Sportovci, dejte šanci vrčákům!

Písmo: A ++ A --

Víte, jaký je největší deficit dnešních „šupináčů“, tedy běžeckých lyží s protiskluzem? Nedostává se jim žádný respekt!

Schválně – dokonce i teď, jak čtete tyto řádky, patříte-li k početné skupině aktivních běžkařů libovolné úrovně, která se k vyzkoušení tohoto typu lyží ještě „nesnížila“, pravděpodobně vás napadá, že toto téma není pro vás, a možná se dokonce chystáte tenhle článek přeskočit.

Projevte si laskavost, a vydržte ještě chvilku číst. Chci vás přesvědčit, že dnešní protiskluzové lyže ani náhodou nejsou tím, čím byly šupináče někdy zpřed deseti, patnácti let, kdy u mnohých získaly své špatné jméno, které na nich neprávem lpí dodnes.

Pokud jsem vás právě popsal, rozumím vám – donedávna jsem byl jedním z vás. Dlouhé roky jsem při pouhé zmínce o nich dopředu ohrnoval nos – na nohy sportovců, jako jsem já, přeci takové lyže nepatří.

Potom mě, jako řadu dalších kolem sebe, začal vlastním příkladem přesvědčovat lyžař a kamarád Míra Tesař – který už má svůj věk a moudrost na to, aby věděl, co je dobré. Zabralo mu to pár sezón, ale dostal i mě.

Už rozhodnut si takové lyže pořídit, narazil jsem na nečekaný problém – nemohl jsem se k nim dostat. Ne, že by nikde šupináče nevedli; nechtěli mi je ale paradoxně prodat. V race centru, kde jsem tehdy nakupoval, udělali všechno proto, aby mi je rozmluvili jako zbytečnost a víceméně mě názorově utvrdili ve svých starých předsudcích. Nakonec, servis lyží a prodej vosků je tím, co je primárně živí. Samozřejmě byli úspěšní: z obchodu jsem vycházel bez šupináčů, zato s novým hladkým párem, kompletní řadou stoupacích vosků a servisního náčiní.

Trvalo mi to jeden další rok, než jsem se nenechal odbýt a jeden pár si ještě před zimou na vyzkoušenou pořídil. Brzy nato uhodil listopad, a v našem místním areálu na uvítanou nasněžilo na holý podklad dobrých třicet čísel prašanu. Připravili jsme skútr, zapojili stopovač, zvedli jej a vyjeli na první pěchování sezóny. Já vyrazil za skútrem asistovat, cokoli by bylo potřeba – na nových šupináčích.

Pamatuju se na tu situaci dodnes a myslím si, že ji nikdy nezapomenu – v ten moment jsem zažil jeden z největších šoků svého běžkařského života.

Stoupnul jsem do lyží, zapnul je, a pohlédl na v dálce v dlouhém mírném stoupání mizející skútr. Upřímně – byl jsem připravený na naprosto cokoli. Věděl jsem, že na hladkých lyžích, sebelíp namazaných, by mi to v tomto měkkém a nekonzistentním (chvíli sypkém prachovém a kousek dál zase už od teplé země mokrajícím a lepivém) sněhu ustřelovalo, lepilo, drhlo a cokoli mezi tím.

Ze zatažené oblohy mezitím začalo znovu vydatně sypat. Vyrazil jsem a okamžitě dostal bezpečný, pevný odraz a zároveň i hladký skluz. Brzy jsem přestal věšet váhu do holí a opatrné, citlivé první odrazy vystřídaly agresivní, mohutné kopy a přehnaně dlouhý kluzný krok. Během okamžiku jsem v táhlém stoupání začal testovat, z čeho všeho mi lyže dovolí se odrazit.

Každý běžkař cítí, když má namazáno na jistotu. Co já však měl pod nohama, byly pomyslné hřebíky. Prožíval jsem neskutečnou eufórii. Přiznám se, že v duchu si při úžasném lyžování zakřičím častokrát, teď jsem však v té bílé tmě roztržené peřiny v návalu klukovské radosti spontánně hulákal, co mi plíce stačily.

Nepamutuju se, kdy předtím ani potom bych něco takého dělal.

Od pásů k zářezům
Technologie protiskluzových lyží urazila během své více než třicetileté historie pozoruhodný kus cesty. V sedmdesátých letech se nejprve začalo experimentovat se stoupacími mohairovými pásy (na keratin bohatá jemná srst angorských koz, jejíž v jednom směru rostlé sestříhané chlupy dovolily lyži jízdu vpřed, ale nepustily ji směrem dozadu). Pásy se navlékaly na špičku lyže a po celé délce se přilepily ke skluznici speciální adhezí.

