Archiv pro rubriku: Sport & hobby

Sportovci, dejte šanci vrčákům!

Víte, jaký je největší deficit dnešních „šupináčů“, tedy běžeckých lyží s protiskluzem? Nedostává se jim žádný respekt!

Schválně – dokonce i teď, jak čtete tyto řádky, patříte-li k početné skupině aktivních běžkařů libovolné úrovně, která se k vyzkoušení tohoto typu lyží ještě „nesnížila“, pravděpodobně vás napadá, že toto téma není pro vás, a možná se dokonce chystáte tenhle článek přeskočit.

Projevte si laskavost, a vydržte ještě chvilku číst. Chci vás přesvědčit, že dnešní protiskluzové lyže ani náhodou nejsou tím, čím byly šupináče někdy zpřed deseti, patnácti let, kdy u mnohých získaly své špatné jméno, které na nich neprávem lpí dodnes.

Pokud jsem vás právě popsal, rozumím vám – donedávna jsem byl jedním z vás. Dlouhé roky jsem při pouhé zmínce o nich dopředu ohrnoval nos – na nohy sportovců, jako jsem já, přeci takové lyže nepatří.

Pozdravení novým (běžkařským) duším

Já i většina lyžařů v mém okolí jsme poprvé nazuli běžky už v dětství, nejčastěji ve sportovních oddílech. Někteří si už ani nevybavíme, kdy a za jakých okolností. Jak ale začínají běžkařit dospělí?

Zřejmě nějaký čas chodí, přemýšlí, všímají si ostatních běžců, až v sobě objeví nevinnou chuť, v lepším případě touhu, si sport zkusit. A odhodlají se udělat první krok. Jste-li tohle právě vy, posílám vám krom své gratulace i pár rad a tipů, které se vám na vaší nové cestě třeba budou hodit. Anebo taky ne.

Nejprve však mluvme o jednom elementárním a neoddiskutovatelném předpokladu. Tak jako se nestanete se závratěmi horolezcem, anebo vrcholným politikem, postrádáte-li srdce bezelstného dobromila, jako běžkaři musíte být obdařeni autentickou láskou – či ještě líp vášní – ke sněhu.

V praxi to znamená, že nejenomže uvítáte, když idylu slunečného azura nemilosrdně přetnou kobaltové mraky a začne z nich sypat krupice; ale i za divoké vánice, kdy vám ostré ledové jehly nepřestávají surově bičovat tvář, byste se měli uculovat samým štěstím, až vám z toho budou namrzat přední zuby.

Lyžovat jako hráč: přijít a netušit, jaká mi padne karta

Troufám si o tom vědět svoje: marketingoví kreativci touží být napadáni nápady. Nejen, že se jim nebrání; vzývají je, doufají v ně, žízní po nich. Čas od času na nás nějaký nápad vskutku na-padne. Obvykle praštěný. Občas tak ujetý, že by to celé možná mohlo k něčemu vést.

Zůstanu-li u reklamy a marketingu, věřím, že ty nejpovedenější nápady často vznikly z něčeho, co se na počátku zdálo být nejztřeštěnější nepravděpodobností široko daleko.

Ve VR marketingu nás vzrušují právě všechny ty ztřeštěné nepravděpodobnosti – koneckonců, všechno regulérního, uhlazeného a učebnicového už je dávno vymyšleno a ohromuje svou normálnosti okolní svět.

Pro Epic sezónku třeba aktuálně testujeme variace inzerátů kombinující leitmotiv mé verze slovníkového indexu s různými buzzword neologismy. Například s populární frází Kamarád s výhodami.

A protože věci bývají jinak, než se jeví, i za vailským rigidním ceníkem se skrývá jeden cenový test za druhým (v nahodilých dnech na částech živého publika zejména v malých příměstkých koncernových střediscích). To se týká apriori proveditelných strategií. Pak existuje porce těch nápadů, jež byly vybrainstrormovány, férově posouzeny – a pro svou jurodivost radši zamčeny do šuplete.

Jednu takovou za mřížemi cvokhausu uvězněnou strategii tu nyní popíšu.

