Pětapadesát let bude letos prvnímu opravdovému knižnímu westernu vydanému v češtině, kultovní kovbojce Jezdec z neznáma od Jacka Schaefera (v originálu Shane, 1949). Jejímu prvnímu českému překladu předcházely ne nezajímavé okolnosti. Všechno začalo na hodně nepravděpodobném, vpravdě obskurním místě: v podzemí uranového dolu jednoho komunistického koncentráku. Tam v roce 1955 jeden civilní havíř propašoval politickému […]
Jedním z pro mě důležitých lidí, s nímž jsem ve svých hektických devadesátkách potkal a sblížil, byl pan Andrew Rooney. Troufale jsem ho považoval za svého osobního mentora. Člověk vysazený na čistotu používání jazyka a morální korektnost jako málokdo další. Pro tuto svou puritánskou inklinaci býval často (v dobrém) veřejně vysmíván podobně, jak pro své […]
Tuhle jsem v namátkou zapnuté televizi na ČT2 narazil na přírodovědný dokument, který mě u obrazovky podržel až do titulků. Proslulé BBC Nature dokumenty koneckonců považuju za jeden z nemnoha dobrých důvodů, proč si platit televizi. Vedle španělsko-mexických telenovel, pochopitelně.
V dokumentu ukazovali zajímavý efekt na nějakém ptačím dravci, nejspíš káněti. Zavřeli jej do obyčejné, volné ohrady o ploše asi 2 x 2 metry, s naprosto žádným stropem – jen běžný, nevysoký plot. Pták byl však v ohradě v absolutím vězení, ačkoli jinak volný a fyzicky schopný letu.
Důvod je ten, že káně potřebuje k rozletu rozeběh asi 3 nebo 4 metry, než nabere rychlost a může vzlétnout. Bez tohoto potřebného prostoru zůstávalo v opticky naprosto volné ohradě uvězněno bez schopnosti úniku.
Malému Walterovi bylo čerstvých sedm, když našel to ráno pod stromkem vysněný dárek. Svou první zbraň!
Moc pěkná BB Daisy lever action vzduchovka s poctivou dřevěnou pažbou a blýskavou mosaznou hlavní. Žádná atrapa pro dětičky jeho věku; skutečná, těžká, funkční věc.
Vyběhl to vánoční ráno z domu, pušku v rukou, už nabitou a nataženou. Minul stodolu, stáje, ohradu pro koně. Na vzdáleném rohu pozemku jejich strýce, kde tehdy bydleli, byla skládka odpadu z hospodářských budov. Všechno bylo pod čerstvým sněhem. Tam si zkusil postavit na kámen plechovky a nějaké prázdné láhve. Zamířil.
Potěšilo ho pokaždé, když se plechovky rozlétly, jak do nich brok strefil. Hoch vydržel cvičit snad hodinu, dokud nebyl úplně prokřehlý, se znecitlivělými prsty od mačkání spoušti a taky mrazu.
Pak jako by ho plechovky omrzely. Poohlížel se po nějakém jiném terči.
V každém oboru, o nějž se zajímám, obvykle vzhlížím ke kontroverzním samorostům dané disciplíny, plujícím proti hlavnímu proudu neortodoxní cestou po svém, nehledícím na pravidla, tradice a většinové mínění.
Takoví rebelové bývají častěji než ne stádně neuznávání až nenávidění; respektu a reputace se nezřídka dočkají až v závěru života – pokud vůbec dočkají.
V architektuře považuju za podobného psance Luise Kahna, jistě nejvlivnějšího představitele brutalismu 60. let, zdánlivě škaredého stavebního stylu prosazujícího primitivní sílu a drsnou poezii hrubého betonu.
Pětadvacátého dne se narodil i umřel zřejmě největší génius stepu všech dob, černoch jak uhel z Harlemu, Bill „Bojangles“ Robinson. Mám rád jeho příběh.
Ve třicátých a v začátku 40. let byl hvězdou Hollywoodu, hrál v řadě slavných filmů a muzikálů, na obou snímcích je s jeho nejčastější dětskou hereckou partnerkou Shirley Temple – tou, která se pak stala první polistopadovou velvyslankyní USA v Československu (1989-93).
Ačkoli si Bojangles podmanil Hollywood, měl otevřené dveře v Bílém domě a ve své době byl nejlíp placeným černým umělcem Ameriky, jako správný hráč, opilec a dámař v závěru života vymetal vězení a bary a umřel v 71 letech na infarkt úplně švorc. Neudržel peníze i proto, že bezelstně pomáhal spoustě lidí v nouzi. Moc se mi jeho odkaz líbí.
Před třemi roky tudy šel pryč Pan Básník. Následující čtvrthodinu s jeho texty si málokdo odepíše ze života. Ta půjde do plusu.
Nefalšovaný babyboomer, kdybych si mohl vybírat, narodil bych přesně v jeho době, jen radši v Truckee než Táboře. Taky kovboj to byl.
