Co se stane ve Vegas, zůstane tam: časuvzdorná lyžařská nostalgie znovuzrozeného resortu

Jde-li o branding, a nejen geografický, v mnoha ohledech jsem staromilským příznivcem toho, čemu se říká retro nebo vintage. Klasické, staromódní grafiky.

Lapidárně pojmenovaný „Las Vegas Ski & Snowboard Resort“, slabou hodinku od Stripu vzdálený (SZ směrem na Death Valley a Frisco), na severních svazích místních třítisícových hor situovaný areál plní zvláštní poslání.

Středisko dobře ví, že vzhledem k blízkosti jednoho z hlavních turistických magnetů planety nemůže být propagováno jako striktně lyžařský areál. Příliv laických návštěvníků toužících vypadnout na půlden z neónového blázince do klidu přírody způsobuje, že dvoukřeslo na stařičké lanovce běžně sdílí ostřílený lyžařský veterán s někým třeba z Brazílie, kdo nikdy neviděl sníh.

Marketéři LVSSR stáli před úkolem upozadit vnímání místa jako tradičního skiareálu ve prospěch pojetí celoročního zábavního přírodního parku, jakési dobrodružnější alternativy Vegas.

Paradigma střediskového videa: mikropříběhy domorodců, jež jsou denně k potkání na sněhu

Smutně mnoho marketingových klipů horských středisek nepřestává honit primitivní ambici dělat dojem bombastickým vizuálním efektem doprovázeným agresivní, typicky přetaženě hlučnou muzikou. Chvála každé progresivní produkci, která takový zastaralý axiomat pomáhá bořit.

Publikum resortů je schopno vnímat i další hodnoty, než jen povrchní wow efekt. Vyhledává věrohodnost a autentičnost sdělení, je připraveno přijímat podprahově vysílaný vzkaz, preferuje přináležet do precizně zacíleného uživatelského segmentu a konzumovat adekvátně přizpůsobený obsah.

V návaznosti na předchozí článek analyzující jednu konkrétní tiskovou kampaň amerického Sun Valley „Vaše líné partie nás budou nenávidět“, chci tu vypíchnout několik výstupů marketingové videoprodukce stejného střediska.

A na rozdíl od jejich kritizované printové kampaně, střihnout jim za jejich filmařinu poctivě hluboký předklon.

Vaše líné partie nás budou nenávidět

Tímhle obskurním sloganem doprovází tradicionalistické Sun Valley své reklamní vizuály posledních několika let. Inzertní kampaň ikonického horského střediska má zajímavou a poučnou genezi.

Už předloni jsem tuhle jejich kampaň zpola bulvárně potřel dehtem a posypal peřím ve SNOW 84 v přehledu marketingových produkcí středisek Druhá myš bere sýr. Doslova jsem tehdy napsal;

Nejpromrhanější rozpočet: No ty kráso. Předně, Sun Valley je průkopnický resort Ameriky, založený 1936, vynálezce sedačkové lanovky. Zašité středisko uprostřed pustého ničeho v podhůří Idaha, činící ze své odlehlosti a špatné dostupnosti ctnost světa. Úspěšně k sobě láká ty, co mají moc, slávu a peníze, ale málo soukromí. Jinými slovy, Sun Valley je luxusní, vpravdě snobský resort s ojedinělou tradicí.

Gastro trendy horských středisek: Bon Appétit!

Tomu říkám požehnání v přestrojení: vinou krize si gastro branže utahuje šrouby. V horských resortech se tak začíná jíst rychleji, zdravěji a výběrověji.

Dokonce i klaun Ronald McDonald zaznamenal, že efektivita jeho původně strohého fastfoodového modelu uvadá. Když si u něj dnes objednáte jeho odolatelnou žemli, prakticky všude už dostanete na výběr nějakou zdravější alternativu ke smaženým přílohám – přinejmenším ve formě několika druhů zeleninových nebo ovocných salátů. Podobné tendence se pomalu začínají prosazovat i v horách.

