Archiv pro rubriku: Horský byznys

Tom analyzuje marketingové trendy pro jednoho z globálních lídrů horského byznysu. Je průkopníkem zodpovědného marketingu v horské branži, prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj. Zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v oboru – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.

Haunted Mansion horského byznysu

Tamarack Resort zřejmě schytal kletbu zákeřných sudiček být nefalšovaným Černým Petrem odvětví ještě dřív, než stačil vzniknout.

Jestliže se říká, že kočka má sedm nebo devět (či kdovíkolik vlastně) životů, zajímalo by mě, kolik jich může mít takové horské středisko. Jedno z nejkontroverznějších jmen horské branže, Tamarack z Idaha, jich má za sebou promarněných už – osm.

Tak jsem otevíral článek o Tamaracku před necelým rokem, kdy měl na kontě projetých šancí sedm. Stigma místa si však už nejspíš žije svým vlastním, vlkodlačím životem, navzdory loňské záchranné misi marketingového střelce Brada Larsena.

Nedávno správa idažského distriktu Valley County oznámila, že v říjnu pošle do veřejné dražby celkem 24 nemovistostí tamarackého resortu z důvodů minimálně tři roky neplacených daní; mezi draženými objekty jsou 2 lanovky, zipline, nedokončená středisková chata nebo část golfového hřiště. Což lze vnímat jako v pořadí už devátý pokus o uvedení místa do regulérního provozu za legálních podmínek.

Toto je nejspíš neslavnější skistřediskový slogan na světě. Jak zní ten váš?

Zatímco název a logo má každé tuzemské středisko, svůj slogan zatím málokteré. Polepšit!

Nedávno jsme se šéfem jistého skiareálu seděli nad jejich možným novým sloganem, mimo dalšího. Mezi řečí mě napadlo, že skiresort bez sloganu je jak lyžař bez holí: obojí lze oželet, není to ale ono.

Dobře zvolený slogan může (a měl by!) být součástí mixu několika stěžejních prvků, činících střediskový branding rozpoznatelným, nezaměnitelným a srozumitelným.

Vím o resortu, jehož slogan je mezi lidmi známější než jeho logo. Pravděpodobně jde o nejslavnější skiareálový slogan planety.

CzechSkipass: průkaz totožnosti frekventovaného lyžaře

Vloni ve své druhé sezóně, v prakticky všech českých skiareálech sněhově pod psa. O moc líp nevyšla ani ta předchozí, pro Czechskipass premiérová. Do příslovečné třetice prý už půjde všechno, jak má.

Czechskipass je svým rozsahem unikátní plnohodnotná sezónka do 23 prémiových českých středisek s neomezeným denním vstupem. Nikdy v historii tuzemského lyžování takto mohutné joint venture nejenže neexistovalo, ale ruku na srdce – nikomu z nás se o něčem podobně komplexním ani nezdálo.

Jde o marketingový produkt Asociace horských středisek (AHS), pod jejíž copyright spadají všechny níže zveřejněné infografiky, kde není uvedeno jinak.

CzechSkipassu přináleží spousta superlativů: když se před dvěma lety zčistajasna objevil na trhu, šlo o NEJvětší překvapení a NEJvýznamnější novinku v tuzemských horách. Umožňuje lyžovat na bezkonkurenčně NEJrozsáhlejší tuzemské ploše (190 km tratí), jde o sezónku s NEJlepší hodnotou a současně je také skipasem NEJdražším.

U ceny CzechSkipassu nyní začnu, jelikož cenovku tradičně řeší dominantní většina potenciálních zájemců v první řadě, coby nejvyšší ohled. (Vše v této analýze se vztahuje v cenám a okolnostem uplynulé sezóny 2015/16, nezávisle, jaké ceny a podmínky budou platit v sezóně následující.)

Lze vůbec něco nepřevzít od tatranského marketingu?

