Archiv pro rubriku: Nostalgie zašlých zim

Ambicí rubriky je přiživit nostalgickou víru, že lyžařská minulost byla přinejmenším stejně dobrá jako současnost. Soudobé technologie, nákladné investice i mazaný marketing vjem lyžařova zážitku bezesporu mění. Činí jej však pokročilejším, hodnotnějším? Přebíjí pohoda hebce vyžehleného manšestru výzvu přinutit 215cm lyže točit v neupraveném hlubokém? Je dnešní lyžařská móda víc šik než v šedesátkách? Krojený carvingový oblouk elegantnější než snožný Steina Eriksena? Kdoví. Jisté se zdá být jedno: radost z klouzání po sněhu zůstává vůči pokroku imunní.

Wanted: lyžující inžinýři

Lyžařské šedesátky západního světa poznamenal rapidní vývoj všeho, co dělalo bílý sport nedostatečně pohodlným.

Staré háčkové vleky a kotvy ustupovaly sedačkovým lanovkám, lyžařské chaty dostávaly útulnější interiéry a nabízely pestřejší jídelníček než jen párek a čaj z plotny. Šusťákovou větrovku a vlněný svetr začaly nahrazovat oteplovačky a průkopnické pokusy o technické prádlo, v lyžákách se objevila přívětivě teplá vnitřní botička. Vypínací vázání prudce srazilo statistická čísla úrazů dolních končetin.

Pochopitelně, nebyl by svět světem, aby všechna tato vylepšení na sobě neměla přilíplou adekvátní cenovku. Ve dvou dekádách padesátých a šedesátých let se lyžařské denní lístky zdražily o sto procent, na průměrných 5 dolarů. Jak „nekomentuje“ článek z amerického SKI 1974, ceny všeho lyžařského vyrostly v průměru o 50 % za dekádu, přičemž lyže, vázání, boty a bundy o víc než to. Lyžování koneckonců nikdy nebylo laciným sportem modrých límečků: v roce 1965 vydělával americký lyžař deset tisíc dolarů za rok, víc než trojnásobek průměrného platu.

Protože však stále bylo tak pomálu alternativ zimního vyžití, mnoho lidí nevnímalo lyžování jako drahé, jelikož svůj příjem po celou zimu koncentrovali do mnohdy této jediné rekreační aktivity. Což s postupujícím časem a rozhýčkávající se populací přestávalo stále víc platit. V šedesátých letech přišel běžného lyžujícího Američana (vydělávajícího deset tisíc) jeho koníček na $500 za sezónu, přičemž nové auto stálo $2500.

Jakub Trnka: jepičí kariéra lyžařského obrtalentu

Čechoaustralan Milan Trnka Stevens vzpomíná nad sérií papírových fotografií z devadesátých let:

V polovině devadesátých let jsem po návratu z Austrálie do Čech trénoval Jakuba Trnku, svého synovce. Jakub začal být prakticky okamžitě úspěšný, je stejný ročník narození (1980) jako Ondra Bank; ti se spolu pravidělně utkávali na závodech doma i na mezinárodní scéně už jako žáci a poté i v juniorské kategorii.

V době, když byl Jakub druhým rokem v juniorech, Ondra Bank byl vinou zranění odstaven, žádný další závodník na Jakubově úrovni v Česku nebyl. Žákovský talent ze stejného ročníku 1980 Petr Záhrobský byl v té době výkonostně daleko za oběma a jen těžce se prosazoval.

Při nominaci na prestižní olympijské hry mládeže v roce 1997 ve švédském Sundsvallu byl Jakub vyslán jako jediný chlapecký závodník za ČR, v dívkách zase byla jedinou zástupkyní Tereza Kopecká, oba závodníky jsem tehdy trénoval. Večer před startem závodů mi tam Jakub oznámil, že s lyžováním končí a že zítra pojede svůj poslední závod.

Let’s Talk About Sex

Na přelomu padesátých a šedesátých let se ještě dal jeden celý den v běžném skiareálu pořídit za deset dvanáct dolarů (či ekvivalent místní měny) – včetně skipasu a jízdenky nebo benzínu na cestu.

Jídlo si dost lidí nosilo zabalené z domova – zvyk, jenž zčásti přetrvává v lyžování dodnes. Navzdory tomu, že šlo odjakživa o sport spíš víc než míň bohatých – což nebyla jen tak ledabylá, zbůhdarma nalepená etiketa.

Americký SKI v té době publikoval nejspíš první pokus o demografickou studii v historii oboru.

Rozsáhlou anketou mezi svými předplatiteli se dobral k zajímavým údajům: tři ze čtyř čtenářů měli pod 35 let věku, byly mezi nimi hojně uváděny profese doktorů, právníků, umělců, učitelů či žen v domácnosti. Dva z pěti předplatitelů vydělávali nadprůměrných 10 tisíc dolarů ročně, plná polovina jich byla svobodných.

Bejby nebude sedět v koutě

Ne náhodou minule zmiňovaný vermontský Stowe byl v poválečných letech považován za středobod východoamerického lyžování. V roce 1948 bylo ve městě zaregistrováno 26 hotelů, z nichž 18 mělo na vývěsce nenápadný nápis „Restricted.“ Tajemné heslo znamenalo „omezená klientela,“ ještě jinými slovy, „Židé tu nejsou vítáni.“

Podobné to bylo přes hranice na sever v kanadském Quebecu i ve velkých pobřežních městech jižně od Stowe, včetně New Yorku. Ještě v roce 1955 vyšetřovala newyorská antidiskriminační komise jeden z nejstarších amerických lyžařských spolků Lake Placid Club za to, že od svého založení v roce 1904 odpíral členství židům a černochům.