Gastro segment v lyžařských střediscích drží neslavný primát oblasti s obecně nejnižší úrovní zákaznické spokojenosti. Ta výlučně nesouvisí jen s vysokou cenou a/nebo nízkou kvalitou jídla a nápojů; nejcitlivějším problémem bývá hodnota, pro většinu lidí zahrnující úroveň nejen stravy, ale i zážitku v provozovně (atraktivita prostředí, přívětivost a rychlost obsluhy, přelidněnost atd.).

Vnímání hodnoty zásadně ovlivňuje nakupovací rozhodování lidí. Když posuzují koupit si skipas, ubytování, lyžařské lekce, oběd či cokoli jiného, v duchu posuzují hodnotu. Pokud se jim nezdá adekvátně vysoká, ztratí zájem. Neznamená to, že musí nutně zůstat o hladu – posoudí alternativu s pro ně příznivější hodnotou. Nají se dole ve městě, po cestě u pumpy, zabalí si doma jídlo do alobalu anebo odlyžují na tyčinkách z kapsy.

Kámo? Nech se pozvat na lyže!

Chci totiž vyhrát týdenní pobyt ve Vailu a na něj tě taky vezmu – a třeba i tvoje rodiče, pokud budeš chtít.

Napadá vás – divoká, neodolatelná nabídka, znějící jak z jiného světa?

Takhle zkoušely získávat nové duše americké skiresorty před 40 lety. Měl jsem důvod něco hledat v historických oborových záznamech a na právě takovou nabídku jsem narazil v ústřižku z The Denver Post 1976;

Přitom šlo o tučná léta uprostřed zlatých časů bílého sportu, kdy lyžařské návštěvy rostly ročně o 15 až 20 procent; každých 5 až 6 let se tehdy zdvojnásobil trh. Resorty se přesto snažily.

Že by inspirativní tip pro tuzemská střediska do časů soudobých, kdy se trh naopak dkouhodobě nemilosrdně scvrkává?

Pět principů jedinečného střediskového videa v jednom balení

Technické zasněžování se zdá být nejen soudobou nezbytností pro přežití bílého sportu, ale má v sobě cosi magického a bezesporu i fotogenického. Video je zase zřejmě nejlepší nástroj, jak efektivně sdělit krátký marketingový příběh.

Hřích nespojit obě věci dohromady.

Kalifornské Heavenly už před šesti lety natočilo pozoruhodnou videosérii o vlastním zasněžování, jež může dodnes sloužit za předlohu dokonalé oborové filmařiny. V každé z epizod série výtečně kombinuje 5 základních pravidel úspěsného komerčního videoklipu:

1. Profesionálně natočené a editované

2. Vyprávějící unikátní, poutavý příběh

3. Podávající technickou informaci, „jak to funguje“

4. Propůjčující skiareálu osobitost, lidský rozměr

5. Prodávající to, co má prodat

Mr. Bojangles, come back and dance again

Pětadvacátého dne se narodil i umřel zřejmě největší génius stepu všech dob, černoch jak uhel z Harlemu, Bill „Bojangles“ Robinson. Mám rád jeho příběh.

Ve třicátých a v začátku 40. let byl hvězdou Hollywoodu, hrál v řadě slavných filmů a muzikálů, na obou snímcích je s jeho nejčastější dětskou hereckou partnerkou Shirley Temple – tou, která se pak stala první polistopadovou velvyslankyní USA v Československu (1989-93).

Ačkoli si Bojangles podmanil Hollywood, měl otevřené dveře v Bílém domě a ve své době byl nejlíp placeným černým umělcem Ameriky, jako správný hráč, opilec a dámař v závěru života vymetal vězení a bary a umřel v 71 letech na infarkt úplně švorc. Neudržel peníze i proto, že bezelstně pomáhal spoustě lidí v nouzi. Moc se mi jeho odkaz líbí.

Svoboda tančit s kopcem: švédský stůl videomarketingu Squaw Valley

Nakolik pestrá může být tematická paleta marketingových klipů jediného střediska, dnes ukážu na příkladu kreativní videoprodukce kalifornského Squaw Valley.