Safra, špatná otázka. Správně měla znít, „lze vůbec něco převzít?“

S příchodem září jak na výstřel z Aurory vystartovaly podzimní doplatkové kampaně lyžařských sezónek středisek. Nabídly mi příležitost v mnohém navázat na včerejší analýzu tatranského Gopassu a jen o pár týdnů starší analýzu vailského Epicu z perspektivy nedávno zde probíraného přístupu manipulace s prodejními uzávěrkami kampaní sezónek.

Budou se tu srovnávat podzimní výkopy obou produktů.

Ohleduplným eufemismem tu můžu mlžit, že to oba dělají rozdílně a po svém. O trochu víc zhurta – ale o to pravdivěji – však prohlašuju, že jeden to dělá dobře, zatímco druhý hloupě. Tak rád bych nechal čtenáře až do konce článku v nehtohryzajícím napětí, který je který. Ach jo.

Gopass: štika vpuštěná do stojatých vod

Na Slovensku ve své druhé, v Čechách v premiérové sezóně. Nový koncept „americky“ agresivně předprodávané věrnostní RFID karty možná začne měnit zažité tradiční náhledy na trávení dovolené.

Stručně k názvu samotného produktu, jenž nepovažuju za moc chytře, chcete-li šikovně, vymyšlený. (Mimochodem, prakticky všechny zdejší připomínky už marketing TMR ode mě naživo slyšel, zde jen některé zkráceně rekapituluju.)

Jde o to, že se zde tlučou čtyři názvy – Šikovná/ Chtytrá sezónka, Gopass, Hero season pass, pátý název bude mít nejspíš ještě polská verze – na stále jeden typ produktu, v zákaznickém vnímání. Protože neexistuje, aby si chtěl lyžař koupit špindlerovskou Chytrou sezónku a k tomu na totožnou identitu třeba extra slovenskou Šikovnou – či by to alespoň jít nemělo. Ale to je zřejmé.

Zákazník potřebuje veškerou možnou pomoc od střediska, jak blbuvzdorně jednoduše a přímočaře pochopit a vnímat jeho produkt, jak jeho koncept bez zádrhelů vysvětlit své 80+ leté pratetičce, třeba. V čemž mu tedy multi-jméno sezónky příliš nepomáhá, podle mého.

V absurdním případě bude zákazník ignorovat lopotnou (a nelevnou) direct-mailingovou kampaň střediska na jeho Šikovnou/ Chytrou sezónku v dobré víře, že „Ne díky, já si počkám až pošlou nabídku na tu jejich Gopass sezónku.“ Vím, že možná trochu trivializuju, ale ne moc. Známe lidi.

Co když je nejlepším modelem pro československé sezónky… kočkopes?

Ač ještě o amerických skipasech, téma už míří do tuzemských hor.

Dnešním článkem uzavřu letošní sérii přehledů amerických sezónek, jelikož už se jich tu objevilo právě dost na to, aby se jednomu v hlavě začaly plést. Ambicí přitom nebylo přinést úplný výčet všech sezónkářských produktů, nýbrž ukázat na ty, jež jsou něčím pozoruhodné a zejména – mohou se stát inspirací nově se formujícím domácím sezónním skipasům a aliancím.

Co se konceptu společné sezónky týče, v zásadě mají střediska na výběr ze tří základních principů kooperace.

Buďto nabídnou plnohodnotnou společnou sezónku, kdy do každého z partnerských středisek platí plný, neomezený vstup. Viz například Epic Pass nebo Peak Pass, stejnou formu mají v současnosti nastavenu i tatranský Gopass a Czech Skipass, jejichž analýzy budou v rubrice Horský byznys následovat.

Druhým principem je (pro mou lenost nalézt vhodnější výraz) takzvaný ochutnávkový skipas, kdy do každého z partnerských středisek platí určitý počet dní; letos jsem tu na blogu prohlédl Mountain Collective se dvěma ochutnávkovými dny či MAX Pass se dny pěti.

Posledním ze tří zmíněných principů je jakýsi hybridní koncept předchozích dvou: plnohodnotný sezónní vstup do mateřského skiareálu plus určitý počet ochutnávkových dní do ostatních partnerských.

Právě tomuto typu sezónky věnuju dnešní článek, jelikož jde po mém soudu o nejvhodnější princip pro potenciální nová tuzemská uskupení.

