Slavné brambory a psí skipasy

Písmo: A ++ A --

Navzdory podezřelému nadpisu, autor nic nehulil. Řeč bude o lyžařském Idahu.

Mezi ostatními přírodními klenoty – a turistickými magnety – amerického Severozápadu, který jsme letos navštívili, by se mohl stát Idaho cítit jako chudá Popelka. Nemá žádné L.A. ani San Francisco, nemá dokonce ani průmyslový Seattle nebo pivovarnický Portland. Neoficiální státní slogan, který si tu řidiči lepí na svá zadní skla, to vystihuje vcelku přesně: „Idaho – Nic tu není“. Příliš to pak nezachraňuje ani oficiální motto, které auta vozí na svých poznávacích značkách: „Slavné brambory“.

Osobně tyto legrační přezdívky miluju. Máloco totiž popíše pár slovy daný stát trefněji, než samolepky na oknech a kufrech aut. Třeba taková Alabama – Vzdělanost není všechno. Nebo Kentucky – Tabák je zelenina. Špatný není ani mormonský Utah – Náš Ježíš je lepší než váš Ježíš. Ale zpět do Idaha – ony „slavé brambory“ nejsou žádným žertem. Idaho je největším americkým producentem brambor, a zdejší odrůdy platí za nejfajnovější surovinu pro šéfkuchaře kdekoli ve světě. Přesto, naprostá většina návštěvníků vyhledává Idaho kvůli něčemu jinému, než podzemním hlízám s natí.

Přirozeně, že turisti sem jezdí kvůli nádherné přírodě předhůří hlavního masivu legendárních Skalistých hor. Nikde v Idahu nebudou vysoké hory z vašeho dohledu. Více než dvě třetiny jeho plochy jsou státním územím – povětšinou náročným vysokohorským terénem nevhodným pro továrny, města, supermarkety a hotely. Jinými slovy, v Idahu není příliš vhodné země k pohodlnému bydlení či práci, zato však přehršel k turistické a sportovní zábavě. A co je ještě lepší – máte pocit, jako byste měli veškerý zdejší přírodní ráj k dispozici sami pro sebe: Idaho má 1,5 milionu obyvatel při rozloze třikrát větší, než je naše Česko. Přepočteno na plochu: v Idahu žije na průměrném čtverečním kilometru 6 lidí, oproti 132 obyvatelům v Česku. V praxi to znamená, že nejpozději do deseti minut, co v autě opustíte hranice libovolné zdejší aglomerace, se octnete v osamělé pustině.

Logickým výchozím bodem každého vzdáleného návštěvníka bude hlavní město Idaha Boise, kam se dostane letecky, případně autem. Odtud je to zhruba půlhodinu cesty do nejbližšího lyžařského centra Bogus Basin a trochu déle do několika dalších sousedících, anebo téměř čtyři hodiny jízdy do Ketchumu, poblíž kterého leží ikona amerického lyžování – bájné Sun Valley. Přestože se ve stručném přehledu vrátíme i do dalších lyžařských oblastí Idaha, vyražme nyní rovnou do Mekky.

Sun Valley
Jak pomalu, avšak souvisle stoupá silnice č.75 údolím řeky Big Wood River směrem na Hailey a Ketchum, stejnou křivkou rostou i ceny zdejších nemovitostí. Už ve městě Hailey, nějakých 20 kilometrů před Sun Valley, začínají být cítit velké peníze; v Ketchumu se pak ocitnete uprostřed samých multimilionářských rezidencí. A myslím doslova multimilionářských – nechybí takové se sedmi komíny, devíti ložnicemi a jedenácti koupelnami. Oblast mezi městem Ketchum a Sun Valley je na první pohled totální anomálií v jinak skromném a neokázalém státě.

