Vliv klimatických změn na skiareály: léta tučná a léta hubená

Písmo: A ++ A --

Jak se hromadí důkazy o globálním oteplování, horská střediska začínají čelit zapeklitým výzvám.

Na rozdíl od jistých škarohlídů si osobně nemyslím, že se za našich životů dočkáme konce sněhu. Či zim. Či lyžování. Přinejmenším ne všude a ne v řádu následujících dvou tří dekád, jež mají v zorném poli manažeři horských resortů i my, praktičtí lyžaři.

Co však nelze nevzít v potaz, jsou setrvale stoupající denní i noční teploty, ohrožující živobytí tradičních skiareálů v nízkých nadmořských výškách, řekněme pod 800 metrů. To by mohlo mít negativní vliv na celé odvětví.

Je marné ztrácet spánek z obav, že by během následující generace měl zmizet sníh z Alp, Tater nebo hřebenů Krkonoš. Zda jej ale každé středisko stihne mít dostatek na svých svazích, aby si zajistilo ekonomicky spolehlivý provoz, je jinou otázkou. Pro nízko položené provozy se plíživě rostoucí teploty stávají reálným problémem už nyní.

Vítězové a ostatní
Podle většiny dlouhodobých měření se za poslední století zvýšila globální teplota asi o 1,5 stupně Celsia. Teplotní růst se neděje nijak souvisle a uniformně; nelze však nevidět konzistentní vzestup nočních minimálních teplot, na nichž je horská branže zvlášť závislá. V důsledku toho jsou v posledních dekádách listopadové a prosincové noci v průměru teplejšími, než bývaly.

Tato skutečnost už skiareálům přivřela stávající časová okna příležitostí k zasněžování a dál bude přivírat – téměř s jistotou lze čekat, že v následující dekádě či dvou noční teploty vzrostou o další jeden stupeň.

V praxi to znamená, že současný sníh bude stále častěji střídat déšť. Což i provozovatelům ve vyšších lokalitách přinese nové výzvy typu stihnout vyrobit dostatek sněhu pro včasné otevření na přelomu listopadu a prosince, na nějž bývali zvyklí a na němž měli postavenu svou ekonomiku.

Na druhou stranu, některá zejména vysoko položená a výkonným zasněžováním vybavená střediska mohou ze současné situace krátkodobě profitovat, jelikož budou přebírat zákazníky malých a nízko situovaných areálů, jimž tím budou o to rychleji pomáhat ven z byznysu. Trend, jenž v posledních letech sledujeme v přímém přenosu zimu co zimu.

Nicméně ani dočasní vysokohorští vítězové neuniknou následkům klimatických změn. Přívod nových lyžařů může a nejspíš bude nezanedbatelně trpět vinou zániku či živoření malých lokálních kopců, jež byly odjakživa líhní mnoha začátečníků, kteří pak přirozeně pokračovali do vyšších středisek. To pokud nebudeme uvažovat plejádu ostatních sport přímo ohrožujících konkurenčních faktorů. Obor se snadno může scvrknout a zřejmě se mu to přihodí.

Nový normál
Nakolik teploty v budoucnu porostou, závisí na tom, jak se lidstvu podaří přiškrtit uhlíkové emise a další skleníkové plyny v atmosféře. Pokud se svět bude chovat jako doposud, podle většiny expertů můžeme v polovině století očekávat zvýšení o 2 stupně Celsia. Když populace produkci emisí výrazně omezí, nemine nás teplotní vzrůst o stupeň.

V každém případě to začíná znamenat, že poslední tři tuzemské sněhové sezóny, jež by kdekdo v oboru rád považoval za pech století, budou za dekádu dvě představovat spíš jakousi normu.

Možná ještě problematičtějším důsledkem než rostoucí teplota bude zvýšená volatilita srážek – něco, co už máme možnost zažívat posledních pár dekád, jen čím dál rapidněji. Skiareály se odjakživa potýkaly se sněhovou nahodilostí; ta se však stále zvyšuje a podle snad všech klimatických modelů dál poroste. Počasí bude čím dál překotněji oscilovat mezi suchými úseky a tu skromnými a tu naopak kalamitními sněhovými příděly – jež se však v řadě míst mohou měnit v nemilosrdně vlažný déšť.

