Archiv pro rubriku: Horský byznys

Tom analyzuje marketingové trendy pro jednoho z globálních lídrů horského byznysu. Je průkopníkem zodpovědného marketingu v horské branži, prosazuje udržitelnost jako důležitý PR nástroj. Zasazuje se o kultivaci vztahů všech klíčových zájmových skupin v oboru – turistů, provozovatelů, ochranářů, marketérů, developerů, managementu a legislátorů – a jejich odlišných vlivů na prostředí hor.

Americké sezónky v křížové analýze: MC/MAX (býčí) vs. Epic (medvědí)

Kdekdo mě považuje za marketéra s pro-vailskýma očima. Sám se tak nevidím.

Snažím se věci v životě vnímat vybalancovanou, nezávislou optikou. Ty v horské branži nevyjímaje. Calling a spade a spade; kdekoli vidím něco hodnotného, hledím to vyzdvihnout a v souvislostech popsat. A opačně – kde najdu nedostatky a slabá místa, konstruktivně na ně ukážu, Vail neVail.

Právě končící srpen byl v oblasti amerických sezónek volatilní, jak možná ještě nikdy. Vail Resorts překvapili lyžařský svět akvizicí svého dosavadního největšího konkurenta, megaresortu Whistler-Blackcomb. Jako kdyby Coke spolkla Pepsi.

WB ve spreji vancouverských dešťů bude fungovat dál stejně precizně, jako dosud. Na co však bude mít akvizice gigantický dopad, je hodnota a marketingový potenciál koncernové Epic sezónky. Nejspíš padne magická cifra. Kdo by se kdy nadál, že nějaký skiareál vně UCCP prodá milion sezónních skipasů?

Vailský byznys přijel

Pro mnohé čtenáře nejspíš zbytečný epilog včerejšího příběhu o koblihách a kafi.

V kraji pod jistými evropskými horami je rozeseta přespousta malebných městeček, v nichž žijí ponejvíc dvě převládající sociální skupiny vesměs spokojených obyvatel. Jedněm, kteří vedou spíš normální až skromnější životy, říkejme Východňáci. Pak jsou tu ještě Zápaďáci – to jsou ti bohatší až rozmařilí.

Jedním ze šťastných a spokojených západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou zimu, když je dobrý sníh, rád jezdí lyžovat.

Jednou, když si opět plánoval svou zimní dovolenou, všimnl si reklamy, že v jejich evropských horách začal provozovat resort ten slavný americký Vail, o němž slyšel celý svět. Resort prodával jen dvě položky, lyžování a bydlení.

Nebylo to ale ledajaké lyžování. Svahy měly kilometry a kilometry délky vzorného manšestru i prašanu, když napadl. Obsluhovány byly fungl novými rychlými lanovkami, na okrajích pist stály luxusní restaurace s krásnými panoramatickými scenériemi, bydlení bylo prvotřídního designu a kvality, se spoustou wellnesu, dalších restaurací, butiků a nejrůznějších služeb. Snad proto taky stálo lyžování €120 za den a bydlení €400 za noc.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako nejspíš každý další, kdo viděl reklamu. Neváhal a objednal si dva týdny vailských lyžařských skipasů a dva týdny vailského bydlení. A nemýlil se, obojí bylo znamenité. Nejlepší zimní dovolená, co kdy zažil. Tonda určitě přijede zas.

Wejlský byznys přijel

Mám na srdci jednoduchý metaforický příběh, v němž možná jde o kafe a koblihy, možná o něco docela jiného. Budu tu na něj v budoucnu čas od času odkazovat, proto jej nyní sepíšu. Nejsem žádnej Lewis Carroll, tak to vezmu stroze.

V kraji pod jistými evropskými horami teče řeka, na řece leží městečko. Řeka jej rozděluje na západní a východní část. Jak už to tak bývá, lidi z Východu vedou spíš normální až chudší životy, Zápaďáci spíš bohatší až rozmařilé. Veškerá podobnost čistě náhodná, že.