Totéž do puntíku platí i o obyvatelích Sun Valley – naprostá většina rezidentů se tu nenarodila. Jde o lidi, kteří přišli ke jmění někde jinde a do Sun Valley se přistěhovali, protože si mohou dovolit žít, kde se jim zachce, a protože Sun Valley je fajnové místo k životu. Jejich hlavním zájmem zůstává udržet toto údolí krásné a neporušené, ne vydělávat tu peníze. Místní komunita proto vytvořila a finančně si vydržuje tvrdé jádro konzervativních, vlivných a často bohatých ekologů, kteří oblast nekompromisně chrání před čímkoli, co by mohlo ohrozit zdejší čistotu, divokost a exkluzivitu. Pokud budete o Sun Valley mluvit s opravdovými starousedlíky například z hlavního města Boise, řeknou vám, ať vůbec neuvažujete o Sun Valley jako regulérní součásti Idaha. Oni chápou Sun Valley jako něco jiného, cizího, co tam bylo uměle postaveno a už tam zůstalo.

Svatý Mořic Ameriky
Historie tohoto místa se začala psát paradoxně na druhém konci Ameriky – v Lake Placid státu New York, kde se v roce 1932 konaly zimní olympijské hry. Ty natolik nadchly bohatého dopravního magnáta W.A.Harrimana, majitele tehdy stěžejní Pacifické železnice (a mimochodem vášnivého lyžaře), že se hned po jejich skončení rozhodl pokusit se udělat ze své záliby nový byznys. Zatoužil vystavět někde v nedostupných amerických končinách noblesní zimní středisko, kam by museli bohatí rekreanti přijet po jeho železnici. Tento model už úspěšně použil v Kanadě, kde postavil a provozoval luxusní Banff Springs Hotel (dodnes kanadský klenot přepychu), kam klienty vozila opět jeho železnice.

Najal si proto mladého a slavného rakouského lyžaře C.F.Schaffgotsche, který měl za úkol brázdit Ameriku tak dlouho, dokud nenajde pro nový skiresort ideální místo. Rakušan procestoval celé Skalisté hory, nic se mu však nezdálo dost dobré. Navštívil a zase opustil mimo jiné i Aspen. Když v roce 1935 přijel do ospalého hornického městečka Ketchum, odtelegrafoval odsud Harrimanovi: „Myslím, že jsem konečně našel kus Švýcarska v Americe“. Harriman se objevil v místě cobydup a okamžitě koupil nejrozlehlejší zdejší ranč. Hned následujícího jara začal s výstavbou luxusního hotelu, který měl otevřít ještě před Vánoci téhož roku. Zároveň na zdejším kopci Dollar Mountain vymyslel a postavil první sedačkovou lanovku na světě – nechal ji zkonstruovat z dopravníkových pásů, pomocí kterých se tehdy nakládaly banány na vysoké námořní lodě.

Harriman potřeboval dát světu vědět o tomto novém „Svatém Mořici Ameriky“, jak resortu sám začal přezdívat. Dostal geniální nápad: přilákat sem hollywoodské hvězdy a ostatní celebrity, které automaticky přitáhnou davy ostatních – paparazziové a bulvární novináři fungovali už tehdy. Těm nejslavnějším celebritám nabízel Harriman pobyt zdarma, aby je sem dostal. Mezi nimi byl i tehdy čtyřicetiletý spisovatel Ernest Hemingway, který tu napsal svůj proslulý román „Komu zvoní hrana“, i se tu o dvacet let později zastřelil. Slavní sem od těch dob jezdit nepřestali; často se tu v průběhu své kariéry ukazovala Norma Jeane (známá také jako Marilyn Monroe) a své domy tu dnes mají třeba Arnold Schwarzenegger, Mats Wilander, Picabo Street, Bruce Willis, Demi Moore, Tom Hanks, Clint Eastwood, Gary Cooper, John Kerry a desítky a desítky dalších slavných, krásných a bohatých.

