Ven ze stop!

Písmo: A ++ A --

Existuje skupina lyžařů, kterým pokud byste dali vybrat zda vyjet na upravené tratě či mimo ně, nejenže by si okamžitě vybrali druhou variantu, ale ještě by kroutili hlavou nad tím, že je vůbec obtěžujete volbou. Lyžování mimo upravené stopy, tedy backcountry, lze provozovat téměř kdekoli vás napadne. V parcích, příměstských i odlehlejších lesích, po polích s remízky anebo třeba horských hřebenech. Přesto jej většina lidí zřejmě objeví z pohodlí upravených stop. Krouží dokola po značených tratích, ale jejich mysl tato jednotvárnost začne časem nudit a oči stále častěji bloudit do volné přírody okolo. Až jim najednou v hlavě zabliká příslovečná žárovka nového poznání: „Proč bych měl/a zůstávat napořád na okruzích? Vždyť mě nikdo nedrží! Vzhůru do terénu!“

Přiznám se, že osobně nepatřím mezi ty lyžaře, kteří by kroutíce hlavou vždy bez rozmýšlení sáhli po druhé variantě. Tedy – alespoň zatím mezi ně nepatřím. Pořád mi bývá nejlíp na utažených tratích, přestože nejsem žádný závodník. Ačkoli, touha zmizet do volného lesa a v tichu samoty objevovat opuštěné a jinými lyžemi netknuté terény mě přepadá mnohokrát za zimu – prakticky s každou čerstvě napadanou peřinou. A přiznávám, že čím dál častěji se ve volném terénu rok od roku objevuji. Má to co do činění s postupujícím věkem? Kdoví. Pokud ano, pak chraňte mě andělé – protože v takovém případě je asi jen otázkou času, než i já začnu nechápavě kroutit hlavou, co za volbu že to dostávám…

Proč do terénu?
Osobně mám to štěstí žít v místech, odkud mohu vyrazit do horských lesů na lyžích nasazených doslova u svých zadních vrátek, aniž bych musel kamkoli jezdit. A nepamatuju rok, kdy bych toho nevyužil. Nemuset jezdit za lyžováním je jedna z obrovských výhod, kterou mají někteří běžkaři před téměř všemi sjezdaři. A také někteří vyznavači lyžařské backcountry turistiky – tedy oni kroutiči hlavou – před skoro všemi běžci, držícími se striktně upravovaných tratí okruhů a magistrál. Další výsadou backcountry turistů je jejich osamělost – a to do takové míry, do jaké ji chtějí mít. Občas jde o osamělost sdílenou s partnerem, rodinou, přáteli nebo třeba psem. Avšak stále jde o osamělost, na preparovaných tratích značených okruhů stěží kdy docílenou, a nikdy ne garantovanou.

A pak je tu ten neopakovatelný pocit zimního dobrodruha v každém z nás, který jinde než mimo stopu nelze zažít. Toužíme okusit zimní verzi našich oblíbených stezek, po kterých se proháníme na biku či po svých od jara do podzimu. Zjistit, jak vypadá ten potok s vodopádem, když je zamrzlý a pod vysokou bílou čepicí prašanu. Vědět, že můžeme kdykoli otočit lyže libovolným směrem a sjet dlouhatánskou stráň, na které krávy žvýkaly svůj jetel ještě necelé tři měsíce předtím. A že můžeme být prvními tvory, kteří tudy takovýto sjezd na lyžích absolvovali. Nemyslím pouze tento den, nebo tuto zimu. Myslím prvními, odkdy je tento svět světem.

Backcountry pro mě znamená umět brát sníh takový, jaký ho příroda připraví. Tedy ne, že by totéž do velké míry neplatilo i na upravených tratích areálů a magistrál – i na nich lze narazit na led nebo čvachtající břečku. Resorty však mají drahou techniku, která dovede sněhové podmínky podle možností optimalizovat. V terénu na všechno zůstává máma příroda sama. Což, mezi námi, nutně neznamená nic špatného – často je čistě přírodní sníh tím nejzábavnějším, do čeho lze párem lyží vjet. Ačkoli obvykle bývají takové sněhové podmínky námi – šoféry upravených stop – označovány za, kulantně řečeno, problematické. Vydejme se nyní prověřit svůj um do tří nejčastějších z nich.