Yosemity: lyžařská sezónka za pár sendvičů

Anebo za ekvivalent dvou denních lístků. Levnější sezónku ať už nikdo nikdy a nikde nechce hledat, při psu!

Když klub slaví 100. výročí, jakou cenu má dát lidem – stovku? Tak já nevím, je to dobrej nápad, nebo špatnej nápad, nebo jakej je to vůbec nápad? (© Ivan H.)

Jsou to ale věci. Když si tuhle vailští po čase odskočili nakoupit, hned to zas spustilo lavinu ošklivých, falešných slovíček. Dokonce i nefér narážky na ceny vailského gastra se objevily;

Pár týdnů nato slaví NPS Yosemity sté výročí a na někoho v tamním vedení napadl nápad na nejlevnější lyžařskou sezónku planety (naší i většiny okolních) v ceně doslova několika sendvičů – bezpochyby míň, než těch zlopověstných vailských čtrnácti. Jako kdyby někde v malém českém skiareálu nabídli sezónku za tisíc korun.

Yosemity si kdekdo vybaví jako letní přírodní nádheru se scenériemi atakujícími hranici kýče. Skalky jako Half Dome nebo El Capitan rozezná každý stejně bezpečně, jako každý našinec pozná třebas Karlštejn.

Americké sezónky v křížové analýze: MC/MAX (býčí) vs. Epic (medvědí)

Kdekdo mě považuje za marketéra s pro-vailskýma očima. Sám se tak nevidím.

Snažím se věci v životě vnímat vybalancovanou, nezávislou optikou. Ty v horské branži nevyjímaje. Calling a spade a spade; kdekoli vidím něco hodnotného, hledím to vyzdvihnout a v souvislostech popsat. A opačně – kde najdu nedostatky a slabá místa, konstruktivně na ně ukážu, Vail neVail.

Právě končící srpen byl v oblasti amerických sezónek volatilní, jak možná ještě nikdy. Vail Resorts překvapili lyžařský svět akvizicí svého dosavadního největšího konkurenta, megaresortu Whistler-Blackcomb. Jako kdyby Coke spolkla Pepsi.

WB ve spreji vancouverských dešťů bude fungovat dál stejně precizně, jako dosud. Na co však bude mít akvizice gigantický dopad, je hodnota a marketingový potenciál koncernové Epic sezónky. Nejspíš padne magická cifra. Kdo by se kdy nadál, že nějaký skiareál vně UCCP prodá milion sezónních skipasů?

Vailský byznys přijel

Pro mnohé čtenáře nejspíš zbytečný epilog včerejšího příběhu o koblihách a kafi.

V kraji pod jistými evropskými horami je rozeseta přespousta malebných městeček, v nichž žijí ponejvíc dvě převládající sociální skupiny vesměs spokojených obyvatel. Jedněm, kteří vedou spíš normální až skromnější životy, říkejme Východňáci. Pak jsou tu ještě Zápaďáci – to jsou ti bohatší až rozmařilí.

Jedním ze šťastných a spokojených západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou zimu, když je dobrý sníh, rád jezdí lyžovat.

Jednou, když si opět plánoval svou zimní dovolenou, všimnl si reklamy, že v jejich evropských horách začal provozovat resort ten slavný americký Vail, o němž slyšel celý svět. Resort prodával jen dvě položky, lyžování a bydlení.

Nebylo to ale ledajaké lyžování. Svahy měly kilometry a kilometry délky vzorného manšestru i prašanu, když napadl. Obsluhovány byly fungl novými rychlými lanovkami, na okrajích pist stály luxusní restaurace s krásnými panoramatickými scenériemi, bydlení bylo prvotřídního designu a kvality, se spoustou wellnesu, dalších restaurací, butiků a nejrůznějších služeb. Snad proto taky stálo lyžování €120 za den a bydlení €400 za noc.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako nejspíš každý další, kdo viděl reklamu. Neváhal a objednal si dva týdny vailských lyžařských skipasů a dva týdny vailského bydlení. A nemýlil se, obojí bylo znamenité. Nejlepší zimní dovolená, co kdy zažil. Tonda určitě přijede zas.

