Kodak: až na zem

Písmo: A ++ A --

V životě mě nepřestávají dostávat nejbizarnější paradoxy. Naučil jsem se vždycky v čemkoli paradox hledat. Obvykle ne marně.

V devadesátých letech jsem byl aktivní ve výstavnické a shop-fitting branži a z titulu téhle pozice jsem vnímal citlivou optikou (nikoli zákazníka, nýbrž vybavovatele), kde a jaké obchody ve městech vznikají nebo zanikají. Velkým boomem v té době u nás procházely malé fotolaby; lidi v 90. letech začali stádně fotit, tehdy ještě na klasické kinofilmy, a své papírové fotky si nechávali vyvolávat právě v takovýchto fotolabech. Každé město jich mělo ve svém centru spoustu, možná víc než bank nebo pekáren.

Kodak byl v těch letech dominantním brandem fotografického průmyslu. Význam firmy ilustruje mj. i to, že Kodak vlastnil opulentní divadlo v Hollywoodu (nynější Dolby Theathre), ve kterém rozdávají Oscary anebo dominantní mrakodrap v Rochesteru, NY. Firma, kterou založil v roce 1880 jeden z pionýrů fotografování George Eastman, celé století dominovala světu na tomto poli.

V jeho závěru však Kodaku začaly chodit horší karty do hry.

Nejdřív drzí Japonci zavalili svět svými levnějšími FujiFilmy, což Kodak donutilo nedobrovolně snížit ceny svých klíčových produktů. Jednou provždy. Hlavní rána ale měla teprve přijít.

V pozdních 90. letech se v západním světě (u nás s roztomile tradičním letitým zpožděním) začalo fotit digitálně, což s sebou přineslo drastický úbytek poptávky po klasických fotofilmech, zlatém vejci Kodaku.

A vyprodukovalo opět jeden fascinující paradox.

Co je pro branži technologickým mílovým skokem vpřed a pro miliardy focení chtivých uživatelů na celé planetě nezpochybnitelným darem z Nebes, pro samotného zakladatele a odvěkého vládce tohoto odvětví se ta samá věc stala hrobem.

Doslovným.

Kodaku od přelomu milénia spadly akcie, navzdory všem marným pokusům se změnám nové doby přizpůsobit, víc než stonásobně. Nevyšly ani poslední zoufalé pokusy jak se dostat k penězům jiných – těmi nejabsurdnějšími cestami – souzením se s Google, FujiFilm nebo Apple o miliardy z autorských práv.

V roce 2012 na sebe firma povolala ochranu před věřiteli, rok nato Eastman Kodak zbankrotoval nadobro.

Kodak2Sám jsem měl před první velkou internetovou bublinou ve starém miléniu ještě to nefalšovaně staré dobré kapitalistické potěšení svézt se trochu na vlně úspěchu Kodaku z $52 přes $90 vrcholek, než jsem z nich v pásmu $72-68 utekl, kdy věci opravdu začaly vypadat škaredě.

To je však už historie, která se nikdy nevrátí. V posledním roce 132letého života firmy se titul obchodoval za $0.20. Ano, dvacet centů – to, co dřív atakovalo sto dolarů.

Kdykoli dnes mačkám spoušť a vím, že už nemusím škudlit na počtu snímků, protože v aparátu už nemám film jen na 36 kousků a každý pokažený už nebude sakra drahý… mi tyhle pohnuté kodakovské souvislosti vyvstanou v mysli.

Stejně tak, kdykoli registruju tu záplavu všemožných fotek od kohokoli – z naprosté většiny ničeho než braku – jimiž je internet denně zaplavován.

Často si v takových momentech říkám, co nejspíš i spouta lidí z původního Kodaku. Je to skutečně DOBŘE, že pořídit a zveřejnit snímek dnes nestojí prakticky nic?

Nevím, snad se mi i stýská po těch fotolabech, po nichž se všude dávno slehla zem, jakoby nikdy nebyly. Fascinující paradoxy.

Tom