Nastevřená pandořina skříňka rekordů: koktejl zbytečnosti, idiocie a rizika

Písmo: A ++ A --

V jistém ohledu, všechny tyhlencty kamery byl skiareálům čert dlužnej.

Nežertuju. Lyžař vnímá, že je filmován – a rázem už jakoby nevěděl, kým byl. Jak srdce krev jej žene touha ukázat se, jet nad své možnosti. Zajet nejlepší jízdu, skočit nejlepší drop sezóny, pokud ne života.

Dát rekord.

Nebývají ale náhodou všechny lyžařské rekordy buďto hloupé anebo riskantní? Případně obojí?

Namátkou…

Tihle skijeři věděli, že jsou filmováni. Posouzení poměru NErozumnosti a NEbezpečí toho, do čeho se pustili, nechám soudnému čtenáři.

Jenže, víte co? Jedna věc je jejich vlastní hazard, jenž si sami lajzli. Budiž, jsou (snad) svéprávní, dospělí, očkovaní.

Zcela druhou věcí je dobré jméno resortu, v němž tito kaskadéři svoje (a občas nejen svoje!) životy riskují. Každý smrťák nebo vážné zranění znamená pro středisko obvykle nezaviněné morbidní stigma po řadu, řadu let. (Taky asi nikdo z nás nechceme, aby pevně rozhodlí sebevrazi skákali zrovna pod elektrony naší káry, ne?)

Čímž jsme se octli na asfaltu silnic. A to mi připomnělo jedno.

Tuhle jsem narazil na příběh chlápka, co si střihnul teď v dubnu londýnský maratón – tipněte si – v lyžácích! Věděl, že ho to dostane před objektivy kamer, tož co by ne. (A to ho řadí opět mezi plnohodnotné lyžařské raply. Protože pokud si říkáte, že je to jenom hloupé, já se budu hádat, že i po čertech nebezpečné.)

a1e

Vážně. Pokud už někdo mermomocí potřebuje lámat nějaké hloupé rekordy, nechť aspoň nejsou nebezpečné.

Přikladem může jít jistý pan Tom Wallisch, jenž v pennsylvánském Seven Springs pokořil rekord v jízdě na nejdelším zábradlí světa. 424 stop, bratru nějakých 130 metrů.

Tedy takhle: taky hovadina, pokud byste se ptali mě – zvlášť, když si to zábradlí nechal jen pro svůj hokus-pokus do terénu stavět. Ale aspoň si kluk nemohl příliš ublížit (tedy pokud by neupadl zbytečně moc symetricky, žejo).

Tím spíš, že jeho majstrštyk natáčela regulérní mainstreamová TV stanice – čímž by se negativní haló efekt pro středisko v případě nějaké škaredé újmy jen znásobil, jak pod sklem přetlusté lupy.

Tímhle potrhle dlouhým zábradlím jsem byl sto tenhle článek skončit a jít si do svěže májově rozkvetlé zahrady otevřít první z piv.

Když tu na mě facebook, kdoví jak velkou či malou náhodou, vystrčil zadnici formou tohoto řemeslného šťouchu střediskového marketingu.

tmrjasna

A pak že se mám udržet, nekomentovat tu věci.

Nadto, když jsem teď v týdnu proseděl iks hodin právě s pány autory Gopassu a naše řeč se jak káča točila kolem tématu jak líp, koordinovaněji, věrohodněji – ale zejména nehloupě – jejich produkt marketovat.

A bum ho.

Jenže by se tenhle článek kontextově neúnosně rozplihl. A navíc mám teď něco v tý svý zahradě.

Proto jen instinktivní metaforická reakce – v duchu dnešního článku – videoformou; a poctivější pozornost omalovánce hodlám věnovat hned příště.

Hasta Maňana.

Tom Řepík
Expertní textař tuzemského horského byznysu.
Analyzuje PR trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Marketingový mentoring | copywriting | krizová komunikace v oboru
[Kontakt]