Archiv pro rubriku: Sport & hobby

Fotoreport: Killington World Cup GS

Trenér Pavel Šťastný mi laskavě poslal řadu zákulisních snímků z přípravných prací na killingtonském svahu a ze sobotního obřákového dne. Pro tuzemské fandy zvěčnil dámy Vlhovou, Velez Zuzulovou, Dubovskou.

Pavel Šťastný, v osmdesátých letech trenér československé reprezentace, odešel do amerického Vermontu v roce 1990, aby tu 17 let koučoval na proslulé Stratton Mountain School. Poté trénoval mj. kanadskou reprezentaci a Šárku Záhrobskou. V posledních letech je předním trenérem na vermontské Killington Mountain School.

Killingtonský svěťákový videomarketing: inovátoři, ne imitátoři

Tento víkend se jede ve vermontském Killingtonu ženský Světový pohár, prvně od sedmdesátých let. Při té příležitosti chci killingtonské „Bestii“ spontánně složit hold pro jejich inteligentní videomarketing.

Zkraje týdne jsem tu napsal, že nic není v marketingu důležitějšího než lidská bytost – s vlastní identitou, tváří, jménem. Před startem letošní zimní sezóny přišel vždy invenční a vtipný killingtonský marketing s dosud v oboru nepoužitým konceptem záznamu zákulisní diskuze střediskového vedení u kulatého stolu při příležitosti příprav SP.

Diskuzi nastříhali do segmentů o krátké stopáži, v každém spotu se nešetří emocemi, taky upřímností a transparentností.

Ve své jednoduchosti a originalitě jde o jednu z nejlepších marketingových videosérií, co jsem kdy viděl.

Throwback Thursday: počátek éry krátkých vykrojených slalomek

Milan Trnka Stevens vzpomíná na přelom století, kdy na závodní slalomovou scénu vstoupily krátké vykrojené lyže – jeho přičiněním:

„V sezóně 1999/2000 přišly na svět prototypy mých extrémně krojených carvingových lyží, které jsem později pojmenoval Sliver; v té době ale lyže měly každý pár své vlastní jméno, napsané žlutou fixou na vrchním bílém laminátovém povrchu lyže, nebo přímo na stříbrném titanalu, jako například Butter Milk. Dost často jsme během závodů nebo tréninků lyže ještě tvarově doupravovali bruskou shora z plochy i z boků, aby se měnila flex křivka.

Snímky pochází ze špičkově obsazených FISových závodů 27. února 2000 v rakouském Annabergu, kam přijely mimo dalších i silné áčkové týmy Rakušanů i Němců. Stanley Hayer tento slalom o víc než vteřinu a půl vyhrál, přičemž na dalších místech rozhodovaly setiny vteřiny. Druhý byl tehdy Ital Marco Pastore, třetí známý Brit Alain Baxter a čtvrtý Tomáš Kraus.

Šlo o sezónu, kdy Stanley držel šňůru mezinárodních závodů, které víceméně všechny vyhrával. Měl skvělou formu. Bohužel nemohl startovat ve svěťáku, jelikož ztratil přestupem z Kanadské do České asociace všechny FIS body a než si je srazil na úroveň, kdy ve SP mohl startovat, už se vytratila výhoda jedinečnosti našich prototypů, protože všechny firmy naše lyže okopírovaly a daly k dispozici svým závodníkům.

Throwback Thursday: Jan Hudec v roce 1995

Snímek pochází z roku 1995, kdy Honzovi Hudcovi bylo asi 14 let. Začali jsme se na svazích potkávat od jeho asi třinácti let, jeho táta s ním často jezdil na zimu do Evropy trénovat na ledovce a spojoval cestování s různými domácími závody. Vycházel z toho, že v Čechách měli určité zázemí, i když do Kanady odešli už v roce 1982 – tehdy emigrovali s desetiměsíčním Honzíkem přes Jugoslávii do Itálie, na čtyři roky do Německa a nakonec do Kanady.

Když jsme se potkávali, povídali jsme si spolu o trénování i technice a občas jsme na kopci společně trénovali. Táta Hudec s mladým Honzou a já se svým synovcem Jakubem Trnkou.

