Americká krása #1: Zimní ráj. Anebo peklo?

Písmo: A ++ A --

Málo viditelná tragédie obchodního úspěchu severoamerických horských resortů: poučíme se z ní, anebo si ji jednou prožijeme na vlastní kůži?

Z coloradské dálnice I-70 sjíždím ze směru Denver na exitu 167 v hlubokém údolí Eagle River v Avonu – novodobém rekreačním městečku účelově vystavěném z honosných soukromých rezidencí a apartmánových novostaveb. Přejedu most přes řeku, dvakrát odbočím doleva a zastavuji před eletronickou závorou. Jsem na místě.

Uniformovaná ostraha mě zkontroluje a pouští dovnitř ponurého lesního světa obehnaného třímetrovým kovaným plotem. Následuje krátké stoupání mezi starými smrky k budově z kamene a skla, přilepené na strmou stráň údolí. Další závora se přede mnou automaticky zvedá a pouští mě do podzemních garáží, kde zaparkuji. Pokud by lidé, kteří sem jezdí, měli chuť nakupovat, několik pater atriové budovy nade mnou je plné butiků nejprestižnějších značek, stejných jako na newyorské Šesté nebo v Soho. Pokud by chtěli obědvat, možná by na saních s koňským spřežením zamířili do některé z místních srubových restaurací ve westernovém dekoru, kde jim úslužný snědý mladík, co neumí moc anglicky, bude dolévat Evian a Champagne Moet, zatímco oni si objednají Platinum Reserve Caviar následovaný Coq au Vin Rouge. A pokud chtějí lyžovat, použijí jeden ze čtyř eskalátorů, co vedou napříč vysokou skleněnou budovou a vystoupí přímo na spodní stanici vysokorychlostní lanovky. Ta je vyveze nahoru do 3,5 km výšky za slabých 5 minut. Toto není žádná lyžařská sci-fi. Jsem jen v na americké poměry lepším středisku Beaver Creek.

Zimní ráj. Anebo peklo?
Vrchol kopce nabízí úchvatný pohled dolů do údolí, na jehož dně rozeznávám černou nit dálnice, po níž jsem přijel. Příroda je tu dechberoucí, navzdory faktu, že všude kolem registruji střechy nějakých domů – všechny stavby jsou však vkusně a pro oko nenásilně zasazeny do krajiny. Mnoho pasáží v údolí mi připadá překvapivě prázdných; při pozornějším pohledu však zjišťuji, že jde o kilometry a kilometry golfových hřišť. Sjezdovky tu flotila drahých roleb upravuje nonstop celý den a noc; resort si na svém pověstně dokonalém manžestru zakládá. Spousta lidí by na takovémto místě přísahala na pozemský zimní ráj – a nebylo by se čemu divit.

Odsud shora nejsou slyšet stáda vysoké zvěře, která se tam dole zoufale dokola motá u dálnice. Zvířata jsou nepříčetná hlady. Údolí, do kterého od nepaměti sestupovala přirozeně přezimovat, je místem, kde jsem zaparkoval auto a vyjel po eskalátorech k lanovce. Pár let ještě měla zvěř volno na druhém konci svahů, avšak tam je teď nová lanovka, nové přístupové cesty a nové multimilionářské rezidence. Na dně údolí při řece nenajdou stáda úkryt – to je plné apartmánů, dopravy, psů a oplocených golfových hřišť. Takovéto drastické zásahy do životních podmínek nemůže zvěř přežít – musí si najít nějaké nové, jiné místo. Místo s pastvinami, bez aut a skútrů, bez psů, a zejména – bez lidí.

Samotná laň, po ní druhá, a za nimi celý houf, vběhnou na hladký asfalt dálnice I-70, kopýtky nejistě klapou po tvrdém povrchu. Ozývá se pískání pneumatik, první řidiči se marně snaží zastavit na místě. Zmatek, klaksony. Auto, které nedobrzdí, strefí malého kolouška, ten jde okamžitě k zemi. Zbylé laně, zmatené, pokračují dopředu přes vozovku. Několik se jich v panice otočí a chtějí se dát na úprk zpátky, ale odsud právě přibíhají další a další nové kusy. Zornice rozšířené ve smrtelné panice, kyčle v podivné křeči, jak bojují s kluzkým tvrdým povrchem. Spousta pádů, kdy se jim slabé nohy na ledu rozjedou na všechny strany, a čím zběsileji se zvíře pokouší dostat se na nohy, tím marnější jsou jeho pokusy. Auta už stojí v obou směrech, výstražné blinkry zapnuté, řidiči nechávají rozestupy. Než se znovu opatrně rozjedou, dovolí i posledním kusům ze stáda zmizet mezi stromy na druhé straně dálnice, na jejich cestě někam, kde snad půjde přežít.

Nedotknutelný hollywoodský vkus
Jednoho letního večera si náhodný řidič po cestě z Aspenu všímá k smrti vyčerpaného kolouška s pěnou u huby, jak se marně snaží dostat skrz předlouhý plaňkový plot podél příjezdové cesty k jedné z luxusních rezidencí pod Maroon Bells. Sídlo patří hollywoodskému producentu Peteru Guberovi, autoru filmových hitů jako Batman, Rain Man nebo Čarodějky z Eastwicku. Kilometr dlouhý dekorativní plot si Guber nechal podél cesty vybudovat navzdory protestům místních ochranářů, kteří ho marně upozorňovali na to, že plotem prakticky uzavírá úzkou migrační cestu zdejších stád vysoké zvěře, už tak nepřirozeně zúženou sjezdovkami Snowmassu na jedné, a Buttermilku na druhé straně údolí. Stížnosti místní radnice zametala pod kobereček ve prospěch slavného a bohatého rezidenta. V říjnu o rok předtím dokonce místní aktivista Dan Kitchen vykopl několik planěk plotu za přítomnosti novinářů na protest proti umírající zvěři, když místní politici otálejí cokoli udělat. Výsledek? Za výtržnost strávil aktivista několik dní ve vězení. Když se dostal na svobodu, plot už stál opraven.