Požehnané ladovské zimy, kdy souvisle nasněžilo v listopadu či prosinci a takový základ vydržel do jara, jsou nejspíš minulostí. Pokud nějaký přírodní sníh přijde, obvykle nejspíš směrem ke konci kalendářní zimy a na krátký čas; brzy vystřídaný plusovým teplotním skokem agresivních oblev.

Každá hodina dobrá
Největší výzvou v blízké budoucnosti se tak stane schopnost a do velké míry předvídavost a unikátní místní know-how skiareálů využít každé sebekratší příležitosti k výrobě sněhu. S čekáním, až teploty stabilně spadnou pod mínus pět, zapnutím děl a vyrobením hromad sněhu během intenzivního týdne, je, zdá se, konec. Tento typ luxusu nejspíš patří historii. Nikdo soudný už v tuzemsku nemůže spoléhat, že skiareál otevře ještě v listopadu. Stejně tak, že sníh budou střediska vyrábět nonstop, čili i ve dne. Čím dál častěji půjde zasněžovat jen v průběhu nočních úseků, občas nijak dlouhých.

S neustále přivírajícím se teplotním oknem příležitosti k výrobě sněhu se bude automatické zasněžování stávat stěžejní municí v arsenálu středisek. Co se dřív zdálo luxusem, je naráz mus. Namísto zdlouhavého manuálního nastavování počítačový program spustí akci v okamžik, kdy uhodí vhodný mix vlhkosti a teploty – lhostejno, na jak krátkou dobu. Vodu už může mít systém předchlazenu z chladicích věží – také nového standardu moderních zasněžovacích provozů.

Dostat děla co nejvýš nad zem je další z praktických taktik, jak toto okno udržet víc a déle otevřené. Vyšší vzdálenost od země znamená víc času ve vzduchu při hraničních teplotách a tudíž lepší možnost pro vodu zmrznout do jakési substance, připodobňující sníh.

Jenže vlastní kvalita sněhu přestává být až tak důležitá, když je každý týden teplo a prší.

Umět to se svým kopcem
Ona jedna věc je vyrobit sníh a zcela jiná mu zabránit, aby hned v teplém dni roztál. Na tuto svízel zatím ještě nikdo spolehlivou technologickou odpověď nenašel. Každé středisko se tak učí metodou příslovečného pokusu a omylu přijít na svou metodologii řešení pro vlastní specifické podmínky.

Jakkoli je záhodno nechat nasněžené hromady vyzrát několik dní na chladném místě a nevjet do nich hned radlicí ratraku, za nestabilně kolísajících teplot je těžké vydržet trpělivě čekat a sledovat, jak halda pomalu odtává jak z tekutého písku na pláži uplácaný hrad.

Až ze zpětného pohledu dokáže skiareál nejlíp zhodnotit, zda se mělo čekat, anebo na vyrobený materiál bezodkladně vjet. A rozprostřít jej na pohotovostní šířku třeba tří pásů rolby, umožňující improvizované spuštění provozu, než optimisticky (a mnohdy marně) doufat v setrvaleji příznivé podmínky a rozhrnovat rovnou od lesa k lesu.

Čím dál klíčovější výbavou začne být energeticky úsporné zasněžování. Pokud si středisko může dovolit expandovat svůj stávající zasněžovací systém a čerpat víc vody při menší spotřebě energie a vyšších teplotách, může jít o rozhodující ukazatel na miskách vah jejich ziskového či ztrátového provozu. To pokud nemá na odběry vody a elektřiny nastaveny neoblomné limity.

Sucho nás brzy naučí mnohému
Tak skoro zlověstně pravil v křesle lanovky můj známý, profesí hydrolog Povodí Ohře. Naznačoval tím mnohem víc než jen případný nedostatek vody pro zasněžování svahů. Osobně jeho názory neberu na lehkou váhu.