Cover verze původních hitů to nemívají snadné a nezřídka dopadají bizarně. Jednu z mála kopií, která nejenže důstojně udržela krok s originálem, ale po mém soudu jej předčila, napsal ON.
Splendidní nářez té nejlibovější textařiny v mouchami olezlém řeznictví normalizace roku 1970.
Stěží si vybavím, co jsem dělal před týdnem, ale na to tehdejší úterní odpoledne těžko do smrti nezapomenu.
Bylo podobně hezky, jako se den vybarvil o pár hodin později v US. Někdy dopoledne jsem šel do lesa běhat, vrátil se kolem poledního – komfortně na otevření trhů kolem 14té hodiny našeho času.
Tuzemský internet tehdy byl víceméně pořád v plínách, na současné poměry pomalé a drahé bezdrátové připojení – pokud moc často nepadalo – bylo tím, co jsme tehdy považovali za vrchol nám dostupných technologií. Standardně jsem před otevřením trhů zapínal na TV přes Astru přijímanou CNBC, jež do velké míry suplovala dnešní internetový dez/informační přetlak.
Stejně i v ono úterý. Na CNBC panovalo typické líné ráno, David Faber a Joe Kernen tlachali o pitomostech. Nic nového.
Pěkné prázdniny! Většina lidí – ačkoli o tom ani neví – nemá a nikdy neměla žádný problém finanční, vztahový či jakýkoli jiný. Kromě jediného – který je pronásleduje, kamkoli se hnou: problém s vnímáním.
Na ten problém existuje srozumitelné a jednoduché – ačkoli ne snadné – řešení.
Než se k němu dostanu, chci tu zmínit jeden příběh. Nikoli zbůhdarma – je totiž celý právě o vnímání. A pro každého z vás, kdo si jej teď přečtete, půjde spíš o test osobního vnímání věcí, než jen nějaký příběh.
Každý z nás má nějaké své nej- ikony, ne?
(Klidně si obraťte oči v sloup, nevadí mi počkat.)
Jeden z mé top pětky, ale nejspíš trojky. Herec, režisér, kovboj, lyžař. Frajer, chlap se lvím srdcem, Lev narozený totožně se mnou. V kristových 33ti si v Utahu založil horský resort, kde se dodnes lyžuje a dodnes pořádají filmové festivaly. Místo na Zemi, kde dělají věci jinak.
Miluju naprostou většinu jeho filmů, hodně si jich vyrobil sám a stojí si v nich za každým svým slovem a scénou. (Snažím se dělat to samý; ačkoliv o mě v tomhle komentáři nejde.)
Cokoli mi lze vyčítat, pár věcí by ale bylo nefér – za ty zkrátka nemůžu: že neumím chodit do práce, že se mi zdá o nahatých ženských a pak taky, že pěstuju nostalgii po západním poválečném světě. Nemálo, co mě zajímá a mnoho, na čem mi záleží, vychází z éry padesátých až sedmdesátých let. Mít […]
Jak ty žáby v horké vodě, budem bezmocní. Co mnohem hůř, nejspíš už jsme. Nevratně? V návaznosti na bezmála tři roky staré úvahy pana Bena Kurase (9/2015, 10/2015), z jejichž apelu dodnes pranic neubylo, tento týden moje známá Čecho/Belgičanka na svém facebooku uveřejnila přepis zprávy svého bruselského kamaráda-krajana. Kopíruju obrázkem, než FB její status (a […]
Když americký botař Bob Lange přišel na počátku šedesátých let s plastovým skeletem, nastartoval novou revoluci v designu lyžařských bot. Tehdy zřejmě ještě netušil, že nepůjde o jedinou revoluci, kterou spustí.
V roce 1970 spatřila světlo světa první sličná “Lange Girl” z (nikdy ne dostatečně dlouhého!) zástupu sexy modelek, které toho sice nemívaly na sobě příliš, vždy však až na horní přezku přepečlivě zapnutý poslední model Lange lyžáků. V řadě případů pouze ten.
Z téhle fotky z roku 1970 běhá mráz po zádech.
Jsou na ní dva v řadě ohledů Pánembohem vyvolení, krásní lidé, kteří v té době tvořili pár. Úspěšná krasobruslařka Hanka Mašková, dodnes jediná čsl. olympijská medailistka, od svých dvaceti profesionálkou v Holiday on Ice. Nadaný textař a bohém Jiří Štaidl, skládající hity přes noc. Svět oběma ležel u nohou, doslova.
Letos je to 44 let, co se HM zabila v autě. Bylo jí pouhých dvaadvacet. Rok nato se v autě zabil JŠ, ve svých třiceti.
Kéž je co nejvíc z nás dost moudrých žít své životy tak, jakoby nemělo přijít žádné další zítra. Nikde totiž není psáno, že to tak nebude.
Na sklonku českého socialismu už bylo možné sehnat si a na fasádu nainstalovat satelitní parabolu Astra a začít tak legálně přijímat informace donedávna režimem potírané.