Jakub byl v té době tady v ČR na absolutní špičce; ve slalomu i v obřáku byl první v tabulce. Sice byl o rok starší než Honza Hudec, ten ale jezdil na lyžích od malinka, kdežto Jakuba jsem začal trénovat až v jeho třinácti letech. Okamžitě mu to šlo a začal v Česku vyhrávat všechny závody. Na mezinárodní úrovni měl úspěchy například v Rakousku na Winterspiele (1. místo) nebo v Kandadě na Topolinu, což je obdoba žákovského mistrovství světa, kde se umístil na bedně.

McEnroe For President… not

Lyžařský udate, jenž nešlo nedat.

Jsa odkojen Abbou, Borgem a panem Stenmarkem, tenhle Švédskej syndrom mi zůstane do konce mých dní. (Vůbec mi to neva, jsem na to naopak pyšnej – jen o to víc špatně snáším vědomí, že to moje milovaný starý, dobrý, nehloupý, blonďatý, pihovatý Švédsko je on its way to hell. Bez možnosti návratu.

Proč však o tom píšu – za mých mladých let jsem prožíval letité souboje o trůn Borga s McEnroem podobně, jako ve stejné době podobné mače Stenmarka s bráchy Mahreovými. I tohle ve mně zůstane nafurt.

A proč tedy o tom ksakru píšu?

Jednak mi dělá dobře připomenout si po letech tuhle pěknou dobu raných osmdesátek, druhak mi ji připomnělo dnešní pokračování souboje na dálku mezi vailskou sezónkou Epic a jejím největším vyzyvatelem, aliancí MAX Pass.

Toto je nejspíš neslavnější skistřediskový slogan na světě. Jak zní ten váš?

Zatímco název a logo má každé tuzemské středisko, svůj slogan zatím málokteré. Polepšit!

Nedávno jsme se šéfem jistého skiareálu seděli nad jejich možným novým sloganem, mimo dalšího. Mezi řečí mě napadlo, že skiresort bez sloganu je jak lyžař bez holí: obojí lze oželet, není to ale ono.

Dobře zvolený slogan může (a měl by!) být součástí mixu několika stěžejních prvků, činících střediskový branding rozpoznatelným, nezaměnitelným a srozumitelným.

Vím o resortu, jehož slogan je mezi lidmi známější než jeho logo. Pravděpodobně jde o nejslavnější skiareálový slogan planety.

Vlastněme kopec sami a ukažme korporacím prostředník

Tenhle typ lyžařských zpráv čtu i sdílím snad nejradši ze všech.

O kanadském Red Mountain jsem popprvé psal do SNOW 42/2009 v době, kdy resort čerstvě koupil ruský kanaďan Howard Katkov, příchozí z kosmetického byznysu. Kdekdo čekal, že z Red udělá další Whistler nebo Vail.

Tehdy jsem o něm mj. napsal: Katkov je bohatý podnikatel z amerického San Diega, který v roce 1994 založil úspěšnou kosmetickou značku Jane, aby ji posléze na vrcholu slávy prodal gigantu Estée Lauder. Red resort poprvé navštívil v roce 2000, když hledal místo pro svůj druhý dům.

„Odpuzovala mě nabubřelost a velikášství, co jsou vidět v ostatních velkých resortech. Chtěl jsem najít nějaké místo, které není nadměrně zastavěné a je spíš mimo zájem davů,“ vzpomíná. Hned druhý den si v resortu koupil pozemek, aniž by se vůbec ještě dostal na lyže. „Vsadil jsem na svůj instinkt – strašně se mi všechno okolo zamlouvalo“. O čtyři roky později použil svůj instinkt znovu – to když se z majitele zdejšího rekreačního domu stal vlastník celého resortu.

CzechSkipass: průkaz totožnosti frekventovaného lyžaře

Vloni ve své druhé sezóně, v prakticky všech českých skiareálech sněhově pod psa. O moc líp nevyšla ani ta předchozí, pro Czechskipass premiérová. Do příslovečné třetice prý už půjde všechno, jak má.

Czechskipass je svým rozsahem unikátní plnohodnotná sezónka do 23 prémiových českých středisek s neomezeným denním vstupem. Nikdy v historii tuzemského lyžování takto mohutné joint venture nejenže neexistovalo, ale ruku na srdce – nikomu z nás se o něčem podobně komplexním ani nezdálo.

Jde o marketingový produkt Asociace horských středisek (AHS), pod jejíž copyright spadají všechny níže zveřejněné infografiky, kde není uvedeno jinak.

