Archiv pro rubriku: Amerika

Nedospívejte. Je to past!

Před padesáti roky zemřel pan Walter Elias Disney, muž s duší dítěte. Též geniální inovátor, vynálezce tematického parku a nechybělo moc, aby i lyžařský evangelista.

Výzvy jsou překážkami, jen když o nich tak přemýšlíme. V téhle jediné větě se pro mě osobně skrývá odkaz životního příběhu člověka, který předefinoval pravidla zábavního průmyslu – o čemž koneckonců píše kdejaká encyklopedie. Míň se ví, že Disney zachránil před blamáží jednu zimní olympiádu, a že nebýt jeho předčasné smrti, zřejmě by vytýčil nové standardy v horské branži.

Neznám vailského marketéra, který by nebyl vybaven nadprůměrnými znalostmi Disneyho principů – a to jak z frontendové spotřebitelské strany, tak zejména ze zákulisní, dodavatelské. Prakticky nonstop je někdo vailský na studiích v Disney parcích či v centrále Walt Disney Imagineering v kalifornském Glendale, vývojové laboratoři největší zábavní říše planety, odkud veškeré koncepty vycházejí a kterou do roku 2007 vedla disneyovská legenda s československým jménem, pan Martin Sklar. Následující zákulisní zajímavosti od něj a jeho týmu nejspíš v žádných encyklopediích nenajdete.

Facebook ve studené válce s YouTube, v Bohemii všechno při starém

Letos zjara jsem tu vzpomenul michiganský skiresort Mount Bohemia, možná nejztřeštěnější skiresort Ameriky, s jejich výstřední videosérií. Nedávno zveřejnili díl nový.

A nezůstává nic dlužen filmům předešlým. Sestříhaná dvacetiminutová stopáž z březnových karnevalových oslav jara Mardi Gras je znovu plná unikátních charakterů, nestandardních dějů a emocí; nechybí ale ani pořádné lyžování. A taky ABBA skibus – jak by mohl!

Bohemiánské ski filmy splňují všechno (či většinu) ze současných trendů moderní videopropagace: přijmout sami sebe ve své jinakosti, být autentičtí a upřímní, vybočit z řady netradičně, excentricky pojatým marketingem. Žádné kýčovitě šťastné rodinky s dětmi, načančané prostředí, katalogové počasí. Pravý opak! Život se s málokým v Michiganu babrá, tak proč to předstírat na Bohemii?

Film skiareál pověsil na svůj YouTube kanál a současně přesdílel na svém Facebooku.

Což je postup, u něhož se chci zastavit – a vpravdě hlavní důvod, proč píšu tenhle článek.

Coming From The Heavens and The Hoses

Jaký je recept na zdaleka nejlepší sněhové reporty v oboru?

Krapet důvtipu, kuráže a originality, a prakticky žádné peníze – o nich to ostatně bývá zřídkakdy. A to je celé.

Nedávno jsem tu psal o svérázném vermontském Mad River Glen a jejich sloganu – o němž se domnívám, že je nejslavnějším lyžařským mottem světa.

Podobný superlativ přisuzuju geniálním sněhovým reportům MRG. Ty se neskládají z ničeho jiného, než žoviálního okomentování zorného pole webkamery marketingovým manažerem střediska Ericem Friedmanem.

Neláskyplný vztah ekologů s horskými středisky: hory sváru 3/3

V devadesátých letech začal v Americe významně sílit vliv nejrůznějších ochranářských organizací a se souběžnou agresivní expanzí horských středisek (zejména těch patřících do vailské skupiny), nějaký zásadní střet se zdál být jen otázkou času. Napětí doslova viselo ve vzduchu. Argument ekoaktivistů ostatně nezněl nijak nepochopitelně: pochybně nabyté peníze z Wall Streetu nám zaplavují hory průmyslovým turismem, který tam nepatří.

18. října 1998, nedlouho před otevřením lyžařské sezóny a pouhé dva dny poté, co byly pokáceny první stromy naplánované masivní expanze vailského střediska v oblasti Blue Sky Basin, skupina ekologických extrémistů v noci potají vyvezla na vrchol vailského hřebene, na němž stála historická chata Two Elk Lodge, kanystry s palivem a systematicky kolem objektu založila požáry. Té noci lehla historická stavba plná vzácných indiánských artefaktů popelem, spolu s několika terminály lanovek a budovou lyžařské patroly. Případ začala vyšetřovat FBI.

