Archiv pro rubriku: Horský byznys

Tom analyzuje marketingové trendy pro jednoho z globálních lídrů horského byznysu. Je předním opinion makerem a průkopníkem zodpovědného marketingu v tuzemské horské branži. Prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj; zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v oboru – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.

I strohý tvít skiareálu se může stát kompletní reklamní kampaní

Při svém rutinním profesním monitoringu socmediální aktivity východoamerického střediska Bretton Woods z New Hampshire jsem narazil na jejich prosincový tvít – geniálně jednoduchý a plný marketingové šťávičky.

Nedávno jsem tu popsal mazanou taktiku coloradského Sunlight Mountain, kterak čmajznout mediální pozornost velkým klukům jako Vail či Aspen pomocí jejich vlastních zbraní.

Na jejich kampani jsem oceňoval především adresnou personifikaci, v B2C sektoru tak zřídkavou: „Kdykoli si některý z fandů lyže Sunny700 se skipasem koupí, skiresort mu na svém twitterovém účtu věnuje publicitu a vyjádří vděk. A daruje tomuto typu loajálních zákazníků nejspíš to nejcennější pro kultivaci vzájemného vztahu – pocit osobní důležitosti pro středisko jejich srdce.“

Podobný přístup jsem objevil u brettonwoodských ve formě tohoto zdánlivě obyčejného a máločím zajímavého střediskového tvítu;

Nijak extra se s věcí nemazali – proč taky.

Epic Pass Goes East

Vědět a nesmět dát najevo není nic příjemného. Jsem konečně ochutnal, jak těžkým životem asi žil pan Babiš a další konfidenti.

Co jsem tu v minulosti párkrát vágně naznačil, Vail Resorts dnes oficiálně zveřejňuje: za v oboru obligátních $50 mio VR akvíruje jednu z východoamerických ikon v lyžařské branži, vermontskou legendu Stowe.

Načasování oznámení akvizice jde ruku v ruce s novou řadou sezónek Epic Pass 2017/18, jejiž předprodeje začnou v průběhu března. Středisko Stowe cílí krom dalších na metropolitní aglomerace Boston, New York nebo Montréal. Epic Pass tímto krokem zase na světový rekord v počtu prodaných sezónek – na kýženou milionovou metu.

Nalyžují srdcaři, kteří si koupí sezónku už na jaře, víc dní než váhající lyžaři, pořizující si ji na podzim?

Jarní předprodeje sezónních skipasů znamenají kýžené cinkání kasy pro skiareály, které si tak zamknou spoustu předčasných a jistých peněz do šuplíku. Vedle toho se mají šanci dozvědět mnoho cenného o svých nejloajálnějších zákaznících.

Minulý týden jsem tu psal o zjištění, že američtí lyžaři, kteří si koupí sezónku ještě před létem, vykazují o mnoho vyšší tendenci obnovit si ji do dalšího roku než ti, kteří čekají až do podzimu.

Můj americký kolega pro tyto účely zpracoval data celkem 36 severoamerických středisek a analyzoval nákupní chování jejich sezónkářů během uplynulých tří sněhových sezón. Prodeje sezónek rozsegmentoval do jednotlivých měsíců podle data pořízení; v kvartálu prosinec až únor vynechal zákazníky vailské Epic sezónky, která v tomto období není záměrně v prodeji. Posléze zjistil, jaké procento sezónkářů v rámci daného pořizovacího měsíce obnovilo svou sezónku v následujícím roce.

Graf naznačuje, že čím dříve lidi sezónku nakupují, tím odhodlanější a zapálenější se zdají být. Jsou jimi však i ve skutečnosti? Protože pokud by se taková teorie potvrdila, oborový marketing by měl k dispozici nový typ metodologie umožňující komunikovat se sezónkáři podle míry jejich zapálení pro sport.

Americký kolega proto použil stejná výchozí data jako v grafu výše a aplikoval na ně algoritmus odhalující, kolik každý ze sezónkářů nakupující v tom kterém měsíci odlyžoval ve vlastní sezóně osobodní.

Lyžovat jako hráč: přijít a netušit, jaká mi padne karta

Troufám si o tom vědět svoje: marketingoví kreativci touží být napadáni nápady. Nejen, že se jim nebrání; vzývají je, doufají v ně, žízní po nich. Čas od času na nás nějaký nápad vskutku na-padne. Obvykle praštěný. Občas tak ujetý, že by to celé možná mohlo k něčemu vést.