CzechSkipassu přináleží spousta superlativů: když se před dvěma lety zčistajasna objevil na trhu, šlo o NEJvětší překvapení a NEJvýznamnější novinku v tuzemských horách. Umožňuje lyžovat na bezkonkurenčně NEJrozsáhlejší tuzemské ploše (190 km tratí), jde o sezónku s NEJlepší hodnotou a současně je také skipasem NEJdražším.

U ceny CzechSkipassu nyní začnu, jelikož cenovku tradičně řeší dominantní většina potenciálních zájemců v první řadě, coby nejvyšší ohled. (Vše v této analýze se vztahuje v cenám a okolnostem uplynulé sezóny 2015/16, nezávisle, jaké ceny a podmínky budou platit v sezóně následující.)

Gopass: štika vpuštěná do stojatých vod

Na Slovensku ve své druhé, v Čechách v premiérové sezóně. Nový koncept „americky“ agresivně předprodávané věrnostní RFID karty možná začne měnit zažité tradiční náhledy na trávení dovolené.

Stručně k názvu samotného produktu, jenž nepovažuju za moc chytře, chcete-li šikovně, vymyšlený. (Mimochodem, prakticky všechny zdejší připomínky už marketing TMR ode mě naživo slyšel, zde jen některé zkráceně rekapituluju.)

Jde o to, že se zde tlučou čtyři názvy – Šikovná/ Chtytrá sezónka, Gopass, Hero season pass, pátý název bude mít nejspíš ještě polská verze – na stále jeden typ produktu, v zákaznickém vnímání. Protože neexistuje, aby si chtěl lyžař koupit špindlerovskou Chytrou sezónku a k tomu na totožnou identitu třeba extra slovenskou Šikovnou – či by to alespoň jít nemělo. Ale to je zřejmé.

Zákazník potřebuje veškerou možnou pomoc od střediska, jak blbuvzdorně jednoduše a přímočaře pochopit a vnímat jeho produkt, jak jeho koncept bez zádrhelů vysvětlit své 80+ leté pratetičce, třeba. V čemž mu tedy multi-jméno sezónky příliš nepomáhá, podle mého.

V absurdním případě bude zákazník ignorovat lopotnou (a nelevnou) direct-mailingovou kampaň střediska na jeho Šikovnou/ Chytrou sezónku v dobré víře, že „Ne díky, já si počkám až pošlou nabídku na tu jejich Gopass sezónku.“ Vím, že možná trochu trivializuju, ale ne moc. Známe lidi.

Co když je nejlepším modelem pro československé sezónky… kočkopes?

Ač ještě o amerických skipasech, téma už míří do tuzemských hor.

Dnešním článkem uzavřu letošní sérii přehledů amerických sezónek, jelikož už se jich tu objevilo právě dost na to, aby se jednomu v hlavě začaly plést. Ambicí přitom nebylo přinést úplný výčet všech sezónkářských produktů, nýbrž ukázat na ty, jež jsou něčím pozoruhodné a zejména – mohou se stát inspirací nově se formujícím domácím sezónním skipasům a aliancím.

Co se konceptu společné sezónky týče, v zásadě mají střediska na výběr ze tří základních principů kooperace.

Buďto nabídnou plnohodnotnou společnou sezónku, kdy do každého z partnerských středisek platí plný, neomezený vstup. Viz například Epic Pass nebo Peak Pass, stejnou formu mají v současnosti nastavenu i tatranský Gopass a Czech Skipass, jejichž analýzy budou v rubrice Horský byznys následovat.

Druhým principem je (pro mou lenost nalézt vhodnější výraz) takzvaný ochutnávkový skipas, kdy do každého z partnerských středisek platí určitý počet dní; letos jsem tu na blogu prohlédl Mountain Collective se dvěma ochutnávkovými dny či MAX Pass se dny pěti.

Posledním ze tří zmíněných principů je jakýsi hybridní koncept předchozích dvou: plnohodnotný sezónní vstup do mateřského skiareálu plus určitý počet ochutnávkových dní do ostatních partnerských.

Právě tomuto typu sezónky věnuju dnešní článek, jelikož jde po mém soudu o nejvhodnější princip pro potenciální nová tuzemská uskupení.

Yosemity: lyžařská sezónka za pár sendvičů

Anebo za ekvivalent dvou denních lístků. Levnější sezónku ať už nikdo nikdy a nikde nechce hledat, při psu!

