Perný den s klínskými

Písmo: A ++ A --

První a zároveň jedinou povinnost dnešního dne si odbývám hned zrána – odvážím dceru do školy na pražském Proseku. Odpoledne ji už vyzvedne manželka. Je pátek před osmou ranní, a na mě po nevímjak dlouhé době čeká celý volný den. Vím jediné – chci jej prolyžovat. A užít si to tak, jako kdyby měl být můj poslední.

Ranní rozpaky
Metropoli opouštím v osm po Cínovecké E55; v protisměru se už začínají formovat kolony typického pražského pracovního rána. Obvykle ve dni volna mířívám lyžovat do Jizerek nebo Krkonoš; ne však dnes. Do navigace mačkám jako cílové místo tajný tip od mého lyžařského kamaráda Honzy France: Klíny v Krušných horách, mně neznámý resort téměř na hranicích s Německem. Údaje z gépéesky mě překvapují – půjde o pouhých 99 km cesty; o nic víc, než do Jizerek, a míň než do Krkonoš. Prý nebudu litovat. Jsem zvědav.

Cesta na sever směrem na Most neubíhá zrovna rychle – už od Prahy jedu v bílé tmě typické zimní mlhy, co by šla krájet. Mám tak aspoň možnost nerušeně přemýšlet o tom, co mě asi čeká. V Krušných horách jsem vlastně už nebyl dlouhá léta. Mám je pořád zafixované jako strašidelně holé kopce s pahýly exhalacemi spálených stromů. Dnes je tam prý spousta věcí jinak. Opravdu ale? Jakmile po zhruba hodině cesty projedu Mostem, začnou na mě zívat bezedné jámy povrchových šachet odevšud, kam mi slabá viditelnost dovolí dohlédnout. Údajně je mají zaplavit vodou a vytvořit tu tak největší české jezero, větší než proslulé Máchovo. Dokonce už prý začali napouštět. Máchovo jezero… Má vůbec tenhle kraj nějakou šanci být kdy alespoň způlky podobně romantickým?

Z veškerých myšlenek na romantiku mě rázně probírá nekompromisní zápach. Z bílého šera se jak přízraky vynořují komíny místní chemičky, lidově zvaného „Staliňáku“. Je jich tu tolik, že se snad ani nedají spočítat. Na jednom vidím hořet obrovský plamen. Mlha ještě víc houstne, zápach jakoby s ní. Vjíždím do Litvínova. Navigace nemilosrdně ukrajuje zbývající kilometry, už za deset minut bych měl být na místě, po sněhu zatím ani náznak. Tak sem mě to chtěl přítel Franc pozvat?

Dopolední idyla
Z druhého konce Livínova začínám v ostrých serpentýnách zdolávat strmý hlavní masiv Krušných hor. Jakoby mávnutím hůlky se po obou stranách cesty objevují nizoučké mantinely souvislé sněhové pokrývky, a postupně rostou. Silnici lemuje na první pohled zdravý bukový a modřínový les, což samotné mi zvedá náladu. Na ní ale ještě víc působí neomylný pocit slunce a modré oblohy tam někde blízko nademnou. Ačkoli mlha okolo rozhodně neřídne, s každým nastoupaným výškovým metrem je víc a víc zřejmé, že její konec už je nedaleko. Hlavou se mi nyní honí jediná otázka: stihnu modro a slunce, anebo ne?

Stihl jsem. Přes cedule Klíny už projíždím v blankytném azuru, oslněn sluncem, odrážejícím se od třpytivé peřiny nedávno nasněženého prašanu všude kolem. Ani se nestačím vzpamatovat a ukazatel mě už ze silnice směruje na parkoviště areálu. Je půl desáté dopoledne, a já se ocitl v docela jiném světě, než odkud jsem přijel. Scházím k hlavní lyžařské chatě Emeran, abych zjistil, kudy se dostanu ke stopám. Že mají klínští protaženo, o tom v tomto počasí, ačkoli je pátek po ránu, nepochybuji. Bezprostředně pod chatou běží skoro naprázdno vlek podél neodolatelně učesané mírné sjezdovky, jejíž ranní manžestr těch pár pasažérů nestíhá pokreslit. Sjezdovka a vedle ní další mizí kamsi dolů do horského údolí, zpola zalitého bílou inverzní hladinou. Jak hypnotizován zírám na těch několik ranních labužníků, vychutnávajících si svah. Tolik rád bych jim pomohl! Jenže jediné, co jsem si ve střešním boxu dovezl, jsou běžky; nezbývá mi, než si nechat zajít chuť.

