Neláskyplný vztah ekologů s horskými středisky: hory sváru 3/3

Písmo: A ++ A --

Vail nic nezastaví
V devadesátých letech začal v Americe významně sílit vliv nejrůznějších ochranářských organizací a se souběžnou agresivní expanzí horských středisek (zejména těch patřících do vailské skupiny), nějaký zásadní střet se zdál být jen otázkou času. Napětí doslova viselo ve vzduchu. Argument ekoaktivistů ostatně nezněl nijak nepochopitelně: pochybně nabyté peníze z Wall Streetu nám zaplavují hory průmyslovým turismem, který tam nepatří.

18. října 1998, nedlouho před otevřením lyžařské sezóny a pouhé dva dny poté, co byly pokáceny první stromy naplánované masivní expanze vailského střediska v oblasti Blue Sky Basin, skupina ekologických extrémistů v noci potají vyvezla na vrchol vailského hřebene, na němž stála historická chata Two Elk Lodge, kanystry s palivem a systematicky kolem objektu založila požáry.

Té noci lehla historická stavba plná vzácných indiánských artefaktů popelem, spolu s několika terminály lanovek a budovou lyžařské patroly. Případ začala vyšetřovat FBI.

s98c

Následujícího roku, kdy výstavba nových vaiských tratí a lanovek navzdory zřejmě nejkontroverznějšímu záškodnictví v historii horského odvětví pokračovala, jiná skupina aktivistů vybudovala přes noc na jediné přístupové cestě v terénu mechanické bariéry a zamkla se k nim ocelovými řetězy. Na místo musela přijet policie, řetězy rozřezat, aktivisty pozatýkala a uvěznila.

Vlastní případ žhářství se podařilo vyšetřit až po mnoha letech; v roce 2007 policie dopadla a uvěznila deset lidí, v roce 2012 pak dalšího viníka. Poslední dva se skrývají na útěku a je na ně vydán zatykač.

Jak byl vailský moloch mezi běžnými lidmi spíše v nemilosti, tento případ zvedl vlnu sympatie a paradoxně se obrátil proti ochranářskému hnutí jako takovému, jakkoli se jeho představitelé od ekoterorismu vandalů veřejně distancovali. Vail v roce 1999 chatu Two Elk Lodge postavil znovu a o rok později podle plánu otevřel nové terény s lanovkami.

Malá mamutí ranvej
Už přes půlstoletí si provozovatel největšího kalifornského skiresortu Mammoth zoufá, že málokdo se k nim dostane z Los Angeles nebo San Franciska pod 5 hodin času strávených za volantem. A že megaresort s 28 lanovkami a více než 150 sjezdovkami zůstává horko těžko víkendovou destinací s hotelovými pokoji, obchody a restauracemi přes týden vesměs prázdnými.

s98b

V roce 2002 resort a město Mammoth Lakes získaly povolení od Federálního úřadu pro letectví k rozšíření místního malého letiště nejnižší kategorie na regionální, čímž by na něm mohly přistávat velké stroje mezistátních spojů. Rozhodnutí však vyvolalo okamžitou vlnu protestů nejen u obvyklých ochranářských organizací v čele s už zmíněným Sierra Clubem, ale i celé řady dalších institucí včetně amerického ministerstva spravedlnosti.

Vypadalo to, jako by celou Kalifornii a přinejmenším půl Ameriky sužovaly obavy, že přistávající větší letadla negativně ovlivní migraci a život ohrožených druhů v nedaleké Yosemitské rezevaci a na dalších chráněných územích v okolí. Následovala klasika: Sierra Club podal na město žalobu, o rok později soud povolení aviačního úřadu zrušil.

V roce 2012 – deset let poté – bylo město Mammoth Lakes nuceno vyhlásit bankrot po nepříznivém rozsudku z další související soudní pře, tentokrát po žalobě od dotčené developerské skupiny držící práva vybudovat na novém letišti hotelový komplex výměnou za provedené vylepšení tamní infrastruktury. Developer vysoudil na městečku s ročním rozpočtem $10 milionů $43milionovou náhradu škody a poslal jej do insolvence.

Epilog? V roce 2014 vyměněné vedení města vypracovalo nový projekt, získalo nové povolení od leteckého úřadu a jaké překvapení – začalo čelit opětovné organizované vlně odporu ochranářských spolků (a pravděpodobné brzké žalobě). A tak sen jednoho z největších skiresortů Ameriky o trochu slušné dostupnosti svých vzdálených zákazníků zůstává viset už přes půl století ve vzduchoprázdnu.

s98g

↑ Na mammothském místním letišti nemohou přistávat velké mezistátní stroje. V pozadí hora Mammoth (3 371 m)

Žádný bílý prapor
Jak paradoxní, že lidé, kteří milují harmonický pohyb v přírodě na lyžích a sněhu, by měli být na kordy s těmi, kdo věří, že do hor patří jen divoká zvěř a nanejvýš pěší turistika. Boj, jakkoli dopadne, přináší újmy a bolest, obvykle na obou stranách.

Naštěstí alespoň ten radikální ekoterorismus, co je cítit po ohni a chrastí řetězy se zámky, se zdá být minulostí podobně, jako je minulostí – snad – byznys model založený na masivním zastavění každého horského údolí, které ještě zbývá prázdné. Tehdy sotva plnoletí ochranářští aktivisti zestárli, někteří možná i zmoudřeli, řada z nich má své rodiny, hypotéky a běžné civilní starosti, jež se připásáním se ke stromu sotva vyřeší. Nová generace vlastníků a manažerů středisek, poučena neromantickou historií branže, si dnes dá dvakrát pozor, než aby vystupovali jako arogantní a bezohlední následovníci stejných původních zakladatelů. Branži dnes řídí vychladlé hlavy a kontrolované emoce.

Znamená to tedy, že po půlstoletí války slov a paragrafů konečně zavládne v amerických horách harmonie? Těžko. Spíš to vypadá, že letitý protivník lyžařů nikam nezmizel – jen se přemístil k jinému hracímu stolu. Manažeři středisek shledávají, že vedle dlouhodobě unavené demografické křivky a přízraku klimatických změn čelí staronové vlně nepřejícnosti schované pod překvapivě pevnou ulitou novodobého poloboha přebyrokratizované, pseudohumánní společnosti – neziskovek. Plnohodnotný námět pro příští díl.

Tom Řepík
Expertní textař tuzemského horského byznysu.
Analyzuje PR trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Marketingový mentoring | copywriting | krizová komunikace v oboru

Grafika: pracovní archiv autora
Vyšlo v tištěném lyžařském magazínu SNOW 98, 2016
PDF odkaz na článek Hory sváru