Vailská historie I.: navíckrát ukradený klučičí sen

Písmo: A ++ A --

„Už od svých dvanácti let jsem snil, že jednou povedu lyžařské středisko. Po ničem jsem nikdy netoužil víc.“ (Pete Seibert, duchovní otec Vailu)

Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se v letech 1996 až 2001 shledal být nachomýtnut do intenzivně eskalujících okolností US horského byznysu v Aspenu a Vailu. Až s výhodou zpětného pohledu chápu, že šlo o epicentrum zdaleka nejdivočejších událostí v moderní historii branže.

Vrcholil agresivní realitní boom v horách i pod nimi (v těch rocích se proměnila i významná část lasvegaského Stripu, například). Ve víru šílené investiční mánie horská střediska standardně fixlovala, nectila pravidla, uplácela, intrikařila, kradla aglomeracím z horských toků vodu, nechávala vzdorující městečka bankrotovat ve vleklých soudních kauzách a jejich starosty svým vlivem dlouhých prstů odvolávala z radnic. Zvěř byla expanzí resortů v masivních počtech vytlačována do míst, kde neměla šanci přežít. Vykořisťování ilegálních pracovníků za zlomky minimální mzdy frčelo tehdy, jako frčí dnes. (Ne, že by místní legálové na tom byli o moc líp.)

V roce 1998 Vailu těsně před sezónou shořela rukou žhářů horská restaurace a 4 budovy terminálů lanovek, případ 15 let vyšetřovala FBI. Ani zlopověstná aspenská epizoda, kdy si pan Viktor Kožený nakrátko pořídil Peak House, nejhonosnější rezidenci ve městě, aby v ní udělal rychlý dojem na zazobané kavky a připravil je o stamiliony, se těmto poměrům obdobím, místopisem ani stylem provedení nijak nevymyká.

Krátce po přelomu milénia pak praskla akciová bublina a nedlouho nato spadla newyorská Dvojčata, což škaredou symbolikou zavřelo jednu epochu novodobých dějin. Nic potom už nebylo – a nikdy nebude – tak svobodné a nadějíplné, jako tehdejší nezkrocené devadesátky.

Mě tohle období v mnoha ohledech poznamenalo na celý život. Poměry v horské branži od té doby vnímám skrz jinou, temnější barvu skel: spontánní lásku k oboru nahradila rezervovaná, původní bezbřehé nadšení už nadobro drží na uzdě konzervativní skepse.

Korporacemi podnikajícími v horském byznysu veřejně deklarovanou mantru „Přinášíme dobro pro lyžování, hory i lidi“ doporučuju každému, kdo není hluchý slepý, překládat si automaticky jako „Zajímá nás dobro jen pro sebe a akcionáře.“ Všemi korporacemi bez výjimky, vailskou v jejich čele.

Nijak neskrývám, že kontroverzní vailský fenomén už dvacet let intenzivně studuju, frekventovaně o něm publikuju, ani že mě s tamním marketingem pojí jisté profesní zájmy.

djia vs mtn 2015Čas od času mě někdo požádá o radu, zda a kdy do slavného vailského NYSE:MTN titulu investovat. Odpovídám už roky stejně: „až trhy spadnou.“

Ony trhy dřív nebo později skutečně spadnou a vailský zázrak s nimi – tedy snad. (Chápu, že hodně lidí irituje, že MTN akcie dosud dokázaly žehlit sebevětší propady Dow Indexu, jako by byly pro ten účel vybaveny nějakými magickými tlumiči – na rozdíl od většiny titulů ostatních, jež pokaždé sletí spolu s DJIA dolů. Všeho ale do času.)

Až se nějaký významnější pokles MTN titulu přihodí, pak nastane potenciální čas lovců s kuráží. Každý takový obchodník by ale měl znát investorský příběh firmy, do níž hodlá investovat. A ten příběh považovat za smysluplný a lákavý.