Při cestě zpátky k autu jdu kolem dokořán otevřených dveří zdejší půjčovny, a pokušení je rázem zpátky. Jenže já nemám ani svou přilbu – a bez helmy už dlouhé roky jednoduše nejezdím. Přesto nakouknu dovnitř; mé oči jen na pár vteřin zapátrají, než zaparkují na polici plné sezařených helem – řekl bych, že je rozhodnuto. V deset už stojím opřilbován v rentalové výbavě a kupuji si dopolední lístek do 13 hodin za příjemných 190. Hladina mlhy mezitím klesla níž do údolí, nyní mám již celý svah zalit ostrým sluncem při příjemné třístupňové teplotě, která přes noc vymrzlému sněhu pranic neubližuje.

Svůj čas jsem si užil dokonale. V jednu po poledni v půjčovně vracím výbavu, tamtéž dokupuji sádlo, čili červený Swix Special, který mi doporučili právě se z okruhů vracející vysmátí běžkaři jako mázu dne. Zavrhuji oběd ve zdejší restauraci, vrátím se sem až po běžkách – místo jedné uspěchané hodiny nyní tu potom prosedím v klidu třeba dvě.

Odpolední nirvána
V půl druhé převlečen zamykám auto a nastupuji do vedle protažené obslužné stopy, která mě odvádí do přítmí vysokého lesa. Po asi 200 metrech vjíždím na zdejší pětikilometrový červený okruh tratí kolem Mračného vrchu. Mapu tratí mi věnovali v půjčovně; vím tedy, kam jedu a co mě čeká. Po úvodním stoupání se ocitám na plochém hřbetu ve výšce asi 850 m. Cesty jsou tu pohodlně široké, stopy dobře upravené a tvrdé, vymrzlé – rolba je evidentně žehlila včera večer. Vychutnávám si zejména rovinaté zelenou a modrou trojku s dvojkou, vzájemně je kombinuji a kroužím v obou směrech pořád dokola. Dostávám se do nefalšované běžkařské extáze. Nevnímám čas, jen stopu před sebou, držím svůj rytmus, hlídám si techniku a okruh za okruhem ubíhají samy od sebe.

Všímám si, že přes silnici pokračují stopy hlavní červené magistrály i někam dál, mě se ale tolik líbí tady na tratích. Navíc se blíží čtvrtá, slunce už je slabé, temně rudé a začíná olizovat vzdálené hřebeny na západním obzoru, v jejichž tvarech a zejména věžičkách se nelze splést – sleduji odsud Klínovec s Fichtelbergem. Vidím, jak mlha z údolí opět nabírá na výšce, znatelně přituhuje. Ještě jeden okruh a skončím. Anebo ještě jeden. Známe to každý – když je správný den, sníh i počasí, poslední okruh bývá vždycky až ten další.

V tom už v přítmí jakýsi žoviální lyžař s rozsvícenou čelovkou blížící se z dálky proti mně, živě gestikuluje a mává. Honza Franc – kamarád, co mě sem pozval – věděl, že sem dnes pojedu. Se smíchem komentuje dnešní vydařené počasí. Spolu obkroužíme ještě pár posledních koleček do naprosté tmy. V závěsu za ním opatrně sjíždím k parkovišti. Honza mě zve na setkání staré klínské lyžařské gardy v pět večer na chatě Emeran. Nemusí dvakrát – stejně jsem tam měl namířeno na nyní už večeři, o to víc zaslouženou. Nemám proč váhat.

