Mezi ušima #4: Bezhlavé lyžování

Každý z nás zažil památné sjezdy, v nichž všechno fungovalo, jak mělo, a my jsme lyžovali líp než obvykle. Věci, s nimiž jsme se dřív prali, šly naráz samy. Jakákoli frustrace byla pryč.

Náš obvyklý mentální zápas – snaha dělat všechno správně, obavy, jak vypadáme, že budeme chybovat, že spadneme – je v takových momentech zapomenut. Proces je tak intenzivní, že myslet na chyby nás ani nenapadne. Rozum je ve stavu uvolněného odpočinku, nevíme o něm. Vlastní myslí stanovené limity jsou zapomenuty; lyžujeme podvědomě.

Takové jízdy nám nechávají zapomenout na těsné boty, mrznoucí prsty, bolavé klouby a obvyklou nespokojenost s úrovní našeho lyžování. A jsou to vzpomínky na tyto chvíle, co nás motivuje vrátit se na kopec v naději, že je oživíme. Přitom kdyby někdo vyzvídal, jak jsme jich dosáhli, nejspíš bychom odtušili: „Zvláštní je, že vážně nevím, co jsem dělal jinak – vlastně jsem nedělal nic; jen jsem věci nechal, ať se dějí. Vše šlo lehce a samo!“

Podobný typ průlomové zkušenosti měl v průběhu života každý. Netýká se nutně jen lyžování: mohli jsme se „ztratit“ v kouzlu okamžiku při jakékoli aktivitě – při joggingu, při pohledu na nádheru, při poslechu hudby, při tanci. Kýžený stav dokonce není vázán ani na fyzickou aktivitu; když jsme „přes noc“ našli dlouho hledané řešení složitého svízele, či na nás naráz „napadl“ nějaký kreativní nápad, šlo o stejný fenomén.

K našemu zármutku, průlomové momenty v lyžování nebo v čemkoli jiném prakticky nikdy nenastanou, když si je naplánujeme; a tak takové události přičítáme náhodě. Náhodně se však nestávají. Na kopci se nám mohou přihodit tehdy, když jsme plně zaujati vlastním lyžováním a nepřemýšlíme o následujícím oblouku ani nehodnotíme ten předešlý. Průlomový moment se vlastně může objevit pouze, když přestaneme přemýšlet!

Tento spontánní stav nechání věcí plynout v prožitku přítomného okamžiku lze opsat příznačným příměrem, že lyžujeme „bezhlavě“. Jenže – podobně, jako když jsme zamilovaní – jakmile se začneme vědomě snažit se v tomto extatickém stádiu udržet, ztratíme jej. Můžeme dělat sebevhodnější metodické cviky ke znovunalezení lyžařského citu a vytříbení si dovedností; ono nadšení magického okamžiku je pryč a my se shledáváme být zpět v v myšlenkách.

Zmíněné zásadní sjezdy mají svůj význam – pomáhají nám rozpoznat naše možnosti. Bez nich by se lyžař mohl dobrat racionálního závěru, že je vrozeně nešikovný, bez vloh, a tedy i šancí. Jenže každý průlomový moment nás konfrontuje s nepopíratelnou a současně nepříjemnou pravdou: totiž že jsme schopni lyžovat podstatně lépe, než obvykle lyžujeme. Ve světle takového poznání se naše obvyklé výmluvy, proč nám to nejde, rozplývají jak pára. Jediný férový závěr, k němuž můžeme dojít: pod své možnosti lyžujeme ne proto, že by nám chyběly schopnosti, ale proto, že si do nich sami nějakým způsobem zasahujeme. V průlomových sjezdech jsme lyžovali nad své očekávání ne proto, že jsme si osvojili nějakou novou techniku, nýbrž že jsme na několik chvil změnili stav mysli. Naše hlava zůstala zticha, dovolila tělu hýbat se přirozeně, intuitivně, koordinovaně. Tyto zkušenosti naznačují, že dokonalost lyžování závisí mnohem víc na stavu mysli než vědomém zvládnutí namemorované techniky.