Jedním ze šťastných západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou neděli si rád vyrazí na odpolední procházku, když počasí není proti. Jako i tuhle neděli.

Na promenádě pan Antonín narazil na něco vzrušujícího, na co nikdy předtím: stála tam pojízdná prodejna toho slavného amerického kavárníka Wejla, o němž slyšel celý svět. Ve voze prodávali jen dvě položky, kafe a koblihy. Každý věděl, že u Wejlů se koblihy dělají z těch nejfajnovějších surovin a stejně tak káva. Snad proto taky obojí stálo po €12.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako každý další, kdo šel kolem. Sedl si na kafe s koblihou – a nemýlil se. Nejlepší kobliha i kafe, co kdy měl!

Powder Mountain: projekt uzavřeného klubu šampaňského prašanu

Prašanová hora si svůj prašan hodlá škudlit prostřednictvím chytré, dosud nepoužíté strategie.

Sezónní skipasy jsou nejcennějším produktem lyžařské branže a není divu, že jejich prodejní taktiky sklízejí rok od roku větší pozornost markeťáků skiareálů všech velikostí. Včetně těch nejmenších, jež v současnosti sezónky nenabízí, ale jednou nejspíš budou – lhostejno, zda své vlastní či alianční. Odvětví akcelerujícím tempem směřuje ke konceptu klubového členství typu zaplať paušál a vítej, už dnes aplikovaného kdekoli od fitcenter, akvaparků, zoo zahrad po třeba domácí internet, televizi, pojištění, a koneckonců i na to, co nazývají operativním leasingem všeho možného.

Už jsme tu v letošních a loňských přehledech měli multi-resortní sezónky, záruky nalyžovaného minima, neustále prodlužované uzávěrky, absurdně nízké sazby i testy časových a množstevních limitů. Zdálo by se, že všechny myslitelné marketingové taktiky jsou už vystřílené. Nejsou.

Utažský Powder Mountain přišel letos na jaře s něčím inovativním a unikátním.

Něčím, co se týká limitování lyžařů na svazích.

Prodejní uzávěrky sezónních skipasů: je efektivnější časový, či množstevní limit?

Marketéři skiareálů používají uzávěrky sezónek a dál používat budou – protože fungují.

Vailský data-miningový talent by alfasamci branže mohla závidět samotná FBI. Sotva oschl inkoust na akvizičních autogramech, VR už má k dispozici historická data whistlerského marketingového oddělení; donenávna vysoce konkurenčního, odbrzy koncernového.

Marketing největšího severoamerického horského resortu Whistler Blackcomb (WB) se mj. dlouhodobě soustředil na vlastní výzkum optimální cenotvorby sezónek v závislosti na jejich zpřístupněné kvantitě; čerpá k tomu účelu mj. data a know-how lídra na trhu flexibilního oceňování lyžařských produktů, sanfranciské Liftopie, která whistlerské sezónky nabízí ve svém portfoliu.

Předchozí článek naznačuje, co s prodeji sezónek dokážou časové uzávěrky. Během prvních 24 hodin sledovaných kampaní se jich prodalo jen necelé procento, poslední den 25krát víc. Jen 5 procent v prvním týdnu, desetkrát víc v závěrečném.

Zmíněné kampaně byly odstartovány obvykle masívní emailingovou (plus webovou a socmediální) anoncí, přesto většina lidí nákupně reagovala až v posledních dnech a hodínách lhůty.

Tento fenomén podnítil whistlerský marketing k rozsáhlému testování uzávěrek vlastních střediskových sezónek na svém živém publiku.

Ovliňují proklamované lhůty prodejních uzávěrek sezónních skipasů chování lyžařů?

Následující analýza převzatá od VR marketingu doručuje zřetelnou odpověď.

