Montana: Glacier National Park

Písmo: A ++ A --

Medvědi si zalezli k zimnímu spánku, jezera zamrzla, silnice zavřely, stavení zatloukla okenice. Rozlehlou a liduprázdnou divočinu na severu Montany pohřbívá rok co rok v listopadu led a sníh.

V loňské sérii svého amerického putování procestoval magazín NORDIC scénický severozápadní roh Států – Oregon, Washington a Idaho. Letos lyžařsky nahlédne do sousední Montany – na nefalšovaný, drsný Divoký Západ a zřejmě ještě drsnější Skalisté hory. O montanském státě se tvrdí, že v něm nenajdete žádná soudobá moderní města – nýbrž jen trochu rozrostlejší dobytkářské osady, v nichž lze zažít to, co patří nenávratně odvátým časům a zůstalo k zavzpomínání snad jen ve starých kovbojkách. O jakkoli nadsazený šproch může jít, rozhodně na něm lpí pravdy víc, než příslovečného trochu.

A neplatí to nutně jen pro zdejší obyvatele (označované za „rednecks“, vesnické balíky) a jejich typický rančerský způsob života, jemuž se tu musí podřídit kdekdo a kdeco. Snad pouze tady máte šanci reinkarnovat se do pověstných šedesátých let minulého století, zlatého to věku lyžování, kdy majitelé obchůdků v lyžařských městech, když přes noc neodolatelně nasněžilo, popadli lyže, pověsili na dveře ceduli „Sorry, čerstvý prašan“, a zamkli zvenčí – kšeft nekšeft. Věřte nebo ne, podobného můžete být dodnes svědky na řadě míst Montany. Snad jenom s tím rozdílem, že místní lyžující obchodníci se žádnou dveřní vývěskou nebudou ztrácet čas.

GNP
Nadešel listopad a zdejší rozlehlá rezervace Glacier National Park se pro příštích sedm měsíců změní v jedno obrovské, napohled nedobytné opevnění z ledu a lavinových strání. Ti znalí zdejší situace však vědí, že v něm existují nenápadně skryté nitky silnic a cest, vinoucí se až do samotného srdce tohoto nefalšovaného zimního království. Jediní, kdo do něj mají dovoleno vstoupit, jsou turisté s běžkami anebo sněžnicemi na nohou. Pro sněžné skútry tu platí zákaz a auta Parkem projedou jen v krátkém létě.

Veškeré silnice uvnitř Parku se přes zimu neprotahují a slouží návštěvníkům pro velkou, nefalšovanou backcountry turistiku. Nic jako vyrazit si na výšlap do lesíků kamsi za město – tady se každý musí spolehnout sám na sebe. Mobilní telefon tu není nikomu nic platný – blízké hradby zdejších strmých dvoutisícovek nepouští do údolí skoro žádný signál. Nejen lavinová výbava, ale i extra jídlo a svršky, lékárnička, karimatka s Alu fólií a busola s mapou nebo GPS jsou zde smrtelně vážně míněným doporučením pro každý výlet. Spolu s podrobným popisem své trasy, zanechaným u zodpovědných svědků v civilizaci před jejím opuštěním.

Běžná zimní teplota se tu pohybuje mezi nulou a -10°C s ne neobvyklými arktickými pozdravy posílajícími rtuť na dvacet či ještě níž. Celá oblast severní Montany je charakteristická velmi proměnlivými sněhovými podmínkami během klidně jediného dne; šupinové protiskluzy tu mezi lidmi proto bývají dominantně nejpopulárnějším typem běžeckých lyží. Zatímco v nejvyšších nepřístupných ledovcových partiích leží až okolo 5 metrů sněhu, dole na dně údolí se lze běžně spolehnout na aspoň půlmetrovou až metrovou, vlhkostí zhutněnou vrstvu.

McDonald Valley
Těm, co mají na Montanu jediný lyžařský den, bez zaváhání doporučím výlet od jezera Lake McDonald startující z nejpopulárnějšího z celkem pěti zdejších otevřených vstupů do rezervace, brány West Glacier. Toto místo nabízí turistům pohodlné zázemí v Apgar Visitor Center s možností občerstvení, převléknutí se v teple i zápůjčky výbavy včetně seriózních skialpinistických a záchranářských pomůcek. Hladina jezera je v nadmořské výšce něco málo přes kilometr na dně strmého úzkého údolí stejnojmenné říčky McDonald Creek, a díky své hloubce málokdy zamrzá – s výjimkou mělkých zátočin. Neposlušnou linii skalnatého, divokého horského toku naopak zcela poslušně opisuje místní turistický magnet a jedna z nejvyhlášenějších vyhlídkových silnic v Americe, světoznámá Going-to-the-Sun Road, v zimě zcela uzavřená a využívaná pěšími výletníky.

