Whistler: Jednou a dost

Písmo: A ++ A --

Pokud by existovala soutěž o středisko, které se v téměř každém myslitelném aspektu vymyká typickému severoamerickému lyžování, jsem si jist, že by v takové zcela přesvědčivě ostatní převálcoval kanadský Whistler – nejslavnější a nejpopulárnější resort amerického kontinentu, jehož proslulost bezpochyby dosáhne svého vrcholu v únoru 2010, kdy se stane pro většinu alpských disciplín centrem příštích zimních olympijských her.

Whistler je v celé Severní Americe bezkonkurenčně největším zimním resortem.Whistler je v celé Severní Americe bezkonkurenčně největším zimním resortem – ať již lyžovatelnou rozlohou, vertikálním rozdílem, přepravní, ubytovací anebo aprés-ski kapacitou. Sjíždí se do něj mraky lidí nejen z celých Států a Kanady (zejména z nedalekého dvoumilionového Vancouveru), ale i z Evropy a Japonska. V důsledku toho v žádném jiném severoamerickém středisku nenaleznete takové davy lidí (a ano – dlouhé fronty u lanovek), jako právě zde. To samé platí snad o většině místních restaurací – všude mají neustále obsazené všechny stoly, a na volné místo se zde běžně musí čekat desítky minut.

Základnu resortu tvoří poměrně rozlehlá, a vzhledem k blížící se Olympiádě o překot dále se rozrůstající stylová vesnice ze dřeva a betonu, s vyloučením dopravy v jejím samotném centru, na úpatí dvou mohutných hor Blackcombu (2285m) a Whistleru (2180m). Z přímořského Vancouveru sem trvá cesta zhruba 100km po silnici č.99 plné úchvatných výhledů na Pacifik na jedné straně, a skalnaté dvouapůltisícové štíty hor na straně druhé. Největší stavební ruch v současné době probíhá v odlehlejší jihozápadní části vesnice zvané Creekside, jež má sloužit jako dojezdové místo řady alpských disciplín OH 2010.

Oba kopce nabízí dohromady přes 200 značených tratí, plus obrovské otevřené plochy ve vrcholových partiích obou hor k volnému sjíždění.Oba kopce nabízí dohromady přes 200 značených tratí, plus obrovské otevřené plochy ve vrcholových partiích obou hor k volnému sjíždění. Lyžuje se z dvoutisícové výšky až do relativně velmi nízko položeného úpatí hustě zalesněných svahů (675m), což má velmi často za následek proměnlivé sněhové podmínky během jediného sjezdu: zatímco nahoře je obvykle hojnost kyprého prašanu, v nejnižších partiích svahů bývá sníh mokrý, zledovatělý, tající, zjara mnohdy i úplně chybějící. Blízkost Pacifického oceánu též znamená častou oblačnost a srážky; a zatímco nahoře hojně sype suchá kyprá peřina, dole ve vesnici nezřídka lije jak z konve.

Lanovky zde po většinu sezóny zavírají už ve tři odpoledne, do čtyř se točí až od března. Sněhové podmínky bývají ve Whistleru fenomenální – zejména ve vrchních partiích resortu. Statisticky tu padá v průměru přes 10m sněhu za rok. Zdejší přepravní systém je vymyšlen tak, že pro případ, že vespod resortu je sníh opravdu nekvalitní či chybí úplně, lze z vesnice vyjet zhruba doprostřed hory, tam lyžovat na kvalitním povrchu, a poté se do vesnice dopravit zpět dolů lanovkou.

Bylo by nošením dříví do lesa zmiňovat, že takto obrovský resort nabízí přehršel lyžařských příležitostí pro lyžaře a snowboardisty naprosto každého dovednostního a výkonnostního stupně. Statistiky resortu udávají 18% začátečnického zeleného terénu, 55% modrého a 27% černého. Na vrcholcích obou hor se nalézají ledovce, umožňující celoroční ježdění. Celosvětově proslavené jsou zejména letní snowboardové kampy na Whistleru, a též neobvykle rozlehlý a velkoryse vybavený Nintendo Snowpark, s rozdělenými sekcemi označenými jako S, M, L a XL (podle velikosti a náročnosti překážek). Pro běžkaře je na úpatí mezi oběma horami připraveno zhruba 17km tratí okolo místního jezera Lost Lake, avšak vzhledem k nízké nadmořské výšce a častým zdejším dešťům tu bývají podmínky zdaleka ne vždy spolehlivé.

Velmi populární je zde lyžovat s najatým průvodcem – zejména v horních otevřených a často extrémních terénech.Velmi populární je zde lyžovat s najatým průvodcem – zejména v horních otevřených a často extrémních terénech. Obvykle se tak dostanete do míst, o kterých zbytek návštěvníků vůbec netuší. Jako průvodci tu bývají často zaměstnáni aktivní závodníci, free-rideři a skier-crossaři, a jezdit ve společnosti takových je zážitkem samo o sobě. Téměř všichni vícedenní návštěvníci bydlí v rozlehlé vesnici na úpatí mezi kopci, jejíž ubytovací, stravovací i aprés-ski kapacita je ohromující, a s blížícími se zimními hrami nadále velmi agresivně roste. Bydlení, ale i lyžování, stravování a veškerá ostatní zábava tu jsou na kanadské poměry drahé – Whistler se řadí do kategorie těch nejdražších resortů světa. A jak to v takových bývá obvyklé, jejich centrum žije divokou aprés-ski zábavou prakticky nonstop, a spát v doslechu toho neustávajícího humbuku není žádný med. Mnohem chytřejší, příjemnější, a nakonec i o něco levnější je zvolit si bydlení v některé z odlehlejších, klidných částí vesnice, a k dopravě k lanovkám využít všudypřítomných skibusů.

Jaký je tedy v několika větách Whistler, za pár let natrvalo s přídomkem olympijský? Rozhodně drahý, luxusní, nabízející veškeré myslitelné služby v té nejvyšší kvalitě. Vždy dostatečně zasněžený. Avšak také přelidněný – s frontami u lanovek, v recepcích hotelů i každé fastfoodové restauraci – je zkrátka obětí svého vlastního úspěchu. Z lyžařského hlediska nabízí terén o ploše, vertikálním převýšení i rozmanitosti, jako žádné jiné místo v Americe, čímž zabaví každého sportovce libovolné dovednostní úrovně minimálně na plný týden. Neznám však mnoho lidí, kteří by tento resort milovali a preferovali před ostatními severoamerickými. Vlastně neznám nikoho takového. Avšak tak jako chce většina lidí spatřit alespoň jednou za život na vlastní oči New York, Eiffelovku anebo jen obyčejné moře, stejnou paralelu lze narýsovat k přirozenému lyžařovu nutkání alespoň jednou tento unikátní kolos okusit.

Resort na internetu: www.whistlerblackcomb.com

Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW, 2007