Plešivec se chce lišit

Nejmladší krušnohorský skiresort letos na jaře uzavřel svou třetí sezónu jako druhou nejhorší ze tří špatných. Ani v jedné ještě nedokázali otevřít o vánočních svátcích.

Letos zprovoznili první sjezdovku až v polovině ledna, přičemž areál kompletně otevřeli až v závěrečném lednovém týdnu. V únoru, navzdory relativně dobrým sněhovým podmínkám, zaznamenal už kompletně otevřený areál 30% pokles návštěvnosti oproti únoru loňskému. Šéf skiareálu Petr Voráček to přičítá faktu, že ve městech pod horami panovalo teplé, vpravdě jarní počasí, rašily pupeny na stromech a vyjížděli první cyklisti. Od poloviny března, kdy skončily turnusy jarních prázdnin, se středisko vylidnilo zcela, navzdory snad nejlepším sněhovým podmínkám v sezóně. Po Velikonocích koncem března Plešivec provoz uzavřel.

Letos měli otevřeno 72 dní, přičemž v plném provozu byli 65 dní – zhruba o třetinu méně, než by potřebovali k dosažení kýženého ekonomického bodu zlomu, jenž Petr Voráček odhaduje na 90 dní. Celková návštěvnost skiareálu poklesla v meziročním srovnání s předchozí (rovněž nedobrou) zimní sezónou o 18 %. Struktura plešivecké návštěvnosti je typická pro příhraniční hory: 65 % hosté z ČR (nejsilnější tuzemské návštěvnické lokality: domovské Karlovarsko, Severní Čechy od Plešivce po Ústí nad Labem, Praha a Plzeňsko), 30 % Němci, 5 % mix ostatních národností.

Rizika skialpinismu: Vzhůru na lyže

Čím dál víc lyžařů se po sjezdovkách nepohybuje jen směrem dolů – což může vyústit v závažný problém. Jde o zlý sen každého střediskového manažera: rolba s navijákem začala upravovat uzavřenou večerní sjezdovku, po které ve tmě tiše pochoduje skupinka skialpinistů. Jeden z nich jde v předstihu sám a neví nic o rolbě ani navíjecím … Pokračování textu Rizika skialpinismu: Vzhůru na lyže

Loga horských středisek: Krušné hory

Na žádost jistého oborového subjektu se v této sérii zabývám logo-designem tuzemských horských středisek. Dnes krušnohorskými areály.

Pořadí níže prohlížených logotypů není určeno ani abecedou, ani hodnotícím skóre, ani náhodou. Nýbrž geografií – postupovat budu preferovaným směrem slavného amerického emigranta, pana Deana Reeda: od západu na východ.

Střediskové facebooky: opisovat se vyplácí od šprtů

Mnohá tuzemská střediska kopírují své facebooky jedno od druhého. S obvyklými neduhy.

Jedním z neblaze proslulých je, že skiareály zneužívají sociální média k prostoduchému prodávání – namísto k hodnotnému informování, případně o nic míň hodnotnější obousměrné komunikaci. V lepším případě se poměr prodávání vs. kvalitní obsah nachází ve těžké nerovnováze, v horším o žádném poměru nelze vůbec hovořit.

Vždyť kolikrát se na facebooku kterékoli středisko svých zákazníků ptá, co by pro ně mohlo udělat? A kolikrát jim nevyžádaně cpe své kupujte kupujte?

Publikum začíná být na střediskovou masírku čím dál háklivější a čím dál častěji se v něm najdou rebelové, co se ozvou. Admini areálů obvykle dělají, že nevidí neslyší. V některých případech kritiku ze svého facebooku mažou, třeba Klínovec. V řadě jiných ji ignorují. (Přitom snad ve všech případech jde o kritický ohlas v reakci na nějakou výchozí nejapnost ze strany středska směrem k publiku, téměř nikdy o aktivní výtržnost publika směrem ke středisku.)

Ekonomika skiareálů: na velikosti záleží

Uplynulou sezónu lyžování rostlo. Po předcházející nezimě žádný div. Otázka zní, zda a jak si branže dokáže stoupající momentum udržet.

Z profesní pozice mám možnost vidět do ekonomik jistých tuzemských středisek. Jsem vázán diskrétností, nicméně nemůžu si nevšímat určitých obecných trendů z nich vyplývajících. A nedá mi to nesrovnávat je s trendy z výstupů amerických, veřejně dostupných.

V některých specifických ohledech se tyto statistické směry rozchází, ve většině metrik souzní. V dalším textu subjektivně komentuju status quo česko/slovenské horské branže na základě informací, jež mám k dispozici a z nichž si troufám vyvozovat trendy a tendence. A zejména – co mohou naznačovat do budoucna.

Spící potenciální sezónkáře může resort probudit zkušební permicí

Sezónní skipas je bezpochyby nejprémiovějším produktem každého skiareálu. Lyžování je v tomto dodavatelském ohledu na stejné lodi s třeba tenisem, golfem, a já nevím, kam všude se (do venkovních, nahodilosti počasí vystaveným provozům) prodává sezónní vstup – do botanických a zoo zahrad, třeba. Otázka za příslovečný milion pro každý resort zní – jak co nejvíc svých denních zákazníků do sezónek přesvědčit?

Jak z nich udělat co nejvíc optimistů dopředu před sezónou věřících, že nejenom že počasí a podmínky budou příští půlrok/rok příznivé a sněhu dost, ale taky že si najdou tolik času k lyžování, že se jim sezónka vyplatí a měli by do ní jít? Těžko, jak jinak.

Přesto existují taktiky, jak těmto spícím potenciálním sezónním předplatitelům vyjít vstříc. Jednu tady nyní zmíním.

Ráj na hraně Pekla

Vždycky, když lyžuju v novém skiareálu Plešivec, nemůžu si pomoct – nutí mě to ke stejné věci. Zastavit tam, kde mě vyplivnou lanovky, zapomenout na místní fajnový manšestr a jen tak koukat kolem.

Jednak proto, že ten kopec znám v jeho původním stavu, bez prosekaných sjezdovek, jež charakter krajiny totálně změnily. Pro moje oči jde vlastně o nový kus země.

Tenhle malý zázrak by nevznikl bez velké kliky na dobu. Nikdy dřív a nejspíš (a snad!) už ani nikdy později nebudou k mání pofidérní eurodotační stamiliony, které za zdejší proměnou stojí.

Ještě za socialismu – když jsem coby dorostenec na Plešivci o víkendech otáčel svou běžkařskou trasu přes Božák zpátky na Klínovec – kdybych mohl vidět soudobý obrázek toho samého místa, považoval bych ho za ráj. Vím to.