Ne, že by segregace byla jednostranná: v newyorských horách Catskills, jimž se taky říkalo Jewish Alps a v nichž se čile lyžovalo, vyvěsili ve svém komplexu Kutsher’s židovští bratři Max a Louis Kutsher odvetný slogan, „Dietary laws observed,“ odkazující k judaistickým stravovacím rituálům a naznačující, které odlišné víry zas nejsou vítány u nich. Mimochodem právě u „Kučerů“ se v osmdesátých letech natáčel slavný Hříšný tanec.

Throwback Thursday: počátek éry krátkých vykrojených slalomek

Milan Trnka Stevens vzpomíná na přelom století, kdy na závodní slalomovou scénu vstoupily krátké vykrojené lyže – jeho přičiněním:

„V sezóně 1999/2000 přišly na svět prototypy mých extrémně krojených carvingových lyží, které jsem později pojmenoval Sliver; v té době ale lyže měly každý pár své vlastní jméno, napsané žlutou fixou na vrchním bílém laminátovém povrchu lyže, nebo přímo na stříbrném titanalu, jako například Butter Milk. Dost často jsme během závodů nebo tréninků lyže ještě tvarově doupravovali bruskou shora z plochy i z boků, aby se měnila flex křivka.

Snímky pochází ze špičkově obsazených FISových závodů 27. února 2000 v rakouském Annabergu, kam přijely mimo dalších i silné áčkové týmy Rakušanů i Němců. Stanley Hayer tento slalom o víc než vteřinu a půl vyhrál, přičemž na dalších místech rozhodovaly setiny vteřiny. Druhý byl tehdy Ital Marco Pastore, třetí známý Brit Alain Baxter a čtvrtý Tomáš Kraus.

Šlo o sezónu, kdy Stanley držel šňůru mezinárodních závodů, které víceméně všechny vyhrával. Měl skvělou formu. Bohužel nemohl startovat ve svěťáku, jelikož ztratil přestupem z Kanadské do České asociace všechny FIS body a než si je srazil na úroveň, kdy ve SP mohl startovat, už se vytratila výhoda jedinečnosti našich prototypů, protože všechny firmy naše lyže okopírovaly a daly k dispozici svým závodníkům.

Throwback Thursday: Jan Hudec v roce 1995

Snímek pochází z roku 1995, kdy Honzovi Hudcovi bylo asi 14 let. Začali jsme se na svazích potkávat od jeho asi třinácti let, jeho táta s ním často jezdil na zimu do Evropy trénovat na ledovce a spojoval cestování s různými domácími závody. Vycházel z toho, že v Čechách měli určité zázemí, i když do Kanady odešli už v roce 1982 – tehdy emigrovali s desetiměsíčním Honzíkem přes Jugoslávii do Itálie, na čtyři roky do Německa a nakonec do Kanady.

Když jsme se potkávali, povídali jsme si spolu o trénování i technice a občas jsme na kopci společně trénovali. Táta Hudec s mladým Honzou a já se svým synovcem Jakubem Trnkou.

Jakub byl v té době tady v ČR na absolutní špičce; ve slalomu i v obřáku byl první v tabulce. Sice byl o rok starší než Honza Hudec, ten ale jezdil na lyžích od malinka, kdežto Jakuba jsem začal trénovat až v jeho třinácti letech. Okamžitě mu to šlo a začal v Česku vyhrávat všechny závody. Na mezinárodní úrovni měl úspěchy například v Rakousku na Winterspiele (1. místo) nebo v Kandadě na Topolinu, což je obdoba žákovského mistrovství světa, kde se umístil na bedně.

Dřevní časy tvrďáků

Lyžování v Evropě i Americe se těšilo nejbouřlivějšímu vzestupu, když bylo plné syrového nepohodlí. Po druhé světové válce a celá padesátá léta šlo o drsňáckou aktivitu lákající odhodlané povahy ochotné vydržet stát hodinové fronty na kotvu či sedačku. Konečky prstů i nosy rutinně omrzaly. Aby se při dlouhé jízdě línou jednosedačkou trochu zahřáli, nosili skijeři tlusté spodní prádlo, flanelovou košili, dva vlněné svetry a navrch šusťákovou větrovku. Dole pod kopcem se mohli ohřát v chatě – zatuchlé tmavé boudě plné štiplavého kouře z mizerně táhnoucích kamen a ručně balených cigaret.

Na kopec se nechávali vytáhnout zaháknutím na škubavě se pohybující lano, jež umělo vyhazovat klouby z ramen a sem tam podrtit nějaký ten zapomenutý prst. Dolů se spouštěli celou zimu dokola rozjížděným sněhem, maskujícím různě hluboko pod povrchem ukryté kameny. Čas od času víc než dvoumetrové dřevěné lyže přišly o kus hrany nebo se zkroutily do vrtule. Kožené boty se střídavě scvrkávaly a bobtnaly. Vázání vypadalo a nezřídka i fungovalo jako past na medvědy. Pevná kovová špička držela botu jako ve svěráku; pokud si lyžař při krkolomnějším pádu nevymkl kotník nebo nezlomil nohu, pak nejspíš proto, že lyže se zlomila dřív.

Podmínky na svazích byly přesně takové, jak se přes noc vyspala mamá příroda, včetně drnů trávy, trčících klacků, pařezů či vydřeného štěrku. Jedinou technologií na kopci byl prostý lanový vlek; sněhové rolby byly ještě na houbách spolu s digitálkami, tempomatem a facebookem. Vlekař býval ochoten darovat lístek tomu, kdo se uvolil hodinu ráno sešlapávat svah.