Ačkoli byla tato technologie určena zejména pro skialpinismus, dostala se i do vrcholového běžeckého lyžování. Přinesl ji tam světově proslulý běžkařský inovátor, Američan Bill Koch, který mimochodem první našel odvahu odjet závod SP na holých, nemazaných lyžích technikou tehdy nazývanou Sittonenův krok – v roce 1982 díky ní vyhrál Světový pohár a přinutil i ostatní svět začít jednostranné bruslení používat. O několik let předtím, v roce 1976 na olympiádě v Innsbrucku, povzbuzen svým historickým úspěchem (stříbro na 30km trati, první a dodnes jediný americký olympijský medailista), odběhl na mohairových skluznicích svůj třetí úsek štafetového závodu na 4×10 km.

V raných letech se výrobci protiskluzových lyží soustředili zejména na dosažení jistého odrazu s tím, že rychlost jízdy zůstávala sekundárním, málo ovlivnitelným faktorem, zejména vinou tehdy (z dnešního pohledu) nepříliš technologicky dokonalých materiálů skluznic. Proto se protiskluz využíval zejména u nejnižších, turistických modelů; nejčastěji v podobě jednoduchých pilovitých zářezů přes celou šíři lyže, anebo jednoduše frézovaných pravidelných plošek připomínajících strukturu rybích šupin.

Podobnými atributy, tedy jistým odrazem a nijak ohromující rychlostí ve skluzu se vyznačují nejnižší modely protiskluzových běžek i v současnosti. Zde však jejich limitovaná skluznost není chápána jako nedostatek, nýbrž pro určenou uživatelskou skupinu (začátečníci, lyžaři s nevzvládnutou technikou) jako žádoucí vlastnost a chtěný bezpečnostní prvek coby efektivní omezovač nadměrné rychlosti.

Kde se však oproti pionýrským počátkům skutečně pohly ledy, je segment sportovních a závodních protiskluzových modelů. Nové materiály skluznic, konstrukční technologie jáder lyží a zejména neustálé optimalizování tvarů i ploch vlastních protiskluzových struktur dostaly tuto kategorií běžek do nejvyšších kvalitativních pater; tyto lyže nabízejí relativně garantovaný odraz a skluz blížící se ideálně namazaným hladkým modelům.

Nejlepším důkazem toho je fakt, že protiskluzové lyže jsou poměrně častou volbou elitních závodníků, když uhodí počasí a sněhové podmínky, při kterých tyto lyže doslova excelují – tedy teploty kolem nuly se spoustou plusových a mínusových přechodů a nový sníh.

S (téměř) vším si poradí
Závodníky jsem ale v tomto článku zmiňovat nechtěl, a už nebudu – ti nakonec mají nejmíň motivace tyto lyže používat, jelikož jejich dominantním hlediskem je absolutní rychlost jízdy. Ambicí článku je oslovit všechny ostatní, kteří nezávodí (alespoň ne s těmito lyžemi na nohou), ale hledají vysoký jízní komfort bez kompromisů a za téměř všech sněhových podmínek.

Kteří třeba ocení, že lyže se jim v průběhu dlouhého výjezdu neojedou, a oni nebudou muset za jízdy přimazávat nebo přemazávat. Každý dobře víme, jak „příjemný“ takový úkon v terénu je – obzvláště v případě aplikace klistrů anebo teplých, měkkých vosků. Odstranit námrazky ze skluznice, na ještě mokrou se snažit vosk aplikovat, nanesené hrudky vosku rozetřít pěkně dlaní – na té se vosku často líbí víc než na studené skluznici.

Běda, jestli vám potom zůstane sebemenší zbytek mázy někde na ruce – v rukavici za jízdy se pěkně zahřeje a pak už své lepkavé stopy zanechává všude, na co cestou sáhnete – obvykle zipy u oděvů, madlo dveří vozu, volant, řadící páka (dobře vám tak – neměli jste roztírat pravou!), madlo garážových vrat, chlupy domácího mazla, pár dveřních klik v domě, koupelnová vodovodní baterie.

Upřímně – pokud by neexistovala žádná jiná výhoda protiskluzových lyží, pak už jen to, že mě (od jisté doby) ušetřují výše popsaného, mi stojí za to je milovat.

Ale ony (další výhody) existují. Vzpomeňte například, kdy naposledy jste se na namazaných lyžích trápili na zrádných přechodech slunce a stínu, kdy rychlý skluz vystřídala taková brzda, že jste málem přepadli na bradu… Protiskluzové lyže si z takových přechodů dělají doslova legraci – rozdíly mezi teplými a studenými úseky velmi výrazně smazávají, v odrazu i ve skluzu. I když budete mít optimálně namazané hladké lyže pro jeden výchozí typ sněhu, v případě odlišných podmínek jinde na trati (přechody slunce/stín, úseky s napadaným jehličím, změna teploty v čase) pojedete na nevhodné máze. Protiskluzy vám přitom po celou dobu jízdy nabídnou konstantní komfort skluzu i odrazu.