Abychom potlačili nepohodlnou skutečnost, že jsme to my osobně, kdo si stojíme v cestě k lepšímu lyžování, jehož existenci jsme si sami demonstrovali, často preferujeme přičítat průlomové okamžiky náhodě, výjimečným sněhovým podmínkám, nově nabroušeným lyžím nebo nějaké vnější instrukci. Ale na určité úrovni osobní upřímnosti zřetelně vnímáme, že naše lyžování může být tak přirozené, jako třeba běh nebo smích, nad nimiž nepotřebujeme přemýšlet, jak jich docílit.

V minulosti jsem měl možnost lyžovat s někým, kdo zažíval mnohem víc průlomových momentů než já. Byla pružná, uvolněná, pohybovala se s lehkostí, reagovala spontánně na kdejakou nahodilou situaci. Její hravý přístup byl nakažlivý. Bez jakékoli vědomé snahy neustále něco nového objevovala, zkoušela a testovala limity svých možností. Zdálo se, že má nevyčerpatelnou zásobu energie a taky bezmeznou důvěru ve schopnosti svého těla. Byla přirozenou lyžařkou. Nijak neobvyklou ve své věkové skupině, dlužno dodat; šlo o mou dceru, když jí byly čtyři.

Od té doby si nepřestávám všímat a vpravdě žasnout nad radostí, vzrušením a přirozenou lehkostí dětí, když běhají, skáčou, lezou, jezdí na tříkolce. Od nich se můžeme naučit, jak snadno a bez námahy se hýbat, když budeme důvěřovat tělu a necháme je dělat pohyby po svém. Jako děti jsme všichni byli takovýmito přirozenými sportovci, když jsme lítali venku do setmění; naše spontánní hry ukončovalo až hlasitě opakované volání k večeři. Dětství většiny z nás se skládalo z bezpočtu dní vzruchu, smíchu a pláče, špinavých rukou, odřených kolen, roztrhaných trik. V tom věku jsme si hráli podvědomě, náš čas byl nabitý průlomovými momenty poznání, které jsme si nijak neuvědomovali; jen je přijali, kdykoli se vyskytly.

Před časem mi jeden soukromý instruktor lyžování popisoval, jak do výuky dospělých zařazuje dětské hry typu honu na lišku – učitel je liškou, kterou se žáci snaží na mírném svahu chytit. Na úpatí kopce se mu pak celí udýchaní – někteří třeba sami pedagogové – svěřují: „Takhle jsem se nebavil, ani nepamatuju. Cítil jsem se zas jako dítě. Tak jsem se soustředil na chycení lišky, že jsem zapomněl na to, jak mám lyžovat – a myslím, že mi to šlo nejlíp za dlouhou dobu.“ V zápalu hry podvědomě lyžovali spontánně, bez přemýšlení. Oživili si vzpomínky na vzruch z autentického zapojení se do aktivity a znovuobjevili stav mysli vedoucí k subjektivně vrcholnému výkonu.

S instruktorem jsem mluvil i o jeho žácích. Potvrdil, že občas zažívají průlomové sjezdy – jen aby následující den bylo všechno při starém. Když se učitel snaží jejich počínání rozebrat, dozví se od některých, že se po svém povzbudivém dni snažili zážitek zopakovat tak svědomitě, že se při každé jízdě vnitřně instruovali, co dělat s lyžemi, s tělem atd. Ale čím sveřepěji se komandovali, tím hůř lyžovali. Kouzlo předchozího dne bylo pryč.

Být na vrcholu svých schopností je epický zážitek. Když pomine, přirozeně jej chceme zpátky, ale obvykle dosáhneme jen toho, že čím urputněji se o návrat snažíme, tím se mu vzdalujeme. Úmyslné pokusy o znovunastolení lehkosti a spontánnosti vedou k opaku, což vznáší otázku: jak se dobrat k výsledku bez nadměrné – možná dokonce bez jakékoli – snahy?

