Zdráhám se rýsovat tu teď pomyslnou čáru pro mezisoučet toho, co jsem zatím zažil, dokázal i pokazil. Už zítra by nebyl úplný.
V profesním světě jsem aktivní od raných postrevolučních časů; doby čtyřmístných telefonních čísel, psacích strojů, pískajících telefaxů, platebních příkazů odnášených pěšky do banky a zahraničních telefonátů objednávaných do budky na poště. Na vlastní kůži, duši i kapsu odžitým příběhům tehdejších roků by dnes věřil málokdo.
Jako burzovní trader jsem obchodoval ropu za $10 na barel v ’98, i byl u jejího sešupu z absurdních $140 k $40 deset let nato. V mezidobí bezmocně přihlížel zřícení manhattanských Dvojčat v září 2001, která s sebou do hromad suti, krve a popela strhla i celou NYBOT komoditní burzu s mými otevřenými pozicemi, nikdy uspokojivě nevyrovnanými. (Ne, že bych to s ohledem na surrealismus situace považoval někdy za důležité.)
Znám zákulisí vánoční párty ’97 Viktora Koženého v jeho tehdejším Red Mountain Peak House, kterou mu Aspen nezapomněl dodnes a jeho de facto poslala do vyhnanství. A podobných výstředností bych z paměti ještě nalovil. Studoval jsem kdeco, přesto v čem vynikám, je spíš navzdory školám než díky nim. A když nad vším přemýšlím, víc než všechny odžité bizarnosti světa byznysu můj charakter formovala zcela odlišná prostředí a okolnosti.
Pokoře, empatii, nutnosti být stále v mentálním střehu a předvídat nevypočitatelné; nejen se dívat, ale taky vidět – ze všeho toho mě nepřestávají zkoušet jiné školy. Zkroucený kmen polomu zákeřně vklíněný mezi ostatní stromy. Kůň rapl, jenž si prožil kdovíco. Náhlá sněhová bouře vysoko v horách. Práce v zahradě po celý rok dokola. Rodičovství.
Odmala si uvědomuju, jak silně mě oslovují neobvyklosti. Vždycky jsem podvědomě tušil, že své místo nenajdu jinde, než v něčem nejistém, neznámém, třeba i nepoddajném a zraňujícím – zato však vzácném, mimořádném, pozoruhodném. Kdykoli to šlo, vyhýbal jsem se vyšlapaným cestám.
Dobře vím, že cesta, která pro mě někam vede, bývá málokdy ta nejsnazší. Jen na takové můžu objevovat barvy, vůně, chutě a čerstvý, dýchatelný vzduch. Vždycky chci dělat pouze věci, které za to stojí. Práce pro mě musí obsahovat svou etickou dimenzi – samoúčelné „vydělávání“ mě nenaplňuje.
Podobný přístup k práci se u mě přirozeně přelil i do spolupráce s dalšími autory – s lidmi, kteří mají co říct, ale hledají tvar, strukturu, jazyk nebo odvahu jít s textem do hloubky. Pomáhám jim formulovat knihy, eseje, odborné a analytické texty, někdy od prvotní myšlenky, jindy v roli editora nebo tichého spoluautora. Nezajímá mě rychlá produkce ani uhlazený povrch, nýbrž to, co je pod tím – smysl, vnitřní logika, poctivost výpovědi.
A čím dál víc zjišťuju, jak tato práce dává i mému vlastnímu psaní další rozměr.
Osobně usiluju o jednoduchý život; nikomu a ničemu v něm nepotřebuju dokazovat, kým jsem. Nemám potřebu v něm nikoho porážet na lopatky. Hledím, abych svým životem druhé neomezoval – asertivně si stojím za svým, znám svůj prostor i chápu, že není nekonečný ani kdovíjak rozlehlý.
Potřebuju si dělat věci po svém a vědět, že jsem vždycky udělal, co jsem považoval za správné. Z vlastní volby žiju staromódním způsobem v těsné vazbě na přírodu a roční období, zato ve vlažném až skeptickém vztahu k technice a všemu takzvaně modernímu. Pořád čerpám nejvíc životních moudrostí od fousatých klasiků v kloboucích, kteří psali inkoustem, než kdy chci z debilizujících médií dnešní doby.
