Nordic Skitest 3: Ať žije (děravý) král!

Písmo: A ++ A --

Světu závodního i rekreačního běžeckého lyžování nepřestává dominovat silné kvinteto značek

Ačkoli se v segmentu běžeckých lyží už roky nekoná (a popravdě
řečeno stěží se dá racionálně očekávat!) nějaká převratná, čelisti k zemi
posílající novinka, rozhodně není na místě hovořit o stojatých vodách. Ona
na první pohled není ta přehršel detailů, jimiž konstruktéři neustále
vylepšují vnitřky prkýnek, aby je učinili ještě rychlejšími, pevnějšími,
hbitějšími a flexibilnějšími, příliš dobře vidět.

Běžecké lyže dneška
O běžkařích je všeobecně známo, že platí v pomyslné lyžařské rodině za ty
konzervativnější, a i – ať nazývám věci, čím jsou – škudlivější. Mají rádi
svá rovná, úzká prkýnka, nedají na ně dopustit a mnozí z nich si je hýčkají
dlouhou řadu let, dokud se na nich lze ještě rozumně svézt. Novinky a módní
trendy je oslovují rozhodně s menším úspěchem, než například typické
vyznavače sjezdovek. Kdoví, zda to není i k dobru věci – protože díky tomu
může vývoj běžeckých lyží probíhat soustředěněji, klidněji a plynuleji, než
by tomu bylo v překotné vřavě hektického trhu – vždyť vzpomeňme například na ne až
tak dávno usedlý prach rozvířený carvingovou revolucí u sjezdovek.

Naprostým standardem je již mnoho let samonosná skořepinová, jinak též tzv.
capová konstrukce lyže, jejíž vrchní a boční stěny tvoří jednolitá, spečená
masa materiálu. V uplynulých patnácti letech bylo velmi poučné sledovat, jak
se postupně, avšak nezadržitelně capová konstrukce u běžek prosazovala.
Zkraje devadesátých let byla doménou výhradně bruslících závodních lyží,
absolvovala s nimi i jejich jepičí trend zkracování, zhruba v polovině
dekády pak přešla i do nejvyšších klasických modelů, a následující roky
směrem k miléniu spolu se stále dokonalejšími používanými výplňovými
materiály i technologiemi výroby začal princip capu prostupovat i do
nižších, levnějších tříd běžek.

Vnější capové konstrukce jsou pod krycí fólií s dnes už umělecky dokonalou, digitálně tištěnou grafikou, tvořeny
nejčastěji z karbonových a skelných kompozitů, jako vnitřní výplň se používá
vysokokonzistentní pěna či zvláštní strukturovaná konstrukce s vysokým
podílem vzduchoprázdna, občas ne nepodobná včelím plástvím.

Téměř každá značka rozděluje své nejvyšší závodní modely na tvrdé (hard) a
měkké (soft), případně ještě i střední (medium). Jednoduché grafitové
skluznice jsou už minulostí; dnes výrobci používají materiály se
sofistikovanými molekulárními strukturami a speciálními aditivy. Závodní
skluznice bývají standardně k mání ve verzi teplá – pro mokrý sníh (warm,
plus, klister), pro teploty okolo nuly (zero) a studená – pro prašan (cold,
pulver), jsou již v továrně broušeny do různých typů struktur a stále
častěji i strojově předvoskovány. Lyže do mokra, v žargonu někdy nazývané
„vodovky“, mívají také vyšší klenbu a o něco tvrdší špičku a patu, což při
jízdě pomáhá lepšímu odvodu vlhkosti zpod skluznice. Prašanky se naopak
vyrábí na obou koncích měkčí, aby tlak lyže na sníh nebyl tak velký a
netvořila se za jízdy pod skluznicemi nadbytečná vlhkost.

Vykrojení lyží se po letech experimentování s radikálnějšími rozměry
stabilizovalo v nejčastějším rozpětí 44-42-44 až po zcela rovný tvar
44-44-44. Standardní hmotnost závodního páru osciluje kolem 1000 gramů,
sportovní modely bývají o 20-30 deka na pár těžší. Skluznice bývá logicky co
do materiálu nejkvalitnější, co do jízdy nejrychlejší, co do tloušťky
nejsilnější a nejlépe schopná vstřebat a udržet vosk u nejvyšší racingové
řady, směrem dolů napříč modely tyto vlastnosti klesají. Ruku v ruce s
cenou, dlužno dodat.

