Mezi ušima #2: Krok do nejistoty

Písmo: A ++ A --

Lyžování nabízí mnohými opomíjenou příležitost naučit se věcem v životě o mnoho univerzálněji použitelným než jak vykroužit oblouk. Slušně zatočit na lyžích není obtížné, jakmile v sobě znovu objevíme, jak se učit.

Nejeden čtenář si možná vzpomene na to, jak nezvykle a nemotorně se cítil, když se prvně obul do lyžáků a stoupl do vázání svých lyží. A s jakou nejistotou, ba strachem plynoucím ze ztráty sebekontroly se na lyžích prvně vydal vstříc pohybu…

Většina sportů má společnou jistou charakteristiku; ať už jde o fotbal, basket, atletiku, box či judo, způsob, jakým se sportovec pohybuje, je chůze či běh. Dokonce i kdyby byl v těchto disciplínách totálním začátečníkem sebevíc ignorujícím základy jejich provádění, stále bude přinejmenším vědět, jak se v nich s rozumnou jistotou pohybovat. Při lyžování však potřebuje víc klouzat než chodit; zkrátka pohybovat se nepřirozeným způsobem. Když se prvně postaví na lyže, přijde o známý pocit jistoty příslovečných nohou na pevné zemi. Sebemenší přenesení váhy ústící v okamžitý přesun těžiště těla tu může znamenat, že ztratí rovnováhu, začne vrávorat a spadne.

V lyžování je tak konfrontován s jedním ze základních typů strachu – ze ztráty jistého, dosud spolehlivě známého. Jde o podobný typ nejistoty, který většina z nás zažila, když jsme se učili jezdit na kole, na bruslích nebo plavat. Tehdy jsme se rovněž potřebovali vzdát známého pocitu, abychom si umožnili osvojit nový. Když jsme se o to pokoušeli, málo z nás to svedlo bez přítomnosti větší či menší paniky. Při prvních pokusech o plavání jsme se zoufale snažili udržet nad hladinou. Při prvních pokusech lyžovat zas naše těla ztuhla v úsilí ustát to na nohou. Sveřepý boj o kontrolu nad neznámými podmínkami našemu cíli – vstoje sjet svah na lyžích – spíš škodil, než nám pomáhal.

Začátečník na lyžích se ocitá v ne nepodobné situaci, jako když se v místnosti zhasne světlo. V černé tmě jsou nám náhle nic nevidící oči – náš primární nástroj k získávání informací o světě bezprostředně kolem nás – k nepotřebě; pokud začneme v panice tápat a hledat nějaký zdroj světla, nevyhnutelně budeme narážet do různých objektů a nejspíš jim a/nebo sobě ublížíme. Pokud však očím trpělivě dovolíme, aby si na temnotu zvykly, zanedlouho se nám počnou vynořovat kontury tvarů a my se budeme opět cítit bezpečně. Podobně v lyžování – pokud začátečník nezpanikaří a nebude vzdorovat zprvu neznámému pocitu klouzání, jeho tělo si brzy přivykne nové formě pohybu a současně tím vzroste jeho sebedůvěra.

Namísto toho však typický nováček v neznámých poměrech znejistí a upne se ke starému známému. Když se mu lyže pod nohama rozjedou, bude mít přirozenou tendenci zaklonit se a jakoby brzdit patami – což by jeho tělo instinktivně udělalo, kdyby podklouzlo bez lyží; na nich však vinou záklonu ještě víc akceleruje. Na kopci, v podvědomé reakci nespadnout dolů, se náš začínající lyžař nejspíš začne přiklánět ke svahu; čímž mu nehranící lyže po ploše skluznic usmeknou a pravděpodobně jej pošlou k zemi. Pro začátečníka je takováto zrádná reakce náčiní podobně matoucí, jako kdyby v autě sešlápl brzdu a vůz ještě víc zrychlil. Rozhozený nováček zpanikaří ještě silněji a bude se přiklánět ke svahu či zaklánět v jízdě o to víc. S takřka spolehlivě opakovaným výsledkem.