Na začátku trasy, u turistické chaty Lake McDonald Lodge, jejíž okna a dveře zůstávají přes zimu zabedněná, to občas může vypadat na procesí lidí. Nedejte se však zmýlit – po kilometru dvou už pojedete v jediné stopě prošlápnuté nějakým prvním ranním ptáčetem, ještě o kus dál pak už potkáte málokoho. V těchto končinách budete garantovaně na dohled sami. I když se strefíte do nízké oblačnosti, blízká úpatí strmých strání budou stále zřetelně viditelná a svou mohutností působivá, nezávisle na hustotě mlhy. Poštěstí-li se vám však vyjet za jasného dne, pochopíte, co na tuto silnici láká tisíce turistů rok co rok každé léto. Nyní v zimě je však celý tento ráj jakoby jen váš.

Po asi deseti kilometrech neznatelného stoupání proti toku říčky lze odbočit podél zprava přitékajícího potoka Avalanche Creek a vydat se proti jeho proudu až na začátek vykotlaného příkrého údolí k jezeru Avalanche Lake. Anebo nikam neodbočovat, a vydržet dalších asi deset kilometrů dál po vyhlídkové silnici, než ji definitivně odříznou pro běžného turistu nebezpečná (nikoli nepřekonatelná) lavinová pole vpravo se tyčící gigantické hory Mount Cannon (2749 m) – tak blízké a strmé, že pro její svah nelze dohlédnout vrcholu. Od těchto pasáží výš bývá silnička zasypána mnohametrovou sesutou masou sněhu, ledu a kamení. Změřený historický rekord ze sedla Logan Pass při jarním pluhování je 25 metrů!

Silnicí ku Slunci
Díky hloubce lesního údolí tu jste za jakéhokoli počasí dokonale chráněni před větrem, který nahoře na planinách mezi vrcholky zuří snad bez přestání. Cestou o vaše emoce bude usilovat nepočítaně zamrzlých příkrých vodopádů a dramatických výhledů na hradby hor, ale možná ještě víc losů, muflonů, bílých horských koz a pravých šedých vlků s jejich uhrančivýma očima. V oblasti žije i spousta obávaných a současně obdivovaných medvědů grizzly, přes zimu však zahibernovaných ve svých doupatech. Že jejich zdejší hojný výskyt není jen účelovou turistickou pověrou, dokládá fakt, že v roce 2005 byl grizzly státem Montana vyškrtnut ze soupisu ohrožených druhů.

Vyhlídková silnice Going-to-the-Sun Road je přístupná i z opačné – východní strany Parku, z náhorních plošin vstupní brány St.Mary Entrance. Zde se silnice vlní podél dlouhého, a opět svou krásou dechberoucího, jezera St.Mary Lake. V těchto místech často extrémně fičí a zimují tu zdejší vlčí smečky, i se tu pohybuje nejvíc ostatní vysoké zvěře – vichry zeslabená sněhová pokrývka jim usnadňuje život. Co je však vítáno zvěří, je problematické pro lyžníky – pouze sporadicky zalesněné území tu vinou větru nedokáže na řadě míst udržet souvislou pokrývku sněhu a pro komfort lyžování vytváří protivné vyfoukané pasáže kombinované s převysokými návějemi.

Po asi 10 kilometrech – zhruba od vyhlídkového místa Rising Sun směrem dál do srdce Parku pokračuje silnice pod lavinovým nebezpečím podobně jako z druhé strany od Avalanche Creek. Celou silnicí za příznivého počasí lze projet Parkem skrz naskrz, rozhodně však ve skupině, se zapnutými lavinovými rádii, vyprošťovací výbavou, příznivou lavinovou předpovědí a s maximální obezřetností. V takovém případě totiž jde o celodenní a zejména na ostražitost extrémně náročnou, 90 km dlouhou výpravu s neustále někde číhajícími riziky. Nejvyšším bodem přejezdu je Logan Pass s letním parkovištěm a návštěvnickým centrem (v zimě zavřeným), v jehož okolí lze běžně lyžovat ještě v létě.

