Zdráhám se rýsovat tu teď pomyslnou čáru pro mezisoučet toho, co jsem zatím zažil, dokázal i pokazil. Už zítra by nebyl úplný.
V profesním světě jsem aktivní od raných postrevolučních časů; doby čtyřmístných telefonních čísel, psacích strojů, pískajících telefaxů, platebních příkazů odnášených pěšky do banky a zahraničních telefonátů objednávaných do budky na poště. Na vlastní kůži, duši i kapsu odžitým příběhům tehdejších roků by dnes věřil málokdo.
Jako burzovní trader jsem obchodoval ropu za $10 na barel v ’98, i byl u jejího sešupu z absurdních $140 k $40 deset let nato. V mezidobí bezmocně přihlížel zřícení manhattanských Dvojčat v září 2001, která s sebou do hromad suti, krve a popela strhla i celou NYBOT komoditní burzu s mými otevřenými pozicemi, nikdy uspokojivě nevyrovnanými. (Ne, že bych to s ohledem na surrealismus situace považoval někdy za důležité.)
Znám zákulisí vánoční párty ’97 Viktora Koženého v jeho tehdejším Red Mountain Peak House, kterou mu Aspen nezapomněl dodnes a jeho de facto poslala do vyhnanství. A podobných výstředností bych z paměti ještě nalovil. Studoval jsem kdeco, přesto v čem vynikám, je spíš navzdory školám než díky nim. A když nad vším přemýšlím, víc než všechny odžité bizarnosti světa byznysu můj charakter formovala zcela odlišná prostředí a okolnosti.
Pokoře, empatii, nutnosti být stále v mentálním střehu a předvídat nevypočitatelné; nejen se dívat, ale taky vidět – ze všeho toho mě nepřestávají zkoušet jiné školy. Zkroucený kmen polomu zákeřně vklíněný mezi ostatní stromy. Kůň rapl, jenž si prožil kdovíco. Náhlá sněhová bouře vysoko v horách. Práce v zahradě po celý rok dokola. Rodičovství.
Odmala si uvědomuju, jak silně mě oslovují neobvyklosti. Vždycky jsem podvědomě tušil, že své místo nenajdu jinde, než v něčem nejistém, neznámém, třeba i nepoddajném a zraňujícím – zato však vzácném, mimořádném, pozoruhodném. Nikdy mě nezajímalo nic mainstreamového a kdykoli to šlo, vyhýbal jsem se vyšlapaným cestám.
Dobře vím, že jediná cesta, která pro mě někam vede, je a vždycky bude ta nejklopotnější ze všech; jiná sotva. Jen na takové můžu objevovat barvy, vůně, chutě a čerstvý, dýchatelný vzduch. Vždycky chci dělat pouze věci, které za to stojí. Práce pro mě musí obsahovat svou etickou dimenzi – samoúčelné „vydělávání“ mě nenaplňuje.
Svůj čas trávím v ústraní svého strohého soukromého světa, v němž vymýšlím, posuzuju a zkouším vlastní nápady, i se snažím hledat dosud nepoužitou perspektivu v přístupech cizích. Lhostejno zda v pracovně, u ohně, s kosou nebo sekerou v ruce, s lyžemi na nohou, zadkem v sedle anebo jinak – prakticky stále svou agendu na pozadí mysli řeším. Vyhodnocuju, formuluju, koriguju ji, pochybuju o ní.
Tahle schopnost práce s myšlenkami u mě nezůstala jen v osobní rovině. Přirozeně se přelila i do spolupráce s dalšími autory – s lidmi, kteří mají co říct, ale hledají tvar, strukturu, jazyk nebo odvahu jít s textem do hloubky.
Pomáhám jim formulovat knihy, eseje, odborné a analytické texty, někdy od prvotní myšlenky, jindy v roli editora nebo tichého spoluautora. Nezajímá mě rychlá produkce ani uhlazený povrch. Zajímá mě, co je pod tím – smysl, vnitřní logika, poctivost výpovědi.
A čím dál víc zjišťuju, jak tato práce dává i mému vlastnímu psaní další rozměr.
Osobně usiluju o jednoduchý život. Nikomu a ničemu v něm nepotřebuju dokazovat, kým jsem. Nemám potřebu v něm nikoho porážet na lopatky. Hledím, abych svým životem druhé neomezoval. Asertivně si stojím za svým, znám svůj prostor i chápu, že není nekonečný ani kdovíjak rozlehlý.
Potřebuju si dělat věci po svém a vědět, že jsem vždycky udělal, co jsem považoval za správné. Z vlastní volby žiju staromódním způsobem v těsné vazbě na přírodu a roční období, zato ve vlažném až skeptickém vztahu k technice a všemu takzvaně modernímu. Pořád čerpám nejvíc životních moudrostí od fousatých klasiků v kloboucích, kteří psali inkoustem, než kdy chci z debilizujících médií dnešní doby.
