Jak ty žáby v horké vodě, budem bezmocní. Co mnohem hůř, nejspíš už jsme. Nevratně? V návaznosti na bezmála tři roky staré úvahy pana Bena Kurase (9/2015, 10/2015), z jejichž apelu dodnes pranic neubylo, tento týden moje známá Čecho/Belgičanka na svém facebooku uveřejnila přepis zprávy svého bruselského kamaráda-krajana. Kopíruju obrázkem, než FB její status (a […]
Pětadvacátého dne se narodil i umřel zřejmě největší génius stepu všech dob, černoch jak uhel z Harlemu, Bill „Bojangles“ Robinson. Mám rád jeho příběh.
Ve třicátých a v začátku 40. let byl hvězdou Hollywoodu, hrál v řadě slavných filmů a muzikálů, na obou snímcích je s jeho nejčastější dětskou hereckou partnerkou Shirley Temple – tou, která se pak stala první polistopadovou velvyslankyní USA v Československu (1989-93).
Ačkoli si Bojangles podmanil Hollywood, měl otevřené dveře v Bílém domě a ve své době byl nejlíp placeným černým umělcem Ameriky, jako správný hráč, opilec a dámař v závěru života vymetal vězení a bary a umřel v 71 letech na infarkt úplně švorc. Neudržel peníze i proto, že bezelstně pomáhal spoustě lidí v nouzi. Moc se mi jeho odkaz líbí.
Když americký botař Bob Lange přišel na počátku šedesátých let s plastovým skeletem, nastartoval novou revoluci v designu lyžařských bot. Tehdy zřejmě ještě netušil, že nepůjde o jedinou revoluci, kterou spustí.
V roce 1970 spatřila světlo světa první sličná “Lange Girl” z (nikdy ne dostatečně dlouhého!) zástupu sexy modelek, které toho sice nemívaly na sobě příliš, vždy však až na horní přezku přepečlivě zapnutý poslední model Lange lyžáků. V řadě případů pouze ten.
Z téhle fotky z roku 1970 běhá mráz po zádech.
Jsou na ní dva v řadě ohledů Pánembohem vyvolení, krásní lidé, kteří v té době tvořili pár. Úspěšná krasobruslařka Hanka Mašková, dodnes jediná čsl. olympijská medailistka, od svých dvaceti profesionálkou v Holiday on Ice. Nadaný textař a bohém Jiří Štaidl, skládající hity přes noc. Svět oběma ležel u nohou, doslova.
Letos je to 44 let, co se HM zabila v autě. Bylo jí pouhých dvaadvacet. Rok nato se v autě zabil JŠ, ve svých třiceti.
Kéž je co nejvíc z nás dost moudrých žít své životy tak, jakoby nemělo přijít žádné další zítra. Nikde totiž není psáno, že to tak nebude.
Na sklonku českého socialismu už bylo možné sehnat si a na fasádu nainstalovat satelitní parabolu Astra a začít tak legálně přijímat informace donedávna režimem potírané.
Pro někoho s touhou učit se praktickému jazyku šlo o druhou nejlepší možnou věc, hned po randění s rodilým mluvčím. Občas možná o první nejlepší.
Vedle tehdy velkorysého vysílání Murdochovy Sky TV a jím čerstvě založeného Eurosportu, nebo Turnerovy CNN, byla vděčným diváckým kanálem tehdy jediná – a adekvátně kvalitní – MTV Europe. (Kde že tehdejší vody jsou.)
Dvaaosmdesáti by se dnes dožil zpěvák slavné popové dvojice Sonny & Cher z éry zvonových kalhot, ale taky náruživý lyžař Sonny Bono. Před 17 lety se zabil při sjíždění na svazích kalifornského střediska Heavenly.
Narodil se sicilským emigrantům v Detroitu. Brzy se přestěhovali do Kalifornie, kde Sonnyho uchvátil showbyznys. Začínal jako mnozí další od píky; v roce 1964 si půjčil 200 dolarů, aby mohl nahrát se svou přítelkyní Cherilyn první společný singl “Baby Don’t Go”, jenž hned prolomil do hitparád. Vzápětí se oba vzali a začali produkovat další hity, z nichž nejznámějšími jsou “I Got You Babe” a “The Beat Goes On”. Měli vlastní zábavný pořad v televizi. V roce 1974 se rozvedli.