Řidič zastavuje auto, a chce pološílenému mláděti pomoci dostat se z pasti plotu, což jej však vyděsí ještě víc. Nakonec se zvířeti daří plot překonat a mizí v tmavém lese, matka laň kdoví kde. Snad se ji mláděti povede najít dřív, než narazí na predátory. Slavný producent si téměř jistě svou rezidenci pořídil pro nádhernou horskou přírodu a spousty zvěře, která k ní neodmyslitelně patří. Stejně jako kvůli úžasnému lyžování, která má odsud nadosah. Toho letního večera nebyl přítomen, aby mohl spatřit výsledek své estetické stavby.

To, co se v okolí horských středisek děje jelenům, se děje i ostatní zvěři – pouze ne tak viditelně. Je jasné, že za osud zvěře může být těžko shledán někdo – kdokoli – přímo odpovědným. Avšak spojitost mezi těmito problémy a expandujícími lyžařskými středisky s jejich mnohdy nekoordinovaně se rozrůstající obytnou a obslužnou zástavbou je nabíledni. Situace se v tomto ohledu rok od roku zhoršuje – málokoho pak může překvapit, že začne u radikálnějších nátur produkovat rebelii a odvetné akce typu oko za oko. Své by o tom mohl vyprávět obří konglomerát Vail Resorts, na burze obchodovaná firma vlastnící a provozující lyžařská střediska a umělé vesnice na jejich úpatích.

Vail: proti všem
Na konci devadesátých let firma v sousedství svého nejvýstavnějšího z provozovaných resotů, domovského Vailu, prosadila i přes protesty a nelibost ochranářů, místních obyvatel i radnice, masivní rozšíření skiareálu o oblast nazvanou Category III na téměř dvojnásobek původní plochy resortu. Výsledkem bylo prokácení hustých starých lesů, čímž byl odsud podle biologů vyhnán mimo jiné vzácný světloplachý kanadský rys, velmi prchlivý a globálně ohrožený predátor. V říjnu 1998, krátce poté, co stavba rozšíření navzdory protestům začala, neznámí žháři zapálili těsně před začátkem lyžařské sezóny dvě hlavní restaurace v resortu, stanici místní patroly a 4 terminály lanovek. Škoda přesáhla 12 milionů dolarů. Ačkoli vlivná skupina Vail Resorts donutila vládu zapojit do vyšetřování FBI, po dvou letech byl případ jako nevyřešený odložen.

Zřejmě každý civilizovaný člověk musí na tomto místě podobný typ záškodnictví odsoudit jako neospravedlnitelnou špatnost. Stačí však vědět, co se stalo o pouhý rok dříve pod kopci resortu Vail v Minturnu, a možná zkonstatujete, že zlo zkrátka plodí opět jen zlo.

Minturn je klidné coloradské městečko se slavnou historií a asi tisícovkou obyvatel. Leží v hlubokém údolí horské řeky Eagle River, vklíněno mezi hřebeny středisek Vail a Beaver Creek, které oba vlastní a spravuje, včetně téměř veškeré jejich zástavby, skupina Vail Resorts. Minturn má spoustu příhodných pozemků pro bytovou výstavbu – až pro zhruba 7 tisíc nových obyvatel. Dlouhé roky též drželo práva na vodu z řeky Eagle River o průtoku dimenzovaném pro právě takový objem výstavby. Jenže developer Vail Resorts zatoužil po jejich vodě, pro své ve velkém budované apartmány a žíznivá golfová hřiště dole po proudu řeky. V Americe není nic snazšího, než se o cokoli domáhat u soudu.

Zde je na místě podotknout, že stát Colorado má nejkomplexnější vodní zákony na světě a pro ilustraci, více než polovina všech na vodu specializovaných světových právníků žije právě v Coloradu. Soudní útok bohatého developera na nicotné chudé městečko se velmi brzy pro Minturn proměnil ve fatální ránu osudu, s čímž právníci Vailu v nespravedlivém procesu chladně kalkulovali. Aniž by se město vůbec dočkalo prvního projednávání, na soudních výdajích utratilo přes pětinu obecního rozpočtu a shledalo, že nemá z čeho platit šéfa policie, hasičů ani ostatní obecní zaměstnance. Po roce již na pokraji bankrotu muselo prodat budovu radnice a pokusilo se vybírat dobrovolné příspěvky na boj s resortem od obyvatel města, kterým však začal kdosi vyhrožovat. V té době zlomený starosta Gordon Flaherty rezignovaně případ vzdal a přenechal Vailu veškerá vodní práva. Do novin prohlásil: „Víme, že tu vodu chtějí na novou výstavbu a zasněžování, ale nic s tím nenaděláme. Město Minturn je teď na dně – finančně, i s vodou“.

Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW 42, 2008
Článek pokračuje dílem #2