Sezónní skipas může středisko nabízet standardním tuctovým inzerátem, anebo taky o dost efektivněji osobním příběhem reálné osoby – nejlíp letitého sezónkáře. Jako zde v případě místního rezidenta Davea, sezónkáře 43 let. Jeho vlastními slovy, sezónka mu poskytuje svobodu kdykoli si s kopcem zaskotačit;

Příběhy skutečných lidí táhnou a snad i vždycky budou mnohokrát silněji, než sebelíp vymyšlená umělá reklama. Pokud má středisko štěstí na nějakého bývalého závodníka (a které nemá?), jenž se v místě i s rodinou usadil a vychovává na sněhu své děti, hřích toto pro místní marketing nevyužít. Viz rodina bývalého snb profíka Tima Manninga, žijícíjho v Olympijském údolí 25 let;

Pan Mark Mayer přišel do Squaw před 15 lety jako skibum, aby mohl denně lyžovat. Pak dostal práci na střediskovém parkovišti. Postupem času se vypracoval na vedoucího party vyrábějící přes noc ve Squaw Valley sníh; ve dne Mark dál stíhá lyžovat;

U Adolfa jí slavní: Adolph’s restaurant, Park City, UT, USA

Jsou vzácné jak drahokam v blátě, přesto jsou: zavedené podniky, kde nezávisle na časech a poměrech mají pořád plno. Jedním z takových je ikonický Adolph’s restaurant v utažském Park City – místo, jež pravidelně už 30 let hostí hvězdy Světového poháru.

Nenápadnou nízkou budovu asi až kilometr od lanovek by šlo úplně snadno přehlédnout a minout, kdyby nebyla ověšená pestrobarevnými vlajkami lyžařských států. Její majitel pan Adolf Imboden si její zdánlivou zastrčenost pochvaluje – leží totiž na hlavní čtyřproudové výpadovce protínající město a má k dispozici velké parkoviště i prostor pro venkovní terasu.

Uvnitř je celá vyzdobena relikviemi, jež tu s vděkem nechávají celebrity lyžařského sportu. A samozřejmě jejich podepsanými fotografiemi: nechybí Ted Ligety, Michaela Shiffrin, zpět v čase třeba Hermann Maier, Alberto Tomba, ale taky Dustin Hoffman nebo Robert Redford, oba vášniví lyžaři.

Pozoruhodná inovace webu staromilsky konzervativního Telluride

Kdo by to neznal: co není rozbité, bývá možná lepší nespravovat. Změna (lhostejno zda partnera v životě či byznysu, designu webstránek, ale i jakákoli jiná) se zhusta umí otočit do změny k horšímu. Ne v případě kovbojského Telluride.

Pozornost publika i provozovatelů webstránek se na můj vkus až přehnaně často upíná k estetice. Jenže k čemu je pěkně vypadající web, když nefunguje, jak má?

A tak ačkoli na letošní přepracování webové prezentace coloradského Telluride zaznívala spousta chvály právě z hlediska nového designu, byl to precizní marketing v neviditelné strojovně webu, který umožnil ukázat web v celé jeho – tedy i funkční – parádě.

Patologie politické korektnosti v lyžování: vyvolávání ďábla

Já sám jsem s lyžemi začal asi tou nejobyčejnější cestou – v mládí jsem se na ně postavil a od té doby jezdím. Nejspíš jako většina ostatních pravidelně lyžujících. Napadá mě, co to bylo, co nás u lyžování drželo. Bílé stráně, sníh, kouzlo hor, kamarádství? Kdekdo by asi přikývl. Opravdu ale? Nestály za vším spíš prachobyčejně splašené hormony?

Mám na mysli takového toho čertíka, co stojí každému z nás na rameni a ponouká do věcí, které by hodní kluci a děvčata neměli dělat. (Ale možná trošičku mohli.)

V 70. a 80. letech řádil tenhle ďábelský advokát v tehdy kvetoucím lyžování snad všude, kam se člověk podíval. Časopisy, filmy i reklamy plné hříšných křivek upnutých šponovek a křiklavých lycrových kombinéz. Divoké mejdany v proudech alkoholu a kdoví čeho ještě, tvrdá muzika, mokrá dívčí trička. Medvědí kožešina před krbem, co ta toho zažila. Naštěstí – přesně v duchu lasvegaského úsloví – co se stalo u krbu, zůstane u krbu.

