Archiv pro rubriku: Glosy & drby

Stará, polorozpadlá almara zašantročená ve vlhkém sklepě Blogu. V ní v prachu a zatuchlosti doby naházeny glosy a postřehy osobní, politické, psychologické, spirituální, zážitky z každodenního života, taky něco vzpomínání i humoru.

Už 15 let. A dál stejně čerstvý Déjà vu mráz po zádech

Stěží si vybavím, co jsem dělal před týdnem, ale na to tehdejší úterní odpoledne těžko do smrti nezapomenu.

Bylo podobně hezky, jako se den vybarvil o pár hodin později v US. Někdy dopoledne jsem šel do lesa běhat, vrátil se kolem poledního – komfortně na otevření trhů kolem 14té hodiny našeho času.

Tuzemský internet tehdy byl víceméně pořád v plínách, na současné poměry pomalé a drahé bezdrátové připojení – pokud moc často nepadalo – bylo tím, co jsme tehdy považovali za vrchol nám dostupných technologií. Standardně jsem před otevřením trhů zapínal na TV přes Astru přijímanou CNBC, jež do velké míry suplovala dnešní internetový dez/informační přetlak.

Stejně i v ono úterý. Na CNBC panovalo typické líné ráno, David Faber a Joe Kernen tlachali o pitomostech. Nic nového.

Lyžování, ač nejatraktivnější v historii, prý neroste

Nakolik byste souhlasili s následujícím popisem?

„Lyžování to dřív mívalo těžké. V branži se netočilo moc peněz a tak bylo málo investic, málo vleků, fronty na ně se stály v poválečných letech nejdelší v historii. Sjezdovky se neupravovaly, byly prudké, plné kamení, vázání bylo primitivní a působilo mnoho zranění.

Jenže přestože je dnes všechno od výbavy přes vleky, úpravu tratí atd. nesrovnatelně dokonalejší, výuka lyžování je mnohem snazší a zábavnější, a fronty často ani nestojí za řeč, nedokážeme přivádět na svahy nové lidi. Lyžování neroste; spíš se zdá, že navzdory zvyšující se atraktivitě tohoto sportu lyžařů ubývá.“

Nic, s čím nesouhlasit, říkáte?

Taková je dnes zkrátka doba?

Linds mi to furt nezvedá

Ať to nevypadá, že vailskou produkci dokážu jenom nekriticky chválít.

Ve svém každoročně vydávaném lifestylovém magazínu Epic Life koncern Vail Resorts pravidelně představuje svou slavnou ambasadorku – a vpravdě i nejslavnější lyžařku planety.

Tu, co chodila s Tigerem a nahá pózovala v kultovním plavkovém vydání Sports Illustrated..

Nepochybuju, že kdekdo by bral číslo jejího mobilu.

Já třeba.

Somewhere over the rainbow way up high

94 by dnes bylo nenapodobitelné Dorotce z Čaroděje ze země Oz, kdyby ji nezabila štvanice hollywoodské kariéry. Dožila se půlky.

Moje i mé dcery nejoblíbenější pohádka (zdaleka nejen pro děti), v našich krajinách nepříliš rozšířená, Čaroděj ze země Oz a Dorotka s Strašákem, Plecháčem a Lvem zbabělcem. Bez nadsázky metaforický životní příběh kdekoho z nás.

Pánembohem tolik blessnutý Burte Bacharachu!

Happy B-day Tobě, mému nejoblíbenějšímu skladateli hudby. (Vedle klasiků 18. – 19. století a génia filmové muziky Thomase Newmana.) Tvých dnešních úctyhodných 88 si stěží dokážu na vlastní kůži představit.

Svou kariéru jsi spojil s dvorním textařem Halem Davidem podobně, jako pánové Hapka a Horáček v české mikrokotlině. Mluvě o Češích, Tvým zásadním učitelem byl Bohuslav Martinů, toho času v americké poválečné emigraci.

V roce 69 jsi měl kliku na životní zakázku v kovbojce George Roye Hilla nazvané Butch Cassidy and the Sundance Kid. Udělaly se na ní dvě pozdější herecké legendy, Paul Newman a Robert Redford. Film získal 4 Oskary a stal se nesmrtelným; jedna soška patřila Tobě, za skladbu Raindrops keep falling on my head, která rovněž znesmrtelnila. Kdo by kdy a proč vůbec měl zapomenout na půvabnou Kate Ross na štangli (bicyklu) Paula Newmana, žejo.

Můj život by nebyl zevnitř tak barevný, jak je – nemít možnost konzumovat Tvou tvorbu. Děkuju za to.

Diamantový kovboj má 80

Nezapomenutelný Country Boy, Rhinestone Cowboy a Wichita Lineman, taky známý jako Glen Campbell z Arkansasu, velká country hvězda 60. a 70. let, má výročí.