Nesdílím klišé, že čas jsou peníze. Nejsou. Čas je život. Za moudřejší považuju neprodávat jiným svůj čas života – ten jediný neobnovitelný zdroj. Ve skutečnosti ty nejdůležitější věci, jako zdraví, vztahy, horský potok, letní vánek, západy slunce, vůně jarní hlíny, smích dítěte, spokojeně předoucí kocour – od jakýchkoli peněz vůbec neodvisí.
Svoje nijak šťastné dospívání jsem prožil v socialismu. Tohle prostředí mě naučilo dennímu snění a brzy taky tomu, že spokojenost nemusí mít mnoho společného s komfortem. Vlastní klacky pod nohama mi postupně přerovnaly žebříček hodnot, naučily mě hrát s rozdanými kartami a nečekat, že mě život bude chránit před nepohodlím. Zjistil jsem, že i ve stavu mírné nouze dokážu vést setrvale klidný život. Za nejlepšího psychologa pro sebe považuju mít čisté svědomí, těšit se z toho, co v životě mám, a netrápit se závistí nad tím, co ne.
(Sám možná závidím jen klikařům, jimž doba a okolnosti umožnily narodit se – anebo emigrovat – do zlaté éry 60. až 90. let a užít si ty dekády v ještě ryzí svobodě a prosperitě západní civilizace. A pak ještě závidím dravcům – jejich dar mapovat svět z ptačí perspektivy a současně schopnost zaostřit zrak na miniaturní detail k myší díře. S obojím ale příliš nenadělám.)
Dávno jsem si zvykl, že způsob, jakým žiju, nedává smysl každému. Slýchávám, že bych měl začít „normálně chodit do práce“ a hrát na jistotu jako většina lidí. Jenže vím, že taková věc by zabila můj spirit. Ne snad, že by na takovém přístupu bylo něco špatně; jenom není můj.
Člověk dřív nebo později musí rozhodnout, nakolik nechá očekávání okolí určovat, co udělá se svým vlastním životem. Protože na tomhle světě je k mání něco mnohem víc než jistota, že zítřek bude vypadat přibližně stejně jako dnešek. Něco, co musí začít u každého osobní vzpourou.
Radikální, principiální, ke kořenům sahající rebelií. Odmítnutím žít jediný další den v průměrnosti stáda. Odmítnutím stát se poslušným kolečkem mašinérie společnosti a nechat si namluvit, že jiná cesta není.
Za sebe křičím jednoznačné, hlasité NE! Osobně nepovedu průměrný, připostrašený život. Nedovolím vnějším okolnostem ani zájmům druhých, aby určovaly mou životní lajnu. Nebo to aspoň sakra zkusím, po vzoru frajera McMurphyho z Formanova Kukaččího hnízda.
Sám si chci rozhodovat, jak se svým životem v kterýkoli čas naložím. A budu se snažit, abych tím současně obohacoval lidi kolem, a neuškodil žádnému.
Každý máme jeden život. Naše lhůta je tady tolik omezená – většinu z nás by vyděsilo a probudilo do života zároveň, kdybychom ji znali.
Jednu ze svých největších životních lekcí jsem proti své vůli obdržel ve svých časných dvaceti, kdy mi zemřeli rodiče. Zažil jsem je umírat, viděl jsem jejich konec. Jak těžká opona, co tupým zvukem žuchne dolů. Dál jen ticho. Aniž to všechno čekáte. Na tohle nejste připraveni, ve dvaceti člověk takhle nepřemýšlí.
V okamžiku mi všechno došlo.
Zvedni zadek. Začni dělat to, co chceš, v co věříš, teď hned. Na nic nečekej, nikým se nenech zdržovat. Zahoď sebelítost, obavy, nerozhodnost, a kašli na to, co si myslí okolí. Přestaň předstírat, že ty jsi ta výjimka, co tu na všechno má ještě sto let času. Nejsi. Hejbni sebou, protože než se naděješ, můžeš slyšet tu věc padat zas.
Tom Řepík