Jak ovlivňuje velikost souborů doručitelnost emailingové kampaně horského střediska

Prakticky od počátků emailového marketingu je jedním z jeho elementárních zaklínadel co nejvíc limitovat velikost zasílaných obrázků. S rostoucí přenosovou rychlostí a mobilním připojením, platí stejný přístup tak striktně i dnes?

VR marketing analyzoval data více než 1500 kampaní horských středisek rozeslaných během loňského roku téměř 100 milionům příjemců. Za indikátor úspěšného doručení zprávy bylo považováno její otevření, průzkum rozeznával míru otevření při souhrnném limitu na zprávu i při limitu nastaveném na jeden obrázek.

Kdy má horské středisko rozeslat poodjezdovou emailingovou kampaň

Odeslat děkovný email dovolenkářům poté, co ze svého pobytu odjedou, se stává čím dál efektivnějším marketingovým zvykem. Horská střediska to dobře ví. V čem si ale jistá nejsou – kolik dní po odjezdu hosta mají počkat, aby email (mj. se žádostí o zpětnou vazbu) s největší pravděpodobností otevřel?

VR marketing zanalyzoval zhruba 60 poodjezdových emailingových kampaní za poslední dva roky, rozeslaných dohromady 300 tisícům příjemců. Míra otevření jejich emailingu je v grafu roztřízena podle počtu dní po odjezdu hosta, kdy byl email odeslán.

Panna nebo orel?

Čas od času snad každý obchodník čelí cynickým názorům (typicky od lidí s nulovou praktickou zkušeností s tradingem), že burzovní obchodování je nahodilou loterií, v níž stejně jako kterýkoli systém může o obchodech rozhodovat do vzduchu hozená mince.

Burzovní trhy ale za žádných okolností nejsou náhodné. Existence technických trendových linií, S/R úrovní, SBBA obrazců a spousty dalších formací teorii nahodilosti v trzích absolutně popírají.

(Pokud by snad existovala 50:50 šance na uhodnutí správného směru cenové křivky a obchodníkův RRR by zněl 1:1, potom by se skutečně dalo hovořit o tom, že trhy jsou nahodilé a že o obchodníkově výsledku rozhoduje čiré štěstí.)

Co z toho bude zákazník mít, když přijde zrovna k vám?

Že většina rekreačních lyžařů sjíždí svahy v nevhodných (mj. obvykle příliš velkých) lyžařských botách, je známou věcí a hrachem roky házeným na zeď materiálovými redaktory lyžařských magazínů.

Ono to pro typického laika není žádný med, vyrazit si kupovat lyžáky a odnést si ty správné. Pohříchu tolik obchodů, dušených bídným obratem, hledí vnutit to, co mají na skladě, bez ohledu na vhodnost pro danou nohu.

Žádný div, že civilní lyžaři bývají frustrovaní, cyničtí a skoro se až děsí situace, kdy jim odjedou stávající boty do té míry, že budou nuceni opět podstupovat martyrium shánění a zkoušení nových. A znuvu odolávat tomu neviditelnému psychologickému tlaku prodavačů, hypnotizujících je svým „vem si tyhle, zaplať a zmiz.“

Jak stimulovat loajalitu lyžujících srdcařů? Napoví americké profi sporty

V jednom z nedávných článků jsem popsal napohled podivnou paralelu, jak se horská branže může marketingově inspirovat od golfové. Dnes se pustím do – opět napohled – možná ještě divnější věci. Má se lyžování co učit od profesionálních kolektivních sportů?

Aby šlo srovnávat, bude vhodné zkusit nalézt nějaké společné momenty mezi fotbalem, hokejem, basketem, baseballem, atletikou atd. na jedné straně – a (zdůrazňuju že rekreačním, nezávodním) lyžováním. Zkusme to.

Kolektivní sporty, stejně jako lyžování, mají své sezóny. Profi ligy chtějí přllákat a udržet si co nejvíc platících diváků, horská branže dtto s aktivními návštěvníky, pro zjednodušení je zde nazývejme souhrnně lyžaři. Oba sporty prodávají jednorázové vstupenky (do hledišť na jedno konkrétní utkání vs. denní skipas) i sezónky.