Led
Moje první rada je jednoduchá: přečtěte si dobrou knihu. Počkejte – nemyslím knihu o lyžování na ledě. Spíš jsem myslel – přečtěte si knihu místo lyžování na ledě! Zkrátka zůstaňte doma ve svém pohodlném křesle u krbu, udělejte si kakao anebo svařák, a k tomu si otevřte nějakou dobrou knížku. Lyžování na ledě je po čertech náročná věc i na sjezdovkách s pevnými patami a hranami lyží ostrými jak břitvy; s běžkami na nohou je to pak jedno nekonečné trápení. Takže, je-li venku všechno jeden led a vy máte na výběr, můj tip jste právě četli.

Přesto, čas od času na běžkách na ledovou plotnu nečekaně narazíte. Pokud se jí půjde vyhnout, uděláte to, aniž byste potřebovali poslouchat číkoli chytré rady. Bohužel, občas narazíte na led, kterému se vyhnout nelze. Typický scénář může být tento: sjíždíte na běžkách nějakou cestu dolů do údolí, a najednou před sebou spatříte to, na co jste pevně doufali, že se nikdy, ale nikdy nebudete muset z lyží dívat. Proud vody čertví odkud, rozlitý napříč cestou a znovu zamrzlý – zanechávající na trati nakloněný pás ledu široký řadu metrů a hladký jak zrcadlo, který musí být překonán.

První obranné řešení, které vám vaše intuice nabídne, je ledovou plotnu objet okolo. Jenže tenhle led pokračuje donekonečna. Nenene, žádné okolo tady neexistuje. Pak na moment posoudíte, zda nesundat lyže – ovšem ten led vyhlíží tak zrádně, že zdolávat jej po plastových podrážkách lyžařských bot vám vychází ještě hazardnějším řešením, než zůstat na lyžích. Nápad čekat do jara jste zavrhli hned, takže co uděláte? Moje rada zní – nedělejte nic! Jde o prastaré lyžařské moudro: když najedete na led, nesnažte se ani zatáčet, ani brzdit, natož zastavovat. Jednoduše přejeďte ledovou plotnu po rovné skluznici přímo až na její konec, a zkuste zůstat tak uvolnění, jak jen dokážete. Až když je led za vámi, pak se můžete starat o to, jak změnit směr či omezit rychlost.

Těžký mokrý
Lyžování v těžkém a mokrém sněhu, nazývaném podle okamžitých okolností také vata, bláto, cement, mejdlo, břečka, průjem a kdovíjak ještě, vyžaduje krom lyžařského umu nejméně jednu další vlastnost: svatou trpělivost. Jde totiž o to, že narozdíl od zmrzlého rozlitého potůčku přes trať, mokrý sníh obvykle nikde nekončí. Zkrátka vyjedete ráno do mokrého sněhu, a o nějakých pět šest hodin později můžete stále brázdit ten samý mokrý sníh, co se lepí na vaše skluznice jak houf žíznivých pijavic.

Největší výzvou v takovémto těžkém a hlubokém sněhu bývá sjíždět nedotčené stráně. Můžeme si pomoci technikou ze sjezdových lyží v mokrém a hlubokém – zvýrazníme svůj vertikální pohyb a do každého oblouku se pořádně opřeme – musíme zkrátka nepoddajný sníh přemoci silou. Pokud ani to nestačí, svůj vertikální pohyb zvýrazníme výskokem (pomohou i hole) a ve vzduchu provedeme otočku oblouku. Dlužno zdůraznit, že čím robusnější, širší a tvrdší běžky máme, o to snáze a lépe se s mokrým cementem vypořádáme.

Krusta
Zmrzlou krustu si pro naše účely rozdělme do dvou variant: rozbitnou a nerozbitnou. Nerozbitná pro nás není problémem, nýbrž čistokrevným potěšením. Jednoduše lyžujete (přesněji: létáte) po pevném hladkém povrchu, optimálně na holých, tvrdých bruslících lyžích – a to doslova kamkoli chcete. Krusta není tak kluzká jako led, avšak na druhou stranu – upadnete-li, ani tak měkká jako prašan. Bruslení po tvrdé krustě je zcela samostatnou dimenzí backcountry lyžování – a příznávám – mou nejoblíbenější jarní zábavou na oblých hřebenech našich hor. Pokud jste nečetli a rádi byste – v loňském NM6 jsem vyznal Slávu jarní krustě. V redakci vám k výtisku rádi pomohou.