Jsme na sklonku léta, v jakémsi přelomovém údobí mezi už skončenými (a vesměs vyhodnocenými) jarními předprodeji sezónek a na začátku (či těsně před začátkem) spuštění podzimních doplatkových kampaní.

V nich střediska oznámí (obvykle zvýšené) podzimní sazby a stanoví nové časové uzávěrky těchto tarifů, typicky deklarovaných jako nikoli konečné, nýbrž nejvýhodnější podzimní.

Otázka, jež zajímá (či by měla) marketéry každého skiareálu, zní: nakolik zákazníci poslouchají naše: Nakup před tímto termínem, cena pak vyroste?

Pro tuto analýzu používá VRm pětiletou periodu, vždy po skončené sezóně obnovovanou, s daty 24 předních amerických středisek, používajících ve svých předprodejních procesech sezónních skipasů oficiálně vyhlášené startovací i uzavírací datum kampaně.

Ve sledované poslední pětiletce (2010 až 2015) trvá průměrná kampaň 59 dní, nejkratší 30, nejdelší 96 dní. (O rok dříve zněl průměr 57/30/95 dní, o dva roky 56/33/104 dní, o tři roky zpět pak 52/42/85 dní.)

Ze statistických VRm údajů jsem do dnešní analýzy vybral dva, které by marketing tuzemských skiareálů mohly inspirovat do jejich vlastních budoucích konstrukcí předprodejních taktik: nakolik se skipasy prodávaly během prvních a posledních dvou týdnů dané kampaně, a nakolik během prvních a posledních dvou dnů té samé kampaně.

MAX Pass: ambice dostát svému nomen omen

Loňský novorozenec křičí do světa: nejen že jsem stále tady, jsem i o kus lepší!

Genezi tohoto unikátního sezónního skipasu jsem popsal v detailní loňské analýze, v jeho premiérové sezoně. Po letech pokusů a omylů s produktem Intrawest Passport se stejnojmenná skupina, silný provozovatel středisek a realitní developer, rozhodla minulý rok produkt kompletně přemodelovat a pod novým brandem MAX Pass jej vypustilla do světa jako přímou konkurenci vailskému Epicu.

Do své druhé sezóny přichází se 4 novými partnery, což je vždy velmi zdravé znamení, že produkt funguje a jeví se novým zájemcům z řad středisek atraktivním. A společně mohou pokračovat v budování na kinetické energii z loňské úspěšné práce – to, o čem jsem psal v minulém článku o Mountain Collective, bezezbytku platí i pro MAX Pass.

Struktura skipasu i jeho marketingu zůstává bez viditelných změn, vše v loňské analýze. Letos tak nabízí už 26 středisek rozesetých po celých Státech (nově včetně Aljašky) po 5 dnech v každém středisku, dohromady tedy silných 130 dní v ceně nižší než vloni, $649 – ceně levnější než Epic Pass.

Mountain Collective: elitní klub posílil a zlevnil

Tenhle skipas připomíná definici perfektní kinetické energie. Jeho úspěch se veze na vlně pár let starého, dobře rozjetého nápadu, živeného poctivým úsilím každou následující sezónu. Současná práce synergicky vychází i benefituje z veškeré poctivě vykonané práce předchozí.

Mountain Collective lze bez velké nadsázky považovat za Břečťanovou ligu lyžování.

Nyní ve své páté sezóně, s klidem a rozvahou postupně buduje svůj klub výjimečných, mezi něž se nedostane jen tak někdo. Začalo to 4 partnery, v dalších letech pokračovalo přes 6, 8, 10 na nynějších dvanáct – nikoli středisek, nýbrž partnerských uskupení resortů.

Smetánku Mountain Collective netvoří menší jména než Alta a Snowbird, Aspen Snowmass, Jackson Hole, Mammoth, Banff/Lake Louise/Sunshine, Squaw Valley a Alpine Meadows, Stowe, Sun Valley, Taos, Whistler Blackcomb, australské Thredbo a nejnovějším partnerem je novozélandská skupina Queenstown, Coronet Peak a The Remarkables.