Když klub slaví 100. výročí, jakou cenu má dát lidem – stovku? Tak já nevím, je to dobrej nápad, nebo špatnej nápad, nebo jakej je to vůbec nápad? (© Ivan H.)

Jsou to ale věci. Když si tuhle vailští po čase odskočili nakoupit, hned to zas spustilo lavinu ošklivých, falešných slovíček. Dokonce i nefér narážky na ceny vailského gastra se objevily;

Pár týdnů nato slaví NPS Yosemity sté výročí a na někoho v tamním vedení napadl nápad na nejlevnější lyžařskou sezónku planety (naší i většiny okolních) v ceně doslova několika sendvičů – bezpochyby míň, než těch zlopověstných vailských čtrnácti. Jako kdyby někde v malém českém skiareálu nabídli sezónku za tisíc korun.

Yosemity si kdekdo vybaví jako letní přírodní nádheru se scenériemi atakujícími hranici kýče. Skalky jako Half Dome nebo El Capitan rozezná každý stejně bezpečně, jako každý našinec pozná třebas Karlštejn.

Vailský byznys přijel

Pro mnohé čtenáře nejspíš zbytečný epilog včerejšího příběhu o koblihách a kafi.

V kraji pod jistými evropskými horami je rozeseta přespousta malebných městeček, v nichž žijí ponejvíc dvě převládající sociální skupiny vesměs spokojených obyvatel. Jedněm, kteří vedou spíš normální až skromnější životy, říkejme Východňáci. Pak jsou tu ještě Zápaďáci – to jsou ti bohatší až rozmařilí.

Jedním ze šťastných a spokojených západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou zimu, když je dobrý sníh, rád jezdí lyžovat.

Jednou, když si opět plánoval svou zimní dovolenou, všimnl si reklamy, že v jejich evropských horách začal provozovat resort ten slavný americký Vail, o němž slyšel celý svět. Resort prodával jen dvě položky, lyžování a bydlení.

Nebylo to ale ledajaké lyžování. Svahy měly kilometry a kilometry délky vzorného manšestru i prašanu, když napadl. Obsluhovány byly fungl novými rychlými lanovkami, na okrajích pist stály luxusní restaurace s krásnými panoramatickými scenériemi, bydlení bylo prvotřídního designu a kvality, se spoustou wellnesu, dalších restaurací, butiků a nejrůznějších služeb. Snad proto taky stálo lyžování €120 za den a bydlení €400 za noc.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako nejspíš každý další, kdo viděl reklamu. Neváhal a objednal si dva týdny vailských lyžařských skipasů a dva týdny vailského bydlení. A nemýlil se, obojí bylo znamenité. Nejlepší zimní dovolená, co kdy zažil. Tonda určitě přijede zas.

Wejlský byznys přijel

Mám na srdci jednoduchý metaforický příběh, v němž možná jde o kafe a koblihy, možná o něco docela jiného. Budu tu na něj v budoucnu čas od času odkazovat, proto jej nyní sepíšu. Nejsem žádnej Lewis Carroll, tak to vezmu stroze.

V kraji pod jistými evropskými horami teče řeka, na řece leží městečko. Řeka jej rozděluje na západní a východní část. Jak už to tak bývá, lidi z Východu vedou spíš normální až chudší životy, Zápaďáci spíš bohatší až rozmařilé. Veškerá podobnost čistě náhodná, že.

Jedním ze šťastných západních obyvatel je taky pan Tonda. Každou neděli si rád vyrazí na odpolední procházku, když počasí není proti. Jako i tuhle neděli.

Na promenádě pan Antonín narazil na něco vzrušujícího, na co nikdy předtím: stála tam pojízdná prodejna toho slavného amerického kavárníka Wejla, o němž slyšel celý svět. Ve voze prodávali jen dvě položky, kafe a koblihy. Každý věděl, že u Wejlů se koblihy dělají z těch nejfajnovějších surovin a stejně tak káva. Snad proto taky obojí stálo po €12.

Jak by mohl Tonda odolat, podobně jako každý další, kdo šel kolem. Sedl si na kafe s koblihou – a nemýlil se. Nejlepší kobliha i kafe, co kdy měl!

Powder Mountain: projekt uzavřeného klubu šampaňského prašanu

Prašanová hora si svůj prašan hodlá škudlit prostřednictvím chytré, dosud nepoužíté strategie.