Dvaadevadesát by dnes slavil modrooký Cool Hand Luke, Butch Cassidy a Buffalo Bill. Ne každý možná ví, že vedle svého Oskary ověnčeného mistrovství a vášně k motorsportu byl pan Paul Newman především gigantickým filantropem.
Založil The SeriousFun Children’s Network, charitu pro děti postižené HIV, AIDS, rakovinou a dalšími chorobami. Od svého založení v roce 1988 pracovala s více než 340 000 dětmi na celé planetě. Jiná jeho charita, Safe Water Network, pomáhá zpřístupňovat zdroje pitné vody potřebným lidem v oblastech třetího světa.
Založil v Americe oblíbený potravinářský brand Newman’s Own (popcorn, nápoje, omáčky, pizza), jehož veškerý profit po zdanění plyne vzdělávacím a charitativním organizacím. Od svého založení (1982) dodnes už značka Newman’s Own rozdala přes 400 milionů dolarů.
Strangely brilliant Andy Kaufman would be 68 today.
The most eccentric, unconventional, mysterious and indeed misunderstood entertainer of the 70/80s era, who was so far ahead of time. His heavily psychological humor typically infuriated people to the point of plain hating him. Andy passed away in 1984, aged 35.
Nedožitých 68 by dnes slavil bezprecedentní génius psychologického humoru Andy Kaufman, který s chutí obracel role a střílel si z nic nechápajícího publika. Hluboce obdivuju Andyho odvážný styl, který málokdo docenil. Miloš Forman o něm natočil brilantní životopisný film Muž na Měsíci, R.E.M. k němu udělali neméně skvělou muziku.
Lidi si nebyli moc jistí ani Andyho pohřbem.
Jedním z pro mě důležitých lidí, s nímž jsem ve svých hektických devadesátkách potkal a sblížil, byl pan Andrew Rooney. Troufale jsem ho považoval za svého osobního mentora.
Člověk vysazený na čistotu používání jazyka a morální korektnost jako málokdo další. Pro tuto svou puritánskou inklinaci býval často (v dobrém) veřejně vysmíván podobně, jak pro své brežněvovské obočí (taky nejspíš v dobrém, cojávím).
Andy si vytrvale živil svou minutku slávy týdně (doslova) v pořadu CBS „60 Minutes“, v němž se 30 let až do své smrti každou neděli objevoval s minifejetonkem na různá všední témata, taky často vysmívaná. Paradoxně jsem s jeho názory a vnímáním věcí spíš nesouhlasil, což mi nebránilo chovat ke starému pánovi vysoký – nepatolízalský – respekt. Na to měl svůj velmi citlivý vnitřní detektor.
Jedenapadesát let je letos prvnímu opravdovému knižnímu westernu vydanému v češtině, kultovní kovbojce Jezdec z neznáma od Jacka Schaefera (v originálu Shane, 1949). Jejímu prvnímu českému překladu (1965) předcházely ne nezajímavé okolnosti.
Všechno začalo na hodně nepravděpodobném, vpravdě obskurním místě: v podzemí uranového dolu jednoho komunistického koncentráku. Tam v roce 1955 jeden civilní havíř propašoval politickému muklovi Jiřímu Stránskému Schaeferův originál románu Shane. Stránský se vykašlal na rubání rudy (nejspíš neunikl trestu v korekci), knížku v šachtě přečetl na jeden zátah a tak jej ohromila, že si slíbil, že pokud lágr přežije, na svobodě román přeloží.
Což za deset let uskutečnil a s pomocí Miloše Formana a Josefa Škvoreckého překlad v tehdejší ČSSR mohl oficiálně vyjít. Hned se po něm slehla zem jako po něčem do té doby nevídaném – šlo o první opravdový western v naší zemi, jak ostatně píše sám Stránský ve svých vzpomínkách.