Wejlský byznys přijel

Mám na srdci jednoduchý metaforický příběh, v němž možná jde o kafe a koblihy, možná o něco docela jiného. Budu tu na něj v budoucnu čas od času odkazovat, proto jej nyní sepíšu. Nejsem žádnej Lewis Carroll, tak to vezmu stroze.

V kraji pod jistými evropskými horami teče řeka, na řece leží městečko. Řeka jej rozděluje na západní a východní část. Jak už to tak bývá, lidi z Východu vedou spíš normální až chudší životy, Zápaďáci spíš bohatší až rozmařilé. Veškerá podobnost čistě náhodná, že.

Jedním ze šťastných západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou neděli si rád vyrazí na odpolední procházku, když počasí není proti. Jako i tuhle neděli.

Na promenádě pan Antonín narazil na něco vzrušujícího, na co nikdy předtím: stála tam pojízdná prodejna toho slavného amerického kavárníka Wejla, o němž slyšel celý svět. Ve voze prodávali jen dvě položky, kafe a koblihy. Každý věděl, že u Wejlů se koblihy dělají z těch nejfajnovějších surovin a stejně tak káva. Snad proto taky obojí stálo po €12.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako každý další, kdo šel kolem. Sedl si na kafe s koblihou – a nemýlil se. Nejlepší kobliha i kafe, co kdy měl!

Powder Mountain: projekt uzavřeného klubu šampaňského prašanu

Prašanová hora si svůj prašan hodlá škudlit prostřednictvím chytré, dosud nepoužíté strategie.

Sezónní skipasy jsou nejcennějším produktem lyžařské branže a není divu, že jejich prodejní taktiky sklízejí rok od roku větší pozornost markeťáků skiareálů všech velikostí. Včetně těch nejmenších, jež v současnosti sezónky nenabízí, ale jednou nejspíš budou – lhostejno, zda své vlastní či alianční. Odvětví akcelerujícím tempem směřuje ke konceptu klubového členství typu zaplať paušál a vítej, už dnes aplikovaného kdekoli od fitcenter, akvaparků, zoo zahrad po třeba domácí internet, televizi, pojištění, a koneckonců i na to, co nazývají operativním leasingem všeho možného.

Už jsme tu v letošních a loňských přehledech měli multi-resortní sezónky, záruky nalyžovaného minima, neustále prodlužované uzávěrky, absurdně nízké sazby i testy časových a množstevních limitů. Zdálo by se, že všechny myslitelné marketingové taktiky jsou už vystřílené. Nejsou.

Utažský Powder Mountain přišel letos na jaře s něčím inovativním a unikátním.

Něčím, co se týká limitování lyžařů na svazích.

Prodejní uzávěrky sezónních skipasů: je efektivnější časový, či množstevní limit?

Marketéři skiareálů používají uzávěrky sezónek a dál používat budou – protože fungují.

Vailský data-miningový talent by alfasamci branže mohla závidět samotná FBI. Sotva oschl inkoust na akvizičních autogramech, VR už má k dispozici historická data whistlerského marketingového oddělení; donenávna vysoce konkurenčního, odbrzy koncernového.

Marketing největšího severoamerického horského resortu Whistler Blackcomb (WB) se mj. dlouhodobě soustředil na vlastní výzkum optimální cenotvorby sezónek v závislosti na jejich zpřístupněné kvantitě; čerpá k tomu účelu mj. data a know-how lídra na trhu flexibilního oceňování lyžařských produktů, sanfranciské Liftopie, která whistlerské sezónky nabízí ve svém portfoliu.

Předchozí článek naznačuje, co s prodeji sezónek dokážou časové uzávěrky. Během prvních 24 hodin sledovaných kampaní se jich prodalo jen necelé procento, poslední den 25krát víc. Jen 5 procent v prvním týdnu, desetkrát víc v závěrečném.

Zmíněné kampaně byly odstartovány obvykle masívní emailingovou (plus webovou a socmediální) anoncí, přesto většina lidí nákupně reagovala až v posledních dnech a hodínách lhůty.