Zůstanu-li u reklamy a marketingu, věřím, že ty nejpovedenější nápady často vznikly z něčeho, co se na počátku zdálo být nejztřeštěnější nepravděpodobností široko daleko.

Ve VR marketingu nás vzrušují právě všechny ty ztřeštěné nepravděpodobnosti – koneckonců, všechno regulérního, uhlazeného a učebnicového už je dávno vymyšleno a ohromuje svou normálnosti okolní svět.

Pro Epic sezónku třeba aktuálně testujeme variace inzerátů kombinující leitmotiv mé verze slovníkového indexu s různými buzzword neologismy. Například s populární frází Kamarád s výhodami.

A protože věci bývají jinak, než se jeví, i za vailským rigidním ceníkem se skrývá jeden cenový test za druhým (v nahodilých dnech na částech živého publika zejména v malých příměstkých koncernových střediscích). To se týká apriori proveditelných strategií. Pak existuje porce těch nápadů, jež byly vybrainstrormovány, férově posouzeny – a pro svou jurodivost radši zamčeny do šuplete.

Jednu takovou za mřížemi cvokhausu uvězněnou strategii tu nyní popíšu.

Ovlivňuje čas nákupu sezónky pravděpodobnost jejího obnovení?

Na horách je zima v laufu a málokoho by napadlo přemýšlet právě teď o sněhové sezóně následující.

Kromě marketérů progresivních skiresortů, ovšem. Pro ně právě startuje lyžařská sezóna 2017/18, tedy ta skipasová.

Že předprodeje sezónních (alpských a amerických) skipasů začínají rok od roku dřív, je nezvratným trendem, jemuž přivyknou a přizpůsobí se s obvyklou dekádou zpoždění i tuzemské provozy.

Dnes se však podívejme na samotné sezónkáře a jejich chování. Je u lyžaře, který si koupí sezónku v dubnu, jiná pravděpodobnost, že si sezónku do dalšího roku obnoví – než u toho, který s tím samým nákupem opatrnicky čeká až do prosince?

Můj americký kolega pro tyto účely zpracoval data celkem 36 severoamerických středisek a analyzoval nákupní chování jejich sezónkářů během uplynulých tří sněhových sezón. Prodeje sezónek rozsegmentoval do jednotlivých měsíců podle data pořízení; v kvartálu prosinec až únor vynechal zákazníky vailské Epic sezónky, která v tomto období není záměrně v prodeji. Posléze zjistil, jaké procento sezónkářů v rámci daného pořizovacího měsíce obnovilo svou sezónku v následujícím roce.

Dobral se přezajímavých výsledků.

Co lidem brání vyzkoušet si lyžování?

Branže by se měla zaměřit na demontáž nejrůznějších typů strachů matek od dětí a rodin mileniálů.

Předešlý článek jsem pojal coby jakýsi teaser pro svou analýzu překážek bránících lidem vyzkoušet si lyžování, jež vyjde v březnovém SNOW 102. Dnes navážu pokračováním upoutávky.

V jarním printovém magazínu okomentuju výsledky průkopnické dotazovací studie, v níž se americká asociace horských středisek NSAA (v takovémto rozsahu bezprecedentně) zajímala o důvody, proč svatý grál branže – rodiny s dětmi a bezdětné rodiny – nejezdí lyžovat.

Náhled grafu zde nechávám záměrně nečitelně miniaturní; je z něj nicméně patrná kvantita (dohromady dvaceti) konktétních překážek, které nelyžující americké rodiny v průzkumu nejčastěji deklarovaly. Aniž bych byl specifický, většina důvodů se týkala právě v perexu naznačeného strašení matek a mladých rodin různými předsudky, mýty či mediální manipulací.

Nicméně identifikace problému je jen prvním (byť kritickým) krokem z několika dalších nezbytných.

Není náhodou největší příležitost horské branže současně svou vlastní velkou konkurencí?

Co když sofistikovaný oborový marketing spadl do pasti výroby FANDŮ lyžování – namísto produkce samotných LYŽAŘŮ?

Schválně. Přeneste se časem nějakých patnáct let zpátky – klidně třeba třicet, pokud na to máte věk – a vzpomeňte na svůj tehdejší domácí rozpočet.