Následujícího roku, kdy výstavba nových vaiských tratí a lanovek navzdory zřejmě nejkontroverznějšímu záškodnictví v historii horského odvětví pokračovala, jiná skupina aktivistů vybudovala přes noc na jediné přístupové cestě v terénu mechanické bariéry a zamkla se k nim ocelovými řetězy. Na místo musela přijet policie, řetězy rozřezat, aktivisty pozatýkala a uvěznila. Vlastní případ žhářství se podařilo vyšetřit až po mnoha letech; v roce 2007 policie dopadla a uvěznila deset lidí, v roce 2012 pak dalšího viníka. Poslední dva se skrývají na útěku a je na ně vydán zatykač.

Neláskyplný vztah ekologů s horskými středisky: hory sváru 2/3

Pomyslnou válečnou sekeru budoucích trablí horského odvětví mohla stěží vykopat slavnější celebrita: v roce 1965 získal pan Walt Disney od státních lesů povolení k výstavbě gigantického lyžařského střediska příznačně fantasylandově nazvaného Mineral King. Šlo o možná nejlukrativnější pozemek pro skiareál v Americe: v půli cesty mezi Los Angeles a San Franciskem, ze tří stran vklíněný do světoznámé rezervace Sequoia. O území se ve výběrovém řízení ucházelo dalších pět silných korporací, nejvýhodnější vnitřní závodní dráhu však měl stvořitel myšáka Mickeyho.

Avšak předčasné Disneyho úmrtí o rok později zanechalo vztah mezi jeho firemními nástupci a ochranáři v jakémsi vakuu; manažeři expandující zábavní říše přišli s agresivnějšími a ambicióznějšími plány, proti nimž se začala zvedat vlna odporu. Ačkoli byl Walt Disney sám slušným lyžařem i členem v Kalifornii nejvlivnějšího ochranářského Sierra Clubu (což za oněch starých klasických časů ještě nebylo vnímáno jako oxymóron), tento stejný klub Disneyho společnost rok po zakladatelově smrti zažaloval a žádal zastavení projektu. Řadu let vlekoucí se soud nakonec Disneyho společnosti nařídil vypracovat novou, o mnoho rozsáhlejší a přísnější studii dopadu na životní prostředí coby podmínku pro udělení nového rozhodnutí. Hlavním jablkem sváru byla nutnost vybudovat frekventovanou silnici přes Sequoia rezervaci.

S dekádou zpoždění a neveselými vyhlídkami dalších obstrukcí od ochranářů v budoucnu, Disneyho společnost v roce 1976 lyžařský projekt dobrovolně opustila a napřela svou energii do vlastní branže k rozšiřování svého orlandského Walt Disney World resortu a přípravám otevření prvního mimoamerického Disneylandu v japonském Tokyu.

Neláskyplný vztah ekologů s horskými středisky: hory sváru 1/3

Z kdovíjakého popudu jsem se tuhle u Googlů zajímal, o čem v souvislosti s horskou branží informují naše mainstreamová média. Vyhledávač mi seřadil nadpisy článků zhruba takhle: Vlekaři proklínají teplou zimu, krachují první areály. Bez povolení postavené apartmány, úředníkům hrozí vězení. Skiareál v potížích, město jej možná zachrání. Dotační podvody v horách. Demontáž bobovky v dlužícím středisku. Lyžař se zabil nárazem do stromu. Smrtelný požár tatranského hotelu. Záškodnictví na vlecích na Vysočině. Na rozhádaném Bouřňáku si blokují provoz balíky slámy. A tak dál a dál.

Nakolik překvapivou se pak může jevit míra veřejné nepřejícnosti až hostility v diskuzích pod články? Kdekdo z nás to xkrát četl: drahota, kam se člověk podívá, kravál ze sněžných děl, prázdné toky a studny, zacpané silnice, noční výtržnosti, všude plno odpadků, ještě by nám káceli lesy a vůbec – klidně ať si ti nenažraní vlekaři zkrachujou, dobře jim tak.

Těžko bychom asi hledali stigmatizovanější odvětví. To i ti myslivci to mají u lidí míň zavařený! Zato Amerika, to musí být země rekreačnímu lyžování zaslíbená, napadne leckoho. Vždy bývá v čele všemožných oborových statistik, má rozlehlé hory, hodně sněhu i peněz mezi lidmi… Anebo jsou snad věci jinak, než se jeví?