V diktátu loga
Sezónu od sezóny se v běžkařské branži čím dál silněji prosazuje tovární
branding; chtít jezdit na vázání, nesouvisejícím se značkou lyže, začíná být
stále těžší. Letos už integrované desky NIS, které umožňují snadnou
bezvrutovou aplikaci vázání Rottefella (včetně experimentů v jeho
předozadním posunu), avšak neumožňují montáž konkurenčního SNS vázání,
používají závodní modely lyží Madshus, Fischer, Rossignol i Peltonen.
Respektive teoreticky umožňují – nelogickým vrtáním přes onu vlepenou NIS
desku. Podle mého názoru tento trend v budoucnu ještě zesílí. Což bylo také
tím nejsilnějším důvodem, proč jsme značkám již v letošním Skitestu vyhověli
v přání aplikovat na své lyže vlastní koncernové systémy vázání, a ani s
ničím jiným nepočítáme pro ročníky příští.

Ona snaha firem, aby jezdec používal maximum jejich vybavení, od lyže, přes
vázání a obuv až po další doplňky je z obchodního, funkčního a nakonec i
estetického hlediska logická. Jde však o to, že každému sportovci pasuje
optimálně na nohu jiná značka obuvi, a marná sláva, botou každý běžkař – od
nováčka nebo příležitostného lyžaře až po šampióna – musí chtě nechtě začít.

Doposud platila teorie, že Salomon obouval především štíhlá a úzká chodidla,
Rossignol a Fischer širší, Madshus ještě širší a Alpina teoreticky nejširší.
Osobně jsem celou tuto škálu nevyzkoušel (proč taky), tudíž nevím, platí-li
nadále tato premisa, případně jak rázně. Jde mi o to, ze Lukáš Bauer před
pár lety přesedlal ze Salomonů na jednom extrémním konci spektra do Alpiny
na druhém. Čili s výjimkou toho, že by LB měnil stáj už s kalkulem, že pro
něj budou Slovinci obuv upravovat, zřejmě ona teorie nebude tolik horká…

Pětka vs. zbytek světa
Osobně čtu „bitevní pole“ mezi jednotlivými výrobci lyží jako značně
nevyrovnané, drsné a rozkopané; rozhodně nepopisuji heboučký, jemně střižený
pažit. Kdo chce, dokáže v současné produkci běžeckých lyží vidět (a v našem
Skitestu s lyžemi na nohou vycítit) nikoli neznatelné kvalitativní rozdíly a
s nastupujícími tuhými ekonomickými časy, které tu dle mého názoru pobudou
dlouhá léta, očekávám ještě více oddělování ne snad zrna od plev, ale
řekněme – ať zůstanem v květnatém světě metafor – prvotřídního zrna od těch
nížejakostních, jakkoli stále jedlých.

Co mám konkrétně na mysli? Na jedné straně – a proč to nevyslovit – vidím
již několik let vládnout pomyslným žezlem produkci firmy Fischer coby člena
silné světové pětky, do níž patří ještě značky Atomic, Madshus, Rossignol a
(zde možná hlavně díky koncernové příslušnosti k Atomicu) Salomon. Tato
pětičlenná společnost již roky tvoří exklusivní světovou extratřídu, ať se
to někomu líbí, či ne. Každá z těchto značek ročně vyprodukuje a na
globálním trhu prodá statisíce párů lyží, a zcela logicky disponuje
možnostmi naprosto jiného kalibru (finance, technologie, personál co do
počtu i kvalifikovanosti) než menší firmy s pěti- či méně-cifernou roční
produkcí.

V praxi se pak takovíto malí, lokální výrobci musí soustředit
pouze na určité specifické oblasti vývoje, případně vyhledávat skuliny na
trhu – to v tom lepším případě. V horším musí několik roků „přečkat“ bez
nákladných výzkumů a inovací úplně – vývojový cyklus těchto malých hráčů
oproti těm z velké pětky bývá, velmi konzervativně řečeno, „poněkud delší“.
S právě přicházejícími špatnými ekonomickými časy by málokoho mělo
překvapit, že rozdíly se v tomto ohledu ještě prohloubí, než že by se
stíraly.