Cena čehokoli se zdá být nesmrtelně vděčným tématem. I koblih.
Čtvrt roku po zveřejnění mé provokativní fabulace na téma Wejlské koblihy mi v emailu přistála zábavná konfrontační reakce. Čtenářka rozporovala mou konstrukci wejlského příběhu tím, že prý by chtěla vidět koblihy, co stojí €12 a kdo že by si takové kupoval.
Paní by mi stačilo poslat do (Ha! Neuhodli!) koblihárny Dum Dum v londýnském Harrods, kde míň než padesát liber by těžko nechala. Ale co je to proti vážně drahým koblihám zdobených zlatým prachem za $1000+. Či udajně nejdražší koblize planety s pravým šampaňským kaviárem, prodávané opět v Dum Dumu za £1,500 – bezmála dva tisíce babek za kousek.
Tohle téma mi však stálo za článek z jiného důvodu.
Cena je totiž pouhou číslovkou.
Veřejné záchody v lyžařských areálech bývají, řekněme, různé. V lepších případech aspoň po ránu rozumně hygienické a poklizené, v horších špinavé a páchnoucí až ven natolik, že nápad pustit to do kalhot zní jako přijatelná volba.
Před pár lety kandidovaly záchody utažského střediska Snowbasin na titul America’s Best Restroom. Nedělám si legraci; tamní luxusní toalety jsou obkládané italským Carrera mramorem, lustry z křišťálu a bronzu, velkorysými komodami od podlahy ke stropu, stěny jsou vykládané importovaným africkým dřevem a ručními dekoracemi. Na podlahách něco mramoru a hodně tlustého plyšového koberce, aby se to v lyžákách líp chodilo.
A ačkoli by jednoho napadlo, že si v soutěži tahle rozmařilost povede nejspíš dost dobře, ve skutečnosti utrpěla až poslední místo z pěti nominovaných WC v roce 2011.
Když jsem na podzim 88 rukoval jako o-běžec do Dukly Brno, v kasárnách v Řečkovicích mě čekal můj kamarád Mirek Mráz, nastoupivší o rok dřív. Se sluchátky walkmana kolem krku – v tehdejší době pořád dost draze a svízelně sehnatelné vymoženosti (buďto Západ nebo se štígrem Tuzex).
Soucitně mi odebral obrovskou brašnu nabitou vším možným na sportování i dva vaky běžek, holí a kolečkových lyží – s tím, že v přijímači, kam jsem na 4 týdny mířil na bojový útvar schovaný někde v lesích Moravského krasu, ty věci vážně nebudu potřebovat.
Když jsem se za měsíc vrátil, Mirek dál chodil se sluchátky na krku nebo uších. Pořád dokola ve walkmanu točil jednu kazetu. Když jí jednou na chvíli oželel a dal mi poslechnout, poznal jsem V penziónu svět, bez nadsázky zjevení té doby.
Cokoli mi lze vyčítat, pár věcí by ale bylo nefér – za ty zkrátka nemůžu: že neumím chodit do práce, že se mi zdá o nahatých ženských a pak taky, že pěstuju nostalgii po západním poválečném světě. Nemálo, co mě zajímá a mnoho, na čem mi záleží, vychází z éry padesátých až sedmdesátých let. Mít tak stroj času!
Neděle tu na blogu připadají kultuře; dnes nadto půjde o kultůru obchodnického génia.
V týdnu měl 45. narozeniny pan Sacha Baron Cohen – chlápek, co v roli Borata jako nikdo druhý proslavil Kazachstán (kam se na něj hrabe cyklista Vinokurov), v roli Brüna tak jako nikdo zesměšnil homosexuály a v roli Aliho G krom dalších majstrštyků ukázal světu, jak správné marketingové hledat a najít cílový trh pro svůj vynález zmrzlinové rukavice: Lidi kdo jíst zmrzlinu a lidi, kdo mít ruce.
V rádiu právě hlásali, že pan Ondřej Havelka má 10/10, narozky. Znám málo takových profíků/kavalírů, jako on. (Ještě tak Jirka Korn a taky pan Pavel Bobek byl sakra dobrej.)