Tento fenomén podnítil whistlerský marketing k rozsáhlému testování uzávěrek vlastních střediskových sezónek na svém živém publiku.

Ovliňují proklamované lhůty prodejních uzávěrek sezónních skipasů chování lyžařů?

Následující analýza převzatá od VR marketingu doručuje zřetelnou odpověď.

Jsme na sklonku léta, v jakémsi přelomovém údobí mezi už skončenými (a vesměs vyhodnocenými) jarními předprodeji sezónek a na začátku (či těsně před začátkem) spuštění podzimních doplatkových kampaní.

V nich střediska oznámí (obvykle zvýšené) podzimní sazby a stanoví nové časové uzávěrky těchto tarifů, typicky deklarovaných jako nikoli konečné, nýbrž nejvýhodnější podzimní.

Otázka, jež zajímá (či by měla) marketéry každého skiareálu, zní: nakolik zákazníci poslouchají naše: Nakup před tímto termínem, cena pak vyroste?

Pro tuto analýzu používá VRm pětiletou periodu, vždy po skončené sezóně obnovovanou, s daty 24 předních amerických středisek, používajících ve svých předprodejních procesech sezónních skipasů oficiálně vyhlášené startovací i uzavírací datum kampaně.

Ve sledované poslední pětiletce (2010 až 2015) trvá průměrná kampaň 59 dní, nejkratší 30, nejdelší 96 dní. (O rok dříve zněl průměr 57/30/95 dní, o dva roky 56/33/104 dní, o tři roky zpět pak 52/42/85 dní.)

Ze statistických VRm údajů jsem do dnešní analýzy vybral dva, které by marketing tuzemských skiareálů mohly inspirovat do jejich vlastních budoucích konstrukcí předprodejních taktik: nakolik se skipasy prodávaly během prvních a posledních dvou týdnů dané kampaně, a nakolik během prvních a posledních dvou dnů té samé kampaně.

MAX Pass: ambice dostát svému nomen omen

Loňský novorozenec křičí do světa: nejen že jsem stále tady, jsem i o kus lepší!

Genezi tohoto unikátního sezónního skipasu jsem popsal v detailní loňské analýze, v jeho premiérové sezoně. Po letech pokusů a omylů s produktem Intrawest Passport se stejnojmenná skupina, silný provozovatel středisek a realitní developer, rozhodla minulý rok produkt kompletně přemodelovat a pod novým brandem MAX Pass jej vypustilla do světa jako přímou konkurenci vailskému Epicu.

Do své druhé sezóny přichází se 4 novými partnery, což je vždy velmi zdravé znamení, že produkt funguje a jeví se novým zájemcům z řad středisek atraktivním. A společně mohou pokračovat v budování na kinetické energii z loňské úspěšné práce – to, o čem jsem psal v minulém článku o Mountain Collective, bezezbytku platí i pro MAX Pass.

Struktura skipasu i jeho marketingu zůstává bez viditelných změn, vše v loňské analýze. Letos tak nabízí už 26 středisek rozesetých po celých Státech (nově včetně Aljašky) po 5 dnech v každém středisku, dohromady tedy silných 130 dní v ceně nižší než vloni, $649 – ceně levnější než Epic Pass.

Mountain Collective: elitní klub posílil a zlevnil

Tenhle skipas připomíná definici perfektní kinetické energie. Jeho úspěch se veze na vlně pár let starého, dobře rozjetého nápadu, živeného poctivým úsilím každou následující sezónu. Současná práce synergicky vychází i benefituje z veškeré poctivě vykonané práce předchozí.

Mountain Collective lze bez velké nadsázky považovat za Břečťanovou ligu lyžování.

Nyní ve své páté sezóně, s klidem a rozvahou postupně buduje svůj klub výjimečných, mezi něž se nedostane jen tak někdo. Začalo to 4 partnery, v dalších letech pokračovalo přes 6, 8, 10 na nynějších dvanáct – nikoli středisek, nýbrž partnerských uskupení resortů.