Což však nezbytně neznamená, že se ony „malé“ značky nemají šanci mezi
etablovanými obry prosadit. Naopak – není zřejmě sezóny, kdy by nějaká
jejich lyže neprolomila v závodním segmentu do popředí a nenadělala vrásky
manažerům a servismanům hájené velké pětky. Ony malé firmy jsou povětšinou
nuceny hledat si své vlastní, neortodoxní vývojové cesty nejen kvůli svým
ekonomickým limitům, ale také vzhledem ke skutečnosti, že mnoho
konstrukčních řešení mají „velcí“ ochráněno patentem.

Přesto se neúnavné experimentování malým značkám vyplácí – třeba letos se v kategorii závodních
klasických lyžích mnoha našim testérům moc zamlouvaly vlajkové lodi od
Peltonenu a zejména SkiTrabu – rukodělného šperku z dílen dolomitského
rodinného klanu Trabucchiů. A to zejména za to, jak to oběma jmenovaným
klouzalo. Málo platné, ona rychlost v závodním a sportovním segmentu
triumfuje jako dominantní parametr, a vždy bude. Dobrá tuhost, nízká
hmotnost a solidní ovladatelnost jsou též nezbytnými vlastnostmi, nicméně
úspěšná lyže musí jednoduše jet.

Stále dokonalejší
Nahlíženo celkovou optikou, ani letos se kontinuální vývoj v oblasti
běžeckých lyží nezastavil – jakoby branže nezávisle na ekonomickém klimatu
dýchala plnými doušky čerstvý, svěží vzduch. Opravdu jsem v tomto ohledu
zvědav na situaci za rok či dva… Každopádně předloňské a loňské modely
mají letos většinou ještě dokonalejší pokračovatele, a už jen z výčtu
technologických prvků čerstvým lakem vonících katalogů je jasné, že kvalita
se usadila na doposud nevídané úrovni a laťka všeobecné materiálové
„nadupanosti“ byla opět posunuta o kus výš.

Mezi závodními modely se již pár let mezi sebou přetahují čtyři nejzvučnější jména – Fischer, Atomic, Madshus
a Rossignol. Letošek nebude výjimkou. Potvrdil to jak náš Nordic Skitest,
tak – marná sláva – pohled do medailových statistik nejvýznamnějších klání
kdekoli na světě. V žádném případě však v popředí závodního segmentu nelze
hovořit o dobrých a špatných lyžích; spíš o excelentních mezi výbornými.
Rozdíly mezi jednotlivými modely na špici bývají minimální, očekávat nějaký
velký třesk a úlet od ostatních pronásledovatelů by nejspíš bylo bláhové.

Jedním dechem mi však nezbývá dodat, že tato bláhovost se, zdá se, právě
letos v kategorii závodních brusliček odehrála! Šlo-li o
pravidlo-potvrzující výjimku, anebo jsme byli svědky nástupu do nějakého
významného a dlouhodobého úniku z pelotonu nejlepších, by měl naznačit
obrázek z únorových olympijských pódií (ovšem pozor, na jakých lyžích
olympijští medailisté v očekávané whistlerské břečce skutečně svůj závod
absolvují!) a naplno potvrdí či vyvrátí následující sezóny.

Už teď se však z tohoto pohledu můžeme netrpělivě těšit na Nordic Skitest příští. Co letos
vyvolalo u mnohých (přiznávám, že i u mně) pozdvižené obočí a občas skoro
cynické komentáře o laciném marketingovém efektu, se rázem mění ve vysoká
očekávání, zopakuje-li extravagantní děravá lyže svůj triumf i ve své sezóně
číslo dvě.

Materiál 2010
S čím novým jsme se tedy zjara na Lesné setkali? Pregnantní popis všech
novinek letošní sezóny přináší toto číslo magazínu na jiném místě; já zde
jen namátkou vyberu ty z nejkřiklavějších, jež uvízly v paměti mně.