Pro někoho s touhou učit se praktickému jazyku šlo o druhou nejlepší možnou věc, hned po randění s rodilým mluvčím. Občas možná o první nejlepší.
Vedle tehdy velkorysého vysílání Murdochovy Sky TV a jím čerstvě založeného Eurosportu, nebo Turnerovy CNN, byla vděčným diváckým kanálem tehdy jediná – a adekvátně kvalitní – MTV Europe. (Kde že tehdejší vody jsou.)
Dvaaosmdesáti by se dnes dožil zpěvák slavné popové dvojice Sonny & Cher z éry zvonových kalhot, ale taky náruživý lyžař Sonny Bono. Před 17 lety se zabil při sjíždění na svazích kalifornského střediska Heavenly.
Narodil se sicilským emigrantům v Detroitu. Brzy se přestěhovali do Kalifornie, kde Sonnyho uchvátil showbyznys. Začínal jako mnozí další od píky; v roce 1964 si půjčil 200 dolarů, aby mohl nahrát se svou přítelkyní Cherilyn první společný singl “Baby Don’t Go”, jenž hned prolomil do hitparád. Vzápětí se oba vzali a začali produkovat další hity, z nichž nejznámějšími jsou “I Got You Babe” a “The Beat Goes On”. Měli vlastní zábavný pořad v televizi. V roce 1974 se rozvedli.
Dvaadevadesát by dnes slavil modrooký Cool Hand Luke, Butch Cassidy a Buffalo Bill. Ne každý možná ví, že vedle svého Oskary ověnčeného mistrovství a vášně k motorsportu byl pan Paul Newman především gigantickým filantropem.
Založil The SeriousFun Children’s Network, charitu pro děti postižené HIV, AIDS, rakovinou a dalšími chorobami. Od svého založení v roce 1988 pracovala s více než 340 000 dětmi na celé planetě. Jiná jeho charita, Safe Water Network, pomáhá zpřístupňovat zdroje pitné vody potřebným lidem v oblastech třetího světa.
Založil v Americe oblíbený potravinářský brand Newman’s Own (popcorn, nápoje, omáčky, pizza), jehož veškerý profit po zdanění plyne vzdělávacím a charitativním organizacím. Od svého založení (1982) dodnes už značka Newman’s Own rozdala přes 400 milionů dolarů.
Strangely brilliant Andy Kaufman would be 68 today.
The most eccentric, unconventional, mysterious and indeed misunderstood entertainer of the 70/80s era, who was so far ahead of time. His heavily psychological humor typically infuriated people to the point of plain hating him. Andy passed away in 1984, aged 35.
Nedožitých 68 by dnes slavil bezprecedentní génius psychologického humoru Andy Kaufman, který s chutí obracel role a střílel si z nic nechápajícího publika. Hluboce obdivuju Andyho odvážný styl, který málokdo docenil. Miloš Forman o něm natočil brilantní životopisný film Muž na Měsíci, R.E.M. k němu udělali neméně skvělou muziku.
Lidi si nebyli moc jistí ani Andyho pohřbem.
Cena čehokoli se zdá být nesmrtelně vděčným tématem. I koblih.
Čtvrt roku po zveřejnění mé provokativní fabulace na téma Wejlské koblihy mi v emailu přistála zábavná konfrontační reakce. Čtenářka rozporovala mou konstrukci wejlského příběhu tím, že prý by chtěla vidět koblihy, co stojí €12 a kdo že by si takové kupoval.
Paní by mi stačilo poslat do (Ha! Neuhodli!) koblihárny Dum Dum v londýnském Harrods, kde míň než padesát liber by těžko nechala. Ale co je to proti vážně drahým koblihám zdobených zlatým prachem za $1000+. Či udajně nejdražší koblize planety s pravým šampaňským kaviárem, prodávané opět v Dum Dumu za £1,500 – bezmála dva tisíce babek za kousek.
Tohle téma mi však stálo za článek z jiného důvodu.
Cena je totiž pouhou číslovkou.
Veřejné záchody v lyžařských areálech bývají, řekněme, různé. V lepších případech aspoň po ránu rozumně hygienické a poklizené, v horších špinavé a páchnoucí až ven natolik, že nápad pustit to do kalhot zní jako přijatelná volba.
Před pár lety kandidovaly záchody utažského střediska Snowbasin na titul America’s Best Restroom. Nedělám si legraci; tamní luxusní toalety jsou obkládané italským Carrera mramorem, lustry z křišťálu a bronzu, velkorysými komodami od podlahy ke stropu, stěny jsou vykládané importovaným africkým dřevem a ručními dekoracemi. Na podlahách něco mramoru a hodně tlustého plyšového koberce, aby se to v lyžákách líp chodilo.
A ačkoli by jednoho napadlo, že si v soutěži tahle rozmařilost povede nejspíš dost dobře, ve skutečnosti utrpěla až poslední místo z pěti nominovaných WC v roce 2011.