Právě. Ony totiž novodobé dějiny amerického horského byznysu víc než zimní selanku připomínají půlstoletí partyzánského odboje vůči expanzi středisek. Půlstoletí organizovaného odporu, jenž nutí resorty utrácet miliony za právní konzultace a územní studie a jenž zpožďuje o roky – či nadobro posílá k ledu – nejeden nový projekt. Skiareály jsou nuceny učit se čelit přímým střetům s takzvanými ekoteroristy a jejich sabotážemi, občanskou neposlušností a zastrašováním.

Bejby nebude sedět v koutě

Ne náhodou minule zmiňovaný vermontský Stowe byl v poválečných letech považován za středobod východoamerického lyžování. V roce 1948 bylo ve městě zaregistrováno 26 hotelů, z nichž 18 mělo na vývěsce nenápadný nápis „Restricted.“ Tajemné heslo znamenalo „omezená klientela,“ ještě jinými slovy, „Židé tu nejsou vítáni.“

Podobné to bylo přes hranice na sever v kanadském Quebecu i ve velkých pobřežních městech jižně od Stowe, včetně New Yorku. Ještě v roce 1955 vyšetřovala newyorská antidiskriminační komise jeden z nejstarších amerických lyžařských spolků Lake Placid Club za to, že od svého založení v roce 1904 odpíral členství židům a černochům.

Ne, že by segregace byla jednostranná: v newyorských horách Catskills, jimž se taky říkalo Jewish Alps a v nichž se čile lyžovalo, vyvěsili ve svém komplexu Kutsher’s židovští bratři Max a Louis Kutsher odvetný slogan, „Dietary laws observed,“ odkazující k judaistickým stravovacím rituálům a naznačující, které odlišné víry zas nejsou vítány u nich. Mimochodem právě u „Kučerů“ se v osmdesátých letech natáčel slavný Hříšný tanec.

Fotoreport: Killington World Cup SL

Dnešní várka zákulisních snímků od trenéra Pavla Šťastného z killingtonského SP ve slalomu, pozoruhodně úspěšného pro československé barvy.

Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.

Fotoreport: Killington World Cup GS

Trenér Pavel Šťastný mi laskavě poslal řadu zákulisních snímků z přípravných prací na killingtonském svahu a ze sobotního obřákového dne. Pro tuzemské fandy zvěčnil dámy Vlhovou, Velez Zuzulovou, Dubovskou.

Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.

Nejšumnější lyžařské hajzlíky v Americe

Veřejné záchody v lyžařských areálech bývají, řekněme, různé. V lepších případech aspoň po ránu rozumně hygienické a poklizené, v horších špinavé a páchnoucí až ven natolik, že nápad pustit to do kalhot zní jako přijatelná volba.

Před pár lety kandidovaly záchody utažského střediska Snowbasin na titul America’s Best Restroom. Nedělám si legraci; tamní luxusní toalety jsou obkládané italským Carrera mramorem, lustry z křišťálu a bronzu, velkorysými komodami od podlahy ke stropu, stěny jsou vykládané importovaným africkým dřevem a ručními dekoracemi. Na podlahách něco mramoru a hodně tlustého plyšového koberce, aby se to v lyžákách líp chodilo.

A ačkoli by jednoho napadlo, že si v soutěži tahle rozmařilost povede nejspíš dost dobře, ve skutečnosti utrpěla až poslední místo z pěti nominovaných WC v roce 2011.

Jak se horská střediska mohou inspirovat Disney bublinou

Provozní koncepty Disneylandu a typického moderního horského střediska mají mnohem víc společných znaků, než si někdo může myslet. Napálené denní vstupné, žádné hodinové, sezónní pasy, resortem vlastněné hotely a restaurace. Jednu věc však u myšáka Mickeyho nedostanete.

Jakmile jednou projdete přes turnikety Disney parku, nemůžete si koupit nic, co by neneslo Disneyho značku.

Všechny čepice, trička, mikiny, bundy, pohádkové kostýmy, střevíčky, deštníky, holínky, brýle, hodinky, kabelky, baťůžky, hrníčky, čarovné hůlky a úplně všechno ostatní, co malí i velcí návštěvníci v průběhu dne v parku můžou chtít nebo potřebovat, je obrandováno Disney logem. Žádný Adidas, Nike nebo Reebok; na každé položce pouze výrobní náklady a předražená cenovka díky jednomu z nejslavnějších brandů světa.