V devadesátých letech, po smrti zakladatele Harrimana, přešlo vlastnictví resortu přes zákonné dědice do rukou miliardáře Roberta Earl Holdinga, ropného a realitního magnáta a muže z první stovky Forbesova žebříčku boháčů, který vlastní středisko Sun Valley dodnes. Právě jeho osoba figuruje v největším s lyžováním souvisejícím korupčním skandálu Ameriky. Earl Holding toužil pro svůj další lyžařský resort, Snowbasin v Utahu, směnit rozsáhlé pozemky Státních Lesů na úpatí Snowbasinu za své odjinud, aby mohl v areálu stavět apartmány a hotely. Stát však vzácné lesy pod Snowbasinem urputně bránil a po léta se Holdingovi nedařilo prosadit si svou, na což boháčovo ego nebylo zvyklé. Až v roce 1996 s pomocí utahského republikánského kongresmana Hansena (jehož stranu štědře sponzoroval) a viceprezidenta Lesů Reynoldse propašovali rozhodnutí vyměnit přes 1300 akrů lesní půdy na úpatí Snowbasinu a povinnost Lesů postavit na těchto pozemcích novou silnici za 15 milionů dolarů poslední úřední den roku tak, že agendu potají připojili na konec 700-stránkového souhrnného návrhu zákonů, který ještě musel být té poslední noci roku Kongresem přijat, což se také stalo. Zanedlouho poté podal Reynolds u Lesů výpověď a stal se generálním manažerem v Holdingově Snowbasinu.

Běžkařské Sun Valley
Běžecké tratě se tu skládají z několika propojených, separátně provozovaných systémů a dohromady čítají na 200 km. Už z města Hailey vedou stopy údolím podle staré Pacifické železnice směrem na Ketchum a Sun Valley pod Wood River systémem; v Sun Valley pak úpravu stop přebírá North Valley systém, který pokračuje údolím dál na sever nejčastěji po zasněžených golfových hřištích. Ačkoli jsou zdejší tratě přepečlivě každodenně upravované a výhledy na vysoké stráně nad vámi úchvatné, celkový dojem z lyžování velmi ovlivňuje (nemám-li rovnou napsat, že kazí) skutečnost, že všude prakticky zíráte do obrovských oken obývacích pokojů extravagantních rezidencí, postavených jedna vedle druhé podél cesty dlouhé kilometry a kilometry v řadě. Toužíte-li po členitém terénu, odbočením přes silnici se po Diamondback Trail vyšplháte až na vrchol hřebene, odkud uvidíte údolí i s městem Ketchum jako na dlani. Avšak budov podél cesty a dotěrného dopravního hluku se nezbavíte ani tady – zde jen budou na vaše smysly útočit z obou stran, místy dokonce i ze tří. Jediná šance najít zimní klid je odbočit směrem na Trail Creek na okruhy nazvané Boundary a Proctor. Tady, hluboko v lesích a daleko od aglomerace, konečně začnete slyšet vítr, stromy, potok, ptáky a zvuk vlastních skluznic.

Srdcem a přirozeným výchozím bodem střediska je Nordic & Snowshoe Center, který sídlí v komplexu nejslavnějšího zdejšího objektu, luxusní Sun Valley Lodge. Jeho součástí jsou dva venkovní vyhřívané bazény, otevřené kluziště, elegantní restaurace, a asi 50 km vzorně upravovaných stop. Na veškerý zdejší luxus a vysoké ceny všeho je zde běžecké lyžování relativně levné: denní skipas stojí $18, dětský $11, a psí $5. Ano, čtete dobře: i Azor s Ťapinou tu musí mít své vlastní platné skipasy. Nepustí je sice na celých 200 zdejších kilometrů, ale část tratí (odhaduji na pětinu) je označena pro lyžaře se psy. Tyto psí trasy jsou velmi populární – podle statistik resortu přes 50% všech držitelů sezónních skipasů kupuje roční kartu i svému psovi. Netřeba zdůrazňovat, že i na psích tratích vládne vysoká kultura: na parkovištích jsou k mání igelitové sáčky, které si majitelé vezmou do kapsy a jakýkoli trus svých svěřenců vždy seberou, sáček uzavřou a vrátí do kapsy či vysypou do lesa mimo stopu. Neudělat to a být viděn by byla nestravitelná ostuda, kterou tu nikdo neriskuje. Stejně tak každý psí majitel dbá na to, aby jeho pes běžel vedle něj po manžestru, ne přímo za ním ve stopě a ničil jí. Na našich horách nás čeká v tomto ohledu mamutí kus práce. Nemyslím budovatelské na tratích – ta není až tak těžká, a pro mnohé z nás je i potěšením. Práce výchovné, a často mne přepadá, zda ne sisifovské.