Nyní zkuste vyjmenovat nějaké věci, za které pravidelně platíte dnes, ale neplatili jste tehdy – nejspíš jste o nich neměli ani páru. Dost pravděpodobně vás napadnou položky jako smartphone, notebook, tablet, kabelovka, internetové připojení, datové služby.

Pořád, stejně jako tehdy, i dnes platíte za jídlo, bydlení, šaty, nábytek, dopravu nebo knížky; ve většině standardních domácností jsou však pevnou součástí rozpočtu (mnohdy jednou z nejdůležitějších) položky související s konzumací různého informačního a zábavného obsahu v reálném čase.

Pokročilé internetové připojení se však nestalo požehnáním (či prokletím, v řadě případů) pouze na uživatelské straně prohlížečů, nýbrž i na té druhé, dodavatelské (někde tam vnu těch přístrojů!). Přineslo netušené marketingové možnosti.

Jak porazit Vail a Aspen v jejich vlastní hře: Sunny 700

Jak byl loňský zlatý SuperBowl fenomenálním, letošní nevídaná obrátka NE Patriots jej minulé noci v kráse i dramatičnosti strčila do kapsy. Podobné provedl v horské branži jistý coloradský outsider oborovým obrům Vailu a Aspenu.

Před časem jsem si vymyslel dvojpříběh, jak koblihárna nebo horské středisko může svou absurdně napálenou cenovkou přilákat pozornost médií – a do nich pak sdělit pravý opak.

Když jsem pak na margo těchto příběhů obdržel čtenářskou námitku, kdo že by si takové předražené koblihy kupoval, v reakci jsem doslovně napsal:

Cena je pouhou číslovkou.

Cenovka vůbec nereflektuje, kolik lidí je ve skutečnosti ochotno za svou (často zvrácenou) touhu zaplatit. Jako třeba dva tisíce babek za jednu koblihu.

Jenže tyhle bláznivé ceny neexistují jen tak zbůhdarma. Ani aby pouze ukojily rozmary pár rozhazovačných výstředníků. Každá šíleně přestřelená cenovka přitahuje pozornost spousty lidí a nejrůznějších médií. A jsme opět u mého výchozího wejlského příběhu.

Neziskovky, novodobá metla hor: bez vody to nepůjde 2/2

Dosud šlo o to, co střediska provádí přírodě. Odteď může jít o to, co příroda začne oplácet skiareálům.

Oregonský Mt. Hood si chtěl v roce 2013, pár let po Obamově podpisu na sbírce zákonů umožňující horským střediskům realizovat do té doby ochranářsky blokované projekty letních atrakcí, konečně postavit na svých svazích to, co spousta jiných kopců už nezávisle na Obamovi dávno má. Tedy soustavu tradičních bikových trailů napříč svými sjezdovkami, obsluhovaných stávajícími lanovkami. Rok předtím státní lesy středisku projekt řádně povolily.

Povolení okamžitě napadly čtyři místní ekologické organizace v čele s oregonskou buňkou po celé Americe pověstného Sierra Clubu. Zažalovaly státní lesy a požadovaly zrušení povolení projektu. Jako tradičně argumentovaly obavami, že bikové stezky poškodí horskou květenu, že provoz bude rušit život ohrožených druhů, nebo že eroze půdy kontaminuje tamní horské potoky.

Žaloba měla tradiční efekt, s jakým ochranáří počítali: zrušila původní povolení a nařídila oregonskému středisku vypracovat novou, náročnější studii dopadu na životní prostředí. A oddálila tím případnou realizaci projektu na neurčito.

Neziskovky, novodobá metla hor: bez vody to nepůjde 1/2

Dosud šlo o to, co střediska provádí přírodě. Odteď může jít o to, co příroda začne oplácet skiareálům.

S bagry paběrkujícími sníh z lesa nebo náklaďáky pendlujícími mezi skiareálem a desítky kilometrů vzdálenými silničními návějemi, není snadné snít dvakrát optimistické sny o budoucnosti zimní rekreace. Kdo by si před deseti či dvaceti lety představil, že počasí začne být tak skoupé, že nízko položené areály za celou zimu neotevřou a i ty vyšší budou rády, když vydrží v souvislém provozu 10 týdnů?