Pod svitem luny
Coby lehčí, víceméně rovinatou alternativu výletu zejména pro slabší lyžaře, děti či seniory, lze vyrazit opačným směrem od jezera Lake McDonald na severovýchod po (opět uzavřené) silnici Camas Road a na naučné stezky podél potoka Fish Creek. Toto místo nabízí nejsnazší lyžování pod stálým mobilním signálem a v blízkém dosahu zaparkovaného auta. Můj následující tip byste zajisté uslyšeli i od řady místních znalců: nemusíte při svém putování oblastí Fish Creek hledět na čas. Míněno, až na pár smolně zatažených dní tady nejste limitováni setměním, jak jsme my běžkaři zvyklí – a na čelovku můžete v klidu zapomenout. Zdejší atmosféra bývá tak průzračná, že Měsíc, zdaleka ne jen v úplňku, tu vyzařuje světla, co by ve Skandinávii brali všemi deseti v pravé poledne.

Izaak Walton Inn
Ti, kteří ze svého programu vyhradí pro krásy GNP více dní, by neměli jako svůj druhý cíl zaváhat s návštěvou atypického, v běžkařské Americe dobře známého hostince Izaak Walton Inn u vsi Essex. Mimochodem, vsi se 7 stálými obyvateli… On celý zdejší kraj v zimě působí pro nezasvěcené oko bez nadsázky jak po vymření civilizace. Ačkoli tu v širokém okolí narazíte na řadu malých hotýlků, hospůdek, krámečků anebo typických amerických venkovských benzinových pump, skoro všechny objekty mají zamčené okenice a dveře od října do května, kdy začne pomalu odtávat. V tuto dobu se tu silničáři pouští do pluhování silnic, což jim zabere čas až do června. Tehdy začíná nanejvýš pětiměsíční stav beze sněhu, v němž se tu musí stihnout vystřídat zbývající tři roční období.

Izaak Walton Inn je polosrubová třípatrová, typicky nádražní stavba, původně sloužící k ubytování dělníků budujících zdejší železnici, později přestavěná na ubytovací hostinec. Funguje jako regulérní zastávka dálkového železničního spoje Amtrak a jak tvrdí zdejší žoviální majitel Larry Vielleux, jde o jediný americký běžkařský resort, kam až přímo ke stopám lze přijet vlakem. Jediné, co potřebujete udělat, je přejít kovovou lávku nad kolejemi za hostincem.

Larry každou noc upravuje rolbou a skútrem 30 km stop pro oba styly, z poloviny vedených po plochém dně údolí nádherné říčky Essex Creek, a zčásti po vesměs traverzujících lesních cestách přilehlých svahů. Kilometrový okruh v údolí je osvětlen a dobrosrdečný majitel jej nechává rozsvícen do jedenácti v noci, aby, jak lišácky dodává, „hosté mohli vypotit ty poslední drinky z předchozí noci“. Tratě na dně zalesněného údolí dvakrát křižují železnici – je třeba být extrémně opatrný a dát pozor na značky, které ve vysokém lese jako jediné přejezd signalizují.

Noc ve vagónu
Oblast skiareálu je součástí GNP rezervace, situovaná v jeho jižním rohu. I v těchto místech se to hemží zvěří, zejména losy, avšak vzhledem k zde projíždějícím vlakům i skutečnosti, že tu cesty pravidelně upravuje hlučná motorová technika, tu lyžař spatří mnohem víc zvířecích otisků stop (šinoucích si to – jak jinak – po manžestru anebo ještě lépe v pohodlíčku klasických stop; lesní obyvatelé nejsou hloupí!), než zvěře samotné. Přesto majitel neopomene každého hosta varovat pro případ, že by s ním cestu sdílelo stádo losů, před přibližováním se jim na kratší vzdálenost – mají velmi nevypočitatelné reakce.

Hostinec, který dostal jméno po slavném anglickém spisovateli 17.století, nabízí asi třicet pokojů solidního komfortu, restauraci s krbem, saunu a vše související. Přesto, budou-li volné, silně doporučuji objednat si nocleh v jednom ze čtyř zdejších železničních nákladních vagónů, vytažených a odstavených na kopci v lesním terénu, kompletně uzpůsobených k přenocování s vytápěním, příslušenstvím a minikuchyňkou.

Resort nabízí i organizované poznávací túry do hloubi rezervace na běžkách či sněžnicích. Vše organizuje bodrý, výřečný a světaznalý Larry, který mě zaskočil tím, když nevěřil, že jsem „from Czechoslovakia“ – jak standardně říkám každému Američanovi (mám proto své dobré důvody). Velmi zřídka se mi stane to, co právě u Larryho – že by domorodý Amík věděl, že „nic takového už přeci dlouho není!“ Podobná vědomost je u Američanů bez osobních vazeb na Evropu vzácnější, než si můžeme myslet – je to jako chtít po běžném Čechovi, aby označil v mapě Států přesně Jižní Dakotu a název jejího hlavního města k tomu.

