Archiv pro rubriku: Glosy & drby

Stará, polorozpadlá almara zašantročená ve vlhkém sklepě Blogu. V ní v prachu a zatuchlosti doby naházeny glosy a postřehy osobní, politické, psychologické, spirituální, zážitky z každodenního života, taky něco vzpomínání i humoru.

HH 85

Když jsem na podzim 88 rukoval jako o-běžec do Dukly Brno, v kasárnách v Řečkovicích mě čekal můj kamarád Mirek Mráz, nastoupivší o rok dřív. Se sluchátky walkmana kolem krku – v tehdejší době pořád dost draze a svízelně sehnatelné vymoženosti (buďto Západ nebo se štígrem Tuzex).

Soucitně mi odebral obrovskou brašnu nabitou vším možným na sportování i dva vaky běžek, holí a kolečkových lyží – s tím, že v přijímači, kam jsem na 4 týdny mířil na bojový útvar schovaný někde v lesích Moravského krasu, ty věci vážně nebudu potřebovat.

Když jsem se za měsíc vrátil, Mirek dál chodil se sluchátky na krku nebo uších. Pořád dokola ve walkmanu točil jednu kazetu. Když jí jednou na chvíli oželel a dal mi poslechnout, poznal jsem V penziónu svět, bez nadsázky zjevení té doby.

Mě to tady nebaví

V rádiu právě hlásali, že pan Ondřej Havelka má 10/10, narozky. Znám málo takových profíků/kavalírů, jako on. (Ještě tak Jirka Korn a taky pan Pavel Bobek byl sakra dobrej.)

Kdykoli OH swinguje v mým okolí a dozvím se o tom, než zmizí lupeny, snažím se nechybět.

Happy 62!

Rytmus máš jak polda!

Ze svých heyday amerických časů jsem ve svých krámech narazil na jeden doslova bizarní kousek. DVD z unikátního benefičního koncertu ze St. Louis ’65, jediné existující filmové stopy po slavné The Rat Pack partě. Ta stála zejména na šoumenství svých tří pilířů – Franka Sinatry, Deana Martina a Sammy Davise Jr.

Ačkoli Rat Pack v 60. letech frekventovaně vystupovali, nejčastěji ve svém domovském Sands na Stripu Las Vegas (na jehož místě dnes stojí rozhlehlá kýčovitá replika Benátek), jejich koncert v St.Louis 20.června 1965 (na Den otců, jehož výtěžek věnovali charitě pomáhající věžnům vracejícím se na svobodu) je jediným, o němž existuje filmový záznam.

Tehotná milenka a kopa dlhov, smetisko na gauči, telefón s druhou

25. septembra a ďalšia spomienková nedeľa tu na blogu. Dnes oslavuje jeden chlapík, ktoreho rešpektujem, slušných päťdesiat dva. B52!

Navážu na minulé retro – a na své léto 89 v Dukle Brno. Když odcházel do civilu na ještě poslední socialistické měsíce (aniž by to kdo z nás tušil), věnoval mi Slovák Jaro dvě vinylová elpíčka, které si dovezl do našeho tréninkového baráku a já si obě za ten rok zamiloval.

Nedostal to jen tak ledasajký dar. Jaro mi k tomu dodal: Váž si ich. V Opusu mi predavačka povedala, ak si chceš platně kúpiť, kup hneď lebo Grigorov zdrhol a platňa sa určite stiahne. Kúpil som a o dva dni už na pultoch neboli.

V roce 88 jsem tak jenom díky Jarovi poznal pana Robo Grigorova, chlápka, který do svých textů už tehdy za normalizece pašoval angličtinu a rebelské metafory, respektive jeho dva dvorní textaři Kamil Peteraj a Ľuboš Zeman pašovali.

Gordo jede na osmých gumách

Že potomci celebrit bývají zhýčkaní spratci (pokud ne rovnou kriplové) – spíš než osobnosti s vlastnostmi svých úspěšných rodičů, je všeobecně sdíleným názorem, proti němuž nemám co namítnout. Čest každé vzácné výjimce.

Mám na věc svou teorii, že v rámci typického rodinného klanu po hladové generaci, jež si ze země vydupala úspěch, vcelku logicky následuje jedno či dvě pokolení sytých neschopných rozmazlenečků, nasátých na úspěch a prostředky produktivních předchůdců. Aby evoluční cyklus mohl začít odznovu.

Bez hladu (ne nutně v doslovném významu) holt nebývá vůle po úspěchu. Učebnicových příkladů by se všude kolem našlo.

