Archiv pro rubriku: Glosy & drby

Stará, polorozpadlá almara zašantročená ve vlhkém sklepě Blogu. V ní v prachu a zatuchlosti doby naházeny glosy a postřehy osobní, politické, psychologické, spirituální, zážitky z každodenního života, taky něco vzpomínání i humoru.

Slib, co nikdo neslyšel

Malému Walterovi bylo čerstvých sedm, když našel to ráno pod stromkem vysněný dárek. Svou první zbraň! Moc pěkná BB Daisy lever action vzduchovka s poctivou dřevěnou pažbou a blýskavou mosaznou hlavní. Žádná atrapa pro dětičky jeho věku; skutečná, těžká, funkční věc. Vyběhl to vánoční ráno z domu, pušku v rukou, už nabitou a nataženou. Minul […]

Mě to tady nebaví

V rádiu prej, že pan Ondřej Havelka měl nedávno narozky. Znám málo takových profíků/ kavalírů jako on. (Ještě tak Jirka Korn a taky pan Pavel Bobek bejval sakra dobrej.) Kdykoli šoumen OH swinguje v mým okolí a dozvím se o tom dřív, než se zapráší po lupenech, hledím nechybět. Very Merry 65! (Zpěv, step, tanec, […]

Lyžování, ač nejatraktivnější v historii, prý neroste

Nakolik byste souhlasili s následujícím popisem? „Lyžování to dřív mívalo těžké. V branži se netočilo moc peněz a tak bylo málo investic, málo vleků, fronty na ně se stály v poválečných letech nejdelší v historii. Sjezdovky se neupravovaly, byly prudké, plné kamení, vázání bylo primitivní a působilo mnoho zranění. Jenže přestože je dnes všechno od […]

High Hopes

Kdyby neměl tak hodně rád pití (a fakt myslím HODNĚ) – a ještě asi kdyby byl celoživotním fitnesákem na zrní, karotce a minerálce a taky kdyby měl na zádech plechový štítek s vyraženým nápisem Sďélano v UCCP – dožil by se zanedlouho pan Francis Albert Sinatra svých 105. narozenin. Otázkou je, proč ale. Pokud bych […]

I cihla chce být něčím víc

V každé oblasti, o níž se zajímám, obvykle vzhlížím ke kontroverzním samorostům disciplíny, plujícím proti proudu neortodoxní cestou po svém – navzdory pravidlům, tradicím a většinovému mínění. Takoví rebelové bývají častěji než ne stádně neuznávání až nenávidění; respektu a reputace se nezřídka dočkají až v závěru života – pokud vůbec dočkají. V architektuře považuju za […]

Taková malá, nesobecká věc…

Před týdnem jsem tu vzpomínal zlopověstné, patnáctileté 911. V hloubce historie blogu jsem narazil na ještě jednu svou patnáct roků starou úvahu.

(Klidně si obraťte oči v sloup, počkám.)

Hotovo? Tak jo.

Nevím čím to je, proč mě tak snadno a tak často rozhodí věci, do kterých mi, jak se to běžně říká, “vůbec nic není.”

Už ani nevím kolikrát se mi v životě přihodilo, že po mé (zcela nevinně zamýšlené) intervenci do nějaké cizí situace se věci zvrtly tak, že všechno skončilo pořádně horkokrevným konfliktem.

Sex prodává …i motivuje

Když americký botař Bob Lange přišel na počátku šedesátých let s plastovým skeletem, nastartoval novou revoluci v designu lyžařských bot. Tehdy zřejmě ještě netušil, že nepůjde o jedinou revoluci, kterou spustí.

V roce 1970 spatřila světlo světa první sličná “Lange Girl” z (nikdy ne dostatečně dlouhého!) zástupu sexy modelek, které toho sice nemívaly na sobě příliš, vždy však až na horní přezku přepečlivě zapnutý poslední model Lange lyžáků. V řadě případů pouze ten.

RR 83

Každý z nás má nějaké své nej- ikony, ne?

(Klidně si obraťte oči v sloup, nevadí mi počkat.)

Jeden z mé top pětky, ale nejspíš trojky. Herec, režisér, kovboj, lyžař. Frajer, chlap se lvím srdcem, Lev narozený totožně se mnou. V kristových 33ti si v Utahu založil horský resort, kde se dodnes lyžuje a dodnes pořádají filmové festivaly. Místo na Zemi, kde dělají věci jinak.

Miluju naprostou většinu jeho filmů, hodně si jich vyrobil sám a stojí si v nich za každým svým slovem a scénou. (Snažím se dělat to samý; ačkoliv o mě v tomhle komentáři nejde.)