Frustrován bude brázdit svah v pluhu, strachy ztuhlý jako socha, tělo v pase zlomené v takřka vodorovném předklonu; bude mít pocit, že kdyby své svalové napětí na moment povolil, spadne. Takto zkřečován bude pokračovat tak dlouho, dokud si uvnitř – možná podvědomě – nepřipustí, že nadešel čas přestat se kopce (a zesměšnění se i všeho ostatního) bát, vzdorovat, bojovat; a namísto toho jednoduše jet tak, jak právě teď přirozeně dokáže. A když spadne, pak spadne – koneckonců nic, co se mu neděje už nyní. Takové zjištění jej uvolní samo o sobě; a ačkoli má stále jisté obavy, pozvolna začne jízdu po jízdě cítit lyže, testovat náznaky náklonů, všímat si efektu předozadní rovnováhy a jejího zanedbávání. Začne mít své lyžování postupně víc a víc pod kontrolou. Ačkoli dál dobře ví, že nezatáčí správně, dokáže se už kontrolovaně dostat z kopce dolů a bez pádu zastavit, kde chce.

Jako všechno ostatní v lidském životě, i učení se lyžovat je nekrátký proces objevování, primárně vycházející z vlastní zkušenosti. Jakmile se začátečníkovi podaří upustit ze svých zažitých návyků a představ, jak se jeho tělo dosud hýbalo, umožní si začít poznávat nový pocit skluzu po sněhu. Jeho tělo se samo začne učit z vlastní zkušenosti, přirozeně a bez napětí. Tím, že se tomuto novému typu zážitku a dynamice jeho procesu nebude nadměrně příčit, může se naučit něčemu mnohem zásadnějšímu než jen novému pohybu na lyžích; zjistí, že se zvládá adaptovat na jakoukoli předem neznámou zkušenost – za předpokladu, že bude ochoten vzdát se sveřepé závislosti na starých známých konceptech.

Jak se začátečník bude ve svém lyžování v toku času zlepšovat, nevyhnutelně začne chtít jezdit rychleji a z většího kopce; nejspíš bude toužit opustit mírný svah, kde mu začalo být příliš pohodlně, a zkusit něco nového. Už ale při prvním výjezdu lanovkou na velký kopec ochutná vedle vzrušení i – strach.

Překonávání předchozích limitů v našich životech takřka vždy zahrnuje riziko a to obvykle bývá doprovázené strachem; jde však o přirozený proces růstu, jemuž jsme vystaveni od narození. Když se odhodláme prvně sjet obtížný svah, vždy čelíme riziku, že nad sebou ztratíme kontrolu, spadneme, zraníme se či zesměšníme. Riziko není nepodobné metaforickému kyvadlu – na jedné straně pohybu vzrušení z růstu a vůně objevování nového, tmavá zóna strachu na té druhé.

Strach je nejspíš největší překážkou, která kdy v lidské historii stála v cestě jakémukoli učícímu se procesu. Jde o represivní energii; existuje jen v naší mysli a prakticky vždy se zaobírá něčím, co by se mohlo přihodit v budoucnu – spíš než tím, co se odehrává v přítomnosti. Naučit se čelit strachu a překonávat jej je jednou z největších výzev a současně i příležitostí, které lze v lyžování nalézt. Rozhodně to není snadné; ve skutečnosti je často obtížnější porazit ve vlastní hlavě strach z náročného svahu, než takový potom doopravdy sjet.

Náš modelový začátečník se může této výzvě zkusit vyhnout tím, že si namítne: „Já se ale chci naučit jezdit na lyžích, ne překonávat strach.“ Jenže i kdyby, jeho přetrvávající obavy jej budou v pokroku stále brzdit; a pokud se mu podaří své lyžování vylepšovat navzdory setrvalým strachům v jeho mysli, jeho dovednosti se budou týkat jen toho, jak jet na lyžích. Následující díl seriálu Mezi ušima se začne zabývat něčím mnohem cennějším: jak konfrontovat a překonávat samotný strach. Jelikož výsledkem takového přístupu lyžař může zlepšit nejen své dovednosti na kopci, nýbrž – a zejména – kvalitu vlastního života.