Stručný dějepis moderních pohrom

Písmo: A ++ A --

Když napadne dobrý sníh, lyžaři odjakživa jezdili a dál chtějí jezdit lyžovat, nezávisle na strastiplnosti časů. Současná koronakrize i tento historický úzus, zdá se, začíná měnit.

Lyžaři i horský obor už ve své historii čelili plejádě různých katastrofických situací – válkám, hospodářským recesím, ropným krizím, terorismu – a žádná z nich nedokázala ovlivnit tuto rekreační kratochvíli hůř než ten nejsilnější každoroční faktor ze všech: počasí. Náš novodobý bolehlav je ale odlišný; koronavirus už předčasně ukončil jarní část sezóny minulé a ta letošní se ve většině zemí světa zapíše do účetních knih provozovatelů tím nejčervenějším z inkoustů. Přičemž cestovní omezení, trvalé uplatňování pandemických nařízení a skomírající ekonomika mohou znamenat podobně paralyzující zásahy do odvětví i v té následující. Třeba však ne.

Těsně před započetím moderní éry lyžování byla samozřejmou výjimkou z výše zmíněného pravidla druhá světová válka. Zejména ve válkou přímo nedotčené Americe zůstalo v provozu několik desítek lyžařských středisek i během tohoto letitého konfliktu, stejně jako bezpočet místních komunitních kopců s jednoduchým lanovým vlekem. S tím, že jakýkoli rozvoj oblastí válka zabrzdila – veškeré zdroje a výroba směřovaly na materiální podporu spojeneckých vojsk.

Jedním z největších skiareálů otevřených přes válku byl vermontský Stowe. Benzín byl tehdy na skoupý přídělový systém; lyžaři tak jezdili na kopec vlakem nebo autobusem a vleky se točily jen šest hodin denně. Lyžaři podpořili válečné úsilí jinak – právě stoweský lyžující rezident Minnot Dole, který v roce 1938 založil americkou národní skipatrolu, přesvědčil vládu, aby vytvořila později legendární Desátou horskou divizi. Její ústředí bylo v Camp Hale v coloradském Leadville, kde v tamním třítisícovkovém terénu vzniklo výcvikové vojenské středisko Ski Cooper. Po válce pak otevřelo pro veřejnost jako nový civilní skiresort.

Prvním opravdovým destinačním horským resortem Ameriky bylo Sun Valley v Idahu, které zahájilo provoz nedlouho před začátkem války. Během ní improvizovaně fungovalo jako nemocniční zotavovna amerického válečného námořnictva. Ještě předtím posloužilo jako kulisa k filmu Sun Valley Serenade s hlavní hvězdou Norkou Sonjou Henieovou, trojnásobnou olympijskou vítězkou a desetinásobnou světovou šampiónkou v krasobruslení. Film šel na plátna v roce 1941, krátce před zákeřným útokem na havajský Pearl Harbor, navozoval uklidňující atmosféru starých mírových časů a poskytoval žádoucí zábavný unik mysli z tehdejší tísnivé reality. V lyžařských scénách za hlavní protagonisty zaskakovali ředitel tamní lyžařské školy Otto Lang a Gretchen Fraserová, pozdější první americká olympijská vítězka v lyžování (slalom ze ZOH ve Sv. Mořici 1948). Tato zkušenost přivedla Langa k výrobě instruktážního filmu pro výcvik Desáté horské divize, z jejíchž poválečných navrátilců se rekrutovalo mnoho zakladatelů těch nejslavnějších lyžařských resortů.

Válka přinesla zkázu spoustě evropských horských středisek a vedla ke zrušení dvou zimních olympiád, v roce 1940 v japonském Sapporu a 1944 v italské Cortině. FIS za války zorganizovala okupantské MS 1941 v italské Cortině, kde si jediní účastníci Německo a Itálie rozdělily všech 18 alpských i klasických medailí. Výsledky byly po válce zrušeny a šampionát vymazán z archívů.