Dnes se provozní strategie středisek spíš než na jakoukoli expanzi zaměřují na starosti, jak si zajistit dostatek vody a jak s ní hospodařit, jak rozšířit nezimní aktivity, jež by zaplnily hotely a restaurace a jak udržet nějakou podobu celoroční pracovní síly. Nová enviromentální realita vystupňovala poptávku po energetické efektivnosti a po větších zdrojích vody – přírodní i recyklované. Nastartovala výstavbu nových letních atrakcí coby pojistky proti slabým zimám, což může rozjitřit – a nejspíš rozjitří – nové typy konfliktů s ochranáři.

Vrtochy panímámy přírody ohrožují čerstvé multimilionové investice do nových lanovek, zasněžování a restaurací na svazích. Půlstoletí nelítostných konfliktů amerických středisek s ekology, jimž překážela snaha horských resortů poskytnout návštěvníkům atraktivní prostředí, bylo vynulováno. Vynulováno vyšší mocí klimatických změn, jejichž vpád v takovéto síle čekal málokdo – či alespoň ne takhle brzy.

Loga horských středisek: Krkonoše

Na žádost jistého oborového subjektu se v této sérii zabývám logo-designem tuzemských horských středisek. Dříve krušnohorskými areály, lužickými a jizerskohorskými, dnes krakonošskými.

Skupina SNOWHILL sdružuje momentálně čtyři střediska, vedle vyobrazených tří krkonošských ještě areál v Mariánských Lázních. Každý alianční člen obdržel svou vlastní pastelovou barvu (nic dvakrát šťastného) a co hůř, namísto slušného loga totožný generický piktogram vločky. Značka výstižná jako obrázek mičudy pro libovolný fotbalový klub.

Jenže zákazníkům (to je ta strana, která má vždycky pravdu – alespoň tu příslovečnou) je dočista fuk, do jaké vlastnické struktury ten který skiareál formálně patří. Má-li značka střediska plnit svou funkci, vážně to nemůže být razítko sněhové vločky, sluníčka nebo sněhuláčku. To dostávají děti v šatně v mateřince.

Přitom interní logo herlíkovického Bubákova si stojí (na nenáročné poměry lokálního kopce) víc než slušně. Takto tahem ruky stejného grafika mít každý z aliančních skiareálů charakterově příbuzný, přesto rozdílný logotyp – tleskal bych takovému řešení. Takhle si nechám ruce v trenýrkách.

Video, které by měl vidět (a mít ambici napodobit) každý střediskový markeťák

Po mém soudu jedno z nejlepších promo videí horské branže.

Nepřekvapivě extrémně jednoduchý, supersilný vzkaz o tom, že užít si lyžování není jen výsadou už otrkaných, nýbrž podobnou emoci lze okusit hned první den. A že lyžování umí být naplňující i bez plání prašanu po kolena, skalních dropů, triků na zábradlí snowparků a bez vyhřívaných lanovek.

Když jsem klip poprvné uviděl, přišlo mi na mysl tohle: vybavil jsem si všechny ty tupě ohlupující reklamy, co na nám z internetu, televizí a rádií zkouší atakovat nervový systém plus všechny ostatní naše biosystémy. Mluvím o zeleném skřetovi a všem dalším podobně obludném.

Nyní – namísto takových zvráceností být vystaven typu reklamy níže… touhle bych si nechal vymývat mozek třeba denně;

Celebrita v boudě na kopci: šmrncovní whistlerský seriál Embedded

Mám to jak v té pohádce o Hrnečku vař: kdykoli otevřu téma neotřelých obsahů pro střediskový videomarketing, napadají mě další a další příklady originálních námětů, o nichž mi stojí za to napsat.

A snad tím poskytnout (či to aspoň zkusit!) nějaký inspirační tip tuzemským provozům, jejichž marketing ujíždí po – tak smutně obvyklé – úzkokolejce se zrezlými výhybkami na trase „Podívejte, jak je u nás krásně, ulejte se ze školy nebo ukažte prostředník šéfovi v práci a přijeďte k nám žít.“ (Jestlipak tyhle hrdinské fráze nebrainstormuje někdo, servilně hákující v kanclu skiareálu za miniplat?)

Dnes představím před několika lety novátorsky použitý videokoncept, který od té doby nikdo nenapodobil (o němž bych věděl, ať jsem korektní). Jde o počin světové celebrity Majka Douglase. Nemyslím však TOHO Douglase, nýbrž lyžařského Majka Douglase, světovou top star přezdívanou Kmotr freeskiingu.

