Aspenský efekt
Nějakých 60 kilometrů od Minturnu na jih, vysoko v horách, nebuďte překvapeni, když najednou narazíte na kousek nefalšovaného Mexika. Téměř každý z dospělých, co tu žijí v nepřehledných řadách špinavých obytných přívěsů, se narodil někde na jihu v Latinské Americe. Přívěsy po obou stranách silnice č.24 parkují na místě s úchvatnými výhledy na okolní vrcholky Skalistých hor. Lidé v nich tu však nebydlí kvůli scenériím. V zimních měsících krajinu po dlouhé týdny vůbec nezahlédnou – vyrážejí každý den za prací do lyžařského střediska Vail dlouho před rozedněním, a vrací se hluboko v noci. Ačkoli je Vail odsud vzdálen téměř 90 kilometrů, tohle místo je nejbližší, které si mohou dovolit k životu.
Toto je moderní a veřejnosti skrytá tvář soudobého lyžařského průmyslu ovládaného korporacemi: tvrdě pracující, pologramotní, z ciziny pocházející dělníci, často ilegální, kteří denně dojíždějí šílené vzdálenosti za otrockou prací, bez nichž by nebylo jak udržet současná americká střediska funkční. Jejich život je determinován neustálým zápasem finančně vyjít v podmínkách podprůměrných mezd a nadměrných životních nákladů.
O rozdílech mezi stále bohatnoucími bohatými a chudnoucími chudými se mluví a píše co je svět světem. Avšak na velmi málo místech planety můžete tento problém vidět v tak rezonujícím kontrastu, jako v amerických skiresortech. Bezpochyby jde o světový fenomén – nikde jinde se na jediném místě nestřetává tolik chudých lidí s těmi, kteří neváhají za svůj druhý či kolikátý rekreační dům zaplatit pět a více milionů dolarů v hotovosti. Tento neustále se rozšiřující sociální nepoměr má za následek faktické vysídlování tamních komunit – jev, jemuž se v branži říká „aspenský efekt“. Ve městech jako je Aspen téměř nikdo nežije – ani ti, co o domy pečují (nemohou si to dovolit), ani jejich majitelé – kteří do svých objektů přijíždějí na dva tři týdny v roce. Zaměstnanci jsou stále rostoucími cenami v těchto stále se rozšiřujících zónách vytlačování do pořád delších a delších vzdáleností, což má za následek trvalé zhoršování již tak neúnosných dopravních kalamit.
Ceny realit v lyžařských střediscích nepřestávají šplhat strmě nahoru. Zůstaneme-li v Aspenu, před 10 lety tu byla mediánová cena (průměr zbavený drahého extrému na horním konci trhu) rodinného domu významně pod milionem dolarů, nyní je na dvou milionech. Před 10 lety ještě bylo nejdražší bydlení v USA v New York City na Manhattanu, ale příčky 2 až 10 z první desítky už patřily horským střediskům. Dnes? Manhattan tempu cen lyžařských měst přestal stačit. Současná mediánová cena v srdci NY je $800,000. Namátkou v lyžařských střediscích: Aspen $1,9M, Sun Valley $1,7M, Nantucket $2,2M. To jsou mediánové ceny. V každém ze středisek se však prodává i nemálo domů za 5, 10 i víc milionů dolarů, které tato statistika z principu nezahrnuje. Zběsile rostoucí ceny realit jsou tím, o co developerské korporace vlastnící lyžařská střediska prvoplánově usilují. To je jejich finální snahou. Proto se obtěžují provozovat i lyžařská zařízení a utápět peníze v jejich modernizaci. Lyžování samotné jim tyto výdaje nikdy nevrátí. Prodej skipasů pro ně není vůbec lukrativní byznys, většinou se na něj firmy dívají jako na ztrátové, nutné zlo (angličtina pro to má výstižný výraz: loss leader). Ačkoli je celá Amerika již dva roky v hluboké a stále sílící depresi realitního trhu (vyvolané všude popisovanou hypoteční krizí), a v jejím důsledku ceny realit plošně padají, neplatí toto právě v horských střediscích, kde ceny nepřestávají růst. Trh se pouze velmi zpomalil, i zde v horách se prodává pouze nějakých 10-20% domů, co dřív.
Ceny nemovitostí ve zdejších horských aglomeracích neustále rostou mimo jiné proto, že drtivá většina domů zde zůstává prázdných; v Aspenu, Breckenridge nebo Vailu jde až o 80% všech domů. Multimilionáři, kteří si je mohli dovolit koupit jako své zimní sídlo, kam jezdí sotva na pár týdnů v roce, nemají žádný zájem je nechat pronajímat, nepotřebují to. Ve světle takovýchto cen se pak děje nepřekvapivé: pracující, s nimiž existence těchto enkláv (včetně samotného lyžařského areálu) stojí a padá, musejí dojíždět odtud, kde si mohou dovolit zůstat. Něco alarmujících statistických čísel a prognóz: v roce 1991 bydlelo v coloradském obvodu Eagle County (kam spadá například středisko Vail) o 6500 víc stálých obyvatel, než bylo pracovních míst. V roce 2000 byla už situace opačná: obvod vykazoval o 8000 pracovních míst víc, než stálých obyvatel. Prognóza pro rok 2020: denně dojíždět sem bude nuceno 60 tisíc lidí s tím, že 8 tisíc pracovních míst se nepodaří vůbec pokrýt. A realita dneška? Tuto poslední, v Americe vynikající sněhovou sezónu, kdy se v Coloradu lyžovalo do června, Vail musel ukončit 13. dubna 2008 ne kvůli nedostatku sněhu, ani lyžařů. Neměl dost zaměstnanců, kteří by udrželi resort v chodu – úřady letos Vailu zamítly 1300 H-2B cizineckých pracovních víz. Info mám přímo zevnitř firmy.