Taková malá, nesobecká věc…

Před týdnem jsem tu vzpomínal zlopověstné, patnáctileté 911. V hloubce historie blogu jsem narazil na ještě jednu svou patnáct roků starou úvahu.

(Klidně si obraťte oči v sloup, počkám.)

Hotovo? Tak jo.

Nevím čím to je, proč mě tak snadno a tak často rozhodí věci, do kterých mi, jak se to běžně říká, “vůbec nic není.”

Už ani nevím kolikrát se mi v životě přihodilo, že po mé (zcela nevinně zamýšlené) intervenci do nějaké cizí situace se věci zvrtly tak, že všechno skončilo pořádně horkokrevným konfliktem.

Lyžování, ač nejatraktivnější v historii, prý neroste

Nakolik byste souhlasili s následujícím popisem?

„Lyžování to dřív mívalo těžké. V branži se netočilo moc peněz a tak bylo málo investic, málo vleků, fronty na ně se stály v poválečných letech nejdelší v historii. Sjezdovky se neupravovaly, byly prudké, plné kamení, vázání bylo primitivní a působilo mnoho zranění.

Jenže přestože je dnes všechno od výbavy přes vleky, úpravu tratí atd. nesrovnatelně dokonalejší, výuka lyžování je mnohem snazší a zábavnější, a fronty často ani nestojí za řeč, nedokážeme přivádět na svahy nové lidi. Lyžování neroste; spíš se zdá, že navzdory zvyšující se atraktivitě tohoto sportu lyžařů ubývá.“

Nic, s čím nesouhlasit, říkáte?

Taková je dnes zkrátka doba?

Linds mi to furt nezvedá

Ať to nevypadá, že vailskou produkci dokážu jenom nekriticky chválít.

Ve svém každoročně vydávaném lifestylovém magazínu Epic Life koncern Vail Resorts pravidelně představuje svou slavnou ambasadorku – a vpravdě i nejslavnější lyžařku planety.

Tu, co chodila s Tigerem a nahá pózovala v kultovním plavkovém vydání Sports Illustrated..

Nepochybuju, že kdekdo by bral číslo jejího mobilu.

Já třeba.

Somewhere over the rainbow way up high

94 by dnes bylo nenapodobitelné Dorotce z Čaroděje ze země Oz, kdyby ji nezabila štvanice hollywoodské kariéry. Dožila se půlky.

Moje i mé dcery nejoblíbenější pohádka (zdaleka nejen pro děti), v našich krajinách nepříliš rozšířená, Čaroděj ze země Oz a Dorotka s Strašákem, Plecháčem a Lvem zbabělcem. Bez nadsázky metaforický životní příběh kdekoho z nás.

Pánembohem tolik blessnutý Burte Bacharachu!

Happy B-day Tobě, mému nejoblíbenějšímu skladateli hudby. (Vedle klasiků 18. – 19. století a génia filmové muziky Thomase Newmana.) Tvých dnešních úctyhodných 88 si stěží dokážu na vlastní kůži představit.

Svou kariéru jsi spojil s dvorním textařem Halem Davidem podobně, jako pánové Hapka a Horáček v české mikrokotlině. Mluvě o Češích, Tvým zásadním učitelem byl Bohuslav Martinů, toho času v americké poválečné emigraci.

V roce 69 jsi měl kliku na životní zakázku v kovbojce George Roye Hilla nazvané Butch Cassidy and the Sundance Kid. Udělaly se na ní dvě pozdější herecké legendy, Paul Newman a Robert Redford. Film získal 4 Oskary a stal se nesmrtelným; jedna soška patřila Tobě, za skladbu Raindrops keep falling on my head, která rovněž znesmrtelnila. Kdo by kdy a proč vůbec měl zapomenout na půvabnou Kate Ross na štangli (bicyklu) Paula Newmana, žejo.

Můj život by nebyl zevnitř tak barevný, jak je – nemít možnost konzumovat Tvou tvorbu. Děkuju za to.

Diamantový kovboj má 80

Nezapomenutelný Country Boy, Rhinestone Cowboy a Wichita Lineman, taky známý jako Glen Campbell z Arkansasu, velká country hvězda 60. a 70. let, má výročí.

Ve svých glory days si stříhal hity s ostatními giganty své doby, třeba Frankem Sinatrou, Deanem Martinem nebo Beach Boys. Taky posbíral několik zlatých Grammy gramofónků za album Gentle On My Mind.

Jako správný kovboj se ve své tvorbě vyhýbal politice. Měl vlastní TV show, hrál ve filmech, natočil nepočítaně elpíček a starých dobrých malých singlů. Taky stihnul 4 manželky a 8 dětí; nechává na tomhle světě po sobě zkrátka zřetelnou brázdu.