Nejméně výkonné bývají protiskluzy pouze v totálně ledové stopě – v ní se jejich struktura při odrazu nemá příliš o co opřít, o co se zaseknout. Přesto i za těchto okolností osobně preferuju protiskluzy před pravděpodobně složitou, pracnou a vůbec ne jistou klistrovou alchymií, zvlášť očekávám-li proměnlivé podmínky v jiných pasážích trati. Například pouhá trocha námrazy z větví spadaná do ledové stopy okamžitě umožní odraz jak z pohádky.

Čímž se nepřímo dostávám ke zřejmě nejhmatatelnější výhodě protiskluzových lyží: přijedete k tratím, neřešíte aplikaci stoupací mázy před a odstranění jejích zbytků po jízdě, pouze lyže vyndáte na sníh a po příjezdu je zase uklidíte. Žádná časová prodleva, žádné dilema co namazat, nechat vymrznout, vyzkoušet, přemazat a dokola; manipulujete vždy s čistými lyžemi.

Mazat se musí
Ačkoli se těmto lyžím výrobci i obchodníky říká nowax či waxless, tedy „nemazací“, záměrně tento název nikde v textu nepoužívám, jelikož je zavádějící a nepravdivý. Protiskluzové lyže se samozřejmě mazat musí – skluzovým voskem – a to stejně pečlivě, jako lyže bruslařské nebo skluzné plochy lyží klasických. Pouze tak z nich dostanete jejich opravdový potenciál.

Já osobně zažehluju parafín do skluzných ploch před každým použitím. Protiskluzovou zónu ošetřuju opět před každou jízdou tekutým parafínem s tím, že jednou za čas i tuto zónu opakovaně napustím měkkým tuhým parafínem, opatrně zažehlím a za tepla stírám. Poslední zbytky parafínu nakonec dostanu ven kartáči.

Nemazaná protiskluzová komora nejenže by dobře nejela, ale namrzal by na ní sníh, což by významně zhoršilo její odrazové schopnosti. Po každé jízdě, zejména na jarních, špinavých snězích je potřeba lyže pečlivě vyčistit, zvlášť v protiskluzové struktuře zůstává spousta nečistot z vosků jiných lyží, ale i organických (čímž zdravím všechny lyžující pejskaře).

Od průkopnických vroubkovaných či šupinatých lyží, kdy základem struktury je jednoduchý, buďto vnořený negativní či vyvýšený pozitivní prvek, se jejich novodobé verze čím dál víc vzdalují. Platí to zejména u sportovních a závodních modelů, u kterých jsou použity sofistikované technologie formování protiskluzových struktur. Nejvyšší, striktně závodní řada, přes běžnou obchodní síť prakticky nedostupná, pak používá běžným okem téměř nerozpoznatelné mikrostruktury, které se upravují pomocí skelného papíru a speciálního chemického nánosu. Nově se začínají objevovat do stoupací komory vkládané sekce s gumou či jinými materiály.

Protiskluzovým lyžím je vlastní charakteristický zvukový doprovod, způsobený kontaktem hrubé stoupací části skluznice se sněhem. Čím tvrdší povrch a/nebo hrubší protiskluzová struktura, tím zřetelnější zvuk. Někdo tvrdí, že takové lyže „hlučí“, romatičtějším uším lyže „zpívají“. Použijeme-li neutrální kompromis, lyže při jízdě po tvrdém charakteristicky „vrčí“ – odtud jejich roztomilá přezdívka.

Jděte do nich!
Dnešní šupináče ve stručnosti? Předně nenahraditelný nástroj pro backcountry turistiku. Pak požehnání pro nováčky, kteří neví, jak a co namazat – tyto lyže v nich nejspíš zapálí lásku ke sportu. A pohodoví běžkařští labužníci, sportovci i závodníci: toto je vaše instantní lyže, kterou jen vyndáte a za jakýchkoli podmínek vám vždy velmi dobře pojede, i když možná ne ideálně. O to ale při tréninku či vyjížďce nejde. O dobrý pocit a spokojenost ale ano. A to vám tyhle lyže dají.

Na vás všechny, kteří jste je ještě nezkusili, čeká úžasný objev. Eufórie. Na některé možná i spontánní křik do bílé tmy. Závidím vám.

↓ Nově objevila no-waxy i americká XC diva, mladá máma a čerstvá medailistka ze sprintu z aktuálního MS v Lahti, paní Kikina Randallů;

I'm going to pretend this smile is for today's result 😜. A dream come true to be back on the World Championships podium…

Zveřejnil(a) Kikkan Randall dne 23. únor 2017


↓ Vrčáky by udělaly líp i největší mediální hvězdě právě probíhajícího šampionátu v klasickém lyžování;


Foto: Tom Řepík, SKIINDEX
Původně vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC, 2008
PDF odkaz na článek Dejte šanci vrčákům!