PBR: nejdrsnějších 8 vteřin

Ačkoli si přívlastek „nej“ snaží uzurpovat kdejaký sport (a NEJkrásnějších, NEJnáročnějších, NEJnoblesnějších atd. disciplín bychom se nedopočítali), jsou i aktivity, jimž se jejich nej dá věřit. Profesionální bull riding – jízda na divokém býkovi – má své věrohodné nej v oficiálním názvu: Nejdrsnější sport planety.

S postupujícím věkem mi čím dál víc imponují sporty, vycházející z nějaké praktické, užitečné činnosti. Patří mezi ně lyžování na většinu způsobů, outdoorový pohyb všeobecně, dřevorubecké sporty a taky rodeové disciplíny. Mezi kterými má můj největší respekt právě PBR.

Z doby svého raného mládí (a plné sily) si nesu vlastní osobní zkušenost z hřbetu živého býka; vydržel jsem 2,7 vteřiny a moje levé rameno si ji dodnes zatraceně pamatuje – a nejspíš doživotně nezapomene. Doživotně jsou taky od té doby mými sportovními idoly PBR kovbojové.

Aby kovboj býka sjel, musí na jeho hřbetě vydržet 8 vteřin, držíce se jednou rukou plochého lasa smyčkou provlečeného kolem trupu býka a své dlaně, aniž by se býka dotknul rukou druhou. Častěji však vyhrává býk a jezdce před limitem shodí. Čímž pro něj začíná ta nejtěžší část – dostat se s co nejmenší újmou z dosahu zvířete. Obrovskou zásluhu na odlákání býka mívá trojice sehraných klaunů, bez nadsázky srovnatelných hrdinů s jezdci.

Vytlemené lyžování: sláva jarní krustě!

Po letech hubených s konečně zas trochu štědrou sněhovou duchnou, jejíž párkrát přemrzlý skoro-metr si v těchto týdnech vychutnávám po zamrzlých bažinách rozlehlých rašelinišť místních horských plání na extraširokých backcountry lyžích, lze rozumně předpokládat, že by letos mohla klapnout velkorysá post-sezóna, jakási druhá zimní míza. Pro ty do věci zasvěcené, tedy.

V procesu jejího očekávání jsem z archivní historie blogu vylovil a editačně mírně pofackoval svůj následující, dekádu starý text.

Žádná běžkařova sezóna nemusí končit poslední odjetou akcí termínové listiny či dnem, kdy unavení rolbaři naposledy protáhnou tající torza značených tratí. Právě v době, kdy závodníci již mají za sebou všechna svá klání a v slunci měknoucí stopy běžeckých magistrál už bývají nechány napospas svému osudu, ožívá jistá skupina lyžařů znajících ono sladké tajemství: to nejlepší přichází nakonec!

V březnu a dubnu denní teploty nahoře v horách běžně šplhají do plusových hodnot, přičemž večer se takřka pravidelně vracejí pod nulu. Po mrazivé noci pak bývá celá krajina každé ráno pokryta pevnou zledovatělou krustou, do které se možná mohou bořit nohy zvířat i chodců, avšak běžkaře na jejich dlouhých nožích povrch zmrzlého firnu unese. Zčistajasna se tak před nimi otevírají variace terénu, na něž v době měkkého a hlubokého neměli odvahu pomyslet. Nyní tato samá místa doslova žadoní o jejich pozornost a důkladný průzkum.

Jakub Trnka: jepičí kariéra lyžařského obrtalentu

Čechoaustralan Milan Trnka Stevens vzpomíná nad sérií papírových fotografií z devadesátých let:

V polovině devadesátých let jsem po návratu z Austrálie do Čech trénoval Jakuba Trnku, svého synovce. Jakub začal být prakticky okamžitě úspěšný, je stejný ročník narození (1980) jako Ondra Bank; ti se spolu pravidělně utkávali na závodech doma i na mezinárodní scéně už jako žáci a poté i v juniorské kategorii.

V době, když byl Jakub druhým rokem v juniorech, Ondra Bank byl vinou zranění odstaven, žádný další závodník na Jakubově úrovni v Česku nebyl. Žákovský talent ze stejného ročníku 1980 Petr Záhrobský byl v té době výkonostně daleko za oběma a jen těžce se prosazoval.

