Věci nejsou dobré a špatné. Naše vnímání je činí takovými

Písmo: A ++ A --

vnimani 1

Většina lidí – ačkoli o tom ani neví – nemá a nikdy neměla žádný problém finanční, vztahový či jakýkoli jiný. Kromě jediného – který je pronásleduje, kamkoli se hnou: problém s vnímáním.

Na ten problém existuje srozumitelné a jednoduché – ačkoli ne snadné – řešení.

Než se k němu dostanu, chci tu zmínit jeden příběh. Nikoli zbůhdarma – je totiž celý právě o vnímání. A pro každého z vás, kdo si jej teď přečtete, půjde spíš o test osobního vnímání věcí, než jen nějaký příběh.

Představte si sami sebe, jak jedete večer autem domů. Dvoumístným sporťákem – takovým, jakým jezdí slavní zpěváci, jako Leoš Mareš nebo Sagvan Tofi. Naráz se strhne bouřka. Vítr víří listí a smetí a kdovíco ještě, leje místy až vodorovně. Nečas jak vyšítý. (A dost už těch jmen.)

Zastavíte na křižovatce na červené. Hned vedle je autobusová zastávka, na níž někdo stojí. Čekají tam tři lidi. Dál vám svítí červená, tak se na ty lidi blíž podíváte. A co nevidíte!

Jednou z nich je nějaká neznámá, drobná stařenka, jíž je očividně zle, moc zle. Něčím trpí – skoro to vypadá, že umře.

Jenže, v další osobě rozeznáte vašeho starého přítele, s nímž jste se neviděli už roky – a který vám kdysi zachránil život.

Ale pak je tu ještě třetí osoba – váš dlouholetý idol, s nímž jste se vždycky toužili (či spíš o tom snili) setkat, ale nikdy v to reálně nedoufali. Jenže teď ta osoba stojí v nočním lijáku na zastávce a vy stojíte v autě hned vedle!

Uvědomujete si, že v autě máte vedle sebe jen jedno místo.

Koho vezmete?

Starou paní, která vypadá, že by mohla umřít? Není jí vůbec dobře. Když jí pomůžete, můžete jí zachránit život!

Jenže pak tam stojí váš dávný přítel, který vám kdysi váš život zachránil! Jak byste jen mohli jej na zastávce (jako jediného člověka, kterého osobně znáte) ignorovat a neoplatit mu aspoň špetkou jeho dávnou pomoc?

Ale co ten idol, který se zjevil na zastávce s těmi dvěma? Celý život jste doufali jej potkat, a ta chvíle, zdá se, nadešla právě teď. Načasování stojí za starou belu, tak to v životě chodívá. Budete se muset rozhodnout, zda svou příležitost pustíte, anebo naopak chytnete za pačesy.

Morální a etické dilema, jaké jste už dlouho nezažili. Pokud vůbec kdy. Co uděláte?

Jak jsem už napsal, spíš než o vyfabulovaný příběh jde o zkoušku vnímání věcí. Na UCLA Anderson 92 jsem tenhle příběh řešil coby součást komplexnějšího testu psychologie a dodnes si ho pamatuju.

Pokud potřebujete trochu času k popřemýšlení a uvážení všech možností, dopřejte si jej. Já vám mezitím napíšu ještě jeden příběh.

Občas dostanu chuť připomenout si kouzlo starých časů. Typicky přitom sáhnu do sbírky klasických westernových filmů, namátkou nějaký vytáhnu a s dobrým pitím si pustím.

Jako včera.

Vnimani 2Šlo o klasickou kovbojku, v níž se místní šerif vydal do kopců hor chytit psance na útěku, na nějž byla vypsána odměna. Tuctový námět, chtělo by se říct. Jenže já film začal vnímat odlišným pohledem. Jako bych se začal dívat v metaforách.

Utečenec ve filmu stále vidí v dálce šerifa, jenž je mu na stopě. Prakticky celý film (v paralele celý náš život) šerif pronásleduje psance. Ten zkouší různé triky, jak se mu ztratit – třeba jezdit v kruhu. Nic ale nezabírá.

Po asi 90 minutách filmu (a metaforicky možná rocích a rocích našich životů) se zdeptaný psanec posadí k ohni, v dálce tuší pohled šerifa. Mluví sám k sobě: „Nemá smysl donekonečna utíkat. Nikdy neuteču. Copak tohle je nějaká svoboda? Vždyť už jsem ji dávno ztratil!“

Fyzické tělo psance bylo stále svobodné. Mohl se rozhodnout jet na sever, jih, západ nebo východ. Stále byl ale z dálky pronásledován, kam se hnul. Až do momentu, kdy jej to porazilo. Kdy mu už nedávalo smysl zkoušet dál ujíždět.

Asi byste ten film dokázali dovyprávět sami. Psanec poznal, že nedokáže šerifovi uniknout. (A metaforicky svým problémům ani já nebo vy.)

V závěru kovbojky psanec zůstává sedět u ohně a rezignovaně pozoruje zdálky přijíždějícícího šerifa. Psanec je ozbrojený, ale nemá ani nabito. Vzdal to. Mlčky se dívá na šerifa, jak přijíždí, sesedá z koně a vytahuje pouta. Podívají se jeden druhému do očí a pochopí. Utečenec se bez odporu nechá spoutat a odevzdaně cestuje s šerifem do města.

Nebyla by to ale stará dobrá westernovka, kdyby neměla svou pointu.

A přísahám, že jsem se v tu chvíli díval na svůj život – a nejspíš i na váš – jen se odehrávající na westernové scéně. Když šerif po týdnech pronásledování dorazil s vězněm do města, zjistil, že guvernér psance omilostnil. Spoutaný vězeň byl volný.

Dlouhé týdny a míle strachu a marné snahy utéct před něčím, čemu utéct nejde. Každým dnem, kdy vydržel na útěku, prodlužoval si stres, který byl zbytečný, nereálný. Psanec byl v té době volný, jen o tom nevěděl. Teprve když se osudu podvolil, psychologicky se vzdal, udělal to, co tušil, že je správné… najednou zjistil, že je volný.

Věřím, že metaforicky si každý svůj vlastní příběh dokážeme dopsat sami.

Přestaňme utíkat před šerifem, přestaňme trpět ze svých strachů a přeludů, nemajících žádný reálný základ.

Což mě přivádí zpět k prvnímu příběhu.

Jak byste na základě svého vnímání věcí vyřešili situaci v nočním dešti na autobusové zastávce vy?

Někteří jinak, někteří by ale možná udělali tohle: „Předal bych klíče od auta svému příteli a nechal ho, aby odvezl starou paní. Sám bych si vystoupil a počkal na autobus s idolem svých snů.“

Není lidská mysl fantastická? Naprosto netušený svět se nám může otevřít, oprostíme-li se od svého starého, navyklého myšlenkového procesu, jenž nás drží frustrované v žaláři limitovaného, malověrného uvažování.

Takže?

Takže co když příště – a vlatně už pokaždé odteď – zkusíme věci vnímat zbrusu novým přístupem: „Kdykoli nevím, co mám dělat (anebo se bojím něco udělat), udělám krok vpřed do neznámého. A uvidím, co mě ta zkušenost naučí.“

A taky – namísto přemítání, „Proč se MI tohle stalo?“, začnu stejnou situaci vnímat optikou „Proč se tohle PRO MĚ událo?“

Otevře se nám zcela nový svět; v němž věci už nebudou dobré a špatné. Jen zkrátka věci.

Něco k prázdninovému zamyšlení.

Hezké léto.

Tom