Umělé lyžařské vesnice #1: Vrtí v nich ocas psem?

Písmo: A ++ A --

Zimní resorty vidí rády návštěvníky, kteří mají sebe na svazích plně pod kontrolou. Ne už tolik poté, co si lyže či snowboardy odepnou.

Prostranství před kavárnou Starbucks na náměstí známého coloradského střediska osvětlují v šeru mrazivého podvečera tančící plameny. Nad ohněm si ohřívá ruce starší muž, hovořící s asi tuctem okolo stojících zvědavců. Je oblečený do indiánského pláště z červené vlny, na hlavě má čepici z vlčí kožešiny, na nohou podobně chlupaté boty. Svému publiku vypráví legendy o životě zdejších indiánských kmenů.

Město-neměsto
Z ohniště nepřestávají plápolat plameny; oheň ale jaksi nepřirozeně syčí. Metrová polena poskládaná do pyramidy totiž nejsou ze dřeva, nýbrž ze zčernalého kovu, byť k nerozeznání od pravých. Na koncích mají dokonce letokruhy, po obvodu suky a osekané větve. Dokonalá imitace. Plamen, co je bez přestání olizuje, vychází z plynového ústí ukrytého uvnitř hranice. Oheň na plyn je z mnoha hledisek výhodnější: plamen spaluje čistěji, nemusíte se starat o třísky na zátop, oheň nastartujete zapnutím knoflíku. Žádné přikládání, žádný řev pil při řezání polen, žádné splodiny výfuků při jejich dopravě, žádná špína a prach při uklízení popela. S ničím z tohoto návštěvníci nesmějí přijít do styku – tak to naplánovalo vedení resortu. Nakonec, celé středisko má za cíl chovat se tak ekologicky, jak to jen jde. Skutečnost, že plyn je sem dopravován ze stovek kilometrů vzdálených náhorních plošin Colorada, kde je značně nešetrnými technologiemi vrtů těžen (při nichž je ohrožena hladina spodních vod, ničena kvalita studní místních obyvatel a stresována tamní fauna) – tato fakta zůstanou před indiánské bajky poslouchajícími návštěvníky spolehlivě ukryta.

Oheň příjemně hřeje, avšak dnes večer, zdá se, našemu indiánu nikdo jeho identitu příliš nevěří. Muž je za své naučené historky placen resortem z peněz, které jsou formou povinných příspěvků vybírány od všech místních komerčních provozoven. Až mu skončí směna, chlapík zamíří na parkoviště, nasedne do auta, shodí nepohodlný plášť a přezuje se do tenisek, a odjede z tohoto takzvaného městečka někam domů, kde si nejspíš otevře pivo a zapne sport v televizi. A zatímco jeho indiánským bajkám uvěří sotva tak malé děti, kamufláž celého místa, onoho údajného městečka, již tak očividná není. O žádném autentickém městečku či vesnici nemůže být ani řeči. Jde o pečlivě naplánovanou, mistrně organizovanou a přísně centrálně kontrolovanou komerční zástavbu vyprojektovanou za výlučným účelem manipulace chování návštěvníků a odsátí maxima jejich peněz do kapsy developera, vlastníka a provozovatele – obvykle ve formě jediné korporace (v tomto případě kanadské firmy Intrawest).

Opustíte nepřesvědčivého muže u ohně a zamíříte na apartmán. Váš pokoj je vcelku prostorný a pohodlný, ale ne zase příliš. Developer nechce, abyste zůstali zalezlí uvnitř; chce vás vidět venku „ve městě“ utrácet vaše peníze. A nejen to – developer toho chce mít pod kontrolou daleko víc. Pro případ, že byste si snad nějaký zdejší apartmán chtěli koupit, neměli byste být moc bohatí. Skuteční boháči si totiž nekupují malé apartmány jako je tento, ale o mnoho větší – za milion dolarů a výš. A takové drahé objekty se velmi špatně pronajímají – zůstanou po většinu roku prázdné. V branži se jim říká „studené postele“ a jsou zatraceně nežádoucí. Pokud v nich nikdo nespí, nikdo z nich taky nevychází utrácet své peníze do okolních obchodů a restaurací.

Cílem developera je vytvořit a spravovat „teplé postele“ – objekty, kde se střídá jeden nájemník za druhým, které fungují jako hotelový pokoj. Pokud developer dělá svou práci dobře, z každého apartmánu (v Americe se mu říká kondominium, zkráceně condo) utrží jedny peníze za jeho prodej, a posléze v průběhu roku další za pronájem. Obvyklý model pro condo je ten, že privátní osoba si condo koupí do svého vlastnictví s právem užívat jej například 8, 6 nebo 4 týdny v roce, a po zbytek roku ho nabídne k pronájmu. Tento pronájem zařídí developer, a o nájemné se obvykle dělí s vlastníkem půl na půl. I když, ne tak docela – měsíčně budou ještě z vlastníkovy části strženy poplatky za údržbu a správu v hodnotě několikaset dolarů. Developer tedy inkasuje tři druhy příjmu: za prodej objektu, za jeho pronájem, plus samozřejmě veškeré tržby (či koncese z nich) realizované ve městě-neměstě. Teplé postele pomáhají navíc nepřímo dalším způsobem: turisti rádi bydlí tam, kde to pulsuje životem.