Galena Lodge
Teprve nějakých 40 kilometrů od Sun Valley nahoru údolím řeky Wood River lze najít tu pravou oázu běžkařského klidu v Galena Lodge – starobylé srubové chatě v údolí Wood River s vlastními asi 50 kilometry tratí v nádherných jehličnatých lesích Sawtoothského národního parku. Usedlost je otevřena pouze přes den, nenabízí žádné ubytování. Je v ní malý, avšak dobře zásobený lyžařský obchod se servisem a půjčovnou, restaurace s populární venkovní terasou a lyžařská škola. V devadesátých letech měl tento objekt namále – mezi roky 1992 a 1994 zůstal zavřený, jelikož o jeho odlehlý provoz neměl nikdo zájem – zejména kvůli velmi obtížnému přístupu pro zaměstnance a nespolehlivému zdroji elektřiny. Poté však zdejší obec uspořádala veřejnou sbírku, chatu odkoupila a provozuje ji společně s údržbou zdejších tratí neziskovou formou.

Galena Lodge pronajímá tři dřevěné mongolské jurty schované v okolních kopcích lesní divočiny. Pronájem jedné jurty stojí $145 na noc, nezávisle kolik lidí vevnitř přenocuje (vejde se až osm nocležníků). Jurty nemají žádnou elektřinu, pouze kamna na dřevo. Vařit si lze na nich z vlastních zásob, anebo si z Galena Lodge objednat hotové jídlo, které do jurty dovezou skútrem. Tento program je tak populární, že si jej musíte zarezervovat půl sezóny dopředu. Další oblíbenou akcí jsou takzvané večeře při úplňku, kdy dvakrát v měsíci (večer před úplňkem a noc nato) zůstává chata otevřená hluboko do noci a servíruje gurmánskou hostinu při živé muzice. Opět je nutná rezervace alespoň dva měsíce předem, abyste získali volný stůl. Ideální kombinací je obě rezervace skloubit – tedy užít si hostiny a pak v noci za svitu měsíce odjet na lyžích do divočiny přespat.

Galena Lodge je také startovním místem jednoho z největších amerických masových dálkových běhů, každoroční únorové Boulder Mountain Tour s více než tisícovkou účastníků. Tento závod je mezi lyžaři krom jiného populární i tím, že vede celý z mírného kopce – na svých 33 kilometrech ztratí asi 400 výškových metrů, než trať skončí v Sun Valley.

Ostatní Idaho ve zkratce
Bogus Basin: pouhých 30 minut z hlavního města Boise, přes 30 km stop, též sjezdové lyžování. Nadmořská výška 1800 – 2000 m, nadstandardní zázemí ve Frontier Point Lodge, 6,2 km tratí mají pod unikátním umělým osvětlením napájeným solárními panely. Ponderosa State Park poblíž města McCall, asi 150 km severně od Boise na hlavní silnici č.55. 30 km tratí v nádherném, jak název napovídá – státním – parku mezi obřími 50-metrovými Ponderosa borovicemi. Nadmořská výška 1500 m.