Stav podzemních vod prakticky všech středoevropských hor vykazuje dlouhodobý deficit, spousta horských domorodců má sucho ve studních, či jim taková pohroma hrozí. Jak zdecimovaná je v tomto ohledu dřív bohatá Kalifornie, by vydalo na dlouhou a smutnou odbočku. Letos po čtyřech katastrofálních zimách obdržela díky El Niňu jednu normální, která se ve světle předcházejících extrémně suchých zdála kdekomu jako přeštědrá, hluboký dlouhodobý nedostatek ale příliš nenapravila.

(Přičemž zmíněné je jen slabým odvarem proti smrtonosně vyschlému Střednímu východu, Jižní Americe, Indii nebo východní Austrálii.) Nijak veselé vyhlídky, po mém soudu. Že bychom měli svou krajinu co nejmíň zabetonovávat a naopak obnovovat původní meandry, mokřady a lužní lesy, snad víme. Ale to už bych znovu tematicky uhýbal. Zpět do lyžařského tady a teď.

Široce rozevřené nůžky
Průběh uplynulé sněhové sezóny v českých a slovenských resortech potvrdil trend, jenž sílí právě za podobně bídných zim jako té poslední, nadto už třetí podobně zlé za sebou. Tedy, že ta největší střediska dokážou být zisková a dokonce vykazovat růst návštěv i obratu; zčásti bezpochyby proto, že obsluhovala zákazníky odjinud, kde nemohli roztočit své levné vleky. Dvě největší tuzemská střediska, Jasná a Špindl, zveřejnila nezanedbatelný nárůst osobodní i tržeb. Střediska střední velikosti měla vesměs ztrátový rok – avšak s častým dovětkem, že mohlo být i hůř. Nejmenší nízko položené areály na tom byly opravdu mizerně – řada z nich otevřela sotva na pár lednových dní, některé vůbec.

Mnoho tuzemských areálů namísto obvyklého počítání lyžařských návštěv začalo raději sčítat dny provozu. Naprostá většina nepřekročila magickou stovku, považovanou za pomyslný ekonomický bod zlomu mezi ztrátovým nebo profitabilním účetním součtem pod čarou. Obecně platí, že pokud střediska neotevřou do Vánoc, jejich sezóna skončí v červených číslech. A letošní svátky byly na většině míst okrové, do ledna šlo o neustále marně obnovované pokusy dosněžovat rozlézající se blátivé ostrůvky. V noci techniku na chvíli zapnout, nevyspalí sledovat, jak přes den sníh mizí, další noc doufat v to samé.

Nejlepším měsícem co do podmínek se ukázal být březen, mnohde však už za tradičně mdlého zájmu návštěvníků – většina z nich pokud nevidí na svém dvorku sníh, mentálně už začíná žít jarem v nížině. V čím dál víc areálech končívá sezóna nikoli pro nedostatek sjízdného povrchu, nýbrž platících zákazníků.

Optimistická asociace
Ředitel Asociace horských středisek ČR Libor Knot hodnotí sněhovou sezónu 2015/16 souhrnným pohledem hlavních českých skiareálů v AHS (a pod sezónkou CzechSkipass) sdružených: „Jak si lyžařští fandové jistě pamatují, tak sezóna 2015/16 byla již třetí v řadě za sebou, která se z pohledu počasí nevyvedla. Zatímco dlouhodobý teplotní průměr v zimním období je -0,8 stupně, v těchto třech sezónách byl 1,8 stupně. Podobně je to u srážek – dlouhodobý průměr činí 131 mm, zatímco v uplynulých třech letech jen 99 mm. Z toho potom logicky rezultuje výsledek, že oproti dřívějším zimám, kdy počet provozních dnů lyžařských středisek byl okolo 125, v posledních letech byly lyžařské areály otevřeny jen 99 dnů. I když všichni doufáme, že poslední tři roky se ještě nestanou standardem, musely lyžařské areály vzít poslední vývoj velmi vážně a zareagovat na něj.

