Sociální srdce vs. bohatství?

Písmo: A ++ A --

Q)
Ahoj Tome, můžu mít na Tebe jednu vyloženě neobchodnickou, a zároveň velmi osobní, otázku? Na jedné straně ze spousty Tvého psaní cítím nefalšovanou touhu anebo snad dokonce potřebu pomáhat druhým a sociálně soucítit se slabšími a chudšími. Z toho jsem nabyl dojmu, že jako člověk musíš mít velké „sociální srdce“. Než jsem narazil na jiné Tvé články v kterých ideje „sociální politiky“ nemilosrdně kritizuješ a ještě na jiné, v kterých otevřeně oslavuješ bohatství a kapitalistický systém. Nezdá se Ti že si trochu odporuješ?
(Mně ano). Zdravím Tě a děkuji Ti za případnou odpověď.

(A)
Mně nikoliv.

Je pravda že rád, mohu-li a vím-li jak, pomůžu potřebným, že respektuju bohatství a zároveň že nesnáším socialisty (ergo typ lidí, reprezentovaných soudobou tuzemskou ČSSD). Proč a v čem bych si měl protiřečit?

Fajn, začněme u onoho bohatství.

Navrhuju vyjít z předpokladu, že „bohatý“ jedinec se jím stal nejen legálně, ale i z důvodu, že je nějak výjimečně disponován: nadáním, pílí, schopnostmi, vědomostmi.

Tedy nikoli že zdědil jmění po předcích – zde máme jistě oba jasno, že tento typ „bohatství“ je z mé definice venku.

Na (vlastním přičiněním) bohatých (a tedy výjimečně schopných) jedincích logicky stojí (a vždy stála) evoluce světa.

S evolucí materiální a/nebo technickou jde ruku v ruce i evoluce intelektuální a morální. Dosud žádný problém?

Morální evoluce v sobě nese ohled a péči o bližního, zejména o neadekvátního bližního.

Velmi silně zde věřím, že péče o slabšího bližního (ať už tělesně či materiálně) by optimálně neměla mít formu prosté almužny; tato pomoc by měla být konstruktivní – nejlíp pomohu, naučím-li, jak si pomoci sám. Jsem přesvědčen, že ani zde nemáme žádný ideologický problém.

Odsud dále jej už možná mít budeme, avšak spíš než o skutečný *problém* půjde o náš vlastní, osobní, autentický a svobodný (díky Bohu za to!) politický či životní názor/preferenci.

Bohatí (ať už duševně či materiálně) vždy byli, jsou a budou solí země a klíčově důležití k pomoci potřebným.

Jejich plánovaná likvidace komunistickým systémem vedla přímočaře k tragédiím a katastrofám, a nikoli „pouze“ těm osobním. Komunisti dobře věděli, že jedině zbídačelá, zdecimovaná, samostatně neuvažující masa je tím ideálním lidským materiálem pro jejich systém.

Nyní – jejich odštěpek – tedy sociální demokracie – to ví taky. A právě proto jejich politika směřuje k totální závislosti slabších na „mámě“ státu, k plíživému potlačování individualismu, k živení závisti mezi lidmi, nárokování si rovnostářství a domnělých jistot. V životě však máme pramálo jistot. Osobně vím jen o jedné.

Tahle jejich taktika je natolik zřejmá a do očí bijící, že považuju za ztrátu času jakkoli dokladovat, že tak skutečně dlouhá léta plánovitě činí.

Opravdu netuším, co by mi mělo být na tomto vědomém počínání socialistů sympatické. Já osobně je ve svých očích řadím v tomto úhlu pohledu na shodnou úroveň sociálních zločinců jako byli komunisti a fašisti.

Jakkoli militantně můj názor může rezonovat. Mám na něj své právo.

To, že se dnes díváme na červeno-oranžovou volební mapu naší překrásné země, svědčí o tolika smutném. Čas na Radka Brzobohatého a Všechny dobré rodáky.

Tom