Ve svých glory days si stříhal hity s ostatními giganty své doby, třeba Frankem Sinatrou, Deanem Martinem nebo Beach Boys. Taky posbíral několik zlatých Grammy gramofónků za album Gentle On My Mind.

Jako správný kovboj se ve své tvorbě vyhýbal politice. Měl vlastní TV show, hrál ve filmech, natočil nepočítaně elpíček a starých dobrých malých singlů. Taky stihnul 4 manželky a 8 dětí; nechává na tomhle světě po sobě zkrátka zřetelnou brázdu.

Rhoda Blake, žlutá růže z Taosu

Která staromódní sněhomilná duše občas nezalační přečíst si nějakou limonádovou romantiku z hor; něco o takové té Pretty Woman lyžování?

Příběh jedné takové začíná jak z pohádky: bezmála před sto lety se v chudém londýnském East Endu narodila jakási Růženka. Zuřila krutá první světová, ale sudičky už nejspíš tušily, že během pár měsíců skončí.

Leč není růží ani pohádek bez bolavých trnů; konce války se nedožil ani jeden z dívčiných rodičů.

Tříletého sirotka adoptovala židovská rodina Limburgů a odvezla na bohaté východní pobřeží Ameriky. Z prestižních liberálních škol newyorského Upper East Side však mladá Rhoda Limburgová brzy zběhla a vrhla se – zcela odlišným plánům adoptivních rodičů navzdory – na studia umění, které milovala.

Ještě coby univerzitní studentka potkala v roce 1940 při vánočním lyžování ve východoamerickém Stowe svého budoucího muže Earniho. Od té doby jezdila po horách s ním, za dva roky se vzali.

Po skončení další světové války se usadili v Novém Mexiku a v roce 1954 tam v terénech příkrých svahů a tlustých peřin prašanu založili to, co je dnešním významným horským střediskem Taos Valley.

I cihla chce být něčím víc

V každém oboru, o nějž se zajímám, obvykle vzhlížím ke kontroverzním samorostům dané disciplíny, plujícím proti hlavnímu proudu neortodoxní cestou po svém, nehledícím na pravidla, tradice a většinové mínění.

Takoví rebelové bývají častěji než ne stádně neuznávání až nenávidění; respektu a reputace se nezřídka dočkají až v závěru života – pokud vůbec dočkají.

V architektuře považuju za podobného psance Luise Kahna, jistě nejvlivnějšího představitele brutalismu 60. let, zdánlivě škaredého stavebního stylu prosazujícího primitivní sílu a drsnou poezii hrubého betonu.

Sam Brannan, první kalifornský milionář: žít jako král, umřít jak kovboj

Bez tří roků před dvěma stoletími se narodil jeden geniální oportunista, jenž zbohatl na legendární kalifornské zlaté horečce jako nikdo jiný. Aniž by jedinkrát hrábl do země. Jeho barvitý příběh mě nepřestává fascinovat; nejen proto, že jako správný hráč zas o všechno přišel.

Pan Samuel Brannan se narodil na východním pobřeží, vyučil se tiskařem a protloukal životem a profesemi. V roce 1846, ve svých 27, přesídlil do Kalifornie a v San Francisku založil noviny The California Star, první a jedíné v oblasti. (Pro představu, Frisco bylo tehdy osadou s 200 obyvateli.)

Zlatou horečku odstartoval náhodný nález valounů při stavbě Sutterovy pily na úpatí hor Sierra Nevada; Sam v té době provozoval svůj jediný koloniál se vším možným v nedalekém Sacramentu. Zaměstnanci pily u něj za zboží nabídli zaplatit zlatými kamínky. Psal se rok 1848.

Zpráva se začala lavinovitě šířit; jeho noviny California Star neměl přes noc kdo tisknout, Samovi zaměstnanci utekli hledat zlato.

Perný týden skijerů, Švédi a pár dalších myšlenek na špacíru

Sem tam se krapet montuju do lyžařského odvětví a musím říct, že počínaje uplynulým víkendem to branže dostává zbaštit na mnoha frontách a na plnej knedlík.

V tuzemsku neovyklý týden vítaných dvouciferných mrazů vystřídala krutá obleva, která skiareálům s příchodem víkendu doslova přes noc vypnula děla, přiškrtila spontánní zájem platících zákazníků a vrátila vrásky na tváře a vítr do kapes mnoha zainteresovaných.

Stejný víkend se odehrával v Kitzbühelu nejtradičnější svátek sjezdařiny, bez nadsázky Vánoce anebo Díkůvzdání tohoto sportu. Ačkoliv, Díkůvzdání letos asi vážně ne.