Nesdílím klišé, že čas jsou peníze. Nejsou. Čas je život. Za moudřejší považuju neprodávat jiným svůj čas života – ten jediný neobnovitelný zdroj, než jakékoli věci. Ve skutečnosti ty nejdůležitější věci, jako zdraví, vztahy, horský potok, letní vánek, západy slunce, vůně jarní hlíny, smích dítěte, spokojeně předoucí kocour – od jakýchkoli peněz vůbec neodvisí.
Svoje nijak šťastné dospívání jsem prožil v socialismu. To prostředí mě naučilo dennímu snění. Mít kdovíjak šťastné dětství nepovažuju za nejdokonalejší výbavu do života, protože z něj vyjde člověk spíš rozmazlený a málo otužený pro různé životní patálie. S tendencí další fáze života se svým bezstarostným dospíváním srovnávat.
Čím víc klacků bývá člověku – nejen v mládí – házeno pod nohy, tím hloub to kultivuje jeho charakter. Získává jiný žebříček hodnot, stává se zkušenějším, empatičtějším, vyrovnanějším. I ve stavu mírné nouze dokáže vést setrvale spokojený život bez potřeby přitakávajících kamarádíčků, psychologů a jiných pofoukávačů bolístek. Za nejlepšího psychologa považuju mít čisté svědomí, těšit se z toho, co v životě mám, a netrápit se závistí nad tím, co ne.
(Sám možná závidím jen klikařům, jimž doba a okolnosti umožnily narodit se – anebo emigrovat – do ekonomicky i jinak zlatého věku 60. až 90. let a užít si ty dekády v ještě ryzí svobodě a prosperitě západní civilizace. A pak ještě závidím dravcům – jejich dar mapovat svět z ptačí perspektivy a současně schopnost zaostřit zrak na miniaturní detail k myší díře. S obojím ale příliš nenadělám.)
Dávno jsem si zvykl, že většinovým davem bývám vnímán jako divný oportunista, snažící se mít lepší denní chleba než se jeví ten jejich; jako někdo, kdo by měl začít „normálně chodit do práce“ tak jako oni. Jenže vím, že taková věc by zabila můj spirit. Stejně jako vím, že čímkoli se začnu lišit a oddělovat od jakékoli většiny, stádo hned začne nesouhlasně bučet. Zažívám to celý život.
Jenže na tomhle světě je k mání něco mnohem víc, než prodávat nejlepší čas svého života za domnělou jistotu zdánlivě stálé výplaty.
Něco, co musí začít u každého osobní vzpourou.
Radikální, principiální, ke kořenům sahající rebelií. Totálním a jednoznačným odmítnutím žít jediný další den v průměrnosti stáda. Odmítnutím stát se poslušným kolečkem nevolnické mašinérie společnosti; psychicky i morálně závislým, ustrašeným otrokem. Vmanipulovaným do iluze, že svobodným.
Za sebe křičím jednoznačné, hlasité NE! Osobně nepovedu průměrný, připostrašený život. Nedovolím vnějším okolnostem ani zájmům druhých, aby určovaly mou životní lajnu. Nebo to aspoň sakra zkusím, po vzoru frajera McMurphyho z Formanova Kukaččího hnízda.
Sám si chci rozhodovat, jak se svým životem v kterýkoli čas naložím. A budu se snažit, abych tím současně obohacoval lidi kolem, a neuškodil žádnému.
Každý máme jeden život. Naše lhůta je tady tolik omezená – většinu z nás by vyděsilo a probudilo do života zároveň, kdybychom ji znali.
Jednu ze svých největších životních lekcí jsem proti své vůli obdržel ve svých časných dvaceti, kdy mi zemřeli rodiče. Zažil jsem je umírat, viděl jsem jejich konec. Jak těžká opona, co tupým zvukem žuchne dolů. Dál jen ticho. Aniž to všechno čekáte. Na tohle nejste připraveni, ve dvaceti člověk takhle nepřemýšlí.
V okamžiku mi všechno došlo.
Zvedni zadek. Začni dělat to, co chceš, v co věříš, teď hned. Na nic nečekej, nikým se nenech zdržovat. Zahoď sebelítost, obavy, nerozhodnost, a kašli na to, co si myslí okolí. Přestaň předstírat, že ty jsi ta výjimka, co tu na všechno má ještě sto let času. Nejsi. Hejbni sebou, protože než se naděješ, můžeš slyšet tu věc padat zas.
Když tohle všechno dávám dohromady, je pro mě psaní čím dál víc i způsobem, jak dát tomu všemu smysl – a být přitom užitečný druhým.
Tom Řepík