Archiv pro rubriku: Nostalgie zašlých zim

Ambicí rubriky je přiživit nostalgickou víru, že lyžařská minulost byla přinejmenším stejně dobrá jako současnost. Soudobé technologie, nákladné investice i mazaný marketing vjem lyžařova zážitku bezesporu mění. Činí jej však pokročilejším, hodnotnějším? Přebíjí pohoda hebce vyžehleného manšestru výzvu přinutit 215cm lyže točit v neupraveném hlubokém? Je dnešní lyžařská móda víc šik než v šedesátkách? Krojený carvingový oblouk elegantnější než snožný Steina Eriksena? Kdoví. Jisté se zdá být jedno: radost z klouzání po sněhu zůstává vůči pokroku imunní.

Nostalgie zašlých zim: Hlava proti srdci

Žádná jiná éra nenabídla úrodnější půdu pro revoluci v teoriích výuky lyžování než sedmdesátá léta. Desetitisíce lidí po západní Evropě i Americe houfně navštěvovaly obvykle nijak levné semináře sportovních psychologů o holistickém myšlení a sebeuvědomování, v raném rozpuku byla popularizace neurolingvistiky. Díky novým technologickým možnostem se tehdejší věda dozvídala novinky o fungování lidského mozku; že […]

Nostalgie zašlých zim: Lyžuj za den!

Dějiny lyžování jsou protkány bezpočtem výukových metod, které se spontánní praxí zrodily – a většinou v čase zas zanikly. První veřejně známou lyžařskou školu, jež systematicky organizovala žáky do výukových skupin, založil po první světové válce Hannes Schneider v západorakouském St. Antonu, na konci arlberského železničního tunelu, tehdejší hlavní dopravní tepny pasažérů cestujících ze západní […]

Nostalgie zašlých zim: Nejhorší byznys světa

Horlivé tempo projektování velkých horských středisek se v Americe i na Západě zřetelně zpomalilo, až prakticky zastavilo v průběhu sedmdesátých let; vše, co bylo potřeba pro tehdejší poptávku od konce války nepřetržitě rostoucího, ponejprv nijak snadného sportu, posléze čím dál víc veřejné rekreační kratochvíle, se zdálo být postaveno. Ve stejné dekádě většinu vyspělého světa vážně […]

Nostalgie zašlých zim: Kdo se směje naposled

Že ekonomické zdraví horských středisek nezřídka nejvíc podkopává nerealistický optimismus vlastních provozovatelů, se v Americe stalo historickým koloritem. Oboroví skeptici si pro to dokonce vymysleli trpký vtip: „Když chcete vydělat jmění v lyžařské branži, začněte radši s mnohem větším.“ Bankéři a investoři, kteří majitelům financovali rozjezdy středisek, od nich četli jednu ztrátovou výsledkovku za druhou; […]

Nostalgie zašlých zim: Soused? Sok!

Zatímco americká střediska už od sedmdesátých let předváděla světu, jak pragmaticky, disciplinovaně a v plném počtu umí táhnout za jeden provaz, když jsou ve hře jejich společné zájmy stran pojištění proti odpovědnosti, v mnoha jiných ohledech stejný typ spolupráce jakoby rutinně selhával. Dělo se tak zejména v situacích, kdy bylo namístě posoudit propojení svých vleků […]

Nostalgie zašlých zim: Sport kažený světem

V předchozích dílech Nostalgie vzpomínané trable horské branže sedmdesátých let de facto vyústily v počátek konce zlatých lyžařských časů. Nicméně zřídkakdy bývá dost zle, aby nemohlo být hůř. Už tak decimovaný obor čekala zanedlouho nová zákeřná rána do zad. Z nečekaného směru. 10. února 1974 si dvacetiletý začátečník James Sunday vzal své 200cm lyže a […]

Nostalgie zašlých zim: Go West!

Na přelomu sedmdesátek, kdy si Československo utáhlo své normalizační šrouby, za oceánem kulminovala zlatá doba lyžařská. K rozvíjejícímu se zasněžování, rolbování, stále dokonalejším sedačkovým lanovkám a nově budovaným ski in/out apartmánům se přidaly i nové dopravní možnosti. V té době už byla Amerika protkána novými širokými dálnicemi včetně důležitých lyžařských tepen I-70 z Denveru do […]

Nostalgie zašlých zim: Město na hory. Anebo?

Koncem padesátých let se v tehdy stále mladistvém lyžování začal odehrávat zajímavý sociogeografický experiment: snaha dostat lyžování co nejblíž k čím dál víc solventnější městské populaci. V párhodinové dojezdové vzdálenosti z Manhattanu začala vznikat nová lyžařská střediska, velkoryse vybavená tehdy zbrusu novým vynálezem technického zasněžování, jež jim ve spolehlivě mrazivém podnebí Nové Anglie dovolovalo otevírat […]

Nostalgie zašlých zim: Industrializujme!