ROSSIGNOL své oranžové vlajkové lodi X-ium nově doznačil emblémem WCS (World
Cup Series), zredukoval materiál ve špičce a maličko překonfiguroval
karbonový plát v těle lyže, aby ji o něco zjemnil a ta lépe reagovala v
měkčím povrchu. Svou legendární tvrdost nicméně X-iumy ani letos neztratily
a na tvrdém vymrzlém je jim stále nejlíp.

SALOMON převlékl svou závodní
10-Lab řadu do nového bílého designu, prodloužil karbonou výztuhu v lyži a u
své světově proslavené S-Lab obuvi zahýbal se vzdáleností přední hrazdy a
špičky boty pro lepší přenos sil a kontrolu nad lyží. Nepřehlédnutelná je
samozřejmě výrazná upínací přezka přes nárt bruslící boty, ne nepodobná těm
na cyklistických tretrách.

ATOMIC letos beze změn, jen nadále se mu s
úspěchem daří gramařit: jeho letošní WC Feather Light jsou skutečně lehoučké
jak peří: 184 cm skatovky váží 900g, 201 cm klasičky pak rovné kilo. Atomicy
zůstávají nejlehčími běžkami na trhu.

PELTONEN, na němž si finští muži dojeli v únoru na libereckém MS pro tři
bronzy, nadále staví na své vloni zavedené nanotechnologii Hybtonite a nově
nabízí své modely s integrovanou NIS deskou vázání. Ručně vyráběný
malosériový

SKI TRAB letos oděl svou závodní kolekci Race Aero do nové,
povedené grafiky. Italská rodinná dílna si i nadále zakládá na výjimečné
lehkosti svých lyží při zachování opravdu pozoruhodné torzní pevnosti.

SPORTEN přichází se svou zcela novou top linií v bílé grafice s 3D povrchem,
uvnitř lyží zůstává věrný tradičnímu dřevěnému jádru.

MADSHUS se letos drží
osvědčeného a excelentního, představuje však svou novou hůl nejvyšší řady
100UHM, extrémně tuhou a zároveň ultralehkou, která zkraje roku získala
ocenění za nejlepší design na největších světových veletrzích SIA ve Vegas i
mnichovském ISPU.

Světový lídr FISCHER přichází s novým grafickým designem, RCS modelům
zčernal zadek a krom dalších technologických novinek, popsaných na jiném
místě tohoto čísla, každého jednoduše nemůže neupoutat oválný otvor ve špici
bruslící Carbonlitky Hole.

Ona špička lyží provokuje konstruktéry k experimentům historicky už dlouhé roky. Někteří jsme bruslili na Atomicích ARC se šikmo seříznutými špicemi už zkraje devadesátých let v oné stěží kdy
zapomenutelné době signálních neónových barev. Dodnes si vybavuji, jak mě
tehdy lyžaři zastavovali a vyzvídali, k čemu jsem si špičky tak divně uřízl.
Sám Fischer díry ve špici již vícekrát aplikoval do svých slalomek,
naposledy u loňské kolekce RC4 WC SL.

Nyní tedy svět má už i děravé běžky a my můžeme začít přemýšlet o tom, co všechno nového a jiného nám přinesou. Krom nepatrného úbytku na váze (udává se -5 gramů) jde o první běžecké lyže,
s nimiž vejdete do hospy a suverénně si je, jakoby se nechumelilo, pověsíte
na věšák (copyright Martin „Píďa“ Petrásek). Avšak legrace stranou – tato nová lyže
sklízí od počátku roku samé superlativy z praxe přímo na sněhu z různých
koutů světa. Nejinak se předvedla i na našem Skitestu na Lesné.

Co jsme testovali
Letos jsme k otestování od výrobců a dovozců obdrželi bezmála 70 párů lyží
na novou sezónu, některých z nich totožných modelů, lišících se jen délkou,
tvrdostí či strukturou skluznice. Z nich jsme podle aktuálních sněhových a
klimatických podmínek vybrali do tří základních skupin podle cílového
publika dohromady 45 soutěžních párů. Ty následně prošly pořadatelskou
registrací a kontrolním přeměřením, poté montáží vázání a základní preparací
v pražském přípravném skiservisu, a nakonec očíslováním a vlastní servisní
péčí od Swix profesionálů na místě, než na ně stoupla šestnáctka nedočkavých
jezdců ve žlutých trikotech Nordic Skitestu.

