Mezi ušima

Pád na lyžích je zvláštní fenomén. Všichni ho známe, všichni ho zažíváme, a přesto o něm mluvíme neradi. Jako by byl selháním, chybou v systému, něčím, co by „správný lyžař“ dělat neměl. Jenže realita na svahu říká něco jiného: pád

Rychlost byla vždy součástí lyžování. Od chvíle, kdy se lyže přestaly jen sunout dolů a začaly se řídit, měřit a porovnávat, stala se rychlost synonymem pokroku. Dnes ale na veřejných svazích bují zvláštní paradox: nikdy jsme neměli lepší vybavení, širší

Na svahu se to pozná prý hned: stačí pár oblouků, postoj na nástupu lanovky, pohled shora dolů. Jenže jakmile se pokusíme tuhle intuici převést do slov, začne se obraz rozpadat. Dobrý lyžař je kdo? Ten, kdo jezdí rychle? Čistě? Všude?

Jedna z nejčastějších otázek, které si lyžař dřív nebo později položí, nezní technicky. Neptá se na hrany, tlak ani postoj. Zní mnohem prostěji: kolik toho mám vlastně při jízdě řešit? Mám myslet na techniku, hlídat pohyb, kontrolovat se? Nebo je

Ve sportu se nejtěžší rozhodnutí často netýkají toho, jak moc přidat. Týkají se toho, jestli pokračovat stejně, nebo to zkusit jinak. Vypadá to jako drobnost, ale právě tady se často láme výsledek. Představ si obyčejnou situaci. Máš jídlo, které si

Na co se přirozeně koncentrujeme, to obvykle milujeme; osoba s vášní pro lyžování nebude mít těžkosti se na něj plně koncentrovat, cvičit, zdokonalovat se. Nicméně ten, kdo je v horách zejména z nějakého jiného důvodu – třeba něco dokázat sobě

Vzpomínaje na svá dětská léta, zdá se mi, jako by ke mně ze všech stran doléhalo, abych dával pozor a netoulal se v mysli kdovíkde. Učitelé, vedoucí kroužků, trenéři, rodiče – od všech jsem to slýchával zejména, když mi něco

V procesu učení se sportovní aktivity se pomyslné kyvadlo obvykle souvisle pohybuje mezi vzrušujícím žárem kreativity a formálností metodologické doktríny. Tak jako ve většině kreativních procesů, žár potřebuje nějakou formu a forma potřebuje nějaký žár. Jedno bez druhého bude podobně

Odstranění nějaké své mentální překážky nebo zvýšení povědomí může často vést k našim významným a bezprostředním zlepšením.  Cvičení mnohdy lidem zní jako odrazující otročina; zejména pak někomu, kdo vyrostl v kultuře věřící v okamžité uspokojování potřeb – od jídla přes

Jen málo lyžařů chce učením se něčemu novému trávit víc času, než je nezbytně nutné. Jelikož na svahu disponuje většina z nich pevně vyměřeným časem, nejednou se stávají netrpělivými, když v průběhu lekce uslyší o technikách povědomí. Obvykle mají dojem,

Tendence budovat si sebeomezující koncepty jsou tak běžné, že si většinou ani neuvědomujeme, že se jich dopouštíme. Proces může začít zdánlivě nevinně tím, že si zvykneme ztotožňovat se se svým výkonem. Představme si mírně pokročilého lyžaře před svou první jízdou

Z jakéhokoliv popudu lyžují – pro radost, zdraví, kvůli rodině či přátelům – většina lyžařů bývá zklamána, pokud se po týdnu na svahu jejich ježdění zřetelně nelepší. Jejich ambice lyžovat rychleji, technicky líp a s větší mírou kontroly na náročnějších

Strach z pádu Je zřejmé, že lidské tělo, pohybuje-li se příliš rychle za hranicí vlastní kontroly nad svou koordinací, bude náchylné k poranění. V předešlém díle jsem už psal o žádoucím povědomí vlastního nebezpečí pocházejícího z terénu svahu a ostatních

Všichni jsme nejednou viděli někoho, kdo sjížděl svah, aniž by měl své lyžování pod kontrolou. V očích zběsilý výraz, obličej i tělo ztuhlé, obvykle jel šusem bez nějaké snahy regulovat svou nezvládanou rychlost zatáčením. Většinu času byl nejspíš zcela z

Tělo a mysl nejsou dva rozdílné a nezávisle pracující systémy; jeden ovlivňuje druhý. Vědomý strach se rodí v hlavě, nicméně je okamžitě přenášen do těla a přebírá vládu nad tělesnými procesy a úkony. Asi nejzřetelněji jsou následky vědomého strachu v

Během posledního půlstoletí moderní éry rekreačního lyžování byl proveden bezpočet průzkumů snažících se identifikovat největší vnitřní překážky bránící lidem užívat si lyžování a zlepšovat se v něm. Mezi frekventovanými nesnázemi byly uváděny nízké sebevědomí, negativní myšlení, nedostatečná schopnost koncentrace, přehnaná

Přirozené učení se lyžovat závisí nejen na pocitové zpětné vazbě od vlastního těla, ale i na tom, co pro daného člověka funguje. Ne všechny lyžařské pohyby budou zpočátku vnímány jako přirozené, protože pro lidské tělo je přirozené chodit či běhat,

Když děti čelí nějaké neznámé dovednosti, typicky chvíli sledují, co se děje. Plně koncentrovaní doslova zírají na situaci a absorbují kompletní obrázek bez jeho dělení. Dítě pozorovanou zkušenost nesegmentuje, obvykle ji chce celou napodobit. Naproti tomu běžný dospělý vnímá neznámou

Před časem jsem ve skiareálu potkal svou známou, jež se po letech opět postavila na lyže, aby naučila sjíždět svého šestiletého syna Jakuba. Sama profesí učitelka, zeptala se mě: „Jak bys takhle malé dítě učil?“ „Nezkoušej ho instruovat nadměrně,“ řekl