Počátek lyžařských padesátek zaznamenal krom řady ostatních prvenství taky jedno těžko kýmkoli tušené: na svět přišel umělý sníh. V zimní sezóně 1950–51 testoval průkopnické verze sněhových děl skiareál Grossingers v newyorských Catskill Moutains. Aby o dekádu později, zkraje let šedesátých – kdy komunistický masomlýnek stále drtil politické vězně v jáchymovských koncentrácích – mělo technické zasněžování […]

Nostalgie zašlých zim: Atomovka by nebyla?

Dva největší kalifornské skiresorty, Mammoth a Squaw Valley, mohly být stěží založeny rozdílnějšími osobnostmi. Alexandr Cushing, majitel Squaw Valley, pocházel z bostonské aristokratické rodiny, kdežto mammothský Dave McCoy byl umíněný chudý dříč, jenž se vypracoval od píky. Jeho mamutí úsilí planýrovat sjezdovky a vztyčovat vleky, pomalu jeden po druhém, jako by zrcadlilo podobné příběhy mnoha […]

Nostalgie zašlých zim: Millere, ven!

Tenisová branže má svůj „sport“, golfová „hru“. Sněhové sporty, odjakživa se zaobírající svým (ne)růstem, mluví o „oboru“, pokud ne rovnou o „horském průmyslu“. Snad každému lyžaři lichotí představa, že pokud se nestane závodníkem, pak aspoň odborníkem v čemkoli s lyžováním souvisejícím. Však i takoví redaktoři sněhových magazínů – jak sami věří – nepíšou jen o […]

Nostalgie zašlých zim: Zlaté časy na Nosu

Lyžování – ale třeba i filmy, muzika a nakonec i život sám – prý nikdy nebyly tak dobré jako v padesátých a šedesátých letech. Nebo snad sedmdesátých? Osmdesátých? Nevadí. Starší čtenáři si třeba zavzpomínají, mladší se možná něco dozví. Ačkoli se Ameriky druhá světová válka dotkla jen nepřímo, bezprostředně po jejím skončení se v tamních […]

Jó časy, ty se mění

V padesátých letech sloužil coloradský Aspen za vzor ideálního lyžařského města. Pulsující středisko bouřlivého života a vášnivého lyžování.

Podobně jak Fénix z popela, tak Aspen povstal ze své pohnuté historie nuzné hornické osady a stal se světoznámým letoviskem. Nejspíš už tehdy však začalo být zřejmé, že půjde o dlouhodobě neudržitelný, utopický fantasyland; vybájené místo obývané lidmi, co milovali lyžování nade všechno ostatní. Zazobanci i hipíci tu žili, lyžovali i flámovali pospolu, vědomě ignorujíce svou nebetyčnou ekonomickou a sociální jinakost.

S příchodem šedesátek se už věci začaly zřetelně měnit. Tak jak se jako rez rozlézal po většině Ameriky sociální neklid, nevynechal ani zašitá údolí Skalistých hor. USA šly válčit do Vietnamu a většinu tamních velkých měst ochromovaly občanské protesty proti porušování lidských práv. I v malém Aspenu se demonstrovalo – avšak kvůli nezadržitelně rostoucím cenám života v okolí i drahotě samotného lyžování.

Město se stalo epicentrem názorových třenic jako snad žádné jiné, jelikož bylo uměle osídleno farmáři, developery, hoteliéry, číšníky, lyžařskými dobrodruhy, spisovateli, malíři, obchodníky – ale třeba i škudlícími důchodci, kteří se stihli nastěhovat v levných poválečných letech a o dekádu později nechápali, kde že se to ocitli.

Mladí, krásní a bohatí

Zatímco v poválečném Československu utahoval závity svých šroubů komunistický teror posílající neznámé táty od rodin i hokejové šampióny do jáchymovských koncentráků smrti, za velkou louží se v té samé době odehrával život z jiné planety.

Ve Vermontu padesátých let se shromažďovala velkolepá lyžařská okázalost prudce bohatnoucí Ameriky. V roce 1959 tam založil nový skiresort Sugarbush pan Damon Gadd, dědic zámožného newyorského a havajského developera. Nové středisko jako první v Americe představilo kontinentu italskou dvoumístnou kabinku (hravě nazvanou Sugarbus), sedačkové lanovky dostaly do té doby Američanům neznámé bezpečnostní zábrany, lyžařská škola evropské instruktory a chata pod kopcem noblesní koktejlový klub anglického střihu.