Rhoda Blake, žlutá růže z Taosu

Která staromódní sněhomilná duše občas nezalační přečíst si nějakou limonádovou romantiku z hor; něco o takové té Pretty Woman lyžování?

Příběh jedné takové začíná jak z pohádky: bezmála před sto lety se v chudém londýnském East Endu narodila jakási Růženka. Zuřila krutá první světová, ale sudičky už nejspíš tušily, že během pár měsíců skončí.

Leč není růží ani pohádek bez bolavých trnů; konce války se nedožil ani jeden z dívčiných rodičů.

Tříletého sirotka adoptovala židovská rodina Limburgů a odvezla na bohaté východní pobřeží Ameriky. Z prestižních liberálních škol newyorského Upper East Side však mladá Rhoda Limburgová brzy zběhla a vrhla se – zcela odlišným plánům adoptivních rodičů navzdory – na studia umění, které milovala.

Ještě coby univerzitní studentka potkala v roce 1940 při vánočním lyžování ve východoamerickém Stowe svého budoucího muže Earniho. Od té doby jezdila po horách s ním, za dva roky se vzali.

Po skončení další světové války se usadili v Novém Mexiku a v roce 1954 tam v terénech příkrých svahů a tlustých peřin prašanu založili to, co je dnešním významným horským střediskem Taos Valley.

Sam Brannan, první kalifornský milionář: žít jako král, umřít jak kovboj

Bez tří roků před dvěma stoletími se narodil jeden geniální oportunista, jenž zbohatl na legendární kalifornské zlaté horečce jako nikdo jiný. Aniž by jedinkrát hrábl do země. Jeho barvitý příběh mě nepřestává fascinovat; nejen proto, že jako správný hráč zas o všechno přišel.

Pan Samuel Brannan se narodil na východním pobřeží, vyučil se tiskařem a protloukal životem a profesemi. V roce 1846, ve svých 27, přesídlil do Kalifornie a v San Francisku založil noviny The California Star, první a jedíné v oblasti. (Pro představu, Frisco bylo tehdy osadou s 200 obyvateli.)

Zlatou horečku odstartoval náhodný nález valounů při stavbě Sutterovy pily na úpatí hor Sierra Nevada; Sam v té době provozoval svůj jediný koloniál se vším možným v nedalekém Sacramentu. Zaměstnanci pily u něj za zboží nabídli zaplatit zlatými kamínky. Psal se rok 1848.

Zpráva se začala lavinovitě šířit; jeho noviny California Star neměl přes noc kdo tisknout, Samovi zaměstnanci utekli hledat zlato.

Perný týden skijerů, Švédi a pár dalších myšlenek na špacíru

Sem tam se krapet montuju do lyžařského odvětví a musím říct, že počínaje uplynulým víkendem to branže dostává zbaštit na mnoha frontách a na plnej knedlík.

V tuzemsku neovyklý týden vítaných dvouciferných mrazů vystřídala krutá obleva, která skiareálům s příchodem víkendu doslova přes noc vypnula děla, přiškrtila spontánní zájem platících zákazníků a vrátila vrásky na tváře a vítr do kapes mnoha zainteresovaných.

Stejný víkend se odehrával v Kitzbühelu nejtradičnější svátek sjezdařiny, bez nadsázky Vánoce anebo Díkůvzdání tohoto sportu. Ačkoliv, Díkůvzdání letos asi vážně ne.

Sportovní i lidský sympaťák Aksel Lund Svindal se tu zrakvil (ne, že by byl sám!) natolik, že se kdekdo v intimitě samoty za něj přimodlívá, aby to ve svém věku ještě sportovně rozjezdil a dál nechal sportovní svět obdivovat se jeho Pánembohem přidělené kompetenci.

V souvislosti s těmi víkendovými haváriemi jsem zaznamenal nemálo laických – nelyžařských – odsudků typu „Hovada závoďáci, dělají si to sami, mohli sedět doma na prdeli.“

Kruh uzavřen: Andy, are you goofing on Elvis?

Na co pan Dan Žito Landa potřeboval zlej kukuč a kohouta, Kazmovi stačila dávka kaufmanovství.

Mám rád absurdní humor legendy Andyho Kaufmana jako máločí. Svou drzostí pajclou s vyčůraností, tvářící se jako hloupost, si dělal šašky z veřejnosti své doby, včetně tehdy začínajících televizních stanic.

Nápadně podobně vodí lidi za nosy v nové generaci své One Man Show Kazma Bartošek. V dnes zveřejněném making-of videu z únorového Českého lva ukázal, jak dokonale vytrolloval kompletní rybníček českého pseudo-šoubyznysu falešným Jimem Carreym.

