Základní kategorie běžeckých lyží

Písmo: A ++ A --

Všech pět hlavních světových výrobců běžeckých lyží (Atomic, Fischer, Madshus, Rossignol a Salomon) – a s přimhouřeným okem k nim přiřaďme i domácí značku Sporten – rozděluje své výrobky do mnoha jednotlivých kategorií, či chcete-li modelů. V obchodě vám tak mohou prodavači nabízet od dané značky závodní modely, sportovní, rekreační, juniorské, občas i dámské anebo fitness (není pravidlem u všech výrobců). Podívejme se nyní stručně na jednotlivé základní kategorie.

Závodní modely tradičně představují u všech značek cenově, kvalitou, ale i designem vrchol nabízeného sortimentu. Lyže jsou určeny závodníkům, kteří je používají v soutěžích libovolné úrovně, a běžně na závodních modelech i trénují. Současně si těmito modely často dělají radost lyžaři-fajnšmekři, kteří ve svém životě oceňují kvalitu a co nejlepší požitek z vykonávané činnosti. Tyto lyže patří výhradně na dobře upravené tratě – v typické rozmydlené turistické stopě anebo hlubočáku je na nich běhat malým hororem.

Závodní běžky bývají nejlehčí (obvykle těsně pod 1000 g) a zároveň nejpevnější; široké zpravidla 40 až 45 mm, a nezřídka „nadupané“ nejnovějšími technologiemi. Jádro lyží je nejčastěji tvořeno speciální pěnou, která je etrémně lehká, avšak velmi hustá a tudíž pevná. Shora a z boků se závodní lyže vyztužují karbonovými a/nebo kompozitovými vlákny.

Skluznice se u závodních modelů dělá výrazně silnější než u nižších kategorií běžek – jelikož se předpokládá, že se budou často brousit a strukturovat, a nároky na optimální absorbci vosku splní pouze dostatečně silná vrstva materiálu skluznice. Též středový žlábek bývá u závodních lyží hlubší než u nižších modelů – lépe totiž na sněhu lyži vede a tloušťka skluznice mu jeho hloubku dovoluje. Mimochodem, skluznice bývá obecně nejdražší částí celé lyže, u závodních modelů tvoří více než 50% nákladů na výrobu.

Nejposlednějším technologickým výkřikem u používaných materiálů do skluznic se zdají být tzv. nano vlákna (aniž bych věděl či chtěl vědět, co to kčertu znamená), která mají údajně zajistit celou škálu geniálních vlastností od lepší absorbce vosků až po menší kontaktní tření se sněhem a tudíž vyšší rychlost lyží. Nic, co by nám nevrcholovým běžcům mělo nadmíru vrtat hlavou. Podobně jako speciální strukturovaný povrch horní plochy závodních běžek, tzv. speed-skin u značky Atomic, Air-core výplně Fischerek, Hypersonic a Nanosonic technologie z leteckého průmyslu u Madshusů, a tak podobně.

Běžně se vyrábí více než jediný závodní model pro bruslení i klasiku – obvykle se lyže dodávají se skluznicí pro plusové teploty (označení plus) anebo pro chladnější sníh (cold), závodní Madshusky mají dokonce teplotní modely tři (Cold, Plus a Zero). U firmy Atomic už celou řadu let můžete narazit na pseudotřídu lyží pod názvy -cross (jako Nordicross, Mountaincross a podobně). Jde o marketingovou strategii firmy Atomic obchodnicky využít módní vlny skicrossu ve sjezdovém lyžování, (podle mého nároru) násilně roubovanou i do běžek. Alespoň mě vždy připadaly všechny ty naaranžované fotografie borců skákajících na běžkách do vzduchu v U-rampách a jezdících po zábradlích skiparků směšné, a v reálném světě jsem za dlouhé roky nikde žádného takového cross-běžkaře, byť jediného, nepotkal. Třeba jsem málo hledal. Proč ale tuto věc zmiňuji – NX zeleno-oranžové crossové běžky Atomicu jsou konstrukčně (a i cenově) totožné bruslící závodní modely, pouze s lišící se grafikou.