Nejšumnější lyžařské hajzlíky v Americe

Veřejné záchody v lyžařských areálech bývají, řekněme, různé. V lepších případech aspoň po ránu rozumně hygienické a poklizené, v horších špinavé a páchnoucí až ven natolik, že nápad pustit to do kalhot zní jako přijatelná volba. Před pár lety kandidovaly záchody utažského střediska Snowbasin na titul America’s Best Restroom. Nedělám si legraci; tamní luxusní toalety […]

Jezdec z neznáma / Sbohem Jiří Stránský

Pětapadesát let bude letos prvnímu opravdovému knižnímu westernu vydanému v češtině, kultovní kovbojce Jezdec z neznáma od Jacka Schaefera (v originálu Shane, 1949). Jejímu prvnímu českému překladu předcházely ne nezajímavé okolnosti. Všechno začalo na hodně nepravděpodobném, vpravdě obskurním místě: v podzemí uranového dolu jednoho komunistického koncentráku. Tam v roce 1955 jeden civilní havíř propašoval politickému […]

Vzpomínám na Andyho

Jedním z pro mě důležitých lidí, s nímž jsem ve svých hektických devadesátkách potkal a sblížil, byl pan Andrew Rooney. Troufale jsem ho považoval za svého osobního mentora. Člověk vysazený na čistotu používání jazyka a morální korektnost jako málokdo další. Pro tuto svou puritánskou inklinaci býval často (v dobrém) veřejně vysmíván podobně, jak pro své […]

Kousek nebe nad hlavou

Tuhle jsem v namátkou zapnuté televizi na ČT2 narazil na přírodovědný dokument, který mě u obrazovky podržel až do titulků. Proslulé BBC Nature dokumenty koneckonců považuju za jeden z nemnoha dobrých důvodů, proč si platit televizi. Vedle španělsko-mexických telenovel, pochopitelně.

V dokumentu ukazovali zajímavý efekt na nějakém ptačím dravci, nejspíš káněti. Zavřeli jej do obyčejné, volné ohrady o ploše asi 2 x 2 metry, s naprosto žádným stropem – jen běžný, nevysoký plot. Pták byl však v ohradě v absolutím vězení, ačkoli jinak volný a fyzicky schopný letu.

Důvod je ten, že káně potřebuje k rozletu rozeběh asi 3 nebo 4 metry, než nabere rychlost a může vzlétnout. Bez tohoto potřebného prostoru zůstávalo v opticky naprosto volné ohradě uvězněno bez schopnosti úniku.

Mr. Bojangles, come back and dance again

Pětadvacátého dne se narodil i umřel zřejmě největší génius stepu všech dob, černoch jak uhel z Harlemu, Bill „Bojangles“ Robinson. Mám rád jeho příběh.

Ve třicátých a v začátku 40. let byl hvězdou Hollywoodu, hrál v řadě slavných filmů a muzikálů, na obou snímcích je s jeho nejčastější dětskou hereckou partnerkou Shirley Temple – tou, která se pak stala první polistopadovou velvyslankyní USA v Československu (1989-93).

Ačkoli si Bojangles podmanil Hollywood, měl otevřené dveře v Bílém domě a ve své době byl nejlíp placeným černým umělcem Ameriky, jako správný hráč, opilec a dámař v závěru života vymetal vězení a bary a umřel v 71 letech na infarkt úplně švorc. Neudržel peníze i proto, že bezelstně pomáhal spoustě lidí v nouzi. Moc se mi jeho odkaz líbí.

I Dig Rock n Roll Music

Cokoli mi lze vyčítat, pár věcí by ale bylo nefér – za ty zkrátka nemůžu: že neumím chodit do práce, že se mi zdá o nahatých ženských a pak taky, že pěstuju nostalgii po západním poválečném světě. Nemálo, co mě zajímá a mnoho, na čem mi záleží, vychází z éry padesátých až sedmdesátých let. Mít […]

Parník je v pohodě, teprv se potápí

Jak ty žáby v horké vodě, budem bezmocní. Co mnohem hůř, nejspíš už jsme. Nevratně? V návaznosti na bezmála tři roky staré úvahy pana Bena Kurase (9/2015, 10/2015), z jejichž apelu dodnes pranic neubylo, tento týden moje známá Čecho/Belgičanka na svém facebooku uveřejnila přepis zprávy svého bruselského kamaráda-krajana. Kopíruju obrázkem, než FB její status (a […]

Teskné oči královny ledu & ten, který na vrbách viděl hvězdy

Z téhle fotky z roku 1970 běhá mráz po zádech.

Jsou na ní dva v řadě ohledů Pánembohem vyvolení, krásní lidé, kteří v té době tvořili pár. Úspěšná krasobruslařka Hanka Mašková, dodnes jediná čsl. olympijská medailistka, od svých dvaceti profesionálkou v Holiday on Ice. Nadaný textař a bohém Jiří Štaidl, skládající hity přes noc. Svět oběma ležel u nohou, doslova.

Letos je to 44 let, co se HM zabila v autě. Bylo jí pouhých dvaadvacet. Rok nato se v autě zabil JŠ, ve svých třiceti.

Kéž je co nejvíc z nás dost moudrých žít své životy tak, jakoby nemělo přijít žádné další zítra. Nikde totiž není psáno, že to tak nebude.