Netypický skipas nabízí do každé z uvedených 12 partnerských skupin 2 plnohodnotné dny.

Epic Pass II.: akcelerace k milionté sezónce

Bez tohoto updatu by nedávná výchozí analýza Epicu už nevypovídala o realitě poměrů v koncernu. Vail Resorts na podzim akvíruje největší severoamerické středisko Whistler Blackcomb.

Ač obě zúčastněné strany zatím oficiálně mlčí, na Wall Streetu, kde se transakce na podzim dokončí, se to už ví. Vail Resorts za víc než miliardu dolarů kupuje 100 % akcií kanadského obra Whistler Blackcomb a zakomponuje megastředisko do svého holdingu – a pochopitelně i pod svůj Epic Pass (avšak až od sezóny 2017-18).

Meta milionu prodaných Epic sezónek tak zřejmě padne dřív, než by se kdokoli nadál.

Je veřejným tajemstvím, že skupině VR do akvizic – včetné této budoucí – finančně topí její pevný spojenec z Wall Streetu a de facto zakladatel VR, Apollo Global Management. Souvislosti viz Vailská historie II.

O monopolu v horském byznysu ještě technicky mluvit nelze, přesto takto silný hráč ještě nikdy v dějinách branže neexistoval.

Peak Pass: novorozenec s ambicí být východopobřežním Epicem

Průkopníci kam přijdou, budou tam první. Bezpochyby výhoda. Jejich následovníci nikde první nebudou, půjdou však víc najisto, po vyšlapaných stezkách. To taky nebývá marné.

Považujeme-li za průkopníka agresivního marketingu na trhu sezónek minule popsaný vailský Epic, jedním z těch snaživých kopírovačů jeho kroků se ukazuje být zbrusu nový produkt Peak Pass ze severovýchodu Států.

Na rozdíl od řady jiných skipasových aliancí, Peak Pass (podobně jako Epic) je vlastněný jediným provozovatelem a nabízí tak nelimitované lyžování v sedmi vlastních střediscích v americké Nové Anglii.

Záměrně píšu v Nové Anglii, jelikož firma Peak Resorts provozuje ještě šest lokálních středisek na středozápadě, ty však do svého produktu nezahrnula. Což je pozoruhodný krok. Sezónka Peak Pass tak sdružuje sedm geograficky od sebe nepříliš vzdálených sesterských areálů Attitash, Big Boulder, Crotched, Hunter, Jack Frost, Mt. Snow a Wildcat.

Peak Pass tedy není balíčkem rozdílných skipasů, není přídavkem k jiné alianci, je plnohodnotnou samostatnou sezónkou jako Epic Podobně jako Epic je strukturována i cena Peak Passu.

Epic Pass: není-li nezbytné něco měnit, je nezbytné to neměnit

Nejslavnější sezónka v historii odvětví, jejíž dílčí strategie zkouší duplikovat kdekdo. Obvykle s rozpačitým efektem: síla vailského produktu tkví v jeho nejednoduché komplexnosti.

Koncern Vail Resorts (VR) přišel v roce 2008 s masovým řešením pro místní lyžaře (tradiční a nadlouho jediná cílovka sezónních skipasů), pro destinační trh lufťáků, pro notoricky zprofanovaný segment rodin s dětmi a vlastně i pro kohokoliv jiného. Vail tak postavil na hlavu zažitý marketingový úzus, že zkoušet cílit na všechny znamená netrefit pořádně nikoho.

Neveřejně deklarovaným cílem VR je prodávat ročně milion sezónek. Prodeje Epic Passu dlouhodobě rostou dvouciferným tempem a nejspíš jako jediné firmě v oboru se VR daří konzistentně produkovat nové lyžaře a rekrutovat z nich vracející se zákazníky.

