Vidět výborného lyžaře sjíždět svah je podobně harmonické jako pozorovat horskou bystřinu. Uvolněně, bez námahy přenáší váhu a krouží si oblouky, vše provádí jednoduše, lehce a přirozeně; v těžkém kontrastu s upracovanými pohyby ztuhlého začátečníka.
Lyžování je v principu podobné jako sjíždění kopce na kole: potřebujeme k tomu míň úsilí, než se může zdát. Stačí držet s citem řídítka a dovolit svahu, aby si nás vzal. Jakmile nabereme rychlost, bicykl začne reagovat na sebejemnější impulsy našich rukou, což nás nestojí prakticky žádnou námahu. Mírně se nakláníme do zatáček, balancujeme bez jakékoli vědomé snahy toho docilovat, samotný pohyb nám zajišťuje zemská tíže. Podobně nenucené může být i lyžování, když s gravitací spolupracujeme, namísto abychom s ní bojovali.
Ve většině sportů se spoléháme na svou sílu – to když potřebujeme běžet, skákat, vrhat, provádět kopy, údery, odpaly. V lyžování však pohon zajišťuje gravitace, jež nás sama táhne z kopce. Jediným potřebným úkonem je spolupracovat a s tímto tahem si hrát – mít pod kontrolou jeho sílu, využívat jej k zatáčení, zpomalování i zrychlování, ke komplexnímu řízení našeho pohybu.
Učit se spolupracovat s přírodními silami je užitečnou a obohacující zkušeností i pro každodenní život. Odtud se můžeme naučit zůstávat v harmonii s naším stále se měnícím okolím, druhými lidmi, i sami se sebou. Spoléhání se na gravitaci v lyžování tu zřetelně demonstruje paralelu výhody přijetí a využití existujících energií k tomu, abychom se posouvali směrem ke svému vytýčenému životnímu cíli.
Lyžování je aktivitou plnou změn; žádné dvě jízdy nikdy nejsou stejné. Sníh, jenž může být ráno tvrdý a přimrzlý, bude v průběhu dne měknout, budou se v něm tvořit muldy a nabývat na své velikosti, podobně ledové plotny; samotný sněhový povrch, i kdyby zůstal netknutý, bude měnit svou kvalitu v závislosti na vystavení se slunci, větru či dešti. Vpravdě pro málokterý další sport platí taková rozmanitost přírodních podmínek jako pro lyžování. Abychom dostali více ze sebe i z kopce, je důležité naučit se těmto rozdílným situacím přizpůsobovat; například v hlubokém prašanu posouváme své těžiště intuitivně dozadu, za což bychom na urolbované pistě zaplatili okamžitou ztrátou rovnováhy.
Nejednou, když jsem sjížděl nějaký pro mě nový svah, který jsem znal sotva pár hodin, získal jsem přesto pocit, že už jej dobře znám a máloco mě na něm může překvapit; moje mysl se začala toulat tam, kde se toulává, když (nejen při sportu) provádím něco notoricky rutinního, doslova přepnut na mentálního autopilota. Když mě pak v takové situaci náhle překvapí něco nečekaného – ledová pasáž, muldy, cokoliv – snadno mě to rozhodí z rytmu, ztratím rovnováhu, možná spadnu. Když si tvoříme předsudky o svahu pod sebou, nedokážeme jej pravdivě zažít; budeme vidět terén takový, jaký se domníváme, že je, anebo jaký byl minule, než jaký je nyní. Když pak na něco aktuálního pravdivého narazíme, překvapí nás to. Kopec se nám snaží vzkázat: „Dávej pozor.“
S vědomím, že každý náš sjezd je nový, a tedy odlišný, budeme mít tendenci koncentrovat se o mnoho víc. Méně toho budeme považovat za bernou minci, budeme ostražitější, náš cit pro lyže a sníh se zvýší, naše vnímavost na čtení terénu zjemní. Když se mysl nachází ve stavu mentální bdělosti, tělo je připraveno reagovat na jakoukoli nastalou situaci. Nejenomže se zlepší naše lyžování; mnohem víc si ho i užijeme.
Čím zřetelněji si uvědomíme, že nic na tomto světě nezůstává stejné a že jedinou konstantou je právě změna, tím bystřejším se naše vnímání stane. Začneme vidět svět takový, jaký je, spíš než jej vnímat skrz síto minulých konceptů usazených v naší mysli. Přítomnost je živá a čerstvá, naše reakce budou přesnější a realističtější.
