Wejlský byznys přijel

Písmo: A ++ A --

Mám na srdci jednoduchý metaforický příběh, v němž možná jde o kafe a koblihy, možná o něco docela jiného. Budu tu na něj v budoucnu čas od času odkazovat, proto jej nyní sepíšu. Nejsem žádnej Lewis Carroll, tak to vezmu stroze.

V kraji pod jistými evropskými horami teče řeka, na řece leží městečko. Řeka jej rozděluje na západní a východní část. Jak už to tak bývá, lidi z Východu vedou spíš normální až skromnější životy, Zápaďáci spíš bohatší až rozmařilé. Veškerá podobnost čistě náhodná, že.

Wejl CoffeeJedním ze šťastných a spokojených západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou neděli si rád vyrazí na odpolední procházku, když počasí není proti. Jako i tuhle neděli.

Na promenádě pan Antonín narazil na něco vzrušujícího, na co nikdy předtím: stála tam pojízdná prodejna toho slavného amerického kavárníka Wejla, o němž slyšel celý svět. Ve voze prodávali jen dvě položky, kafe a koblihy.

Nebyly to ale ledajaké koblihy. Každý věděl, že u Wejlů se koblihy dělají z těch nejfajnovějších surovin a stejně tak káva. Snad proto taky obojí stálo po €12.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako každý další, kdo šel kolem. Sedl si na kafe s koblihou – a nemýlil se. Nejlepší kobliha i kafe, co kdy měl!

Když byl na odchodu, právě dorazila místní televize natočit o neuvěřitelných wejlských koblihách za €12 reportáž. Tonda ještě zaslechl, že stánek tu bude parkovat pravidelně. Skvělé – Tonda určitě přijde zas.

Jenže příští víkend uhodilo psí počasí. Zima, vítr, slejvák. Tonda nikam nešel – ani mu nepřišlo na mysl, že by wejlská prodejna přijela. Když vyhlédl z okna na tu slotu, spatřil venku na promenádě spoustu typicky oblečených Výchoďáků, jak si to šinou k wejlské dodávce, která stála na svém místě. „Co chtějí u nás na Západě,“ vrtalo mu hlavou, „a jak si můžou dovolit kupovat ty drahé koblihy?“

Další neděli se už vyčasilo a Tonda se vydal na promenádu. Dal si zas kafe s koblihou a než odešel, nedalo mu to a zeptal se prodavače na všechny ty Východňáry z minulého týdne.

Prodavač, synovec starého Wejla, se jen zasmál: „No jo, ale oni si nepřišli koblihy koupit, jen si je vyzvedli. Objednali si je a zaplatili týden předtím, po €2 za kus. Proto jsem taky minulou neděli v tom lijáku přijel. Skoro všechny koblihy, co jsem dovezl, byly už prodané.“

„Dvě eura?“ Tonda nechápal, „to je k neuvěření!“

„Je to tak,“ pravil Wejl. „Televize si mě v reportáži dobírala, kdo že si asi bude kupovat koblihy po €12. Řekl jsem jim, že nemusí platit €12, když nechtějí. Když si dnes předplatí koblihy na příští týden, budou je mít po €2.“

„Takže i já si je můžu předplatit po €2?“ zajímalo Antonína.

„Jasně,“ přitakal Wejl.

Tonda vytáhl další peníze, zaplatil za koblihy na příští neděli a šel domů.

Příští neděli se vrátily deště. Nikam se mu nechtělo, ale na stole viděl účtenku za předplacené koblihy. A tak se navlékl do pršipláště a vyrazil do sloty na kafe s předplacenou dobrotou.

Znovu se dal s prodavačem do řeči: „Dobře víte, že já i další lidi tady na Západě si můžeme dovolit ty vaše koblihy po €12. Tak proč jste ochotný prodávat nám je po €2?“

Mladý Wejl na to: „Protože si k nim dáváte vy i ostatní kafe po €12. A i když leje jak z konve, podívejte – mám vás tady.“

(Zbytečné pokračování příběhu zítra.)

Tom Řepík
Expertní textař tuzemského horského byznysu.
Analyzuje PR trendy pro jednoho z globálních lídrů branže.
Marketingový mentoring | copywriting | krizová komunikace v oboru
[Kontakt]