Kdykoli OH swinguje v mým okolí a dozvím se o tom, než zmizí lupeny, snažím se nechybět.
Happy 62!
Před třemi roky tudy šel pryč Pan Básník. Následující čtvrthodinu s jeho texty si málokdo odepíše ze života. Ta půjde do plusu.
Nefalšovaný babyboomer, kdybych si mohl vybírat, narodil bych přesně v jeho době, jen radši v Truckee než Táboře. Taky kovboj to byl.
Cover verze původních hitů to nemívají snadné a nezřídka dopadají bizarně. Jednu z mála kopií, která nejenže důstojně udržela krok s originálem, ale po mém soudu jej předčila, napsal ON.
Splendidní nářez té nejlibovější textařiny v mouchami olezlém řeznictví normalizace roku 1970.
Ze svých heyday amerických časů jsem ve svých krámech narazil na jeden doslova bizarní kousek. DVD z unikátního benefičního koncertu ze St. Louis ’65, jediné existující filmové stopy po slavné The Rat Pack partě. Ta stála zejména na šoumenství svých tří pilířů – Franka Sinatry, Deana Martina a Sammy Davise Jr.
Ačkoli Rat Pack v 60. letech frekventovaně vystupovali, nejčastěji ve svém domovském Sands na Stripu Las Vegas (na jehož místě dnes stojí rozhlehlá kýčovitá replika Benátek), jejich koncert v St.Louis 20.června 1965 (na Den otců, jehož výtěžek věnovali charitě pomáhající věžnům vracejícím se na svobodu) je jediným, o němž existuje filmový záznam.
25. septembra a ďalšia spomienková nedeľa tu na blogu. Dnes oslavuje jeden chlapík, ktoreho rešpektujem, slušných päťdesiat dva. B52!
Navážu na minulé retro – a na své léto 89 v Dukle Brno. Když odcházel do civilu na ještě poslední socialistické měsíce (aniž by to kdo z nás tušil), věnoval mi Slovák Jaro dvě vinylová elpíčka, které si dovezl do našeho tréninkového baráku a já si obě za ten rok zamiloval.
Nedostal to jen tak ledasajký dar. Jaro mi k tomu dodal: Váž si ich. V Opusu mi predavačka povedala, ak si chceš platně kúpiť, kup hneď lebo Grigorov zdrhol a platňa sa určite stiahne. Kúpil som a o dva dni už na pultoch neboli.
V roce 88 jsem tak jenom díky Jarovi poznal pana Robo Grigorova, chlápka, který do svých textů už tehdy za normalizece pašoval angličtinu a rebelské metafory, respektive jeho dva dvorní textaři Kamil Peteraj a Ľuboš Zeman pašovali.
Že potomci celebrit bývají zhýčkaní spratci (pokud ne rovnou kriplové) – spíš než osobnosti s vlastnostmi svých úspěšných rodičů, je všeobecně sdíleným názorem, proti němuž nemám co namítnout. Čest každé vzácné výjimce.
Mám na věc svou teorii, že v rámci typického rodinného klanu po hladové generaci, jež si ze země vydupala úspěch, vcelku logicky následuje jedno či dvě pokolení sytých neschopných rozmazlenečků, nasátých na úspěch a prostředky produktivních předchůdců. Aby evoluční cyklus mohl začít odznovu.
Bez hladu (ne nutně v doslovném významu) holt nebývá vůle po úspěchu. Učebnicových příkladů by se všude kolem našlo.
Před týdnem jsem tu vzpomínal zlopověstné, patnáctileté 911. V hloubce historie blogu jsem narazil na ještě jednu svou patnáct roků starou úvahu.
(Klidně si obraťte oči v sloup, počkám.)
Hotovo? Tak jo.
Nevím čím to je, proč mě tak snadno a tak často rozhodí věci, do kterých mi, jak se to běžně říká, “vůbec nic není.”
Už ani nevím kolikrát se mi v životě přihodilo, že po mé (zcela nevinně zamýšlené) intervenci do nějaké cizí situace se věci zvrtly tak, že všechno skončilo pořádně horkokrevným konfliktem.