Obsah střediskového POV videomarketingu: příběh nad efekt

Písmo: A ++ A --

Před rokem jsem tu probíral aktuální silný trend v marketingové videoprodukci horských středisek; vyprávěné příběhy místních, GoPro selfíčka a POV záběry. Trend, jenž neoslaben pokračuje i do roku 2016.

I když se kloním k (možná i vašemu) názoru, že většina selfíčkujících samolibečků by zaloužila tou svou selfie tyčí spíš nalískat, a o nic víc mých sympatií nemají ani všichni ti vořežpruti, kteří se sotva drží na nohou, ale na přilbě nebo na lyžařské holi musí vézt zapnutou kameru, nevnímajíce okolní provoz, nepopírám jedno.

A to, že POV video je novodobým fenoménem plodícím vedle tun plonkového taky obsah kvalitní.

Když si nasadí svou GoPro Hero takový Teddy Ligety, je se vždycky na co dívat, co se učit, o čem přemýšlet i snít.

Předně, pro vysvětlení některým čtenářům: POV, neboli point-of-view, tedy úhel pohledu, je přesně tím, co takový záběr kamery (umístěné na přilbě, řidítkách, holi atd.) dokáže zprostředkovat: divák má pocit, že situaci vnímá v opravdové akci svýma očima.

A může si představovat, že si pak třeba podobný pohled zopakuje v reálné situaci, na vlastní organismus.

Většina z nás – slušných lidí se zdravě vyváženými zájmy – se prvně setkala s POV záběry v pornografii a/nebo nějaké outdoorové aktivitě, ne nutně (avšak velmi pravděpodobně) v uvedeném pořadí žánrů.

POV

Ať tam či jinde, koncept je vždycky podobný. Zkusit navodit představu, jak se asi cítí chlápek s mobilem na čele nebo lyžařka s kamerou na holi.

Žádoucí nový úhel pohledu na věc začal vloni přinášet progresivní marketing amerického střediska Loon Mountain. Ve své nové Passholder POV („Z pohledu sezónkáře“) videosérii zkouší svému publiku zprostředkovat:

Nově nalezenou vášeň rodiny Asiafů, kteří sotva s dětmi začali lyžovat, stali se z nich zanícení sezónkáři;

Nebo naopak nerezavějící vášeň pro tu samou věc mnohaletého místního sezónkáře Stuarta Schneidermana, vzpomínajícího, jak učil v roce 1983 na loonských svazích lyžovat dceru Rebeccu. Která s ním dodnes ve středisku jezdí;

Či příběh místních sportovních celebrit, snowboardových profíků Mikea a Johnnyho, posílajících inspiraci kdejakému děcku u monitoru, vzhlížejícímu se v jejich umění;

Anebo story úplně jihého typu sezónkáře – provozního zaměstnance střediska, promlouvajícího k těm, kdo třeba uvažují o pracovní kariéře na horách;

Tak smutná spousta skiareálů tupě zamořuje internet dokola stejnými náměty rádoby cool ježdění s co nejvosolenější muzikou a absencí kloudného slova – a omylem to považují a deklarují za svůj střediskový marketing.

Zkouší příjít s novým lyžařským pornem, ale jdou na to stále stejnou, mockrát ohranou cestou hry na efekt – která v lepším případě nenadchne, v horším bohapustě nudí.

Přístup loonského marketingu se jeví být úplně jiným – slovní hříčka zamýšlena – úhlem pohledu na věc. Čerstvým závanem vzduchu, nadějným světlem v tunelu.

Ačkoli příslovečná moudrost z dobrých důvodů praví „mluviti stříbro“, ve střediskovém marketingu by se mělo vyprávění autentických příběhů vlastními slovy protagonistů vyvažovat ještě cennějším kovem, aspoň tím metaforickým.

Tom

Autor analyzuje marketingové trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Poskytuje mentoring českým a slovenským lyžařským střediskům.