Glosy & drby

V návaznosti na nedávné zamyšlení o Epsteinově síti mi nedá nepokračovat v tématu zmínkou o ženě, kterou jsem záměrně v předchozím textu nechal čekat, a která onu síť splétala i držela pohromadě. Ghislaine Maxwellová nebyla jen prostřednicí a organizátorkou v

Nejsem nepřítelem techniky. Nejsem ani paranoid. Jen mám rád pocit, že některé věci patří mně a nikomu jinému. Pohled do zrcadla. Ticho v domě. Cestu z letištní haly ven. Věřím, že nejsem zdaleka sám. Jenže tenhle pocit se poslední dobou

Americká literatura má jen málo příběhů, které by se tak pevně usadily v představivosti čtenářů i diváků. Velký Gatsby je jedním z nich. Vypráví o lásce, která se nikdy nenaplní, o bohatství, které nedokáže zaplnit prázdno, a o snech, jež

Své -náctileté mládí jsem v druhé půli osmdesátých let vedle sportu z velké části trávil před obrazovkou tehdy čerstvě vzniklé MTV Europe. Ze satelitního vysílání jsem si skládal základy praktické angličtiny, jinde v tehdejších socialistických poměrech sotva dostupné. A právě

Hic sunt leones – zde jsou lvi. Věta, která se tváří jako geografická poznámka, ale chová se spíš jako psychologická značka. Objevuje se na starých mapách, v literatuře i v názvech výstav. Vždy na hraně: mezi tím, co je zakreslené,

Kauza Jeffrey Epstein není jen příběhem zločinu a selhání institucí. Je to i nepříjemné zrcadlo pro svět, který tak rád naslouchá sebevědomým hlasům slibujícím morálku na klíč. Mnozí z těch, kdo kázali zdrženlivost, odpovědnost a „lepší řád“, se objevují v

Že Londýn znamená červené dvoupatrové autobusy, čaj v podvečer a mlhu, která zvlhčuje i duši? Ano, možná, snad. Ale pokud jste někdy stáli na nástupišti tamního metra, jistě jste zaznamenali tři malá slova, která se stala stejně ikonickými jako světelné

Taky míváte vánoční čas filmově propojen – pochopitelně krom nezbytného Mrazíka – s Láskou nebeskou? Myslel jsem si to. Já osobně si z filmu nelovím na první dobrou ten přihlouplý tanec Hugh Granta (který mimochodem on z duše nesnášel a

Coby doživotní ctitel tvorby Roberta Redforda dobře vím, že jeho hrdinové nejsou muži pro jednoduché konce. Přesto mě Vzpomínky na Afriku vždy znovu zasáhnou s nečekanou silou. Možná proto, že nejde jen o milostný příběh, ale o vyznání svobodě, krajině

Dobře víte, že u mě na blogu žádné nenajdete – a není v tom póza ani generační truc. Má to své dobré důvody. Emotikony vznikly jako berlička pro digitální řeč těla, měly naznačit tón, úsměv a nadsázku tam, kde chybí

Uhrančivých 100 by letos bylo nenapodobitelné Dorotce z Čaroděje ze země Oz, kdyby ji nezabila štvanice hollywoodské kariéry. Dožila se ani ne půlky. Moje i mé dcery Máji nejoblíbenější pohádka (zdaleka nejen pro děti), v našich krajinách nepříliš rozšířená, Čaroděj

Jedním pro mě z důležitých lidí, s nímž jsem ve svých hektických devadesátkách potkal a sblížil, byl pan Andrew Rooney. Troufale jsem ho považoval za svého osobního mentora. Člověk vysazený na čistotu používání jazyka a morální korektnost jako málokdo další.