To rozbitná krusta, to je jiná píseň. Pokud jde vrchní škraloup porušit snadno, opět to nepředstavuje žádnou dramatickou překážku. První prošlapávací jízda bude pomalejší a trochu divná – lyže je zde jakýmsi ledoborcem. Každá další osoba za vámi (anebo vy samotní nazpět) pak už ale pojede v příjemně držící a jasně definované stopě v typu sněhu, na němž bývají šupinové protiskluzy (a ty vám silně doporučuji!) šampióny.

Avšak když se krusta začne bořit ztěžka a jen místy, to nás teprve čekají ty pravé trable! Jen si to představte: jedete hezky rychle po pevném, hladkém škraloupu, klouže to jak po másle. Pomáháte si ještě mohutnými odpichy soupaž, ať to sviští. Jenže při jednom takovém odpichu, namísto aby dál letěla po povrchu, lyže ho prolomí a zajede pod slupku ledu zespodu. A zastaví se. Prakticky na místě. Pokud nezareagujete reflexem o rychlosti světla, vaše tělo zřejmě bude chtít pokračovat dál vpřed. Pak už jde všechno ráz na ráz: nejdřív vám prolomený okraj tvrdé krusty zkusí atakovat kotník; krátce nato přichází do styku s krustou kolena a také ruce, marně se snažící zbavit se připevněných madel holí. Nebyla-li vaše výchozí rychlost jízdy závratná, na rukou a kolenou ubrzdíte většinu takovýchto situací. Byla-li závratná, třetím – a finálním – kontaktním místem se studenou tvrdou slupkou ledu se stává oblast vašeho nosu a jeho bezprostřední, neméně citlivé okolí. Au.

Lze se vyhnout takovéto potupě, kromě obligátního čtení knihy? Snad – jednak vyrazit na nestabilní krustu na nejdelších a nejširších lyžích, jaké máme k dispozici – tedy rozložit svou váhu. Pak se snažit svou váhu zredukovat: nenést na zádech třicetikilový batoh, nemusíme-li. A v neposlední řadě snažit se studovat terén – nedá tolik práce naučit se vidět a předjímat, kde nás krusta unese, a kde už ne. Případně se její pevnost naučit zavčasu testovat holemi. Což je zřejmě metoda nejjistější, jelikož pevnost škraloupu se dokáže měnit (zejména na jarním slunci) doslova v řádu minut: co bylo před chvílí neporušitelnou slupkou, se nyní začíná nepředvídatelně bořit a zanedlouho může změknout do naprosté poddajnosti. A s nastupujícím mrazem či pouhým ledovým vichrem, přirozeně, naopak.

Lavina!
Možná vás napadá, co toto téma pohledává v článku o nevinné backcountry turistice. Nenechte se ale mýlit – lavinové nebezpečí není vyhrazeno pouze alpským nebo americkým velehorám. Doslova každé místo s dostatečně prudkým svahem se při vyšší vrstvě těžkého sněhu stává potenciální lavinovou zónou. O lavinové prevenci nelze nikdy psát zbytečně často a zbytečně moc.

Nejjistějším způsobem, jak se do laviny nedostat, je se známým lavinovým zónám vyhnout. Vjíždět do těchto oblastí při aktuálním lavinovém nebezpečí je podobné, jako chtít stavět dům na svazích Vesuvu – při obojím si zahráváte s osudem. Jakkoli si nečiním ambice pokrýt v tomto článku lavinovou prevenci od a do zet, vybral jsem pár dle mého soudu nejdůležitějších zásad, jejichž pročtení a zapamatování neuškodí… naprosto nikomu.

Laviny hrozí zejména na prudkých svazích v kombinaci s náhlým oteplením, novým hlubokým sněhem, silným větrem, deštěm, táním či teplým, slunečným počasím. Prudké strže a nezalesněné svahy jsou potenciální lavinové dráhy. Zejména se mějte na pozoru na širokém, holém svahu zužujícím se do rokle či úzkého údolí. Pokud zaznamenáte trhliny ve sněhu, či slyšíte usazování se vrstev či jejich posuny, jste v nebezpečí – zmizte odtud! Pokud vidíte, že tyto trhliny či posuny sněhu způsobují vaše lyže nebo hole, zmizte co nejrychleji! Není-li vyhnutí a musíte vědomě projet přes lavinovou zónu, projíždějte po jednom lyžaři, nikoli všichni naráz – zvýšíte tak šance na záchranu a přežití v případně utržené lavině. Předtím, než se na přejezd vydáte, vysvlečte si poutka holí a uvolněte a rozepněte popruhy u batohu, ať se jich můžete v mžiku zbavit. Nasaďte si rukavice, naražte čepici, nasaďte brýle a máte-li, i kapuci. Bundu zi zapněte až ke krku. Lyžujete-li s lavinovým vysílačem, nezapomeňte zkontrolovat, že je zapnutý do vysílacího modu. Nikdy se v takovýchto terénech nevydávejte na výpravu sólo.