Montana (MT)
Jeden z nejméně zalidněných států na severu USA sousedící s Idahem, Wyomingem, Severní Dakotou a na severu s Kanadou. Je 5x rozlehlejší než Česko, ale žije v něm necelý milion lidí. Hlavní město Helena čítá pouhých 25 tisíc obyvatel.
Žádné montanské letiště nepřijímá mezinárodní linky, lyžaři obvykle přilétají z Denveru, Salt Lake City nebo Seattlu. Jedním z hlavních magnetů Montany je její odledlost, rozlehlost a vylidněnost – ta je však vykoupena tím, že všude je tu daleko. Nejbližším letištěm ke GNP rezervaci je Kalispell, přes hodinu jízdy po místní highway „dvojce“, která celý Národní Park objíždí z jihu a dorazíte po ní do obou dnes popisovaných destinací – na West Glacier i do Essexu.

Na letišti si vždy pronajměte SUV vybavené improvizovanou výbavou pro přežití – spacím pytlem, vyprošťovací lopatou a pytlem písku. Vozte v autě nějaké zásoby jídla a pití. Toto není žádný vtip – Montana je jiný svět – v případě poruchy auta či uvíznutí ve vánici můžete zůstat i celý den uvězněni někde mimo telefonní signál. Extra pozor na zvěř, která za mrazů mívá tendenci zdržovat se poblíž relativně teplého asfaltu silnic.
Stát Montana se nachází v tzv. horském časovém pásmu (MST) – je v něm tedy o hodinu víc než na západním pobřeží v Los Angeles, a o dvě hodiny méně než na východním v New Yorku.
www.mt.gov

Glacier National Park
Majestátný přírodní div světa, pro znalce bezkonkurenčně nejkrásnější oblast Montany. Na rozdíl od ostatních severoamerických Národních Parků, tento je jedním z nejutajenějších, lidskými davy neobjevených, rozhodně v zimě. Neoficiálním maskotem rezervace je medvěd grizzly, který tu v náhorních, turistům nepřístupných terénech žije v jedné z nejhojnějších koncentrací na světě. Turistům se zde proto doporučuje, na rozdíl od jiných přírodních destinací, tropit při svém pohybu plánovaně hluk. A také nevařit tam, kde budou nocovat, ani vařit v oblečení, ve kterém plánují spát.
Místní rádi tvrdí, že tu panují pouze tři roční období – zima, léto a podzim; jaro se tu prý mihne během dvou dní na začátku června. Drtivá většina návštěvníků (okolo 95%) sem přijíždí v létě. V roce 2003 při zničujícím lesním požáru lehla popelem desetina plochy Parku.
www.nps.gov/glac/

Going-to-the-Sun Road
85 km dlouhá, místy velmi úzká vyhlídková silnice, protínající GNP rezervaci z jihozápadního okraje na severovýchodní. Silnice je pro motorovou dopravu otevřena od června do října; po většinu roku je pod sněhem a slouží turistům na běžkách a sněžnicích. V létě jde o zdaleka nejnavštěvovanější tepnu celé oblasti. Od roku 2006 se silnice v letních měsících v nejkomplikovanější pasáži u průsmyku Logan Pass po dílčích úsecích opravuje; výletníci tu musí akceptovat půlhodinovou (někdy ale prý i 2hodinovou) červenou na silničářských semaforech. Nejfotografovanějšími místy trasy jsou St.Mary Lake, výhledy z Logan Pass a Garden Wall. Nadmořská výška silnice 990 – 2031 m.

Essex – Izaak Walton Inn
Ubytovací hostinec s vlastními běžeckými okruhy přímo při hlavní silnici č.2, 90 km z nejbližšího letiště Glacier International Airport v Kalispellu. 30 km upravovaných tratí pro oba styly, 1 km pod každodenním osvětlením, komfortní ubytování pro 100 lidí, rodinná restaurace servírující vlastní pečený chléb, koláče a domácí polévky. Sauna, půjčovna lyží i sněžnic, organizace poznávacích túr. Alternativní exotické ubytování v zateplených vagónech odstavených na samotě v lese na kopci s výhledem na hostinec. Lyžařská sezóna od listopadu do dubna, nadmořská výška tratí 1130 – 1240 m.
www.izaakwaltoninn.com

Text: Tom Řepík
Vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC, 2009