Při nominaci na prestižní olympijské hry mládeže v roce 1997 ve švédském Sundsvallu byl Jakub vyslán jako jediný chlapecký závodník za ČR, v dívkách zase byla jedinou zástupkyní Tereza Kopecká, oba závodníky jsem tehdy trénoval. Večer před startem závodů mi tam Jakub oznámil, že s lyžováním končí a že zítra pojede svůj poslední závod.

Lyžařský sen Walta Disneyho

Jednou z Waltových sportovních vášní bylo lyžování.

V roce 1938 jej vyhledal rakouský imigrant a lyžařský šampion Hans Schroll a ukázal mu panenskou oblast nedaleko kalifornského Lake Tahoe, dnešní Sugar Bowl. Přesvědčil Disneyho, aby se stal v novém skiresortu investorem. Za Disneyho peníze tam pak postavil lyžařskou chatu a po Waltovi pojmenovanou sedačkovou lanovku obsluhující hlavní kopec Mt. Disney.

V roce 1958 točil Disney ve švýcarském Zermattu film The Third Man On The Mountain a zamiloval si známou scenérii. Koupil pohlednici a poslal ji svým vývojářům do Kalifornie se strohým vzkazem: „Tohle postavte.“ (Rok nato v anaheimském Disneylandu otevřeli věrnou napodobeninu Matterhornu v poměru 1 : 10 s umělými stromy a vodopádem, na vrcholku posázenou skleněnými kuličkami pro věrnější ledovcový dojem. Bobovou horskou dráhu vedoucí skrz naskrz horou obsluhuje personál v bavorských krojích, hovořící s německým dialektem.) Walt se začal tamních Švýcarů vyptávat, jak se lyžařský resort provozuje, jak byl Zermatt naplánován, jak se tam starají o hosty. Rychle nabyl přesvědčení, že kdyby podobný provoz vlastnil, dokázal by vše navrhnout a zorganizovat mnohem líp.

Pár let nato, když byl Walt přizván jako klíčová osobnost do pořadatelského týmu zimní olympiády ve Squaw Valley, potkal se tam s bavorským expertem Willy Schaefferem. Ten později začal prozkoumávat jednotlivé západoamerické lokality pro Disneyho nový horský resort. Do úzkého výběru se dostal kalifornský Mammoth a několik míst v San Bernardinu poblíž Los Angeles.

Killingtonský videomarketing II.: Welcome To Never Growing Up

Pokud snad někdy v životě budu mít sex, videoklipy z Killingtonu si dopřeju po něm místo doutníku.

Plním minule slíbené: níže jsem vybral náhled do rohu hojnosti killingtonské marketingové filmařiny, tentokrát té ironizující.

Inteligentně ironizující, dlužno dotat. Žádné orgie stupidity či trapnosti se tu nevedou.

Začnu tím, co mi v killingtonské videoprodukci chutná nejvíc: vyhlášeným místním vynálezem, který vermontské Bestii už nikdy nikdo nesebere. Jeho Veličenstvo Jarní král! Švihák, co určitě umře starej a šťastnej;

Fotoreport: Killington World Cup SL

Dnešní várka zákulisních snímků od trenéra Pavla Šťastného z killingtonského SP ve slalomu, pozoruhodně úspěšného pro československé barvy.

Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.

Fotoreport: Killington World Cup GS

Trenér Pavel Šťastný mi laskavě poslal řadu zákulisních snímků z přípravných prací na killingtonském svahu a ze sobotního obřákového dne. Pro tuzemské fandy zvěčnil dámy Vlhovou, Velez Zuzulovou, Dubovskou.

Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.

Killingtonský svěťákový videomarketing: inovátoři, ne imitátoři

Tento víkend se jede ve vermontském Killingtonu ženský Světový pohár, prvně od sedmdesátých let. Při té příležitosti chci killingtonské „Bestii“ spontánně složit hold pro jejich inteligentní videomarketing.

Zkraje týdne jsem tu napsal, že nic není v marketingu důležitějšího než lidská bytost – s vlastní identitou, tváří, jménem. Před startem letošní zimní sezóny přišel vždy invenční a vtipný killingtonský marketing s dosud v oboru nepoužitým konceptem záznamu zákulisní diskuze střediskového vedení u kulatého stolu při příležitosti příprav SP.

