Gravitační zákony si dál dělají z lyžařů dobrej den

Písmo: A ++ A --

Nějakou nezřízenou náhodou jsem se při uklízení zadíval na pakl starých amerických novin, co jsem se chystal vyhodit. Upoutal mě totiž nadpis o lyžování, to na mě obvykle zabírá. Nadto napsaný humoristou, kterého zbožňuju. Začetl jsem se a přišlo mi to tak osvěžující (jako většina fejetonů od Dave Barryho), že originál přetiskuju a dovoluju si volně přeložit. Takhle se sakra má psát o lyžování!

 

Dave Barry / Davův Svět

VictoriaAdvocate

Nestál jsem na lyžích už roky, ale nedávno jsem se rozhodl dát jim ještě šanci. Doufal jsem totiž, že už něco udělali s problémem gravitace.

Gravitace je největší průšvih lyžování. Nebýt gravitace, šlo by o vcelku bezstarostnou aktivitu: stoupli byste si na lyže, vyrazili na svah a prostě se chvíli… VZNÁŠELI. Pak už by došlo na „chlastačku“ (což je francouzsky „dolyžovat“).

Místo toho tu ale dál máme gravitaci. V obřím množství. Skiareály jsou pečlivě umístěné na samých vrcholcích obřích hromad gravitace, kterým se říká „hory.“ Většina středisek v noci za pomoci mašin vyrábí ještě víc téhle gravitace. Tyto mocné síly se vás, lyžaře, pokoušejí stáhnout z hory a praštit s vámi do velkých pevných objektů, například budov. Proto je První Zásadou Lyžařské Bezpečnosti: „Nelezte na horu, pokud k tomu není dobrý důvod, například že je léto.“

Osobně jsem se o tom poučil za dramatických okolností, když jsem poprvé zkoušel lyžovat, což bylo v roce 1964 ve skiareálu v jižní oblasti státu New York, kde jste většinu času lyžovali místo na sněhu na zmrzlém blátě (v hantýrce lyžařské branže se tomu říká „skvělé podmínky“). Vydal jsem se tam s kamarádem Lannym Wattsem, který lyžovat uměl a který se – poté, co viděl, jak opakovaně padám už na parkovišti – rozhodl, že nejlepší způsob, jak mě naučit lyžovat, bude vyrazit přímo na vrcholek hory a se zaujetím čekat, co se stane. Stalo se to, že jsem sesednul z vleku a rychlostí světla byl zpátky na úpatí hory.

Nakonec mi došlo, že nejlepší taktika pro lyžování je nikdy nejezdit DOLŮ. Vždycky jeďte DO STRAN, což vyvolává míň gravitace. Suňte se napříč svahem jako velký krab navlečený v bundě, dokud se nedostanete na bezpečné místo, třeba San Diego je dobrý.

Může to trvat měsíce, ale pořád lepší, než sjíždět k úpatí hory. Také se ujistěte, že máte správné vybavení. A když říkám „správné vybavení“, myslím tím „né lyže“. Lyžařská branže se odjakživa chvástá, že díky novým technologiím jsou dnešní lyže lepší než kdy dřív, ale zas jsem si nedávno na horách ověřil, že dokonce i takzvané „moderní“ lyže mají zásadní bezpečnostní nedostatek, který provází lyže už od jejich počátků: vespod sakra kloužou. Teď ještě zkombinujte jejich kluzkost s gravitací, a máme tu fakt průšvih.

Taky proto když jdete lyžovat, vidíte všude ty velké cedule s nápisy; jsou sepsané právníky a prohlašují, že pokud si ty klouzavé věci připnete na nohy a necháte se vytáhnout na vršek zmrzlého kopce, doznáváte se ke svému IQ kysaného zelí a dobrovolně se vzdáváte všech svých práv, včetně toho na svobodné vyznání.

To kdybych navrhoval lyže já, jmenovaly by se Setrvačky a jejich spodek by byl ze směsi golfových hřebů, superlepidla a suchého zipu. Reklamu na ně by dělala fotka lyžaře, pózujícího na mimořádně strmém svahu, třeba na zdi takového Chryslerova mrakodrapu, k níž by byl úplně kolmo, takže by trčel do prostoru jak ty sochy Gargoylů z fasád katedrál.

Pokud by takové lyže existovaly, lyžaři zbavení hrozby sjíždění hory by se mohli soustředit na pravou podstatu moderního lyžování, a tou je snaha o navázání kontaktu s ostatními lyžaři prostřednictvím mobilního telefonu.

Viděl jsem to během svého lyžování už MOCKRÁT. Asi tak každých 30 vteřin se ozvalo zvonění a lidi kolem mě začali zběsile rozepínat zipy na svém drahém značkovém oblečení, aby zjistili, jestli to je jejich mobil. Pokud byl, vedli podobné rozhovory: „Haló? Haló? Kde seš? Neviděls Boba? Byl se mnou, ale pak ho dostala gravitace. Ale jedna noha se tu ještě válí.“

Moje závěrečná rada; Pokud lyžujete se svou manželkou a jak hlupák s ní jedete nahoru v jednom křesle, načež ona z nikdy neobjasnitelného důvodu nezvládne vystoupit, takže vlekař musí zastavit celou lanovku, pustit ji zas pozpátku a pomoct jí se sundáním lyží, aby vůbec mohla slézt, takže se hrozně stydí, je nabíledni, že ZA TO MŮŽETE VY. Nehádejte se! Prostě se s tím smiřte a omluvte se.

Hele, zlato, promiň.

Copyright © Dave Barry and/or Victoria Advocate, TX, USA