Projevilo se to zejména intenzivnějšími investicemi do výstavby a modernizace zasněžovacích zařízení, protože snižující se počet dní, při kterých se dá zasněžovat, může být pro provoz lyžařského areálu fatální. Dalším směrem, kterým se tuzemské areály vydávají, je určitá diverzifikace nabízených služeb. To znamená rozvíjet i doprovodné služby, jako jsou půjčovny, lyžařské školy, provozovat občerstvení a restaurace, sportovní obchody apod. V neposlední řadě jde také o to nabídnout zajímavé vyžití zákazníkům i v letním období – tedy například speciální tratě pro horská kola, dětské parky, atraktivní vyhlídky apod. I když z posledního vývoje počasí naše skiareály rozhodně nemají radost, je potěšitelné, že investice do vylepšování služeb pro zákazníky se nezastavily – a nezbývá než doufat, že tuto nechtěnou krizi bez větších problémů česká horská střediska přečkají,“ neskrývá optimismus Libor Knot.

Nespoléhat na přírodní sníh
Jakýmsi ideálem, v posledních letech nedostižným, je dokázat v týdenním okně vysněžit většinu svého areálu. Tam, kde najdou prostředky, střediska prioritně posilují zasněžovací systémy. Jenže více děl, tyčí a chladicích věží znamená adekvátně zvednout čerpací kapacitu, na což nemusí mít dimenzované potrubí anebo odběrová práva. Pravidlem bývá zajistit si nejdřív dostatek vody, poté elektřiny a až posléze budovat celou infrastrukturu kompletního zasněžování, než jen dosněžování. A raději naddimenzovanou.

Důležité je pečlivé plánování a komunikace mezi zasněžovací partou a rolbaři. Dostat sníh tam, kde je potřeba, a v době, kdy mrzne, uchovávat na vhodných místech zásoby, limitovat sjížděcí plochu a nesnažit se za nepříznivých podmínek utopicky pokrýt sjezdovky v plné šíři – to všechno může znamenat rozdíl mezi částečně zprovozněným střediskem a ještě dlouho nebo i nikdy v sezóně neotevřeným. Areály se učí poznávat své klimatické okolnosti a poměry; tuto praktickou školu nikde z žádných instruktážních brožur nevyčtou.

Učí se a testují, nakolik si mohou dovolit rolbovat na teplé, nepromrzlé zemi, a posléze za mrazů dozáplatovat tmavá místa, či zda za tepla a deště vůbec s ratraky nevyjíždět. Pečlivě plánovat noci, kdy pěchovat. Rolba s navijákem se ukazuje být v teplých podmínkách spolehlivým pomocníkem, jak si nezničit bílý povrch, nenatáhnout do něj bláto a kamení.

Jak dokáže do zasněžovacích prací zasahovat silný vítr a vyrobený sníh si okamžitě krást zpět, dobře vědí na Chopku nebo Plešivci – viz předešlé články v rubrice.

Ideálně má skiareál plný zasněžovací arsenál v pohotovosti a operativně se rozhoduje, jaké koncové zařízení kde a za jakých přírodních podmínek použít. Učí se, jak vybalancovat efektivitu s požadavkem co nejdřívějšího otevření. Zůstat flexibilní, nonstop monitorovat stav a operativně se rozhodovat v reálném čase.

Současná už tříletá sněhová mizérie pravděpodobně donutí nejeden skiareál vytvářet si finanční rezervy za staromódně studených, slušných zim, kdy nemusí tolik zasněžovat a utrží víc díky sněhem přilákané dobré návštěvnosti. To jim pomůže přežít v mizerných časech, kdy naopak tržby budou nízké a zasněžovací náklady nadměrné. Princip biblických let tučných a hubených platí stejně dnes jako kdykoli dřív.

V řadě areálů vyzdvihovali disciplínu personálu. Jeden citát za mnohé: „Za zavřenými dveřmi o samotě si člověk může zaklít, jak to všechno stojí za starou belu a proč tohle vůbec děláme. Ale když jsme jeden druhému na očích, musíme se povzbuzovat a za probdělých nocí držet morálku, jak to jde. Oslavovat každý drobný úspěch a navzájem se držet.“

Budoucnost? Ne zrovna bílá
Klimatické prognózy sahající za polovinu století jsou vesměs mlhavé a do značné míry odvislé od toho, jak se generaci našich potomků bude dařit snižovat emise skleníkových plynů. Každopádně, na základě většiny – i těch konzervativních – projekcí se bude mnoho současných skiareálových provozů pod hranicí 800 metrů potýkat s existenčními problémy. Na základě stejných projekcí ke konci století i ta výš položená střediska mohou očekávat teplejší a kratší zimy s deštěm, jenž bude čím dál častěji nahrazovat sníh.