Smetánku Mountain Collective netvoří menší jména než Alta a Snowbird, Aspen Snowmass, Jackson Hole, Mammoth, Banff/Lake Louise/Sunshine, Squaw Valley a Alpine Meadows, Stowe, Sun Valley, Taos, Whistler Blackcomb, australské Thredbo a nejnovějším partnerem je novozélandská skupina Queenstown, Coronet Peak a The Remarkables.

Netypický skipas nabízí do každé z uvedených 12 partnerských skupin 2 plnohodnotné dny.

Epic Pass II.: akcelerace k milionté sezónce

Bez tohoto updatu by nedávná výchozí analýza Epicu už nevypovídala o realitě poměrů v koncernu. Vail Resorts na podzim akvíruje největší severoamerické středisko Whistler Blackcomb.

Ač obě zúčastněné strany zatím oficiálně mlčí, na Wall Streetu, kde se transakce na podzim dokončí, se to už ví. Vail Resorts za víc než miliardu dolarů kupuje 100 % akcií kanadského obra Whistler Blackcomb a zakomponuje megastředisko do svého holdingu – a pochopitelně i pod svůj Epic Pass (avšak až od sezóny 2017-18).

Meta milionu prodaných Epic sezónek tak zřejmě padne dřív, než by se kdokoli nadál.

Je veřejným tajemstvím, že skupině VR do akvizic – včetné této budoucí – finančně topí její pevný spojenec z Wall Streetu a de facto zakladatel VR, Apollo Global Management. Souvislosti viz Vailská historie II.

O monopolu v horském byznysu ještě technicky mluvit nelze, přesto takto silný hráč ještě nikdy v dějinách branže neexistoval.

Peak Pass: novorozenec s ambicí být východopobřežním Epicem

Průkopníci kam přijdou, budou tam první. Bezpochyby výhoda. Jejich následovníci nikde první nebudou, půjdou však víc najisto, po vyšlapaných stezkách. To taky nebývá marné.

Považujeme-li za průkopníka agresivního marketingu na trhu sezónek minule popsaný vailský Epic, jedním z těch snaživých kopírovačů jeho kroků se ukazuje být zbrusu nový produkt Peak Pass ze severovýchodu Států.

Na rozdíl od řady jiných skipasových aliancí, Peak Pass (podobně jako Epic) je vlastněný jediným provozovatelem a nabízí tak nelimitované lyžování v sedmi vlastních střediscích v americké Nové Anglii.

Záměrně píšu v Nové Anglii, jelikož firma Peak Resorts provozuje ještě šest lokálních středisek na středozápadě, ty však do svého produktu nezahrnula. Což je pozoruhodný krok. Sezónka Peak Pass tak sdružuje sedm geograficky od sebe nepříliš vzdálených sesterských areálů Attitash, Big Boulder, Crotched, Hunter, Jack Frost, Mt. Snow a Wildcat.

Peak Pass tedy není balíčkem rozdílných skipasů, není přídavkem k jiné alianci, je plnohodnotnou samostatnou sezónkou jako Epic Podobně jako Epic je strukturována i cena Peak Passu.

Epic Pass: není-li nezbytné něco měnit, je nezbytné to neměnit

Nejslavnější sezónka v historii odvětví, jejíž dílčí strategie zkouší duplikovat kdekdo. Obvykle s rozpačitým efektem: síla vailského produktu tkví v jeho nejednoduché komplexnosti.

Koncern Vail Resorts (VR) přišel v roce 2008 s masovým řešením pro místní lyžaře (tradiční a nadlouho jediná cílovka sezónních skipasů), pro destinační trh lufťáků, pro notoricky zprofanovaný segment rodin s dětmi a vlastně i pro kohokoliv jiného. Vail tak postavil na hlavu zažitý marketingový úzus, že zkoušet cílit na všechny znamená netrefit pořádně nikoho.

Neveřejně deklarovaným cílem VR je prodávat ročně milion sezónek. Prodeje Epic Passu dlouhodobě rostou dvouciferným tempem a nejspíš jako jediné firmě v oboru se VR daří konzistentně produkovat nové lyžaře a rekrutovat z nich vracející se zákazníky.