Večerní sešlost
Společnost se na Emeranu sešla úžasná. Přijeli tehdejší běžkařské opory Alena Pilařová, Jana Baksová, Míla Moravec a Pepa Janda, jejich tehdejší trenér Karel Vaic, dorazila i místní legenda Kurt Hennrich, sedmý sjezdař z olympiády 1956 v Cortině d´Ampezzo. Vzpomínalo se na zlatá 60. a 70. léta, během nichž zažívalo klínské lyžování největší rozvoj. Běžecký klub pod hlavičkou CHZ ČSSP Litvínov a trenéry Vaicem a Eisnerem soutěžil v tehdejší II. čsl. lize; na každém z pohárových závodů běžně startovalo přes 300 účastníků – něco, o čem dnešní lyžování může jen snít. Byla to doba stále ještě dřevěných lyží, jejichž skluznice se musely impregnovat dehtovým Skare, a na skluzné plochy se namísto ještě neexistujících parafínů běžně aplikovaly studené stoupací vosky. Až pár let nato přišla firma Artis s průkopnickým umělohmotným modelem Sapporo, který si málokdo z místních mohl dovolit. Běžkařská obuv ještě neexistovala, závodníci si svépomocně upravovali nejčastěji turistické boty „pionýrky“ či pracovní „fáračky“. Oblečení vévodila bavlna a pletená vlna, závodilo se v pumpkách, golfkách a vlněných podkolenkách. Vrcholem výstřednosti byla u rodinné švadleny ušitá šusťáková souprava. Běžkařské rukavice nikdo neznal; v kurzu byly bílé bavlněné rukavičky do tanečních, zanechávajících na vnitřku palců celosezónní puchýře. Odolnější variantou se pak staly kožené autorukavice. Pitný režim a láhev s sebou na lyže byly neznámými pojmy; jezdilo se na žízeň (případně hrst sněhu), rozinky a křížaly. Po příjezdu nasypat kuchyňskou sůl do hospodského čaje, zavřít oči a vypít.

Čas mezi těmito lidmi neúprosně letí. Ještě v sedm zůstávám nerozhodnut, zda vyrazím zpátky do Prahy, v osm volám domů a ohlašuji návrat až zítra. Ihned sklízím novou rodinnou povinnost – vyzvednout odpoledne starší dceru Veroniku na Ruzyni, kam přilétá z Londýna. Což znamená pohodlný odjezd z Klínů kolem jedenácté dopolední. Spát zůstanu na zdejší chatě, během chvilky mám klíč v kapse a vracím se ke stolu. Právě tu rozebírají tehdejší tréninky: vzpomínají na kolečkové lyže, z tehdejší NDR dovážené, s vodícím předním kolečkem na dlouhém drátu, na kterých jezdili po hřebenové silnici na Fláje. Bicykl, koloběžka, běhání, imitace s holemi, rovnovážné cviky, v zimě brusle a tělocvična – nic, co by ve své přípravě nepoužíval ani dnešní běžkař. Úprava tratí tehdy na Klínech neexistovala – stopy pro trénink i závody si sportovci šlapali sami. První skútr se tu objevil až v osmdesátých letech.

Nevnímám hodiny a ztrácím se v příbězích, které tu nad hromadou dobových černobílých fotografií jeden přes druhý zaznívají. Alena Pilařová vzpomíná, jak v tuhých socialistických časech působila v n.p. Druchema jako profesionální testérka lyžařských vosků. Jana Baksová zas zkouší spočítat, kolikrát musela z litvínovského nádraží šlapat kompletní vysoký krušnohorský hřeben s batohem na zádech a lyžemi na ramenou. Pokud nahoře na Klínech chyběl sníh, stloukali si lyžaři námrazu z větví stromů, aby měli v čem klouzat. Pepa Janda zas ze závodů z Klínů nejednou pokračoval další 3-4 hodiny po hřebenech podél tehdy zadrátovaných státních hranic až do rodného Jirkova, kam sjížděl už za tmy. Vzpomíná se na vřelou parnerskou symbiózu i se sjezdařskou částí litvínovského lyžařského oddílu; všichni například přiložili ruce k dílu při stavbě prvního československého (neoriginálního) Poma vleku na klínovecké sjezdovce U Zabitýho. Lví podíl na této, jakožto i řadě dalších tehdejších lyžařských investic, měl vliv osobnosti bezpochyby největšího lyžařského nestora Krušných hor, dnes 77-letého Kurta Hennricha.

