Lyžování v Evropě i Americe se těšilo nejbouřlivějšímu vzestupu, když bylo plné syrového nepohodlí. Po druhé světové válce a celá padesátá léta šlo o drsňáckou aktivitu lákající odhodlané povahy ochotné vydržet stát hodinové fronty na kotvu či sedačku. Konečky prstů i nosy rutinně omrzaly. Aby se při dlouhé jízdě línou jednosedačkou trochu zahřáli, nosili skijeři tlusté spodní prádlo, flanelovou košili, dva vlněné svetry a navrch šusťákovou větrovku. Dole pod kopcem se mohli ohřát v chatě – zatuchlé tmavé boudě plné štiplavého kouře z mizerně táhnoucích kamen a ručně balených cigaret.
Na kopec se nechávali vytáhnout zaháknutím na škubavě se pohybující lano, jež umělo vyhazovat klouby z ramen a sem tam podrtit nějaký ten zapomenutý prst. Dolů se spouštěli celou zimu dokola rozjížděným sněhem, maskujícím různě hluboko pod povrchem ukryté kameny. Čas od času víc než dvoumetrové dřevěné lyže přišly o kus hrany nebo se zkroutily do vrtule. Kožené boty se střídavě scvrkávaly a bobtnaly. Vázání vypadalo a nezřídka i fungovalo jako past na medvědy. Pevná kovová špička držela botu jako ve svěráku; pokud si lyžař při krkolomnějším pádu nevymkl kotník nebo nezlomil nohu, pak nejspíš proto, že lyže se zlomila dřív.
Podmínky na svazích byly přesně takové, jak se přes noc vyspala mamá příroda, včetně drnů trávy, trčících klacků, pařezů či vydřeného štěrku. Jedinou technologií na kopci byl prostý lanový vlek; sněhové rolby byly ještě na houbách spolu s digitálkami, tempomatem a facebookem. Vlekař býval ochoten darovat lístek tomu, kdo se uvolil hodinu ráno sešlapávat svah.
Číst více