Za cenu běžné sezónky do středního skiareálu nabízí Epic neomezený vstup do 12 prémiových amerických středisek Vail, Beaver Creek, Breck, Keystone, Park City, Heavenly, Northstar, Kirkwood, Wilmot, Afton Alps, Brighton a Arapahoe plus největšího australského resortu Perisher, což z Epicu činí první sezónku na světě s neomezeným lyžováním po celý rok dokola. (Přístupy budou ještě doplněny řadou zahraničních partnerských destinací včetně alpských, k tomuto datu ještě nepotvrzených.)

Cenovka Epic sezónky (cca $700 až $900 v závislosti na včasnosti předplacení) sama o sobě ruinuje poměry v branži – historicky prodávaly silné americké aliance své sezónky za cca $1200 až $1500, nyní jsou nuceny držet ceny na polovině toho, co by chtěly a mnohé potřebovaly.

Sezónní skipasy 2015/16: království za nápad a odvahu

S dlouhodobě stagnujícím (za sněhově štědrých zim) až souvisle klesajícím (za zim ostatních) trhem návštěvníků horských středisek (platí stejně pro Ameriku i Evropu včetně tuzemska) – a skiresorty defacto si zákazníky přetahujícími – se to v segmentu sezónních skipasů hemží nápady a víc či míň odvážnými strategiemi, jako nikdy dřív. A nejspíš jen tak hemžit nepřestane.

Pro připomenutí, vloni jsem tu na blogu analyzoval sezónky Epic Pass, Freedom Pass, Ridiculous Pass, Intrawest Passport, MAX Pass, Tahoe Super Pass a Forever Pass.

Letos prohlídnu a okomentuju půltucet aktuálně nejzajímavějších amerických produktů plus premiérově i významné tuzemské sezónky: slovensko-český Gopass, český CzechSkipass a některé další lokální skipasy. (Tuzemská střediska, která ještě chcete svou sezónku do přehledu zařadit: kontaktujte mě prosím pro detaily.)

Jakousi univerzální strategií – před pár lety ještě odvážným experimentem, dnes už spíš standardem – je nabízet sezónku ještě na jaře předešlé sněhové sezóny za nejlepší cenu, a tuto nejlepší cenu utnout (!) stále ještě na jaře. S tím, že v létě a zkraje podzimu je sezónka nabízena v o něco menším diskontu, ale i tuto slevu utnout (!!) ještě předtím, než skiareál otevře zimní provoz.

Hřebík co kouká, dostane kladivem

V roce 1964 hostil světovou výstavu EXPO New York s ikonickým 12patrovým globem Unisphere, u nějž se – což málokdo ví – i lyžovalo.

Vermontský skiresort Okemo tehdy instaloval na dohled od obří ocelové zeměkoule mobilní lyžařskou chatu se sedlovou střechou prodlouženou až k zemi, pokrytou skluzným plastovým povrchem. Na střeše mladá lyžařská instruktorka na superkrátkých lyžích udělala tři krátké skákané obloučky, vylezla zpátky nahoru a demonstraci opakovala.

Chata stála při cestě do pavilónu UNICEF, v němž Walt Disney světu premiérově představil svou atrakci It’s a Small World, jež se ve všech Fantasylandech Disney parků drží dodnes (a její melodie v hlavách návštěvníků ještě dlouhé hodiny poté).

Tehdejší 4denní lyžařská demonstrace byla součástí osvětové kampaně Natur Teknik instruktorského rebela Waltera Foegera, který oponoval tradičnímu dogmatu zdlouhavé výuky v pluhu a oblouku z přívratu. Rakušan Foeger věřil, že začátečníci mohou dosahovat rychlejších pokroků na paralelně postavených krátkých lyžích, s nimiž do oblouku snadno přeskočí.

Jak už to tak mezi lidmi s protichůdnými zájmy chodí, novou kacířskou metodologii záhy napadla oficiální asociace PSIA (Professional Ski Instructors od America) a prohlásila Foegera za podvodníka. Vyčníval holt z řady.