Učebnicový představitel tamní zlaté mládeže Gadd (má-li tedy zlatá mládež nějaké místo v učebnicích) obratně využíval svých silných vazeb na newyorskou a bostonskou high society a jeho středisko se stalo exkluzivním útočištěm východopobřežní smetánky. Dámy sošných figur se na svazích předváděly ve vysokých kožešinových čepicích a honosných soupravách jedné dosud málo známé evropské značky s Bé v kroužku.

Bognerovy nové šponovky byly na svou dobu co sexy – byly doslova erotické. Poprvé v historii mohly být v zimě zviditelněny křivky dámských boků a okolních partií. Americká poptávka rodinnou manufakturu z Bavor zahltila natolik, že se její majitel v druhé polovině šedesátých let na čas do Vermontu přestěhoval. Tamní lyžařské stráně zažily invazi do té doby nevídaných odstínů jako fialková, meruňková nebo limetková; Bognerovky se prodávaly po nekřesťanských padesáti a více dolarech a oblékaly je například Marilyn Monroe, švédská herečka Ingrid Bergman nebo norský idol Stein Eriksen. Sporadicky lyžující velkotovárník Henry Ford si objednal patnáct párů.

Wanted: lyžující inžinýři

Lyžařské šedesátky západního světa poznamenal rapidní vývoj všeho, co dělalo bílý sport nedostatečně pohodlným.

Staré háčkové vleky a kotvy ustupovaly sedačkovým lanovkám, lyžařské chaty dostávaly útulnější interiéry a nabízely pestřejší jídelníček než jen párek a čaj z plotny. Šusťákovou větrovku a vlněný svetr začaly nahrazovat oteplovačky a průkopnické pokusy o technické prádlo, v lyžákách se objevila přívětivě teplá vnitřní botička. Vypínací vázání prudce srazilo statistická čísla úrazů dolních končetin.

Pochopitelně, nebyl by svět světem, aby všechna tato vylepšení na sobě neměla přilíplou adekvátní cenovku. Ve dvou dekádách padesátých a šedesátých let se lyžařské denní lístky zdražily o sto procent, na průměrných 5 dolarů. Jak „nekomentuje“ článek z amerického SKI 1974, ceny všeho lyžařského vyrostly v průměru o 50 % za dekádu, přičemž lyže, vázání, boty a bundy o víc než to. Lyžování koneckonců nikdy nebylo laciným sportem modrých límečků: v roce 1965 vydělával americký lyžař deset tisíc dolarů za rok, víc než trojnásobek průměrného platu.

Protože však stále bylo tak pomálu alternativ zimního vyžití, mnoho lidí nevnímalo lyžování jako drahé, jelikož svůj příjem po celou zimu koncentrovali do mnohdy této jediné rekreační aktivity. Což s postupujícím časem a rozhýčkávající se populací přestávalo stále víc platit. V šedesátých letech přišel běžného lyžujícího Američana (vydělávajícího deset tisíc) jeho koníček na $500 za sezónu, přičemž nové auto stálo $2500.

Jakub Trnka: jepičí kariéra lyžařského obrtalentu

Čechoaustralan Milan Trnka Stevens vzpomíná nad sérií papírových fotografií z devadesátých let:

V polovině devadesátých let jsem po návratu z Austrálie do Čech trénoval Jakuba Trnku, svého synovce. Jakub začal být prakticky okamžitě úspěšný, je stejný ročník narození (1980) jako Ondra Bank; ti se spolu pravidělně utkávali na závodech doma i na mezinárodní scéně už jako žáci a poté i v juniorské kategorii.

V době, když byl Jakub druhým rokem v juniorech, Ondra Bank byl vinou zranění odstaven, žádný další závodník na Jakubově úrovni v Česku nebyl. Žákovský talent ze stejného ročníku 1980 Petr Záhrobský byl v té době výkonostně daleko za oběma a jen těžce se prosazoval.

Při nominaci na prestižní olympijské hry mládeže v roce 1997 ve švédském Sundsvallu byl Jakub vyslán jako jediný chlapecký závodník za ČR, v dívkách zase byla jedinou zástupkyní Tereza Kopecká, oba závodníky jsem tehdy trénoval. Večer před startem závodů mi tam Jakub oznámil, že s lyžováním končí a že zítra pojede svůj poslední závod.

Let’s Talk About Sex

Na přelomu padesátých a šedesátých let se ještě dal jeden celý den v běžném skiareálu pořídit za deset dvanáct dolarů (či ekvivalent místní měny) – včetně skipasu a jízdenky nebo benzínu na cestu.

Jídlo si dost lidí nosilo zabalené z domova – zvyk, jenž zčásti přetrvává v lyžování dodnes. Navzdory tomu, že šlo odjakživa o sport spíš víc než míň bohatých – což nebyla jen tak ledabylá, zbůhdarma nalepená etiketa.

Americký SKI v té době publikoval nejspíš první pokus o demografickou studii v historii oboru.

