městečka. Nabídla $1,500 každému majiteli zdejší nemovitosti, který přidá svých patnáct stovek a všechny peníze investuje do nového westernového střihu svého stavení. Tvrdí se, že velkorysá nabídka mecenášky se tu stala otázkou prestiže i mezi nejchudšími a nikdo ji neodmítl.

Minulý rok prohlásil významný americký lifestylový magazín Sunset městečko Winthrop jednou z nejžádanějších lokalit amerického Západu pro výstavbu soukromých rekreačních domů. Avšak místní samospráva přistupuje k plánům na jakýkoli masovější rozvoj v celém dlouhém údolí už po desetiletí velmi opatrnicky. Ne že by takové plány neexistovaly: již v osmdesátých letech se tu schylovalo k realizaci projektu obřího skiareálu Sundy Butte poblíž dalšího zdejšího zapadlého městečka Mazama (200 obyvatel), jenž byl nakonec po řadě vybojovaných politických, podnikatelských i občanských bitev strčen zpátky do šuplíku, kde odpočívá dodnes. Jediným alpským lyžováním v oblasti je tak – krom již zmíněného heliski provozu – malý, a díky tomu vnadný, neziskově provozovaný areál Loup Loup Ski Bowl s asi 350-metrovým kopcem a 10 sjezdovkami půlhodinu odsud.

Na rozdíl od uhašených velkolepých sjezdařských plánů, o mnoho skromnější běžkařský resort se nepřestal organicky rozvíjet a růst v čase dál. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let vzniklo v opuštěném údolí nezávisle na sobě několik rančů, které si začaly upravovat vlastní tratě ve svém bezprostředním okolí po k westernovému ježdění vybudovaných stezkách, což zde bylo do té doby hlavní a víceméně jedinou turistickou atrakcí. Tehdy se jednotliví rančeři rozhodli díky vizionářské snaze místního nadšence Portmana své síly spojit a založili neziskovou organizaci, která se dnes stará o údržbu více než 200 km tratí, na kterých za sezónu běžkaři odjezdí na 35 tisíc placených lyžařských dní. Resort pořádá okolo dvaceti sportovních akcí ročně – od lokálních po mezinárodní, a v současnosti hraje klíčovou roli v ekonomice celé spádové oblasti. Výstup ze zdejší ekonomické studie za rok 2006 uvádí, že placení uživatelé tratí do oblasti během sněhové sezóny přinesou přes tři miliony dolarů a kvůli nim vzniklo 44 plnohodnotných pracovních míst.

Ekonomika jako každá jiná
Tratě Methow Valley vedou přes hustou mozaiku veřejných a soukromých ploch – to při jejich dvěstěkilometrové délce v Americe nemůže nikoho překvapit. Zároveň jde o poměrně citlivý problém; právě proto bývají ve většině ostatních amerických resortů běžecké stopy natočeny v husté síti na relativně malém, vlastnicky neděleném území. Methow Valley je v tomto ohledu na severoamerické poměry výjimkou – většina zdejších tratí je dlouhými, rovně údolím probíhajícími magistrálami.

U každého soukromého majitele půdy si klub musel vyřídit právo průchodu přes cizí pozemek formou dlouhodobé, v čase prodlužované smlouvy, která obvykle limituje vstup pouze na zimní období a předsezónní přípravu. Ředitel Lucas vzpomíná: „Zpočátku jednotliví vlastníci příliš neoplývali ochotou se do projektu zapojit. Což také bylo rozhodujícím faktorem, proč jsme se rozhodli založit náš klub jako neziskovou organizaci. Potřebovali jsme farmáře přesvědčit, že tenhle projekt neděláme proto, abysme na něm vydělávali peníze. Veškerý klubový příjem jde vždy zpátky do resortu. V dlouhodobém měřítku z toho těží celá zdejší komunita.

„Zajímavý byl rok 1983, kdy jsme se poprvé odhodlali za lyžování vybírat. Ta sezóna nám ukázala, že lidi chápou rozdíl mezi tím, vyrazit si na běžkách jen tak do lesa, nebo jezdit v pečlivě upravovaných stopách. Ochotně za lyžování zaplatili a většinu zajímalo, jestli budeme tratě dál rozšiřovat. Ten rok jsme prodali 6306 skipasů. Od té doby je zdejší lyžování placené.