Diskuzi nastříhali do segmentů o krátké stopáži, v každém spotu se nešetří emocemi, taky upřímností a transparentností.

Ve své jednoduchosti a originalitě jde o jednu z nejlepších marketingových videosérií, co jsem kdy viděl.

Throwback Thursday: počátek éry krátkých vykrojených slalomek

Milan Trnka Stevens vzpomíná na přelom století, kdy na závodní slalomovou scénu vstoupily krátké vykrojené lyže – jeho přičiněním:

„V sezóně 1999/2000 přišly na svět prototypy mých extrémně krojených carvingových lyží, které jsem později pojmenoval Sliver; v té době ale lyže měly každý pár své vlastní jméno, napsané žlutou fixou na vrchním bílém laminátovém povrchu lyže, nebo přímo na stříbrném titanalu, jako například Butter Milk. Dost často jsme během závodů nebo tréninků lyže ještě tvarově doupravovali bruskou shora z plochy i z boků, aby se měnila flex křivka.

Snímky pochází ze špičkově obsazených FISových závodů 27. února 2000 v rakouském Annabergu, kam přijely mimo dalších i silné áčkové týmy Rakušanů i Němců. Stanley Hayer tento slalom o víc než vteřinu a půl vyhrál, přičemž na dalších místech rozhodovaly setiny vteřiny. Druhý byl tehdy Ital Marco Pastore, třetí známý Brit Alain Baxter a čtvrtý Tomáš Kraus.

Šlo o sezónu, kdy Stanley držel šňůru mezinárodních závodů, které víceméně všechny vyhrával. Měl skvělou formu. Bohužel nemohl startovat ve svěťáku, jelikož ztratil přestupem z Kanadské do České asociace všechny FIS body a než si je srazil na úroveň, kdy ve SP mohl startovat, už se vytratila výhoda jedinečnosti našich prototypů, protože všechny firmy naše lyže okopírovaly a daly k dispozici svým závodníkům.

Throwback Thursday: Jan Hudec v roce 1995

Snímek pochází z roku 1995, kdy Honzovi Hudcovi bylo asi 14 let. Začali jsme se na svazích potkávat od jeho asi třinácti let, jeho táta s ním často jezdil na zimu do Evropy trénovat na ledovce a spojoval cestování s různými domácími závody. Vycházel z toho, že v Čechách měli určité zázemí, i když do Kanady odešli už v roce 1982 – tehdy emigrovali s desetiměsíčním Honzíkem přes Jugoslávii do Itálie, na čtyři roky do Německa a nakonec do Kanady.

Když jsme se potkávali, povídali jsme si spolu o trénování i technice a občas jsme na kopci společně trénovali. Táta Hudec s mladým Honzou a já se svým synovcem Jakubem Trnkou.

Jakub byl v té době tady v ČR na absolutní špičce; ve slalomu i v obřáku byl první v tabulce. Sice byl o rok starší než Honza Hudec, ten ale jezdil na lyžích od malinka, kdežto Jakuba jsem začal trénovat až v jeho třinácti letech. Okamžitě mu to šlo a začal v Česku vyhrávat všechny závody. Na mezinárodní úrovni měl úspěchy například v Rakousku na Winterspiele (1. místo) nebo v Kandadě na Topolinu, což je obdoba žákovského mistrovství světa, kde se umístil na bedně.

McEnroe For President… not

Lyžařský udate, jenž nešlo nedat.

Jsa odkojen Abbou, Borgem a panem Stenmarkem, tenhle Švédskej syndrom mi zůstane do konce mých dní. (Vůbec mi to neva, jsem na to naopak pyšnej – jen o to víc špatně snáším vědomí, že to moje milovaný starý, dobrý, nehloupý, blonďatý, pihovatý Švédsko je on its way to hell. Bez možnosti návratu.

Proč však o tom píšu – za mých mladých let jsem prožíval letité souboje o trůn Borga s McEnroem podobně, jako ve stejné době podobné mače Stenmarka s bráchy Mahreovými. I tohle ve mně zůstane nafurt.

A proč tedy o tom ksakru píšu?

Jednak mi dělá dobře připomenout si po letech tuhle pěknou dobu raných osmdesátek, druhak mi ji připomnělo dnešní pokračování souboje na dálku mezi vailskou sezónkou Epic a jejím největším vyzyvatelem, aliancí MAX Pass.