Cokoli si kdo koupí, všechny peníze do posledního nikláku odtečou do kapes mocné společnosti. Disney bublina jak z marketingové učebnice.

Haunted Mansion horského byznysu

Tamarack Resort zřejmě schytal kletbu zákeřných sudiček být nefalšovaným Černým Petrem odvětví ještě dřív, než stačil vzniknout.

Jestliže se říká, že kočka má sedm nebo devět (či kdovíkolik vlastně) životů, zajímalo by mě, kolik jich může mít takové horské středisko. Jedno z nejkontroverznějších jmen horské branže, Tamarack z Idaha, jich má za sebou promarněných už – osm.

Tak jsem otevíral článek o Tamaracku před necelým rokem, kdy měl na kontě projetých šancí sedm. Stigma místa si však už nejspíš žije svým vlastním, vlkodlačím životem, navzdory loňské záchranné misi marketingového střelce Brada Larsena.

Nedávno správa idažského distriktu Valley County oznámila, že v říjnu pošle do veřejné dražby celkem 24 nemovistostí tamarackého resortu z důvodů minimálně tři roky neplacených daní; mezi draženými objekty jsou 2 lanovky, zipline, nedokončená středisková chata nebo část golfového hřiště. Což lze vnímat jako v pořadí už devátý pokus o uvedení místa do regulérního provozu za legálních podmínek.

Vlastněme kopec sami a ukažme korporacím prostředník

Tenhle typ lyžařských zpráv čtu i sdílím snad nejradši ze všech.

O kanadském Red Mountain jsem popprvé psal do SNOW 42/2009 v době, kdy resort čerstvě koupil ruský kanaďan Howard Katkov, příchozí z kosmetického byznysu. Kdekdo čekal, že z Red udělá další Whistler nebo Vail.

Tehdy jsem o něm mj. napsal: Katkov je bohatý podnikatel z amerického San Diega, který v roce 1994 založil úspěšnou kosmetickou značku Jane, aby ji posléze na vrcholu slávy prodal gigantu Estée Lauder. Red resort poprvé navštívil v roce 2000, když hledal místo pro svůj druhý dům.

„Odpuzovala mě nabubřelost a velikášství, co jsou vidět v ostatních velkých resortech. Chtěl jsem najít nějaké místo, které není nadměrně zastavěné a je spíš mimo zájem davů,“ vzpomíná. Hned druhý den si v resortu koupil pozemek, aniž by se vůbec ještě dostal na lyže. „Vsadil jsem na svůj instinkt – strašně se mi všechno okolo zamlouvalo“. O čtyři roky později použil svůj instinkt znovu – to když se z majitele zdejšího rekreačního domu stal vlastník celého resortu.

Už 15 let. A dál stejně čerstvý Déjà vu mráz po zádech

Stěží si vybavím, co jsem dělal před týdnem, ale na to tehdejší úterní odpoledne těžko do smrti nezapomenu.

Bylo podobně hezky, jako se den vybarvil o pár hodin později v US. Někdy dopoledne jsem šel do lesa běhat, vrátil se kolem poledního – komfortně na otevření trhů kolem 14té hodiny našeho času.

Tuzemský internet tehdy byl víceméně pořád v plínách, na současné poměry pomalé a drahé bezdrátové připojení – pokud moc často nepadalo – bylo tím, co jsme tehdy považovali za vrchol nám dostupných technologií. Standardně jsem před otevřením trhů zapínal na TV přes Astru přijímanou CNBC, jež do velké míry suplovala dnešní internetový dez/informační přetlak.

Stejně i v ono úterý. Na CNBC panovalo typické líné ráno, David Faber a Joe Kernen tlachali o pitomostech. Nic nového.

Yosemity: lyžařská sezónka za pár sendvičů

Anebo za ekvivalent dvou denních lístků. Levnější sezónku ať už nikdo nikdy a nikde nechce hledat, při psu!

Když klub slaví 100. výročí, jakou cenu má dát lidem – stovku? Tak já nevím, je to dobrej nápad, nebo špatnej nápad, nebo jakej je to vůbec nápad? (© Ivan H.)