Za cenu běžné sezónky do středního skiareálu nabízí Epic neomezený vstup do 12 prémiových amerických středisek Vail, Beaver Creek, Breck, Keystone, Park City, Heavenly, Northstar, Kirkwood, Wilmot, Afton Alps, Brighton a Arapahoe plus největšího australského resortu Perisher, což z Epicu činí první sezónku na světě s neomezeným lyžováním po celý rok dokola. (Přístupy budou ještě doplněny řadou zahraničních partnerských destinací včetně alpských, k tomuto datu ještě nepotvrzených.)

Cenovka Epic sezónky (cca $700 až $900 v závislosti na včasnosti předplacení) sama o sobě ruinuje poměry v branži – historicky prodávaly silné americké aliance své sezónky za cca $1200 až $1500, nyní jsou nuceny držet ceny na polovině toho, co by chtěly a mnohé potřebovaly.

Sezónní skipasy 2015/16: království za nápad a odvahu

S dlouhodobě stagnujícím (za sněhově štědrých zim) až souvisle klesajícím (za zim ostatních) trhem návštěvníků horských středisek (platí stejně pro Ameriku i Evropu včetně tuzemska) – a skiresorty defacto si zákazníky přetahujícími – se to v segmentu sezónních skipasů hemží nápady a víc či míň odvážnými strategiemi, jako nikdy dřív. A nejspíš jen tak hemžit nepřestane.

Pro připomenutí, vloni jsem tu na blogu analyzoval sezónky Epic Pass, Freedom Pass, Ridiculous Pass, Intrawest Passport, MAX Pass, Tahoe Super Pass a Forever Pass.

Letos prohlídnu a okomentuju půltucet aktuálně nejzajímavějších amerických produktů plus premiérově i významné tuzemské sezónky: slovensko-český Gopass, český CzechSkipass a některé další lokální skipasy. (Tuzemská střediska, která ještě chcete svou sezónku do přehledu zařadit: kontaktujte mě prosím pro detaily.)

Jakousi univerzální strategií – před pár lety ještě odvážným experimentem, dnes už spíš standardem – je nabízet sezónku ještě na jaře předešlé sněhové sezóny za nejlepší cenu, a tuto nejlepší cenu utnout (!) stále ještě na jaře. S tím, že v létě a zkraje podzimu je sezónka nabízena v o něco menším diskontu, ale i tuto slevu utnout (!!) ještě předtím, než skiareál otevře zimní provoz.

Hřebík co kouká, dostane kladivem

V roce 1964 hostil světovou výstavu EXPO New York s ikonickým 12patrovým globem Unisphere, u nějž se – což málokdo ví – i lyžovalo.

Vermontský skiresort Okemo tehdy instaloval na dohled od obří ocelové zeměkoule mobilní lyžařskou chatu se sedlovou střechou prodlouženou až k zemi, pokrytou skluzným plastovým povrchem. Na střeše mladá lyžařská instruktorka na superkrátkých lyžích udělala tři krátké skákané obloučky, vylezla zpátky nahoru a demonstraci opakovala.

Chata stála při cestě do pavilónu UNICEF, v němž Walt Disney světu premiérově představil svou atrakci It’s a Small World, jež se ve všech Fantasylandech Disney parků drží dodnes (a její melodie v hlavách návštěvníků ještě dlouhé hodiny poté).

Tehdejší 4denní lyžařská demonstrace byla součástí osvětové kampaně Natur Teknik instruktorského rebela Waltera Foegera, který oponoval tradičnímu dogmatu zdlouhavé výuky v pluhu a oblouku z přívratu. Rakušan Foeger věřil, že začátečníci mohou dosahovat rychlejších pokroků na paralelně postavených krátkých lyžích, s nimiž do oblouku snadno přeskočí.

Jak už to tak mezi lidmi s protichůdnými zájmy chodí, novou kacířskou metodologii záhy napadla oficiální asociace PSIA (Professional Ski Instructors od America) a prohlásila Foegera za podvodníka. Vyčníval holt z řady.

McSki. Are You Lovin‘ It?