Toto je nejspíš neslavnější skistřediskový slogan na světě. Jak zní ten váš?

Zatímco název a logo má každé tuzemské středisko, svůj slogan zatím málokteré. Polepšit!

Nedávno jsme se šéfem jistého skiareálu seděli nad jejich možným novým sloganem, mimo dalšího. Mezi řečí mě napadlo, že skiresort bez sloganu je jak lyžař bez holí: obojí lze oželet, není to ale ono.

Dobře zvolený slogan může (a měl by!) být součástí mixu několika stěžejních prvků, činících střediskový branding rozpoznatelným, nezaměnitelným a srozumitelným.

Vím o resortu, jehož slogan je mezi lidmi známější než jeho logo. Pravděpodobně jde o nejslavnější skiareálový slogan planety.

Vlastněme kopec sami a ukažme korporacím prostředník

Tenhle typ lyžařských zpráv čtu i sdílím snad nejradši ze všech.

O kanadském Red Mountain jsem popprvé psal do SNOW 42/2009 v době, kdy resort čerstvě koupil ruský kanaďan Howard Katkov, příchozí z kosmetického byznysu. Kdekdo čekal, že z Red udělá další Whistler nebo Vail.

Tehdy jsem o něm mj. napsal: Katkov je bohatý podnikatel z amerického San Diega, který v roce 1994 založil úspěšnou kosmetickou značku Jane, aby ji posléze na vrcholu slávy prodal gigantu Estée Lauder. Red resort poprvé navštívil v roce 2000, když hledal místo pro svůj druhý dům.

„Odpuzovala mě nabubřelost a velikášství, co jsou vidět v ostatních velkých resortech. Chtěl jsem najít nějaké místo, které není nadměrně zastavěné a je spíš mimo zájem davů,“ vzpomíná. Hned druhý den si v resortu koupil pozemek, aniž by se vůbec ještě dostal na lyže. „Vsadil jsem na svůj instinkt – strašně se mi všechno okolo zamlouvalo“. O čtyři roky později použil svůj instinkt znovu – to když se z majitele zdejšího rekreačního domu stal vlastník celého resortu.

CzechSkipass: průkaz totožnosti frekventovaného lyžaře

Vloni ve své druhé sezóně, v prakticky všech českých skiareálech sněhově pod psa. O moc líp nevyšla ani ta předchozí, pro Czechskipass premiérová. Do příslovečné třetice prý už půjde všechno, jak má.

Czechskipass je svým rozsahem unikátní plnohodnotná sezónka do 23 prémiových českých středisek s neomezeným denním vstupem. Nikdy v historii tuzemského lyžování takto mohutné joint venture nejenže neexistovalo, ale ruku na srdce – nikomu z nás se o něčem podobně komplexním ani nezdálo.

Jde o marketingový produkt Asociace horských středisek (AHS), pod jejíž copyright spadají všechny níže zveřejněné infografiky, kde není uvedeno jinak.

CzechSkipassu přináleží spousta superlativů: když se před dvěma lety zčistajasna objevil na trhu, šlo o NEJvětší překvapení a NEJvýznamnější novinku v tuzemských horách. Umožňuje lyžovat na bezkonkurenčně NEJrozsáhlejší tuzemské ploše (190 km tratí), jde o sezónku s NEJlepší hodnotou a současně je také skipasem NEJdražším.

U ceny CzechSkipassu nyní začnu, jelikož cenovku tradičně řeší dominantní většina potenciálních zájemců v první řadě, coby nejvyšší ohled. (Vše v této analýze se vztahuje v cenám a okolnostem uplynulé sezóny 2015/16, nezávisle, jaké ceny a podmínky budou platit v sezóně následující.)

Gopass: štika vpuštěná do stojatých vod

Na Slovensku ve své druhé, v Čechách v premiérové sezóně. Nový koncept „americky“ agresivně předprodávané věrnostní RFID karty možná začne měnit zažité tradiční náhledy na trávení dovolené.

Stručně k názvu samotného produktu, jenž nepovažuju za moc chytře, chcete-li šikovně, vymyšlený. (Mimochodem, prakticky všechny zdejší připomínky už marketing TMR ode mě naživo slyšel, zde jen některé zkráceně rekapituluju.)