Když mluvím s lyžaři žijícími v metropolích, nezřídka od nich slyším o touze zmizet aspoň na pár dní do přírody; pryč z betonu, smogu a zběsilého shonu. Slýchám o dlouhé procházce lesem s volným nebem nad hlavou, o zažití klidu, jenž jim v civilním životě schází na každém kroku. Aby pak vyrazili na víkend na hory – obvykle v takovém spěchu, že si téměř ani neuvědomili, kde a proč jsou. Vyrazili v pátek večer, cestou se nevyhnuli obvyklým zácpám znásobujícím čas strávený v autě; přijeli o to později a unavenější. Přesto druhý den časně vstali, zhltli snídani a spěchali čekat na otevření lanovky. Lyžovali celý den, radši i oběd vynechali. Hnalo je nutkání stihnout najezdit co nejvíc; jediná možnost k odpočinku nastala, když čekali ve frontě na lanovku. Jenže i to je znervózňovalo – frflali, jak pomalu chumel lidí postupuje a jak neomaleně se někteří v něm chovají. Kdykoli se křesla zastavila, zdržení jim připadalo jak žalář.
Paleta emocí, které si na těchto uspěchaných víkendech nastřádali, by se nejspíš až tak nelišila od absurdní představy, že lyžují z eskalátorů metra někde na Můstku.
Ve své upřímné reakci takovýmto lidem doporučuju vykašlat se na jejich dosavadní verzi toho, čemu snad i sami říkají lyžování. Navrhnu jim opustit veřejné areály s jejich přeplněnými parkovišti, tratěmi, lanovkami a restauracemi a vypadnout do volného terénu, jak to dělám já. Do jediné pravdivé, aspoň trochu divoké přírody. Vzít si skialpové lyže, široké BC běžky nebo třeba sněžnice a nechat se pozvat do lesa. Zadýchat se a zpotit při výstupu stráněmi a mít dobrý důvod se zastavit na nějakém místě, které stojí za to. Což je v hlubokém lese každé místo. Všimnout si, jak čerstvý sníh na slunci hraje celým spektrem barev, jak vypadají a voní stromy, jak umí tančit větvemi, jak zázračně se mění obloha a neopakovatelně kontrastuje se zelení jehličnatých korun. Třeba si uvědomí, že za celé ty roky ježdění na hory ještě nikdy vlastně neotevřeli oči. Ne tímto způsobem.
Ten večer si možná po hodně dlouhé době vyberou, že radši vynechají večerní kalbu s ostatními, zůstanou v klidu o samotě a zkusí absorbovat to zdánlivě nové, co toho pozoruhodného dne zažili. A třeba s očima upřenýma do plamenů ohně si uvědomí, že způsob, jakým dosud lyžovali, mohl být výstižně nastaveným zrcadlem jejich uspěchaných životů.
I mně kdysi jedno takové zajiskření sněhu pomohlo provždy změnit přístup v mém lyžování i životě. Dnes si radši vychutnám klid pomalého, procítěného pohybu a magii scenérií, než abych se honil nahoru dolů v bláhové snaze stihnout o pár jízd navíc. Čím dál zřetelněji vnímám marnost bludu, že víc je líp; ať už jde o lyžování nebo třeba majetek. Začal jsem být radikálně zaměřený na poctivou kvalitu toho, co produkuju a zanechávám po sobě na tomto světě, namísto kvantity a povrchního efektu.
Když se účastníme aktivity, jejíž ambicí je vyhrát či dosáhnout konečného bodu, máme tendenci přemýšlet v paradigmatech výsledku, skóre, cíle, dokončení hry či cesty. Naše snaha je dominantně koncentrována na to, co potřebujeme udělat, abychom porazili soupeře; a pokud nevyhráváme, nebýváme plně spokojeni. Jenže požitek z lyžování leží ve stavu, kdy jsme do něj plně mentálně i fyzicky zapojeni – ve smyslu pocitu těla v pohybu, tiché radosti z každého šikovně provedeného oblouku, z procítění našeho vlastního přirozeného rytmu a nechání věcí jen tak být, ať si po svém plynou. Cílem je zde dosáhnout pocitu harmonie uvnitř nás samých a současně souladu s naším okolím. Odměnou je samotný proces.
Lyžování nás může naučit něco v našem na výkon orientovaném sportovním prostředí pohříchu často opomíjeného: důležitost užít si vlastní průběh. Může nás naučit, že bez ocenění a vychutnání si cesty, bude dosažení cíle často bezvýznamné. Nadto zjistíme, že klání a mače všemožného druhu jsou zhusta vyhrávány tehdy, když si je užíváme.
Lyžování nabízí mnohem víc než jen elegantní krájení oblouků. Tomu, kdo objeví jeho další dimenze a možnosti, se otevře cesta k učení se učit, překonání vlastních strachů a pochybností, získávání schopnosti koncentrovat se na přítomný čas, plnějšímu uvědomění si a ocenění přírodních sil. Lyžování se pro něj stane re-kreací v prapůvodním významu slova; příležitostí objevit něco důležitého o sobě a osvojit si dovednosti vedoucí nejen ke zdokonalení jízdy na lyžích, nýbrž i kvality svého života.