Sezónní skipasy jsou nejcennějším produktem lyžařské branže a není divu, že jejich prodejní taktiky sklízejí rok od roku větší pozornost markeťáků skiareálů všech velikostí. Včetně těch nejmenších, jež v současnosti sezónky nenabízí, ale jednou nejspíš budou – lhostejno, zda své vlastní či alianční. Odvětví akcelerujícím tempem směřuje ke konceptu klubového členství typu zaplať paušál a vítej, už dnes aplikovaného kdekoli od fitcenter, akvaparků, zoo zahrad po třeba domácí internet, televizi, pojištění, a koneckonců i na to, co nazývají operativním leasingem všeho možného.

Už jsme tu v letošních a loňských přehledech měli multi-resortní sezónky, záruky nalyžovaného minima, neustále prodlužované uzávěrky, absurdně nízké sazby i testy časových a množstevních limitů. Zdálo by se, že všechny myslitelné marketingové taktiky jsou už vystřílené. Nejsou.

Utažský Powder Mountain přišel letos na jaře s něčím inovativním a unikátním.

Něčím, co se týká limitování lyžařů na svazích.

MAX Pass: ambice dostát svému nomen omen

Loňský novorozenec křičí do světa: nejen že jsem stále tady, jsem i o kus lepší!

Genezi tohoto unikátního sezónního skipasu jsem popsal v detailní loňské analýze, v jeho premiérové sezoně. Po letech pokusů a omylů s produktem Intrawest Passport se stejnojmenná skupina, silný provozovatel středisek a realitní developer, rozhodla minulý rok produkt kompletně přemodelovat a pod novým brandem MAX Pass jej vypustilla do světa jako přímou konkurenci vailskému Epicu.

Do své druhé sezóny přichází se 4 novými partnery, což je vždy velmi zdravé znamení, že produkt funguje a jeví se novým zájemcům z řad středisek atraktivním. A společně mohou pokračovat v budování na kinetické energii z loňské úspěšné práce – to, o čem jsem psal v minulém článku o Mountain Collective, bezezbytku platí i pro MAX Pass.

Struktura skipasu i jeho marketingu zůstává bez viditelných změn, vše v loňské analýze. Letos tak nabízí už 26 středisek rozesetých po celých Státech (nově včetně Aljašky) po 5 dnech v každém středisku, dohromady tedy silných 130 dní v ceně nižší než vloni, $649 – ceně levnější než Epic Pass.

Lyžování, ač nejatraktivnější v historii, prý neroste

Nakolik byste souhlasili s následujícím popisem?

„Lyžování to dřív mívalo těžké. V branži se netočilo moc peněz a tak bylo málo investic, málo vleků, fronty na ně se stály v poválečných letech nejdelší v historii. Sjezdovky se neupravovaly, byly prudké, plné kamení, vázání bylo primitivní a působilo mnoho zranění.

Jenže přestože je dnes všechno od výbavy přes vleky, úpravu tratí atd. nesrovnatelně dokonalejší, výuka lyžování je mnohem snazší a zábavnější, a fronty často ani nestojí za řeč, nedokážeme přivádět na svahy nové lidi. Lyžování neroste; spíš se zdá, že navzdory zvyšující se atraktivitě tohoto sportu lyžařů ubývá.“

Nic, s čím nesouhlasit, říkáte?

Taková je dnes zkrátka doba?

Mountain Collective: elitní klub posílil a zlevnil

Tenhle skipas připomíná definici perfektní kinetické energie. Jeho úspěch se veze na vlně pár let starého, dobře rozjetého nápadu, živeného poctivým úsilím každou následující sezónu. Současná práce synergicky vychází i benefituje z veškeré poctivě vykonané práce předchozí.

Mountain Collective lze bez velké nadsázky považovat za Břečťanovou ligu lyžování.

Nyní ve své páté sezóně, s klidem a rozvahou postupně buduje svůj klub výjimečných, mezi něž se nedostane jen tak někdo. Začalo to 4 partnery, v dalších letech pokračovalo přes 6, 8, 10 na nynějších dvanáct – nikoli středisek, nýbrž partnerských uskupení resortů.

Smetánku Mountain Collective netvoří menší jména než Alta a Snowbird, Aspen Snowmass, Jackson Hole, Mammoth, Banff/Lake Louise/Sunshine, Squaw Valley a Alpine Meadows, Stowe, Sun Valley, Taos, Whistler Blackcomb, australské Thredbo a nejnovějším partnerem je novozélandská skupina Queenstown, Coronet Peak a The Remarkables.