To je oblast, v níž lidem, kteří se mě ptají, můžu být k užitku. Líp, než jalovými tipy zda, kdy a kam investovat či ne – což je druh rad, které by žádný soudný a zodpovědný člověk neměl od nikoho druhého brát v potaz.

VR1 MTN CEOPochopit vailský investorský příběh, to neznamená znát jen soudobou spokojenou tvář a optimistické výroky šéfa Roba Katze. On je ostatně pouze dočasně najatým CEO, byť má kliku z pověstné prdele. O něm a té jeho klice dost později, až nastane čas jeho role; což ještě jistou dobu nebude.

Vailská víc než půlstoletá historie totiž je – na rozdíl od bezstarostného amerického úsměvu současného šéfa – plná zvratů, nadějí a zklamání, vzestupů a pádů, pevných i zrazovaných přátelství. A je vhodné zkusit ji aspoň zběžně pochopit – přinejmenším pro každého, kdo kdy bude posuzovat nějaké MTN papíry obracet.

Následující nekrátký a v relevantních důvodech ozdrojovaný text v žádném případě nesupluje nezbytnost prozkoumat a posoudit investorský příběh firmy per se. Nicméně může být jeho – věřím, že pro mnohé cenným – doplněním.

Nebývá mým zvykem zveřejňovat podobné odborné rešeršní kompilace. Důvody k této výjimce mám v zásadě dva.

Jedním je moje ambice vydat v odvětví průkopnickou knihu, koherentně analyzující nejkontroverznější události amerického horského byznysu s víc než zjevným přesahem stejných/ podobných tendencí do prostředí tuzemského. První důsledky (urbanistické, sociální, enviromentální i ekonomické) nástupu korporací do horských resortů jsou už zřetelné v řadě československých provozů. Proces, jenž je – na rozdíl od Ameriky – v našich horách stále v počáteční fázi a čeká jej zřejmě nekrátký a nejednoduchý vývoj.

Abych udržel obsahovou linii knihy v čtenářsky stravitelné, srozumitelné lati a honil jen pár kontextových zajíců, dost zmapovaných samostatných epizod, ač silně apelujících, do knihy záměrně nezařadím. Ty by měly od letošního podzimu v ucelené seriálové formě vycházet v tištěném magazínu SNOW, další z nezařazených pak zde na blogu. Nadcházející vailský dějepis je de facto prvním z takových obsahů, z rukopisu knihy vyjmutých.

Druhým důvodem je moje tušení v kostech a kloubech (sportem a věkem náležitě sešlých), že zřejmě nejsme daleko od nějakého, do neznámé míry významného, kolapsu globální ekonomiky – a tedy i amerických akciových trhů. Včetně dosavadního NYSE:MTN držáku, dodnes vůči zemské gravitaci jakoby imunního.

Jenže gravitace je nesmlouvavá a očůrat ji nelze.

Až svět uvidí MTN akcie dole, byť třeba časově nakrátko, pro dost lidí může jít o investiční příležitost přinejmenším dekády, ať zbytečně nenadsazuju. A třeba jim následující vyprávění doplní jejich investorský obrázek o firmě. Ti nechť můj další text vnímají jako malý dárek pro ně, až se věci ocitnou zpátky nohama na zemi.

A ony se ocitnou – jako cokoli, co kdy někam vyrostlo či vylétlo.

Ostatně, máloco tuhle pravdoucí pravdu ilustruje líp, než vlastní vailská geneze.

Její popis musí nepřímo začít v Dallasu, u seniora Harryho Basse, texaského ropného magnáta. Hory a sníh jej nezajímaly, měl svůj byznys co sakra sypal. Když v roce 1970 umřel, svým dvěma synům Dickovi a Harrymu juniorovi odkázal skupinu olejářských firem a hodně volných peněz.

