Než se Rakušané Hans Gmoser a Mike Wiegele zasloužili o úspěch a slávu heliskiingu a za oceánem mu vtiskli punc nejvyššího lyžařského luxusu, jeho téměř neviditelnými průkopníky byli neznámí lidé.
Helikoptéra byla nazývána božským strojem pro svou schopnost vznášet se a přistávat v téměř jakémkoli terénu. Jedna z nich dokonce zdolala Mount Everest: 14. května 2005 se pilot Didier Delsalle odvážil v silném větru usadit na vrcholu na necelé 4 minuty se strojem Eurocopter AS350 B3 a následující den přistání zopakoval. Od té doby podobnou věc nikdo nezopakoval.
Za slušného počasí mohou vrtulníky přistát kdekoli na zemi. Nebylo tomu tak vždy. Raná verze vrtulníku Bell 47G2 s pístovým motorem o výkonu 260 koní se sotva dokázala vznášet a přistát z tříkilometrové výšky za bezvětří; 3 km bylo právě dost vysoko na to, aby stroj vzlétl na hřebeny, ne-li na všechny vrcholy, v pohoří Bugaboos v kanadské Britské Kolumbii.
Hans Gmoser, všeobecně považovaný za vynálezce heliskiingu, přišel do Kanady z Rakouska v roce 1951, když mu bylo 19 let, a rychle se proslavil jako špičkový horolezec. V roce 1957 si otevřel vlastní průvodcovskou službu a v roce 1963 se podílel na založení Kanadské asociace horských vůdců. Sám Gmoser uvedl, že na myšlenku heliskiingu ho poprvé přivedl Art Patterson, geolog a lyžař z Calgary. Patterson používal helikoptéry v horách pro letní terénní práce a věděl, že mnoho těchto strojů v zimních měsících stojí ladem. Napadlo ho, že přeprava lyžařů by mohla být zajímavým novým byznysem. Uvědomil si také, že k realizaci nápadu potřebuje profesionální průvodce, kteří se vyznají v hledání tras, sněhu a lavinách. Gmoser a Patterson se spojili, Patterson se staral o obchodní stránku věci a Gmoser o průvodcovství.
Jejich první heliski dobrodružství začalo koncem února 1963. Dvacet klientů zaplatilo po 20 dolarech (v dnešních dolarech přibližně 160 dolarů) za jeden den na ledovci Old Goat Glacier, 15 km jižně od Canmore v Albertě. Výsledek byl zklamáním. Dvoumístné vrtulníky Bell 47G2 mohly letět pouze s jedním pasažérem a stoupaly rychlostí menší než 260 metrů za minutu; trvalo hodiny, než se všichni dostali na vrchol ve výšce 2 500 m. Pak se ukázalo, že sněhové podmínky nejsou ideální. V květnu se pokusili o další heliski den, ale narazili na silný vítr, který omezil možné přistávací zóny. Patterson se rozhodl, že heliskiing je riskantní záležitost, a od účasti upustil. Gmoser však viděl ve vrtulnících potenciál.
Nakonec přejmenoval svou průvodcovskou službu na Canadian Mountain Holidays (CMH) a s příchodem rychle stoupajících, těžkých vrtulníků s proudovým pohonem se mu podařilo vytvořit veleúspěšnou heliski a helihike společnost.
To je katalogově uznávaná verze geneze heliskiingu. Gmoserovi a Pattersonovi však předcházeli dřívější průkopníci.
1948
V časopise Vertical (3/2012) kanadský letecký publicista Bob Petite napsal: „První záznam o použití vrtulníku k přepravě lyžařů do hor pochází z roku 1948 od společnosti Skyways Services, která byla v té době jednou ze tří kanadských komerčních společností.“ Nejednalo se o vlastní heliskiing; šlo o leteckou taxislužbu z Vancouveru na vrchol lyžařského střediska Grouse Mountain (1 231 m). Cestující, kteří platili jízdné, pak lyžovali v lanovkami obsluhovaném terénu.