Kurt Hennrich vzpomíná
Se jménem Kurta Hennricha je spjat rozvoj řady českých skiareálů – díky jeho nadšení, osobnímu vlivu a schopnostem sehnat a zařídit se svých prvních vleků dočkaly například areály v Rokytnici (1955), na Pyšné (1956), na Klínech (1964) či na Klínovci (1966). Kurt vedle již vzpomínaného úspěchu v italské Cortině (jenž zůstává nejlepším čsl. sjezdařským olympijským výsledkem dodnes) se stal ve stejném roce i akademickým mistrem světa ve sjezdu. Slibnou formu měl i v době konání následující olympiády (1960 Squaw Valley, USA), kam však naše výprava z politických důvodů neodcestovala. V letech 63-69 pak trénoval národní sjezdařské mužstvo: zaznívají vzpomínky na dobrodružné mnohatýdenní výpravy vlakem po alpských zemích, kdy krom volné jízdenky a nevelkého příspěvku na stravu stál osud družstva na manažerských a impovizačních schopnostech jejich trenéra.

Kurt Hennrich je neobvykle vitální člověk s veselou myslí a jasným, přímočarým vyjadřováním, kterému bych hádal klidně o generaci míň. Dodnes aktivně lyžuje – každoročně jezdí do italských Alp i na tuzemské závody staré gardy – tedy kdykoli mu to dovolí jeho hektický program. Sám totiž vede úspěšnou rodinnou firmu vyrábějící a exportující komponenty zařízení pro ražbu tunelů a vrtné ropné plošiny. Na lyžích nadále vyhledává razantní sportovní jízdu, žádné vození se. Ostré závodní obřačky nebo nadupané slalomky – to jsou jeho nástroje. A jak neopomene zdůraznit – bez přilby by na svahy nevyjel. S přibývajícími roky prý stále víc inklinuje k běžkám – na těch ostatně závodil celý svůj život. Dnes nejraději relaxuje na šupinových protiskluzech při volných vyjížďkách či s puškou na zádech coby vášnivý lovec v okolí krušnohorské Vysoké Pece, kde celý svůj život bydlí. Že v létě prohání ve zdejších kopcích horský bike a občas se posadí i na silničku, mě už vůbec nepřekvapuje. Fascinovaně pozoruji, jak se mu rozzáří oči čistokrevnou vášní, když z vlastní zkušenosti popisuje momenty ze zrádných pasáží kitzbuhelského Hahnenkammu. Zřejmě si ani nedovedu představit, jak hluboce musí prožívat každoroční televizní přenosy z proslulých tratí, které sám absolvoval. Určitě vidí věci a sdílí pocity, kterých většina z nás ostatních není a nikdy nebude schopna…

Každý z nás sedí jak přikovaný a mlčky poslouchá. Jsou to nesmírně obohacující momenty – takové, co zůstanou v srdcích a myslích uloženy snad napořád. Když se pana Kurta zkouším ptát na jeho krédo, na jeho životní tajemství, vlastně ani žádné skutečné tajemství nečekám. Vždyť věci, které nejlíp fungují, zpravidla bývají ty nejjednodušší – ty, které má většina z nás na dosah ruky, jen je umět vidět. A tak poslouchám o celoživotní střídmosti ve všech oblastech života, o nefalšované radosti ze sportu, kdy ani senzační vítězství jednou, ani nečekaná prohra jindy neznamenají příliš víc, než čím ve skutečnosti jsou. Radost z každého dalšího dne na sněhu, radost z každého dalšího dne vůbec… mohlo tu snad zaznít něco moudřejšího a pravdivějšího?

Dnešek nemohl skončit vznešeněji. Rychlá rozlučka se všemi, ještě plný dojmů mizím ve svém pokoji.

Ranní šok…
Z tvrdého spánku mě vytrhne zvonění mobilu. Kdo co může potřebovat v sobotu v sedm ráno? Volá Verunka – právě nastupuje do letadla na Heathrow a za hodinu a půl přistává v Praze. Z nějakého důvodu vzala dřívější let. Jestli prý na ní můžu čekat v hale? „Spolehni se, zlato, pa“… zaklapnu telefon a protírám si oči. Až teď mi dochází, kde to vlastně jsem a polévá mě studený pot. V tom vidím z vedlejší postele se na mě zubit ještě rozespalého kamaráda Honzu. Zděšeně mu říkám, kde mám za půldruhé hodiny být. Jeho úsměv se však ještě rozšíří: „Tak to máš čas dát si tady ještě kafe a koblihu! Přes Most a Louny jseš na Ruzyni za hodinu.“

Měl pravdu. Koneckonců, jako vždycky. Jako s celým tímhle výletem na Klíny. Ano – litovat rozhodně nemám čeho. Zato vzpomínat, to budu asi pořádně dlouho. Tedy, ne že bych Honzovi někdy nevěřil. Ačkoli… na to kafe pro jistotu došlo až v Ruzyni.