Sportovní i lidský sympaťák Aksel Lund Svindal se tu zrakvil (ne, že by byl sám!) natolik, že se kdekdo v intimitě samoty za něj přimodlívá, aby to ve svém věku ještě sportovně rozjezdil a dál nechal sportovní svět obdivovat se jeho Pánembohem přidělené kompetenci.

V souvislosti s těmi víkendovými haváriemi jsem zaznamenal nemálo laických – nelyžařských – odsudků typu „Hovada závoďáci, dělají si to sami, mohli sedět doma na prdeli.“

Kruh uzavřen: Andy, are you goofing on Elvis?

Na co pan Dan Žito Landa potřeboval zlej kukuč a kohouta, Kazmovi stačila dávka kaufmanovství.

Mám rád absurdní humor legendy Andyho Kaufmana jako máločí. Svou drzostí pajclou s vyčůraností, tvářící se jako hloupost, si dělal šašky z veřejnosti své doby, včetně tehdy začínajících televizních stanic.

Nápadně podobně vodí lidi za nosy v nové generaci své One Man Show Kazma Bartošek. V dnes zveřejněném making-of videu z únorového Českého lva ukázal, jak dokonale vytrolloval kompletní rybníček českého pseudo-šoubyznysu falešným Jimem Carreym.

Luxusní práce, Kazma.

Benjamin Kuras: Jestli se to nezastaví, tak do čtyř, pěti let skončí Evropa

Tohoto čecholondýňana neberu na lehkou váhu, cokoli řekne/napíše.

Cit BK: Aby mohla věda a technika vůbec fungovat, tak musí být svobodné myšlení. Pro dnešního muslima, když zapálíte papír, tak to není ta sirka, která ten papír zapálí, nýbrž Alláh. Když shodíte dva homosexuály z pátého poschodí, tak to jste neshodili vy, nýbrž Alláh. S tím se nedá vytvářet nic hmotného ani duchovního. Jen dožije to, co tam bylo předtím.

Pražáci si to pořád nedovedou představit, ale v Londýně je dneska z 60 % neevropské obyvatelstvo. Tam jsou čtvrti, kde nevidíte Brita.

Jsme válce blíž, než jsme ochotni si to připustit

Guest post od čtenáře BK, s jehož zněním nerad souhlasím.

Dokument níže opravdu skvěle ukazuje kořen problému, kterým je neochota muslimů přizpůsobit se zemi, která je přijala a hostí je. Tím, že dávají své primitivní středověké “zákony” a zvyky nad zákony země ve které se nacházejí, ukazují svojí omezenost v celé nahotě.

Mrazivé je také jejich arogantní a nepřátelské chování k domorodcům. A to v tomto dokumentu ještě nebyla jiná fakta, týkající se násilné povahy islámu. Vzhledem k porodnosti jejich a nás, původních obyvatel, je bohužel nade vše jasné, že tento problém začne v budoucnu nabírat opravdu kolosální rozměry.

RR79

Každý z nás má nějaké své nej- ikony, ne?

(Klidně si obraťte oči v sloup, nevadí mi počkat.)

Jeden z mé top pětky, ale nejspíš trojky. Herec, režisér, kovboj, lyžař. Frajer, chlap se lvím srdcem, Lev narozený totožně se mnou. V kristových 33ti si v Utahu založil horský resort, kde se dodnes lyžuje a dodnes pořádají filmové festivaly. Místo na Zemi, kde dělají věci jinak.

Miluju naprostou většinu jeho filmů, hodně si jich vyrobil sám a stojí si v nich za každým svým slovem a scénou. (Snažím se dělat to samý; ačkoliv o mě v tomhle komentáři nejde.)

Věci nejsou dobré a špatné. Naše vnímání je činí takovými

Pěkné prázdniny! Většina lidí – ačkoli o tom ani neví – nemá a nikdy neměla žádný problém finanční, vztahový či jakýkoli jiný. Kromě jediného – který je pronásleduje, kamkoli se hnou: problém s vnímáním.

Na ten problém existuje srozumitelné a jednoduché – ačkoli ne snadné – řešení.

Než se k němu dostanu, chci tu zmínit jeden příběh. Nikoli zbůhdarma – je totiž celý právě o vnímání. A pro každého z vás, kdo si jej teď přečtete, půjde spíš o test osobního vnímání věcí, než jen nějaký příběh.

Ruda námořník II. C’est la vie

Půl roku po výchozí zprávě o Rudově chystané výpravě přes oceán bez komentáře přetiskuju čerstvý facebookový update tohoto 72letého chlapa.