1950
V roce 1950 použil průkopnický lavinový expert Monty Atwater při průzkumu Mineral King Valley, navrhovaného lyžařského střediska společnosti Disney v Kalifornii, vrtulník. Nadmořská výška se pohybovala od dna údolí ve výšce 2 300 m až po okolní vrcholy ve výšce přes 3 400 m. Ve své knize Lovci lavin Atwater napsal:
„V severní Kalifornii jsem jednou dělal průzkum komplexu budoucích lyžařských areálů. Se svým společníkem jsme nejprve použili vrtulník, abychom přeskočili zasněžené (tj. na zimu uzavřené) silnice. Pak jsme ho použili jako lyžařský vlek s nekonečným počtem tratí. Vynesl nás na vrchol, dole nás vyzvedl a vyletěl s námi na jiný vrchol. Za tři dny zhruba tříhodinového letu jsme udělali víc práce, než bychom zvládli za měsíc pěšky a s rolbami, a udělali jsme to lépe. Byla to letecká plošina pro tvorbu map a fotografií; pokud by se někdo z nás zranil, náš anděl strážný mu kroužil nad hlavou. Létal jsem vrtulníky od Chile až po Britskou Kolumbii a mám k nim velkou náklonnost.“
Atwater zjevně létal za účelem čistokrevného heliskiingu. Jeho žena Joan si uvědomovala, jaká to může být zábava. Atwater v knize píše: „Jakmile se dozvěděla, že je na programu helikoptéra, Joan se začala přimlouvat, abychom si spolu zaletěli lyžovat. Ani náhodou, říkal jsem jí. Máš vůbec představu, kolik stojí hodina letu s tímhle bazmekem? Kromě toho je to vládní zakázka a vláda neschvaluje používání svého vybavení k radovánkám.“
Mnohem později, v roce 1965, si Walt Disney najal také lavinového výzkumníka (a průkopníka lyžování v Aspenu), Švýcara Andrého Rocha, aby prozkoumal terény zamýšleného kalifornského střediska Mineral King. Také Roch používal k přístupu do vyšších partií vrtulník a na tyto výlety s sebou bral další lyžaře. Kdyby to podnikavý Disney věděl, možná se mohl stát prvním developerem heliski dovolených. Bez ohledu na to však lyžařský areál Mineral King nebyl kvůli odporu ekologických skupin nikdy vybudován; do značné míry i proto, že hned následujícího roku (1966) nemocný Walt Disney zemřel.
1957–58
Lyžařský dobrodruh Bengt Binx Sandahl se v roce 1953 přestěhoval do Alty v Utahu a pracoval jako barman v Alta Lodge. Tam se začal zajímat o práci se sněhem a lavinami a podle své dcery často hovořil s Atwaterem, který byl v té době ředitelem střediska lavinového výzkumu. Následujícího roku odešel na Aljašku, kde pracoval jako lyžařský instruktor ve středisku Alyeska. Časopis Skiing (2/2007) psal, že v roce 1958 Sandahl dopravoval lyžaře pomocí vrtulníku: „Existuje videozáznam, na kterém je zachycen první vrtulník Alouette II s turbohřídelovým pohonem, představený v roce 1956, jak veze čtyři lyžaře a pilota v Alyesce. Sandahl zřejmě vozil lyžaře na Max’s Mountain na jižním okraji Alyesky a účtoval si 10 dolarů za jízdu pro 100 lyžařů denně.“ Sandahl se později stal ředitelem pro lavinovou bezpečnost ve středisku Alyeska. Když se vrátil do Alty, byl v roce 1964 přijat jako sněhový ranger U.S. Forest Service. Tehdy používal vrtulníky ke shazování výbušnin do lavinových žlabů.
V časopise SKI (1/1959) vyšel dobový článek s názvem „Helikoptérou na panenské sněhové pláně“ o nahrazení letadel vybavených lyžařskou výzbrojí vrtulníky pro lyžování na ledovcích na Aljašce a v Alpách: „Helikoptérou je možné lyžovat celý den v neporušeném prašanu, aniž byste viděli jiné lyžařské stopy než ty, které si sami vytvoříte.“ Odkaz na heliskiing na Aljašce se týká Sandahlova provozování. V článku se uvádí, že ve Gstaadu a ve Val d’Isère mohli lyžaři jezdit za 22 až 52 dolarů za let – dnes asi 176 až 416 dolarů. Heliskiing nikdy nebyl levný.
Šedesátá léta
V roce 1963 létal Bob Hosking s lyžaři z Rustler Lodge v Altě. Není jasné, zda měl zvláštní povolení, které to umožňovalo. Uvádí se, že za 5 nebo 10 dolarů si člověk mohl koupit let na Mount Superior nad Altou.
Velký průlom, jak Sandahl zjistil, přišel s proudovými motory. V roce 1961 Bell představil vrtulníky řady 204/205 poháněné turbohřídelovým motorem, které byly schopné přepravit 10 až 14 cestujících a vystoupat do výšky 530 metrů za minutu. To byl více než dvacetinásobek výkonu vrtulníku Bell 47.
Zanedlouho byl model 205 vybaven motorem o výkonu 1 500 koní. Takto vybavené stroje měla společnost Gmoser koncem šedesátých let minulého století skutečně v provozu. Majitel střediska Sun Valley Bill Janss lyžoval s Gmoserem v pohoří Purcell a v roce 1966 založil společnost Sun Valley Heliski. Mike Wiegele zahájil provoz ve Valemountu v kanadské Britské Kolumbii v roce 1970 a v roce 1974 se přestěhoval do Blue River. V roce 1973 zahájila v Utahu činnost společnost Wasatch Powderbird Guides (Hosking byl jejím partnerem). V listopadu 1982 uvedl časopis Powder jen v dolních 48 státech USA (nezahrnujících Aljašku a Havaj) 15 heliskiingových provozů.