Rajská Cordillera
Cordillera je rozlehlý, oplocený a přísně střežený ráj vysoko v coloradských horách zhruba 15 minut západně od Beaver Creeku, kde jsme dnes začali. Grandiózní rezidence, jež se tu decentně schovávají pod horizonty kopců, vypadají některé jako pohádkové zámky. Pokud k tomu není dobrý důvod, dovnitř se nemáte šanci dostat. Cordillerské prospekty na tvrdém křídovém papíře i internetové stránky zobrazují šťastně se smějící bílé lidi jak elegantně večeří, hrají golf a jezdí na koních. Hýčkaná golfová hřiště, příjezdové cesty i rezidence samotné jsou udržovány lidmi, kteří tu nežijí – a kteří, kdyby tu nepracovali, by v těchto končinách rozhodně nebyli vítáni. Samotné parcely – nikoli domy – se tu prodávají za třičtvrtě až jeden milion dolarů. Na úpatí hřebene, na němž se Cordillera rozprostírá, trvale stojí podél silnice dlouhé řady stanů a vysloužilých přívěsů s plechovými rourami od kamen.
Luxusní enklávy jako Cordillera se stávají normou moderních lyžařských resortů, spíše než výjimkami. Každý rok přibývají nové. Každé takové místo typicky potřebuje desítky či stovky zaměstnanců, kteří budou leštit stříbro, hýčkat golfový semiš a odklízet chodníky. Obsluhovat sněhová děla, stát u lanovek, míchat drinky, vyvážet odpadky. Zaměstnanců, co časně každé ráno přijdou – nejlépe odněkud mimo dohled – a na konci dne zase zmizí. Toto ostatně neplatí jen na ekonomické imigranty z ghett. Rok od roku se čím dál víc vylidňuje okolí zimních středisek od starousedlíků, které drtí neustále strmě rostoucí životní náklady. Mnoho z nich musí utíkat stovky kilometrů daleko. Jedním z nejpostiženějších obvodů je coloradský Pitkin, kde je současná cena za bydlení na desetinásobku (!) amerického průměru. Přitom ještě v Glenwood Springs, bezvýznamném městečku vzdáleném 60 km od nejbližšího resortu, jsou ceny domů na téměř trojnásobku průměru, přičemž platy 20% pod průměrem. Jen v roce 2000 to zde mělo za následek odchod 20% stavu všech učitelů a hasičů, kteří si ve městě nemohli dovolit dál žít.
Veškeré tyto hrozivě znějící dopady jsou lyžařskými korporacemi ostentativně přehlíženy, když se chlubí svým finančním úspěchem (žádné jiné měřítko nepoužívají). Podobně jako se snaží dávat ruce pryč od řady ekologických problémů zaviněných jejich jednostrannou orientací na profit, stejně tak budou tvrdit, že sociální problémy v okolí svých resortů nezavinily. Avšak otřesné životní podmínky v ghettech obklopujících prakticky každé hlavní středisko mají neoddiskutovatelnou spojitost s přítomností a přebujelou expanzí těchto resortů. Jde o čítankový koloniální model, v minulosti použitý snad v každém hlavním průmyslovém odvětví. Třeba v hornictví. Jen s tím rozdílem, že důlní společnosti se ve vlastním zájmu o své tvrdě pracující horníky dokázaly solidně postarat. V případě lyžařských korporací žádná podobná starost není vidět ani v náznacích.
Post scriptum
Snahou tohoto článku není stavět lyžování do negativního světla. Sám na hory a bílý sport nedám dopustit. Chci jen ukázat na okolnosti, které obvykle zůstávají z různých důvodů typickým konzumním lyžařem nespatřeny. Což však neznamená, že neexistují a že nejsou alarmující. Též to neznamená, že popisovaná situace není přenositelná do našich hor, byť v modifikované verzi. Případná námitka, že Češi nejsou pro velké korporace zajímavou cílovou skupinou, neobstojí. Jsme již provždy součástí globálního trhu. Dnes už víme, že se v našich horách líbí holadským „lyžařům“, stejně německým, nebo ruským. Kde je psáno, že si romantiku a mírné klima našich kopců neoblíbí třeba turisti z Arabských Emirátů, s kapsami naditými ropnými dolary od zbytku světa? Nepochybujme, že pro právě tyto dolary budou ochotny jednostranně zaměřené developerské korporace udělat doslova cokoli a zopakovat to, co během posledního čtvrtstoletí předvedly v severní Americe, avšak zdaleka nejen tam. Západoalpské resorty Les Arcs, La Plagne, Flaines, Tignes, Les Menuires a další jsou důkazem, že pro akční dosah nekonečných developerských chapadel není hranic.
Východní Evropo, raději bys měla být připravena.
TIRÁŽ
V textu bylo citováno z těchto původních zdrojů: Aspen Times, Leadville Chronicle, Leadville Herald Democrat, Rocky Mountain News, Ski, Sustainable Slopes NSAA, Vail Resorts Annual Report, Rural Resort Region Benchmark Report, UNCTAD Press Unit: „World Investment Report“.
Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW 42, 2008
Článek je pokračováním předcházejícího dílu #1
PDF odkaz na článek Americká krása – aspenský efekt v lyžování