3. července 2015 po dlouhých neúspěšných jednáních s kapitanátem přístavu Portimao v Portugalsku se posádka voru Eurica rozhodla z plavby rezignovat. Důvodem byla absolutní arogance moci přístavních úředníků. Neustálé obstrukce a bránění Eurice opustit přístav v Portimau trvaly od února. A to i přesto, že Eurica měla v pořádku všechny potřebné dokumenty, které ji opravňovaly k plavbě po moři včetně pojištění, byla vybavena předepsanými záchrannými prostředky, rádiem, GPS.

Slib, co nikdo neslyšel

Malému Walterovi bylo čerstvých sedm, když našel to ráno pod stromkem vysněný dárek. Svou první zbraň!

Moc pěkná BB Daisy lever action vzduchovka s poctivou dřevěnou pažbou a blýskavou mosaznou hlavní. Žádná atrapa pro dětičky jeho věku; skutečná, těžká, funkční věc.

Vyběhl to vánoční ráno z domu, pušku v rukou, už nabitou a nataženou. Minul stodolu, stáje, ohradu pro koně. Na vzdáleném rohu pozemku jejich strýce, kde tehdy bydleli, byla skládka odpadu z hospodářských budov. Všechno bylo pod čerstvým sněhem. Tam si zkusil postavit na kámen plechovky a nějaké prázdné láhve. Zamířil.

Potěšilo ho pokaždé, když se plechovky rozlétly, jak do nich brok strefil. Hoch vydržel cvičit snad hodinu, dokud nebyl úplně prokřehlý, se znecitlivělými prsty od mačkání spoušti a taky mrazu.

Pak jako by ho plechovky omrzely. Poohlížel se po nějakém jiném terči.

Kousek nebe nad hlavou

Tuhle jsem v namátkou zapnuté televizi na ČT2 narazil na přírodovědný dokument, který mě u obrazovky podržel až do titulků. Proslulé BBC Nature dokumenty koneckonců považuju za jeden z nemnoha dobrých důvodů, proč si platit televizi. Vedle španělsko-mexických telenovel, pochopitelně.

V dokumentu ukazovali zajímavý efekt na nějakém ptačím dravci, nejspíš káněti. Zavřeli jej do obyčejné, volné ohrady o ploše asi 2 x 2 metry, s naprosto žádným stropem – jen běžný, nevysoký plot. Pták byl však v ohradě v absolutím vězení, ačkoli jinak volný a fyzicky schopný letu.

Důvod je ten, že káně potřebuje k rozletu rozeběh asi 3 nebo 4 metry, než nabere rychlost a může vzlétnout. Bez tohoto potřebného prostoru zůstávalo v opticky naprosto volné ohradě uvězněno bez schopnosti úniku.

Šedesát-vosmička Sklář

Zkraje pulsujících devadesátek jsem se – coby tehdy aktivní ve veletržním byznysu – poznal na stánku klienta na frankfurtském Musikmesse s jedním slavným fousatým zjevem (se vzdálenými československými kořeny, jak mi potvrdil). Námezdní studiový baskytarista Leland Sklar se tehdy zdál být na vrcholu své kariéry; jenže neřekl bych, že by od té doby – a je to už sakra čtvrt století – někam sestupoval. Prostě řízek. Dnes je mu 68.

Jeho kariéru nijak podrobně nesleduju, nespolehlivá Wikipedie nicméně tvrdí, že se podílel svými výstupy na vic než 2 tisících alb. Upřímně, neumím si to představit. Umíte vy? Prostě je to řízek.

Lelanda si však pokaždé všímnu coby stálého – a nepřehlédnutelného! – doprovodu pana Phila Collinse; profíka, kterého v hudebním byznysu respektuju nejvíc spolu s nemnoha pár dalšími jmény.

Bacil nejsnazší cesty

Máloco v poslední době zarezonovalo s mým vnitřním kompasem tolik, jako tenhle nedávný rozhovor Petra Placáka se spisovatelkou Radkou Denemarkovou. Šmrncovní ženská!

Cit. Radka Denemarková: „Já s postestébáckou povahou kapitalismu nesouhlasím, nevěřím v tento kapitalismus, v tuto konzumní společnost, v obohacování lidí, kteří nemají právo se na nás obohacovat. To je přece směšné si myslet, že kdo má nejvíc peněz, má všechno včetně pravdy. Kam se poděla nezávislost a kritické myšlení? Kam se poděla demokracie pro všechny? Autocenzura už zase bují, v médiích, v úřadech, ve firmách, všude. Sotva se lidi osvobodili z prostředí, kde po desetiletí museli držet hubu, už ji drží zase a dobrovolně. A to jim nehrozí kriminál. Dopracovali jsme se k bodu, že lidi jsou překvapený, když mohou říct, co si myslí a co cítí! Chápeš to? Kde to jsme!”