Jsou to ale věci. Když si tuhle vailští po čase odskočili nakoupit, hned to zas spustilo lavinu ošklivých, falešných slovíček. Dokonce i nefér narážky na ceny vailského gastra se objevily;

Pár týdnů nato slaví NPS Yosemity sté výročí a na někoho v tamním vedení napadl nápad na nejlevnější lyžařskou sezónku planety (naší i většiny okolních) v ceně doslova několika sendvičů – bezpochyby míň, než těch zlopověstných vailských čtrnácti. Jako kdyby někde v malém českém skiareálu nabídli sezónku za tisíc korun.

Yosemity si kdekdo vybaví jako letní přírodní nádheru se scenériemi atakujícími hranici kýče. Skalky jako Half Dome nebo El Capitan rozezná každý stejně bezpečně, jako každý našinec pozná třebas Karlštejn.

Hřebík co kouká, dostane kladivem

V roce 1964 hostil světovou výstavu EXPO New York s ikonickým 12patrovým globem Unisphere, u nějž se – což málokdo ví – i lyžovalo.

Vermontský skiresort Okemo tehdy instaloval na dohled od obří ocelové zeměkoule mobilní lyžařskou chatu se sedlovou střechou prodlouženou až k zemi, pokrytou skluzným plastovým povrchem. Na střeše mladá lyžařská instruktorka na superkrátkých lyžích udělala tři krátké skákané obloučky, vylezla zpátky nahoru a demonstraci opakovala.

Chata stála při cestě do pavilónu UNICEF, v němž Walt Disney světu premiérově představil svou atrakci It’s a Small World, jež se ve všech Fantasylandech Disney parků drží dodnes (a její melodie v hlavách návštěvníků ještě dlouhé hodiny poté).

Tehdejší 4denní lyžařská demonstrace byla součástí osvětové kampaně Natur Teknik instruktorského rebela Waltera Foegera, který oponoval tradičnímu dogmatu zdlouhavé výuky v pluhu a oblouku z přívratu. Rakušan Foeger věřil, že začátečníci mohou dosahovat rychlejších pokroků na paralelně postavených krátkých lyžích, s nimiž do oblouku snadno přeskočí.

Jak už to tak mezi lidmi s protichůdnými zájmy chodí, novou kacířskou metodologii záhy napadla oficiální asociace PSIA (Professional Ski Instructors od America) a prohlásila Foegera za podvodníka. Vyčníval holt z řady.

Retky a čibuky na sněhu: zkušenost nejlepší učitelkou, to se dávno ví

Ve zlatých časech branže, lyžařské svahy a tabák patřily k nerozlučným parťákům ve zločinu.

Chápu, že to z perspektivy soudobé, přihlouple všudypřítomné pseudokorektnosti může kdekomu znít neuvěřitelně. V době, kdy obaly cigaret povinně rozmnožují hrůzy světa morbidní snímky nádorů a slavné oběti kouření se objevují v televizi a pestrobarevných časopisech, aby před kouřením varovaly (WTF?!), já pamatuju časy, kdy kouření propagovaly samotné sportovní magazíny.

Lyžařské nevyjímaje.

Jó zlatá éra. To si inzerent ještě mohl propagovat, co uznal za vhodné. Pokud by to nějakého perverzního markeťáka tehdy napadlo, na krabičky cigaret by nejspíš mohl lepit v tlustém černém rámečku nápisy „Kouření nezpůsobuje rakovinu plic“ a „Váš lékař nebo lékárník vám nepomůže přestávat s kouřením, na to, holoto, zapomeňte.“

Zdá se vám taková představa ujetá? Možná je, nevím. Co ale vím – že v padesátých letech doktoři v inzerátech novin a časopisů kouření dokonce sami pro-pa-go-va-li.

Viz třeba inzerát z amerického SKI 1950 osazený sloganem : „Stále víc doktorů fajčí Camelky než kteroukoli jinou značku.“

Těžká doba skiareálů? Jenže doby jiné nebývají

Na pozoruhodný kousek historie (i zlé časy zpětným pohledem vypadají romanticky) jsem narazil ve svém pracovním archívu.

Článek v The Denver Post z března 1973 – sice zpomalujících, ale stále ještě těch echt zlatých časů lyžování – cituje Dicka Basse, majitele o rok dřív založeného utažského Snowbird resortu.