Luxusní práce, Kazma.

Benjamin Kuras: Jestli se to nezastaví, tak do čtyř, pěti let skončí Evropa

Tohoto čecholondýňana neberu na lehkou váhu, cokoli řekne/napíše.

Cit BK: Aby mohla věda a technika vůbec fungovat, tak musí být svobodné myšlení. Pro dnešního muslima, když zapálíte papír, tak to není ta sirka, která ten papír zapálí, nýbrž Alláh. Když shodíte dva homosexuály z pátého poschodí, tak to jste neshodili vy, nýbrž Alláh. S tím se nedá vytvářet nic hmotného ani duchovního. Jen dožije to, co tam bylo předtím.

Pražáci si to pořád nedovedou představit, ale v Londýně je dneska z 60 % neevropské obyvatelstvo. Tam jsou čtvrti, kde nevidíte Brita.

Jsme válce blíž, než jsme ochotni si to připustit

Guest post od čtenáře BK, s jehož zněním nerad souhlasím.

Dokument níže opravdu skvěle ukazuje kořen problému, kterým je neochota muslimů přizpůsobit se zemi, která je přijala a hostí je. Tím, že dávají své primitivní středověké “zákony” a zvyky nad zákony země ve které se nacházejí, ukazují svojí omezenost v celé nahotě.

Mrazivé je také jejich arogantní a nepřátelské chování k domorodcům. A to v tomto dokumentu ještě nebyla jiná fakta, týkající se násilné povahy islámu. Vzhledem k porodnosti jejich a nás, původních obyvatel, je bohužel nade vše jasné, že tento problém začne v budoucnu nabírat opravdu kolosální rozměry.

Ruda námořník II. C’est la vie

Půl roku po výchozí zprávě o Rudově chystané výpravě přes oceán bez komentáře přetiskuju čerstvý facebookový update tohoto 72letého chlapa.

3. července 2015 po dlouhých neúspěšných jednáních s kapitanátem přístavu Portimao v Portugalsku se posádka voru Eurica rozhodla z plavby rezignovat. Důvodem byla absolutní arogance moci přístavních úředníků. Neustálé obstrukce a bránění Eurice opustit přístav v Portimau trvaly od února. A to i přesto, že Eurica měla v pořádku všechny potřebné dokumenty, které ji opravňovaly k plavbě po moři včetně pojištění, byla vybavena předepsanými záchrannými prostředky, rádiem, GPS.

Šedesát-vosmička Sklář

Zkraje pulsujících devadesátek jsem se – coby tehdy aktivní ve veletržním byznysu – poznal na stánku klienta na frankfurtském Musikmesse s jedním slavným fousatým zjevem (se vzdálenými československými kořeny, jak mi potvrdil). Námezdní studiový baskytarista Leland Sklar se tehdy zdál být na vrcholu své kariéry; jenže neřekl bych, že by od té doby – a je to už sakra čtvrt století – někam sestupoval. Prostě řízek. Dnes je mu 68.

Jeho kariéru nijak podrobně nesleduju, nespolehlivá Wikipedie nicméně tvrdí, že se podílel svými výstupy na vic než 2 tisících alb. Upřímně, neumím si to představit. Umíte vy? Prostě je to řízek.

Lelanda si však pokaždé všímnu coby stálého – a nepřehlédnutelného! – doprovodu pana Phila Collinse; profíka, kterého v hudebním byznysu respektuju nejvíc spolu s nemnoha pár dalšími jmény.

Bacil nejsnazší cesty

Máloco v poslední době zarezonovalo s mým vnitřním kompasem tolik, jako tenhle nedávný rozhovor Petra Placáka se spisovatelkou Radkou Denemarkovou. Šmrncovní ženská!

Cit. Radka Denemarková: „Já s postestébáckou povahou kapitalismu nesouhlasím, nevěřím v tento kapitalismus, v tuto konzumní společnost, v obohacování lidí, kteří nemají právo se na nás obohacovat. To je přece směšné si myslet, že kdo má nejvíc peněz, má všechno včetně pravdy. Kam se poděla nezávislost a kritické myšlení? Kam se poděla demokracie pro všechny? Autocenzura už zase bují, v médiích, v úřadech, ve firmách, všude. Sotva se lidi osvobodili z prostředí, kde po desetiletí museli držet hubu, už ji drží zase a dobrovolně. A to jim nehrozí kriminál. Dopracovali jsme se k bodu, že lidi jsou překvapený, když mohou říct, co si myslí a co cítí! Chápeš to? Kde to jsme!”