„Během pár let vlastníci poznali, že přítomnost skiareálu pro ně znamená nejenom zvýšené tržby v jejich ubytovacích, pohostinských či jiných provozech v oblasti, ale současně jim zvedá tržní hodnotu jejich pozemků. Každý místní realitní agent vám potvrdí, že blízkost našich tratí je mnohem žádanějším atributem, než přístup pozemku k vodnímu břehu nebo panoramatické výhledy na okolní kopce. V průměru jsou kupující za pozemky vzdálené do půlkilometru od našich tratí ochotni platit o 20% vyšší ceny, než jinde v této oblasti. Aktuálně vedou naše tratě už přes více než 160 různých soukromých parcel a situace je dnes taková, že nejsme schopni uspokojit poptávku dalších lidí, kteří by chtěli naše tratě prodloužit a vést i přes jejich území.“

Příjmy resortu se skládají z dotací (10%), prodeje skipasů (75%) a výnosů z pořádaných akcí, inzerce a darů (15%). Prodej skipasů vynese středisku ročně okolo půl milionu dolarů, což samo o sobě prozatím vždy stačilo pokrýt přímé náklady na úpravu tratí (palivo a mzdy dvanácti rolbařů, z nichž šest tu pracuje na plný úvazek, šest na částečný). Resort ale potřebuje financovat mzdy dalších pěti manažerů zaměstnaných v provozu skiareálu na plný úvazek, stejně jako samozřejmě udržovat a modernizovat svou techniku ( 5 PistenBully roleb, 4 skútry Skidoo) a mít i na nové investice do expanze střediska (momentálně je v řešení nové kluziště a další kilometry tratí). Lucas to komentuje: „Je to jako házet kostkou: jeden rok skončíme účetně v mínusu, jindy v černých číslech. Důležité je, že pořád máme na účtu nějaké peníze. Dlouhé roky jsme před sebou tlačili dost velké dluhy. I dnes stále splácíme dlouhodobé úvěry; zčásti za ně ručí resort, zčásti soukromé osoby, které naší vizi a věcem, které tu už třicet let budujeme, věří. Momentálně nás ale nejvíc tíží ceny paliva. Dřív jsme projezdili $12,000 za celou sezónu, teď ale utrácíme za naftu skoro dva tisíce dolarů každý týden. Na druhou stranu vím, že jiní jsou na tom ještě hůř – naše dlouhé, přímé a rovinaté trasy jsou na úpravu o dost levnější, jednodušší a rychlejší, než členité okruhy ostatních středisek.“

Resort je nebývale úspěšný ve vybírání dobrovolných příspěvků mezi obyvateli širokého okolí zdejšího okanoganského okrsku. Ti jsou si vědomi, že výsledkem sbírky bude zatraktivnění celé oblasti a v řadě případů to nepřímo povede k budoucím vyšším příjmům jich samotných. V roce 2006 se například tímto způsobem podařilo středisku získat od veřejnosti během tří měsíců čtvrt milionu dolarů. V areálu také dlouhodobě funguje místními lidmi hojně využívaný dobrovolnický program; dobrovolníci pomáhají zejména při předsezónním čištění tratí, organizování soutěží a kontrole skipasů na celém rozlehlém území – při níž požívají statut místní skipatroly a jsou navzájem propojeni výkonnými vysílačkami. Za 20 odpracovaných hodin mají dobrovolníci nárok na sezónní skipas.

Středisko marketingově chytře používá přímý či blízký přístup na tratě jako hlavní argument k přilákání „správných“ lidí do oblasti. Na svém webu nabízí realitní inzerci na prodej zdejších pozemků k nové zástavbě – vizionářsky předjímá, že s lyžujícími majiteli parcel se dohodne mnohem lépe, než s těmi o sport se nezajímajícími. Vlastníci pozemků dotčených tratěmi získají od klubu zdarma sezónní skipasy (čtyři na rodinu, každý v hodnotě $275). A také jednu nezanedbatelnou, unikátní výsadu: možnost naskočit si kdykoli ze svých zadních dveří do stop jednoho z nejlepších běžkařských areálů světa. Kdo z nás by takovou věc nebral?

WASHINGTON STATE (WA)
Převážně zemědělský stát v severozápadním rohu USA, pojmenovaný po prvním americkém prezidentu. Běžně se jeho název doplňuje přídavkem „State“, aby nebyl zaměňován s hlavním městem USA, Washingtonem DC, které leží na opačném pobřeží. Rozloha státu 185 tis km2, 7 milionů obyvatel. Hlavní město Olympia, největší město průmyslový Seattle. Nejvyšší hora Mt.Rainier (4 395 m), nedaleko ní se též nachází světoznámá aktivní sopka Svaté Heleny. Stát má nejvíce ledovců v Americe, nejčastěji zde prší a vypěstuje se tu nejvíce jablek v USA. Jablko je zde státním symbolem. www.experiencewa.com

METHOW VALLEY
Slunečné údolí s horách Cascades severního Washingtonu s více než 200 kilometry upravovaných tratí. Název místa je odvozen z indiánského „Smeetheow“, výrazu pro slunce. Denní skipas $20, půldenní $15, třídenní $45. Děti pod 12 let zdarma. Sezónní skipas $275, doživotní $2,500. Půjčovné kompletní výbavy $19, dětské $15. Nejoblíbenějšími ubytovacími/stravovacími místy jsou Sun Mountain Lodge u Winthropu, nebo Mazama Country Inn, Freestone Inn a Wilson Ranch v okolí Mazamy. V prvních třech jmenovaných má pobočky lyžařská škola zakladatele resortu a vynikajícího lyžaře v obdivuhodné formě, Dona Portmana. www.mvsta.com

Text: Tom Řepík
Vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC, 2009