Pozn.: Autor, ač krušnohorec, se pro účely článku stylizoval do role oblasti neznalého přespolního návštěvníka. Veškerý ostatní děj včetně všech jmenovaných osob a místopisu je reálný.

Rozhovor
Jedním ze současných majitelů sportareálu Klíny je zdejší rezident a celoživotní milovník lyží a hor, Josef Dlouhý (46). Na chatě Emeran byl štědrým hostitelem našeho setkání, které jsem využil na krátký (slovní hříčka nezamýšlena) rozhovor s ním.

Tratě na vašich okruzích dnes neměly chybu. Všiml jsem si však i červeného značení KBS. Jde o místní verzi hřebenové magistrály?
Původní hřebenová krušnohorská magistrála existovala pouze v některých mapách, vedla mnohdy nesmyslnými místy a hlavně ji nikdo uceleně neudržoval a neupravoval. V loňském roce se spojilo šest lyžařských středisek ve východní části Krušných hor (Lesná, Klíny, Dlouhá Louka, Bouřňák, Fojtovice a Telnice) a založili jsme obč. sdružení Krušnohorská bílá stopa (KBS). Cílem projektu je vytvořit skutečně funkční systém jednotně značených a udržovaných lyžařských běžeckých tratí, které zároveň mohou sloužit v létě jako pěší stezky, cyklostezky či tratě pro nordic walking. V současné době udržujeme cca 250 km tratí na české straně a podobný potenciál je i za hranicí v Německu. S projektem nám významně pomáhá i Ústecký kraj, který financuje zimní údržbu běžeckých tratí.

KBS tedy probíhá poblíž zdejší hranice s Německem. Lze přejet i na německou stranu hor?
Samozřejmě. Díky schengenskému prostoru se spousta věcí ještě zjednodušila. Například nedaleko Klínů, na tzv. Klínské bráně, která sloužila do roku 1945 jako tradiční přechod z Německa do Čech, se naše okruhy propojují s německými.

Ráno jsem tu byl na sjezdovkách. Překvapilo mě příjemné prázdno na vleku. Je to tu takhle ve všední dny obvyklé? Kolik tu vůbec máte vleků a sjezdovek? A kolik lidí se o celý areál stará?
Ve všední dny se u nás lyžuje prakticky bez front a navíc od pondělí do pátku používáme ceník pro vedlejší sezónu. Celkově máme 4 sjezdovky a 5 vleků. Celý areál včetně Chaty Emeran zaměstnává celoročně 14 lidí, v zimě ještě více.

Odkdy sportareál Klíny provozujete? A podle čeho se Klíny vlastně jmenují?
V roce 2000 jsme se již nemohli dívat na to, jak tradiční středisko zimní sportů, kterým Klíny již od roku 1945 jsou, chátrá a od tehdejšího majitele, Chemopetrolu, jsme si ho pronajmuli. V následujícím roce jsme středisko odkoupili. Název Klíny se objevil krátce po založení obce v roce 1355, která vznikla jako báňská osada při těžbě rud. Myslím, že název charakterizuje strmé boční hřebeny padající na českou stranu Krušných hor.

Šlo by pojmenovat jedinou věc, která je na vaší práci nejtěžší, co je pro vás největší výzvou?
Určitě nejtěžší při naší práci je boj s větrnými mlýny stále rostoucí byrokracie, s úředníky a institucemi, kteří nám pouze berou síly, čas a chuť. Už nestačím ty šanony ani zakládat. 🙂 Velkou výzvou je znovunavrácení dobrého jména Krušných hor do podvědomí lidí, kteří je dosud neznají, jako místa pro pohodovou rekreaci, relax a sportování.

A co jde naopak skoro samo? Že by sčítání tržeb v hlavní sezóně?
Počítání tržeb je vždy příjemná záležitost. 🙂 Peníze ale nejsou to hlavní, proč se na Klínech pohybujeme. Důležité je to, že naše práce má smysl, že je vidět a že návštěvníci jsou spokojení a vracejí se. Hrozně důležitá je i parta nadšenců, která se okolo sportareálu Klíny vytvořila.