Průlomové zkušenosti nepřicházejí na přání či povel. Tak nedošlo k našemu prvnímu zážitku ani k tomu, který nás překvapí příště. Snažit se docilovat průlomového zážitku je podobné jako snažit se chytit dým; nejen, že to nedokážeme, ale budeme čím dál frustrovanější z dalších marných pokusů. Zas a znovu nám vlastní zkušenost potvrzuje, že ta část v nás, která se o dosažení průlomu vědomě snaží, je vpravdě překážkou našeho skutečného potenciálu. Jde o úplně něco jiného, díky čemu lyžujeme, jak nejlíp umíme. Ti, kteří porozumí, že uvnitř žijeme duálními životy, dál sice nedokážou své průlomové dni navodit o vlastní vůli, mohou však zvýšit jejich frekvenci.

Sledujte tok myšlenek, jež vám běží hlavou, když lyžujete. Většina myslí se v průběhu lyžování nachází ve stavu vysoké aktivity, zahlcena proudem instrukcí, sebekritikou, sebehodnocením, starostmi, strachem, pochybnostmi a spoustou dalších emocí. V řadě případů je tento příval mentálních pokynů neustávající – a obvykle méně než vlídný. Zaposlouchejte se do těch němých hlasů: kdo tu kritizuje, instruuje a zpochybňuje koho? Mohl bych říct: „Jen si mluvím se sebou.“ Možná – ale kdo je v takové konverzaci „já“ a kdo protějšek? Je nepochybné, že mají odlišné identity, jinak by spolu nekomunikovaly. Pokud by byla přítomna jen jedna strana, nebylo by třeba konverzace.

Připusťme, že veškeré mluvení, posuzování, starosti a pochyby uvnitř nás vychází z hlavy, která zkouší instruovat naše vlastní, kompletní já, pro což si dovolme populární „pracovní“ výraz srdce (jakkoli se jedná o kompletní bytost včetně fyzického těla provádějícího veškeré pohyby pod diktaturou hlavy). Připusťme dále, že v hlavě bydlí naše ego, jež touží celou naši bytost držet pod kontrolou; a tak nám krom dalšího nařizuje, jak máme lyžovat a jak ne, posuzuje, zda jsme skvělí, či k ničemu, a tak dál. Ve většině hlav tyto dvě osobnosti spolu nevycházejí dobře – což vytváří prostředí, jež slušnému lyžování zrovna dvakrát neprospívá. Kdyby hlava a srdce byly dvě oddělené, svrchované osoby, jejich vztahem by se prolínala nedůvěra a negativita v míře, že by je ani nenapadlo vzájemně spolupracovat.

Ačkoli hlava může znít jako expert na lyžování a/nebo cokoli jiného, v průběhu životů zjišťujeme, že nejlepší výkon podáme, když přemýšlíme nejmíň. Kontrola nad věcmi přirozeně přejde na náš vrozený vnitřní systém, jenž žádné verbální instrukce nepotřebuje a všechny tělesné reakce řídí v tiché harmonii. Hlava je občas zjištěním, že nejlíp lyžujeme bez ní, zahanbena; většinou však odolává, seč může, aby popřela, že ji pro naše lyžování nepotřebujeme a že její překomplikovanost – a vlastně jakékoli vědomé přemýšlení – je nejlepšímu lyžařskému potenciálu na škodu.

Jakmile pochopíme, že mentorující hlas v hlavě není hlasem naším, nýbrž je produktem vlastních konceptů, pochyb a strachů nastřádaných během dosavadního života, a že působí z podstaty defektně a překáží našemu optimálnímu lyžování, můžeme konečně přestat svádět vinu na výbavu, na druhé lidi, na sněhové podmínky, ledové plotny, muldy. Když je hlava potichu, naše povědomí se zvýší a my objevíme schopnosti srdce – té části, jež dokáže reagovat na každou nahodilou situaci okamžitě v plné kapacitě schopností. (Srdce je tu poněkud zavádějící termín – ve skutečnosti jde o náš vrozený potenciál, jenž v každém z nás už existuje.)

Úkol je jasný, ne však snadný: oprostit se od vnitřních překážek bránících našemu přirozenému já se plně projevit – a rozvíjet nás.

Rekonstrukce webu


Na blogu probíhá rekonstrukce. Hotovou verzi čekejte zanedlouho.

This will close in 10 seconds

Přejít nahoru