Kdejakého lyžaře při nějakém tom průjdezdu mekáčským Drive-Thru nejspíš napadlo, jak by asi takový provoz vypadal ve skiareálu, s lyžemi na nohou. Prostě Ski-Thru.

Přitom tento unikát už dvacet let existuje: ve švédském Lindvallenu mají na úpatí jedné ze sjezdovek první světové McSki už od roku 1996.

Jde o regulérní McDonald’s frančízu s vnitřní restaurací pro 140 lidí a oknem pro venkovní výdej, při němž zákazníci zůstávají na lyžích.

Proč se za tu dobu McSki restaurace přímo na svahy středisek nenaklonovaly, netuším. (Ani toho nijak extra large nelituju.)

Jednoduché marketingové principy v TV reklamních spotech horských středisek

Televizní reklama. Nedívat se na ní, je jako krást v TV! (© pan Homer Simpson)

Televizní reklama věru nemá vedle internetové lehký život.

Místo početně neomezeného online publika, televize jej má fixně limitované. Místo zábavného obsahu, televizní reklama musí hlavně prodávat. A namísto časově flexibilní stopáže, televizní spot obvykle trvá 30 nebo jen 15 vteřin.

Tedy některé TV spoty jsou dlouhé i dvě minuty, jejich výroba (nikoli vysílací čas) stojí 6 milionů dolarů a musí se víc než 600 krát začít natáčet odznovu, než se všechno podaří, jak má.

Těžká doba skiareálů? Jenže doby jiné nebývají

Na pozoruhodný kousek historie (i zlé časy zpětným pohledem vypadají romanticky) jsem narazil ve svém pracovním archívu.

Článek v The Denver Post z března 1973 – sice zpomalujících, ale stále ještě těch echt zlatých časů lyžování – cituje Dicka Basse, majitele o rok dřív založeného utažského Snowbird resortu.

„Financovat Snowbird bylo vážně něco. Mít skiareál může znít skvěle, ale je to ten nejhorší byznys na světě,“ prohlásil do novin Bass, jenž musel zajistit většinu z tehdejších $17 mio (ekvivalent soudobých $97 mio) z vlastních zdrojů.

(Ano, Dick Bass byl bratrem Harry Basse jr., maiitele Vailu v letech 76 až 85, viz Vailská historie I.)

Zpráva dál cituje tehdejšího majitele kalifornského Heavenly, Hugh Killibrewa, popisujícího obstrukce, jakým resorty už tehdy čelily od nejrůznějších místních, oblastních i federálních úřadů: „Musíme jednat zvlášť s 28 státními úřady a ještě nás dali k soudu ekologové, aby zabrzdili plány na novou čističku odpadních vod pro Heavenly.“

Úřední šiml řehtal a ochranáři svými řetězy chrastili už tehdy, stejně jako dnes, vypadá to.

Věci jsou jinak, než se jeví: coververze Abby, Disneylandu či skiareálu

Kdybych si býval mohl vybírat, bez zaváhání bych se narodil o pár dekád dřív do poválečné Ameriky 1945+ jako ten nejpříznačnější babyboomer - a nejspíš by mi ani moc nevadilo, co za divný svět jsem připraven na svá stará ulyžovaná kolena, prožité dobové události i přiměřeně prohýřená játra opustit.

Ale narodil jsem se o generaci později do doby socialistického Elvise Deana Reeda, Závodu miru a kubánských pomerančů. Ale taky to šlo, soudě omámen koňskou dávkou vzpomínkového optimismu.

Coby dítě jsem intenzivně vyrůstal taky na hudbě Abby. Hodně jejich hitů jsem uměl zpaměti, tak jak šly na elpíčku za sebou. Vzpomínám na zvláštní moment – když měla v sedmdesátých letech Abba svůj hit Honey, Honey, zanedlouho se objevila jeho česká verze i s videoklipem ze starého Liberce (už jen kvůli tomu Reichenbergu doporučuju se podívat);

Pamatuju, že mi tehdy vrtalo hlavou, jak že to vlastně dělají. To tu skladbu Abbě přes železnou oponu nějak ukradnou, nebo co?