Ten se týden před otevřením zimní sezóny 2011/12 dobrovolně uvěznil na vrcholku Whistleru v jednoduché boudě pro skipatrolu. S sebou měl jen notebook, kameru, spacák a lyže – s tím, že bude denně natáčet zákulisní videa z finálních příprav skiresortu na otevíračku.

Letošní videosérie Aspenu demonstruje virtuózní variabilitu formátu při zachování konzistentního vzkazu

Bez nadsázky propagační skvost nazvaný Mysl, tělo a duše Aspenu (MTDA) jsem objevil už předloni, v jeho prvním roce.

Doslova jsem tehdy napsal: „Bez výjimky učebnicové příklady, jak by se horské středisko mělo/ mohlo s noblesou a přitom civilizovaně, s nijak nepřepísklou komerčností prezentovat: krátká stopáž v souladu se současnými trendy, neinvazivní muzika, oblast prezentují reální, s místem osobně spjatí lidi, kteří mají co říct a umí to říct: jejich projev má hlavu a patu, plus duši mezi tím.“

Nic, co bych chtěl po čase na svých slovech měnit a co by neplatilo i o letošní verzi stejnojmenné videosérie.

V době, kdy (nejen lyžařské) brandy skáčou od jednoho reklamního chytáku k druhému v často očividně zoufalé a marné snaze trvaleji zaujmout, aspenský marketing si hrdě jede roky svou vlastní lajnu.

Pohledná a hodnověrná normálnost videomarketingu Mount Snow

Pokud jde o videomarketing, osobně považuju za poměrně snadné produkovat slušné klipy – ale za sakra těžké videoklipy vynikající.

S o zlomkrk se vyvíjející sofistikovaností a dostupností technologií měly naše oči v průběhu posledních let privilegium shlédnout kvanta pozoruhodné videoprodukce. O střediskovém videomarketingu tu píšu průběžně celé roky dokola pod nejrůznějšími úhly pohledu; namátkou od netuctové tematiky přes otevíračkové reporty po třeba POV videoprodukci (což jsou ti – obvykle nejistě – lyžující marťani s krabičkami na přilbách).

Jak je těžké vyprodukovat výborný videoklip, o nic snazší není takový férově definovat pomocí nějakých univerzálních kritérií.

Přesto, kdybych se o takovou definici měl pokusit a být přitom stručný a (rádoby)kreativní, po výtečném videoklipu bych chtěl tři U: úhlednost, umírněnost a uvěřitelnost.

Loga horských středisek: Lužické a Jizerské hory

Nedávno TMR na liberecké radnici svůj projekt představovala ve stylu devadesátkových heyday časů Viktora Koženého a jeho desetinásobku. Když jsem se šéfů Hlavatého a Rattaje ptal, odkud plánují získávat pro jejich projekt mnohonásobně vyšší návštěvnosti té stávající, kloudnou odpověď jsem – žádné překvapení – nedostal. Jistě, budou lyžaře krást okolním střediskům, jak to dělali doteď. Případně – opět, jako to dělali doteď – budou lákat a svážet citidioty s nulovým vztahem k horám, a zamoří tak další kopec v řadě měšťáckými manýry, prznícími přírodu i podobu lyžování, jak jsme ji znali a milovali.

To všechno za situace, kdy všechny skiareály kolem křičí: „Máme málo lyžařů, potřebujeme jich víc.“ Ani jediný neprohlásí, že má dost těch stávajících. Všichni chtějí víc.

A všichni budou dál křečovitě spotřebitelům vnucovat spotřebu, kterou nepotřebují – až do soudného dne.

Kdy už si branže ze sebe přestane dělat legraci a vezme na vědomí, že lyžování jako masová rekreační aktivita je z dodavatelského hlediska zřetelně za hranicí saturovanosti? Stejně jako celá naše zdegenerovaná konzumní společnost.

Rodina základ státu (a horského byznysu?)

Schválně – přišel vám už někdy na mysl následující paradox?

Lyžařský průmysl zhusta sponzoruje nejrůznější sportovní esa, jejichž zviditelnění pak hledí využít při propagaci svého byznysu směrem k široké veřejnosti. Nejspíš v logice, že hvězdy/ hvězdičky závodních tratí a ramp snowparků budou tou pravou inspirací typickému lyžařskému BFU.