Ceny závodních lyží bývají pochopitelně z celého sortimentu u každé značky nejvyšší. Běžná cena holých závodních lyží (míněno bez vázání) se pohybuje mezi 9 až 12 tisíci Kč; závodní modely Sportenu stojí necelé 4 tisíce, avšak upřímně – s top modely výše zmíněné hlavní světové pětice výrobců naprosto nesnesou srovnání. Pokud by snesly, jednak by na nich jezdila alespoň polovina naší reprezentace, a druhak – nedělejte si iluze, že takové lyže by cenově nedohonily svou konkurenci. Vše řečené však neznamená, že v Novém Městě na Moravě (sídlo fabriky současného Sportenu, dříve Artisu) neumí dělat špičkové lyže – právě naopak. Není žádným tajemstvím, že na Vysočině vzniká (formou zakázkové výroby) celá řada sjezdových, ale i běžeckých lyží světových značek. Než všechny stejně zanedlouho budou přijíždět z Číny. U sjezdových lyží (komerčně o mnoho zajímavějších) se tak již u nejedné značky roky děje.

V pomyslné hierarchii pod závodními jsou tzv. sportovní modely běžek. Vyrábějí se buďto stejně široké, anebo o pár mm širší, jejich hmotnost bývá řádově o půl kila vyšší – zejména vinou použití jiného, levnějšího vnitřního materiálu, který zároveň nevyniká tak excelentními pevnostními charakteristikami, jako u elitních závodních modelů. Obvykle se dovnitř lyže používá levnější pěna, anebo lepená dřeva. Zcela jiná – levnější – bývá skluznice, která již nepojme tolik vosku, je tenčí, a na sněhu pomalejší.

Všechna zmíněná (v porovnání se závodními modely) negativa jsou kompenzována nižší cenou lyží – pohybující se v rozpětí 4 až 7 tisíc Kč, u Sportenu pod 3 tisíci Kč. Řada lidí i s těmito modely běžně závodí. I tento typ lyží je určen do upravených tratí, v neupravených terénech si nevede nejlépe.

Sportovní i závodní modely se vyrábějí i v juniorských modifikacích, které mají obvykle totožný design, technologie bývají použity povětšinou shodné, v méně případech podřadnější. Liší se (kratšími) vyráběnými délkami a menší tvrdostí. Stojí výrazně méně než dospělé elitní verze (4 až 5 tisíc Kč juniorské závodní, o 1 – 2 tisíce méně juniorské sportovní) a často bývají velmi chytrou (zejména z cenového hlediska) volbou i pro lehčí a menší dospělé ženy.

Nejníže na cenovém, a dlužno dodat, že i na kvalitativním žebříčku, stojí běžky rekreační. U nich se již předpokládá, že s nimi lyžaři mohou chtít jezdit kdekoli – mimo stopu, ve stopě upravené i pouze turisticky vyšláplé. Lyže bývají až o 1 cm širší, než úzké závodní modely – jednak kvůli lepší jízdě na neupraveném či zle upraveném povrchu, jednak kvůli lepší stabilitě začínajících, nezkušených lyžařů. S širší lyží jde logicky ruku v ruce její vyšší hmotnost, podpořená typem materiálu, z kterého jsou rekreační lyže vyráběny (levná těžší dřeva, skelná vlákna). Skluznice bývají tenké, levné, lyžařsky pomalé. Tyto lyže mají oproti výše zmiňovaným i největší pevnostní nedostatky a relativně často je jejich uživatelé v terénu dříve či později prošlápnou (v obchodě jim však při reklamaci zřejmě vysvětlí, že na vině musela být jejich mizerná technika a/nebo nevhodný terén, do kterého svou ex-lyži vzali). Ceny tohoto typu běžek se pohybují mezi 1 a 3 tisíci CZK.

Některé značky mají v nabídce tzv. fitness, anebo třeba dámské (lady) modely. Víc než o samostatnou, svéprávnou kategorii se svými specifickými charakteristikami se podle mého diletantského názoru jedná o marketingovou snahu běžkařského průmyslu oživit dlouhodobě stagnující trh čímkoli novým. Nechci jim nijak křivdit, ale já osobně do fitness běžek nepůjdu. Počkám si někdy v blízkém budoucnu na nekuřácké, anebo heterosexuální modely.

Text: Tom Řepík
Vyšlo v tištěném běžkařském magazínu NORDIC