Bear Basin opět pár kilometrů od McCall. Chutný mix celkem 18 km rovinatých i členitých tratí v polootevřeném terénu vysokých jehličnanů a rašelinišť, který má i své mikroklima, díky němuž v oblasti sněží výrazně víc, než v okolí.

Tamarack Resort v Donnelly, cca 20 km jižně od McCall je luxusní celoroční resort, jeden z nejnovějších v Americe, již několik let v intenzivní výstavbě, poslední rok však pozastavené. Hrát golf a prohánět horské kolo sem létal čerstvý exprezident George Bush; místní rádi barvitě líčí, jak tu naráz uzavřeli celý golfový areál Osprey Meadows, kam pár hodin nato dosedla vládní helikoptéra Marine One, obstoupená stovkou tajných agentů. Účelově vyprojektované běžecké tratě tu z velké části vedou právě po rozlehlých golfových hřištích, která však narozdíl od jiných jinde jsou velmi málo zastavěná budovami, ale naopak zasazená do nádherné lesní krajiny s výhledy na jezero a okolní kopce. Golfový zavlažovací systém je v zimě využit pro umělé zasněžování tratí. Resort je spjat s významnou, avšak zřejmě nakonec neúspěšnou investicí slavného tenisového páru Agassi-Grafová do luxusního megakomplexu Fairmont; vinou hypoteční krize a neochoty bank pokračovat v úvěrování rozestavěného projektu je od února 2008 celý resort v americké verzi ochrany před věřiteli, Chapter 11. Jen úvěrovací bance Credit Suisse zůstal resort dlužen 262 milionů dolarů. Velmi zajímavá a poučná situace s prozatím neznámým rozuzlením. Credit Suisse „musela“ poslat před touto zimní sezónou Tamaracku dalších 10 milionů dolarů, aby se tu vůbec roztočily vleky. Délka zdejších běžeckých tratí 25 km, nadmořská výška 1500 – 1700 m.

IDAHO (ID)
Zemědělský (zejména brambory a dobytek na farmách), dřevozpracující, hornický (těžba stříbra) a v posledním půlstoletí dominantně turistický stát amerického Severozápadu. Většina jeho území je tvořena zalesněným předhůřím Skalistých hor. V jižní části státu jím napříč protéká pověstná Hadí řeka (Snake River) z Grand kaňonu na východě do ještě hlubšího Pekelného kaňonu na západě státu. Zdejší Shoshonské vodopády jsou hlubší než Niagarské. Na východní hranici se státy Wyoming a Montana začíná známý Yellowstonský park. Nejvyšší horou je Borah Peak (3859 m). Historicky bylo Idaho součástí západních států Oregon a Washington, od kterých se v roce 1863 odtrhlo; v té době tu na území třikrát větším než Česko žilo pouhých 17 tisíc lidí. www.visitidaho.com

SUN VALLEY
Nejvýznamnější celoroční turistické středisko Idaha provždy zapsané do historie jako první lyžařský resort Ameriky. Lyžovat se tu začalo v roce 1936, kdy stál celodenní lístek čtvrt dolaru. Název Sun Valley je umělým výtvorem PR agentury z New Yorku, kterou si v roce 1935 zakladatel Harriman najal. Resort nabízí sjezdové lyžování na zdejších Bald a Dollar Mountain a prvotřídní běžkaření na asi 200 km tratí ve čtyřech navzájem propojených střediscích. V srpnu 2007 zuřil přímo na svazích resortu Sun Valley obrovský lesní požár, který na několik budoucích let poznamenal vzhled zdejší přírody: spatříte tu hektary a hektary podivně průhledných lesů z holých, zuhelnatělých kmenů bez větví. Denní běžecký skipas $18, sezónní $250, senioři $200, půjčení výbavy $27 na den. Resort svým lyžařům umožňuje vyměnit kterýkoli den z vícedenního sjezdařského skipasu za skipas běžkařský včetně zápůjčky výbavy. www.sunvalley.com

Text: Tom Řepík
Vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC, 2009