Rozsáhlou anketou mezi svými předplatiteli se dobral k zajímavým údajům: tři ze čtyř čtenářů měli pod 35 let věku, byly mezi nimi hojně uváděny profese doktorů, právníků, umělců, učitelů či žen v domácnosti. Dva z pěti předplatitelů vydělávali nadprůměrných 10 tisíc dolarů ročně, plná polovina jich byla svobodných.

Bejby nebude sedět v koutě

Ne náhodou minule zmiňovaný vermontský Stowe byl v poválečných letech považován za středobod východoamerického lyžování. V roce 1948 bylo ve městě zaregistrováno 26 hotelů, z nichž 18 mělo na vývěsce nenápadný nápis „Restricted.“ Tajemné heslo znamenalo „omezená klientela,“ ještě jinými slovy, „Židé tu nejsou vítáni.“

Podobné to bylo přes hranice na sever v kanadském Quebecu i ve velkých pobřežních městech jižně od Stowe, včetně New Yorku. Ještě v roce 1955 vyšetřovala newyorská antidiskriminační komise jeden z nejstarších amerických lyžařských spolků Lake Placid Club za to, že od svého založení v roce 1904 odpíral členství židům a černochům.

Ne, že by segregace byla jednostranná: v newyorských horách Catskills, jimž se taky říkalo Jewish Alps a v nichž se čile lyžovalo, vyvěsili ve svém komplexu Kutsher’s židovští bratři Max a Louis Kutsher odvetný slogan, „Dietary laws observed,“ odkazující k judaistickým stravovacím rituálům a naznačující, které odlišné víry zas nejsou vítány u nich. Mimochodem právě u „Kučerů“ se v osmdesátých letech natáčel slavný Hříšný tanec.

Throwback Thursday: počátek éry krátkých vykrojených slalomek

Milan Trnka Stevens vzpomíná na přelom století, kdy na závodní slalomovou scénu vstoupily krátké vykrojené lyže – jeho přičiněním:

„V sezóně 1999/2000 přišly na svět prototypy mých extrémně krojených carvingových lyží, které jsem později pojmenoval Sliver; v té době ale lyže měly každý pár své vlastní jméno, napsané žlutou fixou na vrchním bílém laminátovém povrchu lyže, nebo přímo na stříbrném titanalu, jako například Butter Milk. Dost často jsme během závodů nebo tréninků lyže ještě tvarově doupravovali bruskou shora z plochy i z boků, aby se měnila flex křivka.

Snímky pochází ze špičkově obsazených FISových závodů 27. února 2000 v rakouském Annabergu, kam přijely mimo dalších i silné áčkové týmy Rakušanů i Němců. Stanley Hayer tento slalom o víc než vteřinu a půl vyhrál, přičemž na dalších místech rozhodovaly setiny vteřiny. Druhý byl tehdy Ital Marco Pastore, třetí známý Brit Alain Baxter a čtvrtý Tomáš Kraus.

Šlo o sezónu, kdy Stanley držel šňůru mezinárodních závodů, které víceméně všechny vyhrával. Měl skvělou formu. Bohužel nemohl startovat ve svěťáku, jelikož ztratil přestupem z Kanadské do České asociace všechny FIS body a než si je srazil na úroveň, kdy ve SP mohl startovat, už se vytratila výhoda jedinečnosti našich prototypů, protože všechny firmy naše lyže okopírovaly a daly k dispozici svým závodníkům.

Throwback Thursday: Jan Hudec v roce 1995

Snímek pochází z roku 1995, kdy Honzovi Hudcovi bylo asi 14 let. Začali jsme se na svazích potkávat od jeho asi třinácti let, jeho táta s ním často jezdil na zimu do Evropy trénovat na ledovce a spojoval cestování s různými domácími závody. Vycházel z toho, že v Čechách měli určité zázemí, i když do Kanady odešli už v roce 1982 – tehdy emigrovali s desetiměsíčním Honzíkem přes Jugoslávii do Itálie, na čtyři roky do Německa a nakonec do Kanady.

Když jsme se potkávali, povídali jsme si spolu o trénování i technice a občas jsme na kopci společně trénovali. Táta Hudec s mladým Honzou a já se svým synovcem Jakubem Trnkou.

Jakub byl v té době tady v ČR na absolutní špičce; ve slalomu i v obřáku byl první v tabulce. Sice byl o rok starší než Honza Hudec, ten ale jezdil na lyžích od malinka, kdežto Jakuba jsem začal trénovat až v jeho třinácti letech. Okamžitě mu to šlo a začal v Česku vyhrávat všechny závody. Na mezinárodní úrovni měl úspěchy například v Rakousku na Winterspiele (1. místo) nebo v Kandadě na Topolinu, což je obdoba žákovského mistrovství světa, kde se umístil na bedně.