Tam, kde stojí dnešní Vail, přišli první – jako na tolik jiných míst Ameriky – indiáni, Utahové. Pár století nato bílí osadníci indiány vyhnali a začali v údolí farmařit. Když uhodila druhá světová válka, americká armáda v místě zřídila výcvikový kemp pro slavnou lyžařskou Desátou horskou divizi, válčící proti nacistům ve sněhu hor severní Itálie. Navracející se příslušníci Desáté horské se stávali zakládajícími členy většiny amerických lyžařských středisek.

VR2 Pete SeibertPo válce se do Colorada vrátil i veterán Pete Seibert, sice zraněný, ale schopný lyžovat. Nejdřív patroloval a učil lyžování v Aspenu, později řídil skiareál v Lovelandu. Stále jej však pronásledoval jinošský sen řídit svůj vlastní areál. Po práci vyrážel s kamarádem z války Earlem Eatonem do okolí prozkoumávat liduprázdné terény Skalistých hor. Když se v roce 1957 dostali do míst dnešního Vailu, tušili, že dál už hledat nepotřebují.

Co však potřebovali nutně, byly peníze, hodně peněz. V té době přišli za Harry Bassem juniorem, aby investoval. Skeptický Bass je však odmítl. Seibert proto začal obcházet mnoho malých investorů, ochotných vložit do budoucího střediska $10 tisíc za 4 doživotní skipasy a práva podílet se na realitním rozvoji. Získal přes sto podílníků a dohromady necelé $2 miliony. Trvalo mu to roky. Založili společně Vail Associates (1962), jejímž CEO se Seibert stal a mohl si začít plnit svůj sen.

Krátce předtím dorazilo v prosinci 61 povolení od státních lesů, vlastníka horských svahů. Svým projektem posedlý Seibert se nenechal zdržovat: objednal výrobu vleků, buldozery rozhrnuly sníh a hned se začalo stavět, tu zimu holt žádné lyžování. Prostředky mu stačily na gondolu, dvě sedačky, malý vlek, lyžařskou chatu a boudu pro patrolu na vrcholu. Ještě taky muselo zbýt na nutný most přes místní potok.

Z pozice editora prestižního časopisu Skiing pak přetáhl svého dalšího kamaráda z války, Boba Parkera, a udělal z něj marketingového a PR ředitele Vailu.

VR3 Early Vail

Parker se kamarádovi odvděčil husarským kouskem: do areálu přivedl tréninkový kemp americké reprezentace jediný týden potom, co Vail otevřel. První sezóny ale byly pro Vail víc než krušné, denní skipasy po $5 se prodávaly bídně, občas ve středisku lyžovalo sotva deset dvacet lidí.

VR4 Vail Grooming 1965

Seibert pro svůj sen postupně získával nové a nové investory, prodával jim OTC dluhopisy. Všechno obratem investoval do rozvoje střediska a skupování půdy v okolí. Teprve v roce 66, čtyři roky po vzniku skiareálu, bylo oficiálně založeno město Vail (což zůstává unikátem – všude jinde vznikají střediska u existujících aglomerací).

V roce 71 Seibert strategicky koupil pozemky v údolí pár mil západně od Vailu – dnes tam stojí luxusní Beaver Creek. Měl s tím místem své velkolepé plány.

Začal totiž lobovat v coloradském hlavním městě Denveru, aby přijalo kandidaturu zimní olympiády 1976, jejíž lyžařské soutěže Seibert sliboval zajistit právě ve Vailu a ještě neexistujícím Beaver Creeku. Doba mu ale nepřála, 70. léta v Americe znamenala ekonomické zpomalení a stagflaci (inflaci s nízkým až žádným hospodářským růstem), sílila energetická krize. Denver v občanském referendu olympiádu odmítl, její pořadatelství se přesunulo do rakouského Innsbrucku.