V případě, že spatříte lavinu se vaším směrem valit a nemáte již úniku, nepanikařte. Stihnete-li to, odepněte se z lyží, zahoďte hole, shoďte batoh. Ze všech sil zakřičte na kolegy, aby si vás všimli a mohli záchranářům identifikovat místo, kde vás naposledy viděli. Jakmile se do laviny dostanete, snažte se zůstat na jejím povrchu tím, že ve sněhu zkusíte plavat, jakoby to byla mořská vlna. Když ucítíte, že se lavina zastavuje, zakryjte si jednou rukou ústa a nos a druhou nechte zvednutou jak vysoko dosáhnete. Neplýtvejte svým dechem voláním o pomoc, dokud si nejste jistí, že se nacházíte někde velmi blízko povrchu a že záchranáři hledají někde blízko vás. Snažte se zůstat v klidu, dokud vás neobjeví – jakkoli tato rada se nekonečně snáz napíše do časopisu, nežli v dusivé studené tmě poslechne.

BC výbava
Co se lyží týče, pravověrné backcountry si říká o širší, stabilnější lyže, než štíhlé a lehoučké 44 mm závodní rakety stavěné pro upravené tratě. Avšak nezbytně to neznamená, že v méně extrémních podmínkách nelze vyjet i na běžkách úzkých. Stejné platí pro obuv – optimální (avšak v závislosti na obtížnosti terénu nikoli nezbytně nutné) jsou robusní BC modely – zejména, máme-li zapnuty široké BC lyže. Lehké boty totiž tyto široké a těžké lyže budou ovládat výrazně hůř. Některé BC modely lyží jsou vybaveny ocelovými hranami, což mnoha lidem dodává na jakémsi mentálním komfortu – avšak ve většině případů jde o pouhopouhé placebo. Ocelové hrany nedělají lyži nijak stabilnější, ani výrazně lépe ovladatelnou ve sjezdech, s výjimkou jediné situace – dokud se tato lyže nepotká s ledem. Pak je bezkonkurenční. Zcela běžnou součástí BC výbavy jsou lýtkové návleky zabraňující sněhu a ledu dostat se do bot. Hole jsou podle mého názoru v backcountry turistice jednou z nejčastěji podceňovaných položek. Vyplatí se investovat do speciálních teleskopických: jednak lze jejich délku rektifikovat podle typu terénu (například nastavit rozdílné délky v případě dlouhého traverzu napříč prudkým svahem), anebo snadno vyměnit košík za větší, či jej úplně sejmout a z jednotlivých dílů hole sešroubovat dlouhou lavinovou sondu. U batohu mějte pevně utažené popruhy a největší zátěž uvnitř umístěnou až na dně a co nejblíž k tělu – cokoli jiného by vám při jízdě narušovalo stabilitu.

Při backcountry výletech se vám zřejmě čas od času nevyhnou prudší výšlapy, následované sjezdy. Podle obtížnosti terénu a sněhových podmínek budete nuceni kreativně volit svou taktiku a techniku zdolávání své trasy a nejednou i improvizovat. Sundat své lyže a pěšky sejít extrémně nebezpečnou či nesjízdnou oblast je zcela běžnou praxí. Buďte mentálně i výbavou připraveni na prudké výšlapy, obtížné a dlouhé traverzy, ve vyšších nadmořských výškách počítejte s časovou rezervou – můžete být nuceni tam vysoko hodně, hodně zpomalit. Nic by vás nemělo zaskočit. Celá vaše skupina bude tak rychlá a schopná, jako její nejslabší člen.

Ať už tomu někdo říká backcountry, lyžařská turistika anebo úplně jinak, pořád jde o lyžování. Užívejte si ho.

Text: Tom Řepík
Vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC, 2007
PDF odkaz na článek Ven ze stop!