Netypický skipas nabízí do každé z uvedených 12 partnerských skupin 2 plnohodnotné dny.

Peak Pass: novorozenec s ambicí být východopobřežním Epicem

Průkopníci kam přijdou, budou tam první. Bezpochyby výhoda. Jejich následovníci nikde první nebudou, půjdou však víc najisto, po vyšlapaných stezkách. To taky nebývá marné.

Považujeme-li za průkopníka agresivního marketingu na trhu sezónek minule popsaný vailský Epic, jedním z těch snaživých kopírovačů jeho kroků se ukazuje být zbrusu nový produkt Peak Pass ze severovýchodu Států.

Na rozdíl od řady jiných skipasových aliancí, Peak Pass (podobně jako Epic) je vlastněný jediným provozovatelem a nabízí tak nelimitované lyžování v sedmi vlastních střediscích v americké Nové Anglii.

Záměrně píšu v Nové Anglii, jelikož firma Peak Resorts provozuje ještě šest lokálních středisek na středozápadě, ty však do svého produktu nezahrnula. Což je pozoruhodný krok. Sezónka Peak Pass tak sdružuje sedm geograficky od sebe nepříliš vzdálených sesterských areálů Attitash, Big Boulder, Crotched, Hunter, Jack Frost, Mt. Snow a Wildcat.

Peak Pass tedy není balíčkem rozdílných skipasů, není přídavkem k jiné alianci, je plnohodnotnou samostatnou sezónkou jako Epic Podobně jako Epic je strukturována i cena Peak Passu.

Epic Pass: není-li nezbytné něco měnit, je nezbytné to neměnit

Nejslavnější sezónka v historii odvětví, jejíž dílčí strategie zkouší duplikovat kdekdo. Obvykle s rozpačitým efektem: síla vailského produktu tkví v jeho nejednoduché komplexnosti.

Koncern Vail Resorts (VR) přišel v roce 2008 s masovým řešením pro místní lyžaře (tradiční a nadlouho jediná cílovka sezónních skipasů), pro destinační trh lufťáků, pro notoricky zprofanovaný segment rodin s dětmi a vlastně i pro kohokoliv jiného. Vail tak postavil na hlavu zažitý marketingový úzus, že zkoušet cílit na všechny znamená netrefit pořádně nikoho.

Neveřejně deklarovaným cílem VR je prodávat ročně milion sezónek. Prodeje Epic Passu dlouhodobě rostou dvouciferným tempem a nejspíš jako jediné firmě v oboru se VR daří konzistentně produkovat nové lyžaře a rekrutovat z nich vracející se zákazníky.

Za cenu běžné sezónky do středního skiareálu nabízí Epic neomezený vstup do 12 prémiových amerických středisek Vail, Beaver Creek, Breck, Keystone, Park City, Heavenly, Northstar, Kirkwood, Wilmot, Afton Alps, Brighton a Arapahoe plus největšího australského resortu Perisher, což z Epicu činí první sezónku na světě s neomezeným lyžováním po celý rok dokola. (Přístupy budou ještě doplněny řadou zahraničních partnerských destinací včetně alpských, k tomuto datu ještě nepotvrzených.)

Cenovka Epic sezónky (cca $700 až $900 v závislosti na včasnosti předplacení) sama o sobě ruinuje poměry v branži – historicky prodávaly silné americké aliance své sezónky za cca $1200 až $1500, nyní jsou nuceny držet ceny na polovině toho, co by chtěly a mnohé potřebovaly.

McSki. Are You Lovin‘ It?

Kdejakého lyžaře při nějakém tom průjdezdu mekáčským Drive-Thru nejspíš napadlo, jak by asi takový provoz vypadal ve skiareálu, s lyžemi na nohou. Prostě Ski-Thru.

Přitom tento unikát už dvacet let existuje: ve švédském Lindvallenu mají na úpatí jedné ze sjezdovek první světové McSki už od roku 1996.

Jde o regulérní McDonald’s frančízu s vnitřní restaurací pro 140 lidí a oknem pro venkovní výdej, při němž zákazníci zůstávají na lyžích.

Proč se za tu dobu McSki restaurace přímo na svahy středisek nenaklonovaly, netuším. (Ani toho nijak extra large nelituju.)