Po oficiálním založení Vailu si v něm koupil dům i opatrnický Bass junior; investoval i nějaké peníze do střediska a dostal se do správní rady Vail Associates. V roce 73 do Vailu začal jezdit lyžovat prezident Gerald Ford. Ačkoli si sám koupil ve Vailu nějaké nemovitosti, z bezpečnostních důvodů si pro své časté pobyty pronajímal Bassovu rezidenci, jíž se začalo přezdívat Západní Bílý dům. O Vailu se díky Fordově přízni začalo hodně psát.

VR5 Gerald Ford in Vail 1973

Bohužel ještě větší publicitu než Fordovo lyžování přinesla Vailu tragická událost na jaře 1976, kdy se jedna z kabin gondoly vedoucí z hlavního vailského náměstí Lionshead zachytila do konstrukce sloupu a způsobila smrt čtyř lidí a osm těžkých zranění v do té doby nejhorším lyžařském neštěstí v USA. Středisku kromě negativní publicity hrozily i soudní spory o odškodné přesahující $50 milionů. Pod stresem okolností se správní rada rozhodla vailský resort nabídnout k prodeji.

VR6 Vail Gondola Tragedy

Událost přišla ve chvíli, kdy si na převzetí střediska začal brousit zuby Harry Bass junior. Vyhrál licitační přetahovanou s filmovým studiem 20th Century Fox (to si o rok později spravilo chuť a koupilo za $48 mio středisko Aspen) a za $13 mio získal prostřednictvím svého Goliad Oil 58 % akcií Vailu a z místa CEO vystrnadil Seiberta – pro osobní rozepře jej donutil kompletně opustit jeho životní projekt.

Po dvanácti letech tak byl vailský zakladatel nadobro probrán ze svého dětského snu.

VR11 Vail ski school 1975

Ač bývá Pete Seibert pamětníky často ilustrován – a poprávu – jako jeden z lyžařských pionýrů, o žádného Mirka Dušína horské branže rozhodně nešlo. V čem se stal průkopníkem, bylo hledání a nalezení cesty, jak pomocí lyžování vydělávat vážné peníze: záměrnou výstavbou realitních rezidencí a jejich prodejem ne ortodoxním, obvykle nijak majetným lyžařům, nýbrž co největšímu počtu dolarem smrdících měsťáků lhostejno odkudkoli.

Seibert už v časných 60. letech vymyslel a nastartoval byznys model, v jehož rámci prvně v historii branže kontroloval příjmy z lyžování na kopci i z veškerého provozu nemovitostí a služeb pod kopcem. Stavební rozvoj na úpatí sjezdovek nepovažoval za prostředek pro lyžaře, jak si líp a častěji užít hor; chápal jej jako vlastní cíl.

VR6 Vail ad 1968

VR7 Vail ad 1970

VR8 Vail Condo ad 1970

Bassovi juniorovi se podařilo s postiženými z lionheadské havárie dohodnout vyrovnání za zlomek částky, která původně hrozila. Taky mu hrálo do karet, že nemusel lít peníze do nejspíš ztrátové olympiády, a mohl všechno investovat do Vailu a zejména do jeho nové vášně, noblesního Beaver Creeku. Ten otevřel před Vánoci 1980 jako nejluxusnější celoroční horské středisko Ameriky – jímž ostatně zůstává dodnes.

Ačkoli má dnes Vail regulérní status města (trvale v něm žije kolem 5500 lidí), v sedmdestátých letech to bylo slabých párset, což znamenalo, že náklady na spoustu běžných provozních věcí na sebe bralo středisko – Vail Associates. Odklízelo sníh, staralo se o silnice, zaměstnávalo policistu. Dodnes má monopol na svazích i ve stěžejní části nejlukrativnějších provozoven ve městě. Je dominantním zaměstnavatelem v oblasti. Když se vysloví Vail, odjakživa se tím míní nejen město, ale i středisko. Popravdě, míní se tím hlavně středisko.