RACE
Nejvyšší kategorie lyží, používají je závodníci všech úrovní, plus řada
nezávodících běžkařských fajnšmekrů s dobře zvládnutou lyžařskou technikou.
Faktor technické vyspělosti uživatele je u této třídy lyží klíčový;
nedostatky a chyby bývají obvykle bez pardonu trestány. Zároveň je nutno
podtrhnout, že tento typ lyží je konstruován výhradně do vzorně
preparovaných a tvrdých stop. Na měkkém, špatně anebo částečně či vůbec
neupraveném povrchu bývá jízda na závodních modelech častěji než ne horším
zážitkem, než na lyžích nižších kategorií. Kdo hledá dobré nezávodní svezení
zejména v nestrojově prošlapávaných stopách (což je stále relativně častá
situace našich hor a strání), lépe podle mého názoru pořídí o třídu níž.

SPORT
Druhá nejvyšší kategorie lyží, technologiemi i používanými materiály rok od
roku se závodním stále víc přibližující. Konstrukčně i tvarově bývají
obvykle totožné se závodními, občas bývá použit jiný, těžší výplňový
materiál a jiná, pomalejší a obvykle i slabší skluznice. Celkově jde o lyže
mírně těžší, pomalejší, méně tuhé, poddajnější. Jezdcům s horší technikou
tato poddajnost vykoriguje, jakoby vyžehlí jejich chybky, expertní jezdci
však tu samou vlastnost budou číst jako nežádoucí plavání, nedržení,
nestabilitu lyže. Do pěšky prošlapávaných a „všelijak“ upravovaných stop se
tato kategorie většinou hodí lépe než hi-endové závoďačky. Jsou též významně
levnější.

COMBI
Letos velmi málo obsazená kategorie, přičlenili jsme ji proto k šupinové
nowax kategorii níže. Mnoha rekreačními a příležitostnými běžkaři nicméně
dlouhodobě hojně vyhledávaný typ lyže, samosebou zejména z důvodů „nekup to,
když za 1 cenu dostaneš obojetníka“, i když velmi, velmi kompromisní
kvality. Combi lyže nelze férově poslat ani do nejnižší turistické třídy,
avšak ani do sportovních modelů nad ní. Tak jako jde o (pokus o) hybrid mezi
funkční klasickou a bruslící lyží, podobnou paralelu možno užít stran její
příslušnosti někam mezi lyžařskou turistiku a sportovní ježdění. Nicméně
umím si představit nenáročného, svátečního běžkaře, který například jezdí
(kráčí) povětšinou klasickým stylem, avšak občas si chce zkusit zabruslit.
Proč ne – u takového dvoje lyže v jedněch dávají smysl. Zřejmě též poměrně
vděčný artikl pro půjčovny, případně lyžařské školy.

NOWAX
Často též nazývány jako protiskluzy nebo šupinové lyže. Ačkoli klasický tvar
šupiny se úplně používat nepřestal, naprostá většina dnešních nowaxových
struktur vypadá totálně odlišně od průkopnických lyží Trak z 80.let minulého
století, které odstartovaly nefalšovanou revoluci v rekreačním běžeckém
lyžování, zejména za mořem – dlouhodobě přes 70% všech prodaných běžeckých
lyží v USA/Kanadě tvoří nowax modely. Zdá-li se vám takto vysoký podíl
nepravděpodobný, uvědomte si, že po severní Americe jsou stovky a stovky
velkoryse zásobených půjčoven v resortech i ve městech, které jsou zásadními
odbytišti protiskluzů.

Pojem „nowax“ se často interpretuje jako „nemuset mazat“. Nešťastný omyl.
Skluzné části potřebují stejně poctivé a časté „glajdrování“ jako jakékoli
jiné lyže. Na strukturu ve stoupací komoře nepatří nikdy stoupací vosk, ale
vždy opět parafín; nejsnáze se tam aplikuje k těmto účelům vyráběná jeho
tekutá verze (buďto ve spreji, anebo lahvičce s roztíratelnou houbičkou).
Bez alespoň občasného (nejlépe však pravidelného) parafínování protiskluzové
střední komory by lyže špatně klouzala, ale zejména by se ve struktuře
zachytával a namrzal sníh, čímž by lyže ztratila i dobrý odraz.