Je zjevné, že klimatické modely nejsou zdaleka tak přesné jako historické záznamy toho, co se už odehrálo. Nicméně během posledního století se těmto prognózám dařilo poměrně úspěšně předpovídat, co zažíváme v současných dekádách. A podobně jako vleky a lyžařské vybavení, stále se zdokonalují. Jejich schopnost předpovědět klimatické poměry se během posledních dvaceti let dramaticky zlepšila. A každým rokem dál zlepšuje.

Na rozdíl od tradičních meteo modelů uvažujících pouze přírodní srážky, už se začínají objevovat i takové, kalkulující s umělým zasněžováním – například od Dr. Scotta z centra klimatických změn University of Waterloo v Kanadě. Scott dlouhodobě monitoruje vývoj teplotních poměrů v dosavadních olympijských destinacích. Z 19 sledovaných zimních resortů by v roce 2050 bylo schopno ZOH uspořádat z klimatických ohledů jen 10 z nich – za předpokladu, že se emise začnou snižovat. Pokud by jejich produkce pokračovala současným tempem, v roce 2080 už by dostatečný sníh pro ZOH dokázalo zajistit pouhých šest ex-olympijských středisek.

Nekončící investiční příběh
Klimatičtí vědci mají jasno o dalším nárůstu ročních teplot – ty rostly a budou se zvedat dál, nejspíš ještě rapidnějším tempem. Dokonce i pokud by lidstvo od zítřka naráz přestalo používat fosilní paliva, teploty porostou další stovku let v důsledku nevyhnutelného zpožděného efektu existující deky skleníkových plynů v atmosféře.

Fenomén globálního oteplování představuje nekrátkou a nejednoduchou hierarchii otázek a výzev pro provozovatele horských středisek v jakékoli nadmořské výšce; pro ta nízko položená znamenají rostoucí teploty pochopitelné dilema o investování do krajně nejistého byznysu už dnes.

Už i ve světové extralize Whistleru promlouvají rostoucí teplotní trendy do strategických investičních záměrů. Již tak velkoryse vybavený supermoderní resort (hostitel ZOH 2010) letos rozplánoval přesun své stěžejní vybavenosti do vyšších částí areálu, nad budoucí hranici deště, ve vancouverské oblasti v zimě běžného. V následujících pěti letech chce toto vailským koncernem čerstvě akvírované středisko utratit ve třech fázích $330 milionů za novou infrastrukturu, modernizaci lanovek, realitní zástavbu a spoustu nesněhových atrakcí.

Otevřená otázka
Rekreační lyžování coby byznys je relativně mladou záležitostí. První vážnější komerční provozy začaly vznikat po druhé světové válce; většině skiresortů je v průměru mírně přes 50 let. Řada z nich bude provoz během naší generace s větším či menším úsilím držet, či o to aspoň bojovat. Budou však mít horská střediska nějaký sníh, který jim zaručí aspoň 90 až 120 dní provozu, za další půlstoletí? Kdoví.

Většina provozovatelů je v oboru dost dlouho na to, aby už nějaké podobné série bídných zim zažila. Ze zpětného pohledu z nich pak pokaždé takovéto těžké časy formovaly silnější lidi řídící odolnější provozy. Schopnost učit se z chyb, ukládat si své poznatky a zkušenosti a těžit z každého dílčího úspěchu umožňuje zvládat věci příště líp a efektivněji. Lidský druh je neuvěřitelně adaptabilní, a co jej neumoří, to ho posílí.

A poslední tři roky nadělily areálům možností k posilování, až to není hezké. Doslova.

Tom Řepík
Expertní textař tuzemského horského byznysu.
Analyzuje PR trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Marketingový mentoring | copywriting | krizová komunikace v oboru
Vyšlo v tištěném lyžařském magazínu SNOW 96, 2016
PDF odkaz na článek Léta tučná a léta hubená