Ačkoli je váš apartmán vkusně zařízen, něco jakoby v něm scházelo, a nutilo vás to jít hledat ven. Působí to tu na vás sterilně, bez skutečného života. Možná by to chtělo nějakou dětskou kresbu připevněnou na prázdnou lednici, květiny do vázy, nebo alespoň kus klacku povalujícího se venku na vyhřívaném chodníku. Anebo, ksakru, aspoň nějaké psí hovno dole na sněhu pod okny, cokoli. Avšak žádná psí hovna nikde nenajdete, protože tu žádní psi nejsou – naprosto neklamný znak toho, že doopravdy tu nikdo nežije. Developer sice toto místo nazývá vesnicí, ale samotný název z této věci ještě vesnici neudělá. Toto místo může pulsovat, a být plné teplých postelí. Avšak nikdo se tu s nikým nezná – co je tohle za vesnici?

Tyto „vesnice“ jsou posledním marketingovým nástrojem lyžařských středisek po celém světě. Inovací, jež se pokouší oživit či zachránit globálně skomírající lyžařský byznys. A to paradoxně tím, že činí vlastní lyžování stále méně důležitou složkou odpovědnou za stále menší díl koláče celkových příjmů resortu.

Čokoládový zážitek
Z apartmánu si vyrazíte ven – předpokládejme, že s sebou máte děti a kráčíte pěší zónou, když tu náhle narazíte na krámek prodávající luxusní čokoládu. Náhoda tomu chce, že ve výloze za sklem právě jakási usměvavá paní vyrábí v nádobě pravou čokoládu. Malou chvíli celý proces se zájmem pozorujete – vy i děti. Netrvá dlouho, a děcka to nevydrží – doslova vás vtáhnou do obchůdku, kde jim i sobě nakoupíte spoustu neodolatelných dobrot. Děti jsou šťastné. Když za minutu vycházíte zpět na ulici, máte pocit příjemného, spontánního zážitku.

Co vás však asi nenapadne, je toto: poloha onoho čokoládového krámku byla určena dlouho předtím, než sem vůbec poprvé přijely a hrábly nějaké buldozery. Jeho umístění je výsledkem přepečlivé analýzy úhlů zdejšího slunečního svitu v různých hodinách dne i obdobích roku; analýzy předpokládaného pěšího pohybu jednotlivých demografických skupin (zejména rodin s dětmi) v různých denních dobách; a též znalostí, které konkrétní kompatibilní provozy umístit do nejbližšího okolí tak, aby šance na příjemné, spontánní zážitky na vás číhaly na každém kroku.

Ačkoli žena z výlohy vlastní onen čokoládový provoz, věci nevznikly tak, že by šla jednoho dne kolem, zahleděla se do tohoto místa a vizionářsky jí napadl krámek s čokoládou. Odpověděla na cíleně zaslaný dotazník lidí z developerské firmy, kteří takto oslovili většinu cukrářů v kraji. Musela přijet na ředitelství Intrawestu a nejenom prokázat své finanční a profesní zázemí, ale též se zavázat, že její obchůdek se nebude v ničem příčit zájmům a podmínkám developera. Z dvacetidolarovky, kterou jste před chvílí nechali v jejím obchodě, odvádí dohodnutou část do místního fondu, z něhož jste vy a vaše děti v resortu zabavováni pouličními muzikanty, artisty a indiánskými starci v kožešinových botách. Jiné, další dohodnuté procento z tržby jde už přímo do kapsy Intrawestu. Dlouho předtím, než žena podepsala nájemní smlouvu, developer už věděl, jak rozlehlý její obchod bude – na základě studií, jaký typ lidí bude do resortu jezdit a kolik z nich si bude chtít koupit čokoládu. Též jaké otevírací hodiny bude obchod dodržovat, a dokonce v jakých bude barvách – zvenku i zevnitř. Developer již předem postavil hrubou dispozici interiéru provozovny, aby měl kontrolu, kde budou stát zásadní zařízení provozu jako jsou dřezy, trouby a lednice, kde všude se budou pohybovat zákazníci a co všechno uvidí. Logo obchodu a finální interierová výzdoba musela být schválena manažerem Intrawestu; bez jeho podpisu by nedostal požehnání ani sortiment vyráběných pamlsků, ani jejich ceník. Majitelka provozu se smluvně zavázala dosahovat minimální stanovený obrat (přesněji odvod dané části z něj) a též souhlasit, že pokud své odvody nesplní, či se jinak znelíbí managementu resortu, bude jí okamžitě vypovězena smlouva ve prospěch jiného čokoládového cukráře, který nebude mít s nastavenými standardy tolik potíží.

Toto není žádný hypotetický příběh. Tímto místem je coloradské středisko Copper Mountain, a čokoládový obchůdek najdete v Copper One Lodge A4, mimochodem a nikoliv náhodou jediném provozu svého sortimentu ve vesnici. Resort včetně jeho takzvané vesnice vlastní a spravuje největší světový magnát lyžařského byznysu, firma Intrawest. Návštěvníci resortu mají dojem, že navštívili příjemné zimní středisko a nechali v něm vydělat spoustě různých nezávislých živnostníků, restauratérů, hoteliérů a pouličních prodejců. Ačkoli všichni tito lidé jsou vskutku na první pohled nezávislí, jejich podnikatelská svoboda je pevně uvázaná na pořádně krátkém vodítku v rukou developera. Porce z každého dolaru, který zde lidé utratí, putuje do rukou Intrawestu. Tito „nezávislí obchodníci“, které sám Intrawest nazývá rodinnými obchůdky, nemají šanci poupravit si ani dekor vlastní provozovny, aniž by si předtím nevyprosili schválení developera.

Text: Tom Řepík
Vyšlo v největším českém zimním magazínu SNOW 40, 2008
Článek pokračuje dílem #2