Pořádně nevím dodnes, ale koneckonců, jak naznačuje paní Zagorová: Asi, asi…

Neptejte se, co skiareál může udělat pro vás. Nýbrž co pro něj i sebe uděláte vy

Nouze o nápady, co za autentický a nevyčpělý obsah věšet na své weby a sociální sítě a neopakovat se notoricky dokola, se zdá být jednou z častých svízelí středisek.

Tématu jsem se zevrubně věnoval letos zjara počínaje březnovým textem Fotit trávu růst a následující nekrátkou sérií v rubrice; ale de facto i v článku minulém. Jeden dva náměty přidám i dnes.

Sám pokaždé resortům doporučuju přestat se trápit vymýšlením „nějakého“ obsahu – celou tuhle chiméru hodit za hlavu a jednoduše dokumentovat střediskový běžný, každodenní provoz. Nejen ten uživatelský „frontendový“, nýbrž i zákulisní, pro jistý typ zvídavých návštěvníků zvlášť atraktivní.

Takovým způsobem si resort může vybudovat a kultivovat dlouhodobé emocionální pouto se svým publikem stokrát líp a snáz, než bezduchými abstraktními posty kdovíočem anebo zátopkovsky vytrvalou prodejní masírkou.

Oldskůlový Streisandové efekt na sice stárnoucích, ale stále vitálních socmédiích

Upřímnost horských středisek je lyžujícím plebsem vděčně a frekventovaně propíranou tematikou snad odjakživa, obvykle s pořádnou porcí cynismu a ironie.

Typicky takový stav sněhových podmínek: málokdo cifry udávané samotnými skiareály bere v potaz jako pravdivé, nenadsazené.

Častěji než ne dobře dělají, tito skeptici, dlužno dodat.

Sami pak uvěří až vlastnoručně zapíchnutému centimetru do sněhové pokrývky na místě.

Přičemž si nejednou pomyslí: „To by se středisku zkrátily žíly, kdyby nějaký sněhový metr postavilo a fotilo jej, či ještě líp – namířilo na něj svou webkamerou?“

Což je přesně věc, jakou rutinně dělají americká střediska – jelikož to jejich skeptičtí zákazníci vyžadují. A když o to veřejně požádají resort na jeho Facebooku (klidně opakovaně, pokud nutno), skiareálu obvykle nezbyde, než vyhovět. Mnoho racionálních důvodů, proč by neměl či nemohl, totiž nevymyslí.

Jak inzerují sportovní destinace a dovolené v nich jiná, než horská střediska

Nezřídka na blogu i v živých rozhovorech s lidmi ze skiareálů zmiňuju své přesvědčení, že sněhová branže se má marketingově co učit od vyspělých golfových provozů, najmě těch amerických a anglických.

Nedávno jsem při nějakém svém nevyhnutelném čekání listoval v pár měsíců starém anglickém Today’s Golfer a americkém Golf Magazine. Tyhle golfové měsíčníky připomínají (mimojiné) svým křídovým papírem, počtem stran i objemem velkoryse pojaté inzerce starý dobrý anglický Daily Mail Ski & Snowboard či americký SKI ze svých heyday dekád – osmdesátek a devadesátek (dnes mají oba papírové tituly dávno po pohřbu).

V obou golfových časopisech jsem si prohlížel zejména celostránkové inzeráty na golfové destinace a všímal si v nich použitých marketingových přístupů. Pár jsem si jich rovnou nahrubo ofotil s tím, že k nim tady na blogu zmíním pár slov. Poněvadž jak kdekomu v oboru tvrdím a dál budu, golfová branže má na prodej velmi podobný artikl velmi podobnému publiku, jako horská střediska.

Podobnějšímu publiku, než se mnohým může jevit.