VR9 vail bridge street 1980

Stále se rozrůstající katastry Vailu i Beaver Creeku se v ekonomickém oživení osmdesátých let začaly rapidně plnit luxusními rezidencemi, už v tehdejších cenách za milion a víc dolarů, jež sloužily boháčům jako rekreační usedlost, využívaná nanejvýš pár týdnů v roce. Bass si tak průkopnicky na vlastní kůži zažíval něco, čemu se později začalo přezdívat aspenský efekt (celé ulice a čtvrti prázdných domů tvoří novodobé město duchů, v němž nemohou rozumně prosperovat žádné komerční provozy, snad s výjimkou hlídacích agentur, přičemž původní obyvatelé jsou vytlačováni z důvodů vysokých životních nákladů daleko pryč. Současně každé ráno do středisek z daleka dojíždí armáda zaměstnanců a večer se zas vrací kamsi pryč, kde si mohou dovolit žít).

Jak Vail, tak Beaver Creek se ukazovaly být čím dál ztrátovějšími projekty. V létě 1985, necelých 9 let od vyštípání zakladatele Seiberta, Bass junior kouše hořkou piluli a hází ručník do ringu. Prodává Vail Associates Inc. za $115 mio jistému mediálnímu magnátu a velkozpracovateli masa (podobnost s jakýmsi panovačným čechoslovákem hloupě náhodná). Jeho jméno nese iniciály GG, ale ikonický filmový Gordon Gekko jím není.

Ačkoli, finančními pletichami se to ve vailském příběhu právě v tomhle období začíná hemžit a už o milionech, za něž pan GG Vail Associates pořídil, se v zákulisí mluví jako o ukázkově špinavých dolarech pocházejících přinejmenším dílem z trestné činnosti, za níž byl velký kmotr v pozadí transakce později právoplatně odsouzen a uvězněn.

Jenže známe, jak to je s tou čistotou peněz. Kdokoli si hoďme kamenem a oddělme jedny od druhých.

„Ejhle, tady někdo chytristikuje…“ (Copyright Ing. Václav Klaus, 1996)

Nemíním tohle video nijak ušklíbačně; sám jsem ve SNOW 44/2009 publikoval následující slova, za nimiž si i po letech stojím a jimiž mířím na vlastnické poměry mnoha moderních skiareálů, včetně československých;

VR10 Napis na zdiA pak je tu ještě jedna věc – typicky téměř nečitelné vlastnické pozadí těchto developerských skupin. Už nikdy si nemůžeme být jisti tím, kdo z našich peněz utrácených za skipasy, lyžařské zájezdy, hotelové výdaje nebo z naší životní investice do horského bydlení ve skutečnosti profituje. Nikde se o tom příliš nemluví, ale špinavé peníze dnes tvoří podstatnou část světové ekonomiky. Jejich praní už dávno není výsadou pár offshore oblastí; naplno a nenávratně prorostlo globálním finančním systémem. Zakládání krycích firem, prolévání peněz skrz záměrně promotanou pavučinu zprostředkovatelů a směšování zákonného a nezákonného byznysu se stalo standardní praxí; mafiánské zisky jsou každodenně investovány do legálního obchodu kontrolovaného prominentními zločinci, co vedou dvojí život.

Špinavé peníze už nelze odlišit od oficiální ekonomiky.

Celé toto znamená jednu zdánlivě absurdní věc, při které mrazí v zádech: naše vlastní práce a spotřeba tak přímo či nepřímo může podporovat cíle a praktiky, které odsuzujeme, či se proti nim snažíme bojovat. Dnes, vloni i za deset let. Bohužel klidný, vyvážený a pohodlný život střední a vyšší třídy, který je pro většinu z nás celoživotní metou, je a vždy už bude spjat s nezákonným obchodem mnohem víc, než jsme ochotni si připustit. [Zdroj]

Vhodný moment uzavřít první část vailského dějepisu. Téma zkusím dokončit zítra.

Tom Řepík
Expertní textař tuzemského horského byznysu.
Analyzuje PR trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Marketingový mentoring | copywriting | krizová komunikace v oboru
[Kontakt]