Nacistické Německo vyzvalo své obyvatele, aby veškeré své lyže darovali vojákům na východní frontu; bylo vybráno ohromujících 1,5 milionu párů, přičemž po válce vyšlo najevo, že nejspíš statisíce dalších zůstalo pod nebezpečím trestu zastřelením sabotérsky ukryto v tmavých zákoutích půd. Většina z lyží poslaná Wehrmachtu na východní frontu skončila rozřezána na otop. Když se konala první poválečná zimní olympiáda ve Svatém Mořici 1948, Německo na ni nebylo pozváno. Po nucené pětileté válečné pauze zaznamenalo po celém světě lyžování dlouhodobý a stabilní rozvoj.

Známé dvě ropné krize následované globální recesí v 70. letech se nastartovaným poválečným růstem prohnaly, aniž by obor nějak fatálně zasáhly. Ceny pohonných hmot více než ztrojnásobily a byl jich nahodilý nedostatek; lyžaře přesto neodrazovalo vozit si v autech plné náhradní kanystry, aby bezpečně dojeli tam i zpět. Ostatní obnovili vytěžování aut spolujízdami nebo dojíždění dálkovými autobusy, jež svým způsobem nakrátko nahradily pověstné předválečné lyžařské vlaky. Jedním z největších efektů ropné krize tak mohlo být, že na nějaký čas opět přiblížila lyžaře víc k sobě. Jaksi přesný opak tendencí, jež zažíváme právě nyní, chtělo by se dodat.

Všechny dosud zmíněné umělé vlivy ilustrují zastřešující důležitost počasí na chování lyžařské populace. Dokonce ani v časech hospodářských krizí, kdy se míra nezaměstnanosti pohybovala na dvouciferných úrovních, to lyžařskou návštěvností nijak necloumalo. Pokud však přišlo na sezónu pozdního či skoupého sněhu, návštěvnická čísla se dostávala dolů o desítky procent. Byly to množící se teplé a suché zimy v osmdesátých a devadesátých letech, co donutilo první skiareály budovat zadržovací nádrže a posilovat své zasněžovací systémy a položit tím faktický základ soudobému oborovému byznys modelu.

Dějišti mistrovství světa 1991 v alpských disciplínách v rakouském Saalbachu vévodila přítomnost dozorujících, samopaly ozbrojených vojáků na ochranu týmů spojeneckých národů, vyslaných do konfliktu v Perském zálivu jen pár týdnů předtím. Bylo zadrženo 11 podezřelých z plánování teroristického útoku v Zell am See. Americký národní tým, tradičně dlouhé týdny předem pobývající v Evropě, dostal příkaz odcestovat zpět do USA. Na vlastní šampionát pak přiletěli vládním speciálem. Někteří lyžaři zůstali raději doma a v televizi sledovali prvně v historii naživo přenášený válečný konflikt. Lyžařská návštěvnost se v té sezóně pohybovala na nejnižších úrovních za předchozích dvacet, možná třicet let. Jenže i tehdy byl největším viníkem nedostatek sněhu na obou stranách oceánu.

Pak přišel (nejen pro mě osobně v mnohém nejprůlomovější) rok 2001, kdy se zřítila manhattanská Dvojčata a záhy poté splaskla dotcomová bublina. Změnilo se tím kdeco, mimo jiné skončilo do té doby nejdelší období západního ekonomického růstu. Jak si postupně sedal prach a předlouhé týdny a měsíce se odklízela suť zřícených symbolů Ameriky, lyžaře i skiresorty jímaly obavy z neznámého. Majitel lyžařské prodejny v New Jersey, sotva dvacet minut vzdálené od Ground zero, uvedl do novin, že 250 jeho zákazníků ztratilo život ve věžácích a že to nebyli jen klienti, ale též přátelé, spolulyžující, sousedi. Dodal to, co se zdá být mantrou napříč všemi katastrofami: „Dojímá mě duch a elán lyžařů; budou jezdit lyžovat bez ohledu na cokoli.“

Necelý půlrok po teroristickém ataku následovaly americké ZOH 2002 v Salt Lake City za masívních bezpečnostních opatření. Strach z létání postupně ustal a lyžařská návštěvnost v této kritické sezóně poklesla pouze nepatrným dílem – nic, co by stálo za statistický záznam.