Průkopnický vývoj
První lídři heliskiingu se učili metodou pokusů a omylů. Bylo zapotřebí protokolů pro vrtulníkovou i lavinovou bezpečnost. Jakmile začal boom, potýkali se zejména Gmoser a Wiegele s nedostatkem kvalifikovaných průvodců, což bylo důvodem založení Kanadské asociace lyžařských průvodců (CSGA) v roce 1990. CSGA má nyní asi 130 členů a heliskiing přispívá ekonomice Britské Kolumbie více než 160 miliony dolarů ročně.
Druhý boom: prašanové lyže
Koncem 80. let minulého století snižovaly zisky heliskiingových provozovatelů rostoucí náklady na letecké palivo. Tuto krizi ještě zhoršovala omezená množina schopných lyžařů – jednoduše nebylo mnoho lyžařů, kteří by zvládli bezedný prašan na tehdejších rovných úzkých lyžích. V roce 1988 pak jeden ze závodníků soutěže Powder 8 Mikea Wiegeleho kontaktoval Ruperta Hubera z továrny Atomic a požádal ho o širší lyže do prašanu. Huber odpověděl v roce 1990 a nabídl tlusté lyže Powder Plus (šířka středu 112 mm). Wiegele tento koncept přijal a propagoval. Tlusté lyže se ujaly a heliskiing opět začal růst.
První těžké stroje
Použití helikoptér v horském terénu závisí v rozhodující míře na výkonu motoru. Prvním strojem, který zvedal významné náklady ve vyšších nadmořských výškách, byl německý Focke-Achgelis Fa-223 Drache (Drak), dvourotorová konstrukce, která poprvé vzlétla v roce 1940, poháněná radiálním motorem o výkonu 1 000 koní. Rychlost stoupání byla 500 metrů za minutu. Teoretický provozní strop byl 7 100 m při nízké hmotnosti a 2 440 m s plným užitečným zatížením 1 000 kg. To bylo více než dvojnásobek výkonu mnohem menšího stroje Bell 47.
Je známo, že Fa-233 se v roce 1944 zřítil na Mont Blancu při pokusu o horskou záchranu. V září 1944 byly v Mittenwaldu v bavorských Alpách obnoveny zkoušky horských letů, při nichž se kladl důraz na přepravu těžkých nákladů například k horským jednotkám. Nejvýše přistál ve výšce 2 300 metrů při testování výkonnosti jako letecká ambulance. V té době byla továrna opakovaně ničena spojeneckými bombardéry a projekt byl opuštěn. Z 11 postavených letounů přežily válku pouze tři. Ani jeden z průkopníků kanadského heliskiingu, Hans Gmoser a Mike Wiegele, narozených v Rakousku, o německých experimentech nevěděl.
Heliskiing dnes
Dva zmínění operátoři, CMH a MW, zůstávají od dob svého založení světovými lídry odvětví. Průměrná plocha jejich heliskiingového revíru v Britské Kolumbii je 2 200 kilometrů čtverečních (pro srovnání, lyžařsky rozlehlý Vail poskytuje kombinovanou lyžařskou plochu sjezdovek a volného terénu 22 km2).
Heliskiingoví provozovatelé dnes létají s moderními stroji typu Bell 212, Bell 407 nebo Eurocopter A-Star, v závislosti na velikosti skupiny (například provozovatel CMH vlastní 32 helikoptér). Když stroje nelétají, parkují ve vyhřívaném hangáru, kde podstupují pravidelnou kontrolu a údržbu. Coby alternativu k lyžování z vrtulníku společnosti často nabízí dopravu vyhřívanými moderními rolbami, například Pistenbully 300 (v případě MW).
Heliskiing je v současnosti provozován v bezmála třiceti zemích světa: v Andoře, Argentině, Arménii, Chile, Chorvatsku, Finsku, Francii, Gruzii, Řecku, Grónsku, Islandu, Íránu, Itálii, Japonsku, Kašmíru, Kyrgyzstánu, Nepálu, Novém Zélandu, Pákistánu, Rusku, Slovinsku, Švédsku, Švýcarsku, Rumunsku, Turecku, v Kanadě, kontinentálních USA i na Aljašce.
Soudobý heliskiing je z uživatelského pohledu tak trochu podobný zážitkovému táboru pro dospělé – žádné řízení, žádné vaření, žádné nádobí, žádný úklid; jen lyžování, jídlo a volitelné aktivity, jako je běh na lyžích nebo cvičení. Ale ve skutečnosti je dnešní heliskiing tak jako kdykoli v minulosti o čerstvém sněhu – a toho mívají provozovatelé, zdá se, stále ještě hodně!
Článek vyšel v časopise SNOW a je reprízován v původní podobě