Jde o to, že se zde tlučou čtyři názvy – Šikovná/ Chtytrá sezónka, Gopass, Hero season pass, pátý název bude mít nejspíš ještě polská verze – na stále jeden typ produktu, v zákaznickém vnímání. Protože neexistuje, aby si chtěl lyžař koupit špindlerovskou Chytrou sezónku a k tomu na totožnou identitu třeba extra slovenskou Šikovnou – či by to alespoň jít nemělo. Ale to je zřejmé.

Zákazník potřebuje veškerou možnou pomoc od střediska, jak blbuvzdorně jednoduše a přímočaře pochopit a vnímat jeho produkt, jak jeho koncept bez zádrhelů vysvětlit své 80+ leté pratetičce, třeba. V čemž mu tedy multi-jméno sezónky příliš nepomáhá, podle mého.

V absurdním případě bude zákazník ignorovat lopotnou (a nelevnou) direct-mailingovou kampaň střediska na jeho Šikovnou/ Chytrou sezónku v dobré víře, že „Ne díky, já si počkám až pošlou nabídku na tu jejich Gopass sezónku.“ Vím, že možná trochu trivializuju, ale ne moc. Známe lidi.

Co když je nejlepším modelem pro československé sezónky… kočkopes?

Ač ještě o amerických skipasech, téma už míří do tuzemských hor.

Dnešním článkem uzavřu letošní sérii přehledů amerických sezónek, jelikož už se jich tu objevilo právě dost na to, aby se jednomu v hlavě začaly plést. Ambicí přitom nebylo přinést úplný výčet všech sezónkářských produktů, nýbrž ukázat na ty, jež jsou něčím pozoruhodné a zejména – mohou se stát inspirací nově se formujícím domácím sezónním skipasům a aliancím.

Co se konceptu společné sezónky týče, v zásadě mají střediska na výběr ze tří základních principů kooperace.

Buďto nabídnou plnohodnotnou společnou sezónku, kdy do každého z partnerských středisek platí plný, neomezený vstup. Viz například Epic Pass nebo Peak Pass, stejnou formu mají v současnosti nastavenu i tatranský Gopass a Czech Skipass, jejichž analýzy budou v rubrice Horský byznys následovat.

Druhým principem je (pro mou lenost nalézt vhodnější výraz) takzvaný ochutnávkový skipas, kdy do každého z partnerských středisek platí určitý počet dní; letos jsem tu na blogu prohlédl Mountain Collective se dvěma ochutnávkovými dny či MAX Pass se dny pěti.

Posledním ze tří zmíněných principů je jakýsi hybridní koncept předchozích dvou: plnohodnotný sezónní vstup do mateřského skiareálu plus určitý počet ochutnávkových dní do ostatních partnerských.

Právě tomuto typu sezónky věnuju dnešní článek, jelikož jde po mém soudu o nejvhodnější princip pro potenciální nová tuzemská uskupení.

Yosemity: lyžařská sezónka za pár sendvičů

Anebo za ekvivalent dvou denních lístků. Levnější sezónku ať už nikdo nikdy a nikde nechce hledat, při psu!

Když klub slaví 100. výročí, jakou cenu má dát lidem – stovku? Tak já nevím, je to dobrej nápad, nebo špatnej nápad, nebo jakej je to vůbec nápad? (© Ivan H.)

Jsou to ale věci. Když si tuhle vailští po čase odskočili nakoupit, hned to zas spustilo lavinu ošklivých, falešných slovíček. Dokonce i nefér narážky na ceny vailského gastra se objevily;

Pár týdnů nato slaví NPS Yosemity sté výročí a na někoho v tamním vedení napadl nápad na nejlevnější lyžařskou sezónku planety (naší i většiny okolních) v ceně doslova několika sendvičů – bezpochyby míň, než těch zlopověstných vailských čtrnácti. Jako kdyby někde v malém českém skiareálu nabídli sezónku za tisíc korun.

Yosemity si kdekdo vybaví jako letní přírodní nádheru se scenériemi atakujícími hranici kýče. Skalky jako Half Dome nebo El Capitan rozezná každý stejně bezpečně, jako každý našinec pozná třebas Karlštejn.