Na setkání jsem zaslechl cosi o srazu olympioniků z Cortiny 1956. O co půjde?
S tímto nápadem přišel syn Kurta Hennricha Petr a toto setkání by se mělo uskutečnit 14. února 2009 v rámci již 10. ročníku Old Cupu Klíny, což jsou tradiční závody veteránů (a nejen jich) v obřím slalomu.

Předpokládám, že v takovémto resortu nejde o jedinou akci, jež v průběhu roku pořádáte…
Těch akcí je několik, jak lyžařských (slalom, obří slalom), tak běžkařských (noční dvanáctihodinovka Klínská noc), v létě i závody MTB či třeba mistrovství republiky v duatlonu. Nezapomínáme ani na kulturu – v zimě třeba Karneval na lyžích a na sklonku prázdnin Loučení s létem na Klínech, na které zveme vždy zajímavé revivalové kapely.

Takže Klíny nejsou zdaleka jen zimním střediskem?
Nejsou, to byl náš cíl od samého počátku. Chceme, aby lidé jezdili na Klíny celoročně, a proto jsme mimo stavby hotelu, technického zasněžování či snowtubingu investovali i do tenisového kurtu, minigolfu, horolezecké věže, dětského hřiště a sauny s whirlpoolem. Hosté si mohou u nás zapůjčit i horská kola, vyrazit s instruktorem na nordic walking, nebo na nějaký pěkný sjezd na horských koloběžkách.

Kdybych vás požádal, abyste popsal sportareál Klíny za řekněme 10 let – co ve svých představách vidíte?
Vidím oblíbené rodinné středisko pro celoroční rekreaci a pohyb na lyžích či MTB v krásných a zdravých Krušných horách. Díky klimatickým změnám se Klíny v zimě změní spíše na běžkařský resort.

Jakmile jsem k vám přijel, okamžitě mě uhodil do očí kontrast oproti jiným velikostí srovnatelným střediskům – na Klínech jsou vidět nemalé investované peníze. Avšak velmi neokázale a vkusně – podle mého názoru je resort Klíny čítankovým příkladem toho, čemu se říká Genius loci. Hádám správně, že na celé toto okolo nás nevydělaly pouze zde točící se vleky?
Hádáte správně, protože i když veškeré vydělané peníze zůstávají na Klínech, tak na všechny ty opravy, investice a nákupy techniky, které jsme za posledních 8 let prováděli by určitě nestačily. Máme to štěstí, že mimo sportareálu Klíny nám fungují i „mateřské“ firmy, díky kterým si tyto investice můžeme dovolit. Část prostředků na rozvoj jsme získali i z dotací od MMR, Ústeckého kraje či evropských fondů.

Děkuju vám za tohle zajímavé povídání, ale ještě mám na vás jednu, mojí oblíbenou. Proč tohle všechno děláte? Co je ten skutečný motiv, ten důvod vstát každé ráno z postele, jít rovnou sem a strávit svůj den tady? Tipuju totiž, že byste vůbec nemusel…
Je to úplně jednoduché – protože mě to hodně baví. Není to typický byznys, je to práce v partě lidí, která táhne za jeden provaz a která se snaží vrátit do Krušných hor život, který tady vždycky byl. Pohyboval jsem se ve spoustě hor různých světadílů, ale Krušné hory a Klíny bych za žádné jiné nevyměnil.

Klíny
Celoroční sportovní areál v Krušných horách na severu Čech v okrese Most, při hranicích s Německem. 20km z Mostu, 30km z Chomutova i Teplic, 100 km z Prahy. Nadmořská výška 750-850 m, 12 km vlastních upravovaných běžkařských okruhů bezprostředně navazujících na páteřní magistrálu Krušnohorská bílá stopa (KBS) směr Lesná a Dlouhá Louka. Součástí areálu jsou 4 sjezdovky, 5 vleků, snowpark, snowtubing, půjčovna, skiservis, lyžařská škola, 2 restaurace s ubytováním přímo u sjezdovek, asi 500 m od běžeckých tratí. Finská sauna, whirpool, fitness, masáže. Celoroční aktivity zahrnují horské koloběžky, tenis, horolezeckou věž, minigolf, trampolínu, cykloturistiku a nordic walking. www.kliny.cz

Text: Tom Řepík
Vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC
PDF odkaz na článek Perný den s klínskými