Kovboj.cz není blog o kovbojích. Píšu tu o Americe, sportu, horách, lidech, penězích, historii i věcech, které se odehrávají hlavně mezi našima ušima. Western je jedním z mých světů, nikoli hranicí tohoto blogu.
Proč se tedy jmenuje Kovboj?
Protože kovboj pro mě není jen téma; jde o můj přístup, jak se dívat na svět.
Nejde o klobouk ani koně
Mám rád americký Západ, jeho krajinu, historii i kulturu. Mám rád zvířata, stromy, ranče, pracovní oblečení a věci, které se používají tak dlouho, až na nich začne být jejich život vidět. To všechno ke mně patří. Kdyby však šlo jen o tohle, Kravskej Kluk by byl striktně westernovým blogem. Ale není.
Kovbojství pro mě nikdy nebylo převlekem ani romantickou představou chlapa v klobouku. Nezajímají mě pistolníci, desperáti a filmové pózy tolik jako skuteční pracovní kovbojové, kteří po generace dělali těžkou práci v prostředí, kde člověk musel spoléhat především na vlastní úsudek, zkušenost a lidi kolem sebe.
V takovém světě se některé vlastnosti nestávaly ctnostmi proto, že dobře zněly; byly praktické.
Umět vzít za práci. Dodržet slovo. Nevyužít nefér výhodu. Pomoci člověku, který pomoc potřebuje. Dobře zacházet se zvířetem, protože je na vás odkázané. Vědět, že rozhodnutí mají následky a že ty následky za vás nikdo jiný neponese. Tohle je kovbojství, které mě zajímá.
Dlouhé roky jsem od lidí slýchával otázku, jak jde dohromady burzovní obchodník a kovboj; kupodivu docela dobře. V obchodování jsem strávil čtvrt století. Také tam člověk rozhoduje v nejistotě, riskuje a žije s následky vlastních rozhodnutí. Ani jedna z těch dvou her nemívá zábradlí.
Tím ale podobnost postupně končila.
Čím déle jsem byl napojený na svět finančních trhů, tím méně jsem v něm nacházel něco, k čemu bych chtěl lidsky patřit. Peníze se stávaly cílem samy o sobě, skutečnou hodnotu nahrazovala schopnost vydělat na jejím pohybu a odpovědnost se stále snáz přesouvala někam jinam.
Mně se mezitím stále víc líbil svět na opačném konci.
Měl jsem možnost strávit čas mezi farmařícími kovboji a kovbojkami na americkém Západě i mezi podobně založenými lidmi doma. Neidealizuju si je; kovbojský klobouk nikdy nikomu nezaručoval charakter.
Přitahoval mě však svět, v němž se člověk nemohl příliš dlouho vydávat za něco, čím nebyl. Zvíře neohromíte vizitkou. Počasí nezajímá vaše společenské postavení. Rozbitý plot se neopraví prezentací a špatné rozhodnutí v terénu může mít skutečný následek. Čím déle jsem žil jednou nohou v každém z těchto světů, tím jasněji jsem věděl, ke kterému z nich mám blíž.
Kodex bez velkých slov
Kovbojové samozřejmě nevynalezli čest, odpovědnost ani slušnost. A skutečný americký Západ nikdy nebyl morálně čistým místem, jaké z něj později dokázal vyrobit film. Přesto v něm vznikl jednoduchý pracovní řád.
Jeho různé podoby říkají přibližně totéž: nehraj nefér. Nezrazuj dané slovo. Mluv pravdu. Pomoz slabšímu. Chovej se dobře ke zvířatům. Uměj vzít za práci. Respektuj druhé.
Většinu důležitých věcí lze nakonec říct docela jednoduše.
Fér je fér. Slovo buď platí, nebo neplatí. Síla člověka neopravňuje ponižovat někoho slabšího. A charakter se nejlépe pozná ve chvíli, kdy byste mohli udělat něco jiného a nikdo by se to nedozvěděl.
Kovboj, který nepotřebuje vítězit
Postupem času jsem si také uvědomil, že můj kovbojský ideál nemá mnoho společného s představou tvrdého chlapa, který si všechno prosadí silou.
Mnohem blíž je mu Tom Booker ze Zaříkávače koní. Robert Redford v něm vytvořil kovboje, jehož autorita nestojí na dominanci. Booker nejdřív pozoruje. Nespěchá. Netlačí na koně ani na lidi jen proto, že může. Dokáže použít sílu, ale ještě důležitější je pro něj vědět, kdy ji nepoužít.
O Bookerovi a Redfordově pojetí kovbojství jsem napsal zvlášť, protože v té postavě nacházím jednu z nejčistších podob toho, co pod pojmem kovboj chápu: pevnost bez potřeby předvádět tvrdost, samostatnost bez pohrdání ostatními. Schopnost nést odpovědnost za vlastní sílu. Čím jsem starší, tím jsou mi tyhle vlastnosti bližší.
Proto Kovboj
A tím se dostávám zpátky k názvu tohoto blogu.
Když tu píšu o lyžování, orientačním běhu, Wall Streetu, Robertu Redfordovi, lidech, kteří mě něčím zaujali, nebo o docela obyčejné věci, které jsem si všiml cestou přes louku, neměním pokaždé téma Kovboje.
Téma totiž není kovboj. Spojuje je způsob, jakým se snažím věcem rozumět.
Dívat se pozorněji, než je nezbytné. Nechat si vlastní úsudek. Nedůvěřovat automaticky tomu, co tvrdí všichni ostatní. Rozlišovat mezi hodnotou a cenou, silou a jejím předváděním, zkušeností a sebejistotou. A pokud možno psát jen o věcech, u kterých mám důvod věřit, že stojí za pozornost.
Na ranči se člověk učí číst věci, které nikde napsané nejsou – zvíře, počasí, terén, člověka proti sobě. Informace tam jsou. Jen nebývají vytištěné.
Něco podobného mě baví hledat i všude jinde.
Proto mohou na jednom blogu skončit vedle sebe kovboj, burzovní spekulant, lyžař, dobrodruh, sportovec nebo člověk, jehož jméno nikdo nezná. Neusiluju o to, vměstnat je do společné kategorie – zajímá mě, jestli je v jejich příběhu něco, co stojí za bližší pohled.
Kravskej Kluk proto není moje vyprávění o Divokém západě; je to místo, odkud se dívám.
Tom Řepík