Řada značek již obula do šupin své nejvyšší či druhé nejvyšší závodní
modely, které se krom strukturované stoupací komory prakticky v ničem neliší
od svých hladkých kolegyň. Ještě před několika lety, než byly vynalezeny a
rozšířeny mikrokontakty, na takovýchto lyžích běžně závodili i profíci,
pokud uhodily pro klasické mazání problematické sněhy a teploty kolem nuly.
Amatérští závodníci i špičkoví dálkoví běžci, pro které jsou mikrokontakty z
řady příčin nedostupné a/nebo příliš komplikované, závodí na šupináčích
dodnes; o komfortním, instantním tréninku nemluvě – zvláště spěchají-li
sportovci na trénink odpoledne po práci a hledí ušetřit každou minutku před
tmou. Šupinatá lyže jede prakticky pokaždé, jakkoli možná ne ideálně – o to
však při tréninku většinou nikomu nejde.

U tohoto typu běžek je ještě více, než u kterékoli jiné klasické verze, důležité zvolit jejich správnou tvrdost
vzhledem ke hmotnosti uživatele. Délka nastrukturované stoupací komory je
totiž univerzálně vyvedená; na hladkých klasických lyžích můžete (a měli
byste!) experimentovat s délkou mazaného úseku, u šupin nic nezmůžete.

Coby zanícený propagátor protiskluzů jsem potěšen a se zadostiučiněním na
našem Nordic Skitestu sledoval, kolik jezdců, do té doby se jim
vyhýbajících, jimi bylo příjemně překvapeno, a zgruntu si opravovalo svůj
názor na ně. Jako bych prožíval déja vu své situace několik let nazpět, kdy
jsem jejich kouzlo poznal já. Zajímáte-li se o šupináče (či jak je my jejich
vyznavači s neskrývanou láskou nazýváme – „vrčáky“) více, otevřte si rok
staré materiálové číslo NORDIC 7. Krom dalšího tam rozluštíte i původ této
jejich zvědavost provokující přezdívky.

Proč ne turistické?
Spodní spektrum sortimentu běžeckých lyží je (či by být mělo) konstruováno
nikoli na sportovní jízdu, nýbrž pro uvolněný, klidně neplynulý pohyb
jakoukoli, tedy i nedokonalou technikou, pro komfortní turistickou chůzi.
Takto se totiž obvykle pohybuje začátečník či ortodoxní běžkař-turista,
avšak technicky zdatný, vyježděný lyžař labužník? Pro něj je takový pohyb až
nepřirozený – něco jako psát opačnou rukou. Měl by snad takovýto expert
imitovat špatnou techniku adekvátní k tomuto sortimentu lyží? Pochybuji, že
by takovou věc každý z nich uspokojivě dokázal, a nadto uměl navodit i
mentální a pocitovou optiku obdobné úrovně pro oznámkování lyže. Pro mně
osobně absurdní představa.

Měli by snad raději tyto lyže testovat ti, kterým jsou určeny – tedy opravdoví začátečníci a turisté? To z určitého pohledu už dává smysl větší, avšak nakolik se v reálné praxi dokážou tito jezdci
věnovat pocitům z lyží, natož je přesvědčivě známkovat, mají-li zřejmě
problémy se sebou samými, občas doslova s udržením se na lyžích ve svislé
poloze? A i kdyby se nakrásně na lyžích udrželi a na konci okruhu nějaké
známky vyprodukovali, jak vypovídající by takové hodnocení asi bylo?

Nebezpečí takovéhoto faux pas je hlavním z důvodů, proč na Skitestu není
přítomen spodní segment nabídky běžeckých lyží. Dalšími jsou přirozené
časové i fyzické hranice testujících; během každého testovacího dne lze
smysluplně zvládnout odtestovat pouze limitované množství lyží. A v
neposlední řadě nám dobře známý fakt, že naprostá většina vás, pravidelných
čtenářů Nordic magazínu, se zajímá právě o vyšší spektra v nabídce lyží na
trhu, nikoli naopak.

Text: Tom Řepík
Vyšlo v printu NORDIC #11, 2010