„Financovat Snowbird bylo vážně něco. Mít skiareál může znít skvěle, ale je to ten nejhorší byznys na světě,“ prohlásil do novin Bass, jenž musel zajistit většinu z tehdejších $17 mio (ekvivalent soudobých $97 mio) z vlastních zdrojů.

(Ano, Dick Bass byl bratrem Harry Basse jr., maiitele Vailu v letech 76 až 85, viz Vailská historie I.)

Zpráva dál cituje tehdejšího majitele kalifornského Heavenly, Hugh Killibrewa, popisujícího obstrukce, jakým resorty už tehdy čelily od nejrůznějších místních, oblastních i federálních úřadů: „Musíme jednat zvlášť s 28 státními úřady a ještě nás dali k soudu ekologové, aby zabrzdili plány na novou čističku odpadních vod pro Heavenly.“

Úřední šiml řehtal a ochranáři svými řetězy chrastili už tehdy, stejně jako dnes, vypadá to.

Světové divy lyžovaní sní krocana v Killingtonu

Severovýchodní roh Států, též známý jako Nová Anglie, se na letošní lyžařskou otevíračku o víkendu Díkůvzdání těší jak už dlouho ne. Po čtvrtstoletí se sem v listopadu vrátí Světový pohár.

Killington hostí o víkendu 26. až 27. listopadu SP ve slalomu a GS žen. Oba závody se pojedou na tamní černé sjezdovce Superstar Trail, kterou killingtonští nechávají jako mogulovou stěnu. Sjezdovka je vybavena masivním zasněžovacím systémem, jedním z nejsilnějších v resortu.

Naposledy byl v okolí SP v roce 1991 ve Watterville Valley, kdy tehdy vyhrál GS Alberto Tomba. Bylo to v roce, kdy velký globus získal – jak ten čas pádí – ublížený Rakušák, co vzal roha do Lucemburska, Marc Girardelli.

Apriorní favoritkou obou listopadových závodů nemůže být nikdo jiný, než talent století, Mika Shiffrin. Takhle to po prosincovém utrženém koleni v únoru zkoušela zas na plnej knedlík.

Vailské letní obrinvestice

Ač ji navenek příliš nedeklaruje, hlavní motivací za masivními letními injekcemi je vyrovnat kolísání tržeb mezi téměř vždy štědrou zimou a dosud zaostávajícím létem: coby na burze veřejně obchodovaná společnost potřebuje vylepšit cash flow svých ztrátových letních a podzimních kvartálů. Plus udržet stabilnější celoroční zaměstnanost – to všechno se promítá do kondice na newyorské burze kotovaných vailských akcií (NYSE:MTN).

Skupina provozující 11 amerických středisek silně upřednostňuje svou vůdčí letní trojici Vail, Breckenridge a Heavenly pod prémiovým koncernovým produktem Epic Discovery. Jen vloni bylo do letních provozů těchto tří středisek nalito $70 milionů v očekávání, že každé z nich ztrojnásobí svou letní návštěvnost oproti předešlému roku a každé vyprodukuje letní zisk $15 milionů.

Koncern uvažuje selektivně a svá populární zimní střediska jako Beaver Creek, Keystone nebo Northstar, jimž chybí potenciál dobré letní návštěvnosti, neváhá investičně upozadit vůči výše zmíněné top trojce. Naznamená to zanedbávat – například v kalifornském Northstar investovali do jediné lanové skuzavky (zipline) v situaci, kdy v nedalekém, na protějším břehu jezera Tahoe ležícím Heavenly postavili takové dráhy tři.

Vailská střediska se soustředí na skladbu souvisle stoupající uživatelské hierarchie aktivit od jednoduchých výšlapů do okolních kopců přes pokročilejší lanová centra a skluzavky až třeba po lezecké stěny vyšších obtížností. Marketing skupiny VR si je vědom, že v létě se uchází o ještě dovednostně a výkonnostně rozmanitější spektrum návštěvníků, než ve sněhové sezóně: od náhodných městských výletníků po ostřílené dobrodruhy cíleně přijíždějící za tím svým. Tomu přizpůsobují skladbu aktivit a jejich náročnost; tři generace v rámci jedné rodiny by se měly při společné návštěvě zabavit, každá na svém. Třeba vailské kladkové skluzavky jsou k mání od kratších po dlouhé, od nižších (3 metry) po vysoké (12 m), od pomalejších po rychlé.