V období 2007 až 2009 postihla Ameriku hypoteční krize, jež se nemohla následně nerozlít i po zbytku zglobalizovaného světa. Přesto obor ve stejném období zaznamenal nadprůměrně silnou, dokonce toho času rekordní návštěvnost. Tradiční lyžařské zájezdy bílých límečků z Wall Streetu s privátními instruktory a cateringovým servisem v apartmánech za tři tisíce dolarů za noc vyšuměly do prázdna. Mezi vším tehdejším propouštěním, bankroty a zabavováním nemovitostí se trend tradičních lyžařských rodinných dovolených výrazně zpomalil, stejně tak mezinárodní návštěvnost. V té éře průkopnicky se rozvíjejícímu konglomerátu Vail Resorts, tehdy provozujícímu pouze pět středisek (nyní téměř 40), spadly příjmy z vlastněných ubytovacích kapacit o 13 procent a tržby z provozu vleků o necelých devět. Do neznámé míry důležitým důvodem takto měkkého dopadu bylo spuštění předprodejů sezónky Epic Pass – produktu, který začal měnit mnohé standardy v branži.

Recese nakonec obnažila fatalitu na realitním byznysu postaveného modelu tehdejšího lídra horského oboru, nadnárodní firmy Intrawest, tehdy největšího provozovatele lyžařských středisek na světě. Intrawestem vlastněné apartmány se v účetních výkazech firmy staly doslova bezcennými. Společnost zcela zmizela ze světa poté, co její poslední zbytky ukořistil v roce 2018 jak bájný Fénix zrozený nový oborový dravec – vailský konkurent Alterra. Výsledkem hypoteční krize bylo, že většina horských středisek všude na světě opustila realitní rozvoj a začala spolupracovat s developery, kteří v projektech podstupovali vlastní riziko. Realitní rozvoj horských oblastní na několik let významně zvolnil, začaly ožívat malé levné areály s jednoduchým lyžařským provozem.

Tato poslední hospodářská krize možná nastínila kontury, kterým směrem se může ubírat krize současná, bez nejmenších pochyb přicházející. Až dřív či později střediska najedou na režim trvalého otevření, kdo ví, zda ne též trvalé protipandemické restrikce mohou mít na podobu všeho, co jsme doposud důvěrně znali a milovali, málo představitelný efekt. Víkendové a sváteční návaly by se při vyžadovaném sociálním distancování občas táhly do půli kopce, s nevelkou nadsázkou. Lídři oboru, v pochopitelné snaze ztratit co nejmíň z předprodejů svých sezónek, budou nabízet dřív v lyžařském byznysu neviditelné garance, štědré kredity a nové smluvní klauzule ohledně rušení transakcí. Malým hráčům nejspíš nezbyde než se přidat.

Pohromy vždy v historii podněcovaly inovativnost; můžeme očekávat zrod nejrůznějších přímých transakcí z domova či kiosků na skipasy možná nejen ve střediscích, ale i ve městech. Inteligentní brány turniketů rozpoznají, zda jimi procházející lyžař má nasazenu roušku. Radiofrekvenční a online tiketové systémy nejspíš půjdou stále na odbyt, stejně jako skialpinistické a backcountry vybavení a – naráz užitečné, roušky nahrazující nákrčníky v obchodech a půjčovnách.

Lyžování vstupuje do éry asi největší nejistoty od dob druhé světové války. Ve svých dobrých i horších časech dokázalo prospívat coby jeden z nejvíce společenských venkovních rekreačních sportů, spojující dohromady lidi z různých poměrů ve zdravém a klidném horském prostředí. Když je to vyžadováno, lyžování se umí adaptovat na lecjaké podmínky. A když na to přijde, v rukavicích a se zakrytými ústy se sjíždělo už dlouho předtím, než na obor současné okolnosti spadly jak těžká, tlustá, dusivá peřina.


↑   Parkoviště coloradského skiareálu Berhoud Pass ve válečném roce 1942 // Facebook


↑   Ropné krize sedmdesátých let donutily lyžaře přehodnocovat způsoby dopravy na hory; cena paliva více než ztrojnásobila a tehdejší fronty u pump byly rázem delší než ty u vleků // Houston Cronicle


↑   Když nasype sněhová duchna, lyžaře to vždycky táhne do hor // John Cliff


↑   Když je to vyžadováno, lyžování se umí adaptovat na lecjaké podmínky // Facebook