Nějakému týnejdžrovi možná; nejsou však dlouholetou, chronicky jak přes kopírák všude vzývanou modlou lyžařské branže – rodiny s dětmi?

A pro takovou lyžující mámu od dětí – kdo nebo co je asi inspirací?

Její sny budou v tomto ohledu asi trochu jednodušší. Nejspíš představa své spokojené rodiny někde v příjemném prostředí za slunečného dne na dobrém sněhu. Něco podobného.

Facebook ve studené válce s YouTube, v Bohemii všechno při starém

Letos zjara jsem tu vzpomenul michiganský skiresort Mount Bohemia, možná nejztřeštěnější skiresort Ameriky, s jejich výstřední videosérií. Nedávno zveřejnili díl nový.

A nezůstává nic dlužen filmům předešlým. Sestříhaná dvacetiminutová stopáž z březnových karnevalových oslav jara Mardi Gras je znovu plná unikátních charakterů, nestandardních dějů a emocí; nechybí ale ani pořádné lyžování. A taky ABBA skibus – jak by mohl!

Bohemiánské ski filmy splňují všechno (či většinu) ze současných trendů moderní videopropagace: přijmout sami sebe ve své jinakosti, být autentičtí a upřímní, vybočit z řady netradičně, excentricky pojatým marketingem. Žádné kýčovitě šťastné rodinky s dětmi, načančané prostředí, katalogové počasí. Pravý opak! Život se s málokým v Michiganu babrá, tak proč to předstírat na Bohemii?

Film skiareál pověsil na svůj YouTube kanál a současně přesdílel na svém Facebooku.

Což je postup, u něhož se chci zastavit – a vpravdě hlavní důvod, proč píšu tenhle článek.

Coming From The Heavens and The Hoses

Jaký je recept na zdaleka nejlepší sněhové reporty v oboru?

Krapet důvtipu, kuráže a originality, a prakticky žádné peníze – o nich to ostatně bývá zřídkakdy. A to je celé.

Nedávno jsem tu psal o svérázném vermontském Mad River Glen a jejich sloganu – o němž se domnívám, že je nejslavnějším lyžařským mottem světa.

Podobný superlativ přisuzuju geniálním sněhovým reportům MRG. Ty se neskládají z ničeho jiného, než žoviálního okomentování zorného pole webkamery marketingovým manažerem střediska Ericem Friedmanem.

Neláskyplný vztah ekologů s horskými středisky: hory sváru 3/3

V devadesátých letech začal v Americe významně sílit vliv nejrůznějších ochranářských organizací a se souběžnou agresivní expanzí horských středisek (zejména těch patřících do vailské skupiny), nějaký zásadní střet se zdál být jen otázkou času. Napětí doslova viselo ve vzduchu. Argument ekoaktivistů ostatně nezněl nijak nepochopitelně: pochybně nabyté peníze z Wall Streetu nám zaplavují hory průmyslovým turismem, který tam nepatří.

18. října 1998, nedlouho před otevřením lyžařské sezóny a pouhé dva dny poté, co byly pokáceny první stromy naplánované masivní expanze vailského střediska v oblasti Blue Sky Basin, skupina ekologických extrémistů v noci potají vyvezla na vrchol vailského hřebene, na němž stála historická chata Two Elk Lodge, kanystry s palivem a systematicky kolem objektu založila požáry. Té noci lehla historická stavba plná vzácných indiánských artefaktů popelem, spolu s několika terminály lanovek a budovou lyžařské patroly. Případ začala vyšetřovat FBI.

Následujícího roku, kdy výstavba nových vaiských tratí a lanovek navzdory zřejmě nejkontroverznějšímu záškodnictví v historii horského odvětví pokračovala, jiná skupina aktivistů vybudovala přes noc na jediné přístupové cestě v terénu mechanické bariéry a zamkla se k nim ocelovými řetězy. Na místo musela přijet policie, řetězy rozřezat, aktivisty pozatýkala a uvěznila. Vlastní případ žhářství se podařilo vyšetřit až po mnoha letech; v roce 2007 policie dopadla a uvěznila deset lidí, v roce 2012 pak dalšího viníka. Poslední dva se skrývají na útěku a je na ně vydán zatykač.