A právě o sezónkách tu bude řeč. Protože právě to je oblast, v níž profesionální ligy dělají z lyžování školáka, co nedává moc pozor.

Red Mountain, Rossland: Nevěřte nám, věřte jim

Neotřelý marketingový risk podstoupili v jednom z mála posledních amerických retro středisek; vsadili na skoro až kaufmanovský sarkasmus tít do vlastních řad.

O kanadském Red Mountain jsem do SNOW psal v roce 2009 – nedlouho poté, co severoamerická hypoteční krize začala decimovat poměry v tamní branži.

Tehdejší čerstvý majitel střediska, kalifornský byznysmen s ruskými kořeny Howard Katkov měl to štěstí (v neštěští!), že ač už spřádal své vize obestavět na úpatí ležící romanticky westernový Rossland adekvátní ubytovací kapacitou, než se do věcí stihl pustit (z valné části vinou schvalovacích obstrukcí od tamní starousedlické komunity), přišel bez varování náhlý a málokým čekaný propad trhu v roce 2008, který mohli všichni v Red středisku sledovat v přímém přenosu, ale nezasaženi jako jiné areály, napěchované předraženými horskými nemovitostmi, jimž spadly ceny o 50 i víc procent dolů, aniž se realitní trh od té doby úplně zotavil, což majitelovy plány na stavební expanzi, do níž se nakonec v umírněné míře pustil, víc než zdravě – varování: přijde konec věty! – zkorigovalo.

Neptejte se, co skiareál může udělat pro vás. Nýbrž co pro něj i sebe uděláte vy

Nouze o nápady, co za autentický a nevyčpělý obsah věšet na své weby a sociální sítě a neopakovat se notoricky dokola, se zdá být jednou z častých svízelí středisek.

Tématu jsem se zevrubně věnoval počínaje textem Fotit trávu růst a následující nekrátkou sérií v rubrice. Jeden dva náměty přidám i dnes.

Sám pokaždé resortům doporučuju přestat se trápit vymýšlením „nějakého“ obsahu – celou tuhle chiméru hodit za hlavu a jednoduše dokumentovat střediskový běžný, každodenní provoz. Nejen ten uživatelský „frontendový“, nýbrž i zákulisní, pro jistý typ zvídavých návštěvníků zvlášť atraktivní.

Takovým způsobem si resort může vybudovat a kultivovat dlouhodobé emocionální pouto se svým publikem stokrát líp a snáz, než bezduchými abstraktními posty kdovíočem anebo zátopkovsky vytrvalou prodejní masírkou.

Sex prodává …i motivuje

Když americký botař Bob Lange přišel na počátku šedesátých let s plastovým skeletem, nastartoval novou revoluci v designu lyžařských bot. Tehdy zřejmě ještě netušil, že nepůjde o jedinou revoluci, kterou spustí.

V roce 1970 spatřila světlo světa první sličná „Lange Girl“ z (nikdy ne dostatečně dlouhého!) zástupu sexy modelek, které toho sice nemívaly na sobě příliš, vždy však až na horní přezku přepečlivě zapnutý poslední model Lange lyžáků. V řadě případů pouze ten.

Proč ignoruju tlachárny

Některým ze čtenářů to zjevně nepřestává vrtat hlavou, často mi s touhle otázkou píšou. Proč se apriori straním internetovým a sociálním diskuzím a komentářům, když jde o užitečnou interakci lidí společných zájmů?

Jakkoli za výstižnou považuju svou strohou odpověď „Nenapadá mě, co užitečného bych tam pro sebe našel“, nabízím v textu níže všem, které to zajímá, můj o krapet hlubší vhled na internetové diskuze tak, jak je vnímám a přistupuju k nim.

(Předesílám, že budu uvažovat odbornou, na burzovní trading specializovanou – a přiměřeně kultivovanou – diskuzní skupinu, ne nějakou primitivní výlevnu hromaděných frustrací typu zlopověstných komentářů na Novinkách.cézet.)

Tak jako téměř veškerý svůj svět (respektive jeho obyvatele), tak i účastníky webových diskuzí rozděluju ve svém vnímání do jednotlivých tříd, skupin. Či vrstev, chcete-li. Já s takovým termínem nemám problém; někteří z vás však mohou mít.