Proč kovboj?

Písmo: A ++ A --

Často jsem to od někoho slýchal: „Burzovní obchodník a kovboj? Jak to jde dohromady?“

Jde to dohromady víc, než si leckdo může myslet.

Protože podobně jak kovboj, i obchodník denně riskuje, přičemž zůstává plně odpovědný za výsledky, jichž potřebuje (či si přeje) dosáhnout. A stejně jako obchodník, připravený libovolnou minutu udělat kritické rozhodnutí, i kovboj denně vkládá do té svojí „hry“ všechno, či hodně. Ví, že v divokém terénu může jeho kůň kdykoli uvíznout v jámě, spadnout a zranit – či přizabít jej. Anebo jeho stáda může v horách překvapit zlá vánice a dobytek mu umrznout.

Ani hra kovbojova, ani obchodníkova nemívají zábradlí.

Stále však v dobách, kdy jsem se tradingu věnoval, šly obě profese dohromady míň, než jsem si osobně přál. Vysvětlím.

Byl jsem v branži aktivní čtvrt století – dost dlouho na to, aby mi věci související s obchodováním mohly začít lézt na mozek i na nervy. Abych měl poměrů v tom vyvoněném, přeleštěném – a čím dál víc vylhaném – pseudosvětě plné zuby.

Jde o to, že byznys málokdy jednomu dovolí dělat věci tak, jak by si přálo srdce a svědomí. Což – pro některé z nás – může představovat morální problém.

Celá branže začala být stále víc o kasinovém kapitalismu, v němž všichni věděli, že hrají zlopověstné letadlo a jen se snaží Černého Petra přeposlat do cizích rukou. Celý svět kouzlí s jedním velkým kreativním účetnictvím typu Enron, což se ukazuje jako snazší, než tvořit skutečné hodnoty. Trhy decimují masivní spekulační nájezdy; malý obchodník si může ukroutit hlavu, jak jej velcí hráči, co mu vidí do karet, svou manipulací s cenovou křivkou opět doběhli, jako tolikrát předtím.

Často jsem si v těch časech představoval, jak by asi věci vypadaly, kdyby se odvětví inspirovalo ve starých dobách Divokého západu, k nimž nostalgicky vzhlížím. V časech, kdy stisk ruky a přímý pohled do očí uzavíral obchod a kdy rozdíl mezi dobrým a špatným byl zřetelný jak černá a bílá.

Snad žádné generace v lidské historii nehledaly inspiraci tak urputně, jako ty soudobé. Jenže je opravdu koho najít, kdo by vzorem zůstal i po letech? Myslím to vážně. Politici, byznysmeni, dokonce i lídři z duchovních sfér se koupou ve špíně skandálů, korupce, podvodů. Pseudohvězdy showbyznysu? Těžko.

Mnoho lidí zkouší hledat své ikony mezi slavnými sportovci. Vážně ale? Vím, že existují výjimky, většina sportovních celebrit jsou však rozmazlené, emočně nevyzrálé děti ve vysportovaných dospělých tělech, pro běžný civilní život nepřipravené. Nevědí si rady s nenormálně vysokými příjmy, marně hledají štěstí ve svých nezodpovědných světech frekventovaně střídaných luxusních aut, barbínovitých partnerek, hazardu, večírků, drog.

V čem že to mají být vzorem? Neměl by idolem být člověk zralý, všestranně rozvinutý? Schopný sebereflexe, čestného jednání, inteligentně komunikující?

Proč dnes potřebujeme na všechno mnohastránkové smlouvy plné drobného písma a slizce úhybných klauzulí, když dřív to samé obstarával pevný stisk ruky? Nemá čestné slovo dál znamenat, co znamenalo? Neznáme všichni jednoduchou etickou zásadu, v bibli zapsanou a vygooglovatelnou jako Zlaté pravidlo? Zapomínáme snad, co říká?

Když přemýšlím, jak bych chtěl, aby se na mě vzpomínalo… nevidím někoho, kdo v minulosti protáčel peníze přefouknutými bublinami volatilních cenových křivek o trochu líp či hůř než druzí, jen aby je nazítří zas těm samým trhům vrátil. Ne. Rozhodně žádný takový nesmysl.

Chci být vnímán jako ten, kdo se nerozpakuje psát i říkat, co si myslí, kdykoli a bez ohledu na následky. Jako chlap schopný dělat jakákoli rozhodnutí bez potřeby ohlížet se přes rameno a sledovat, jak se kdo tváří. Jehož síla je v tom, že bez váhání pozná dobré od zlého a zůstává svým instinktům věrný, navzdory čemukoli.

Ve svém dosavadním životě jsem měl to štěstí strávit jistý cenný čas mezi farmařícími kovboji (a kovbojkami) na americkém západě i v kopcích tuzemských hor. Ač založením vybíravý samotář, společnost tohoto typu přírodních lidí mám rád. Většinou se od nich učím základním, jednoduchým životním přístupům. Smysluplné, důležité lekce.

Chápu celé tohle jako přirozenou kulminaci své životní pouti. Jakoby všechno, co jsem kdy dělal, co mě zajímalo a v co jsem věřil, směřovalo do téhle životní etapy.

Ani uplynulé čtvrtstoletí těsného napojení na hektický rej Wall Streetu mě k němu emočně nijak nepřipoutalo. Prakticky záhy jsem ale propadl neodolatelnému charizmatu každodenních pracovních kovbojů. Mezi nimi pojmy jako férovost, čest, frajerství či dobro věci si stále drží své původní významy. Zatímco globálně propojený, digitální svět burz glorifikuje ujetý životní styl postavený na zvrácených pseudohodnotách materialismu a sebeuspokojení na úkor druhých, a rozdíl mezi dobrým a špatným zůstává mimo jeho rozlišovací schopnost.

Když zmiňuju kovboje, nemám na mysli žádné mytické filmové kreace typu Limonádového Joe anebo Calamity Jane. V tomhle ohledu mě nezajímají žádní pistolníci, zlatokopové a desperáti. Ale reální, neznámí pracovní kovbojové uplynulých dvou století nejen Divokého západu. Ti vesměs vedli – a v omezené míře postmoderního světa dodnes vedou – své drsné životy podle vlastního řádu. Podle hodnot možná nepsaných, ale mezi kovboji dobře známých a respektovaných.

Na těchto hodnotách, testovaných a předávaných po generace, není nic abstraktního. Kovbojové si je osvojili ne kvůli potřebě nasytit svůj duchovní či intelektuální deficit, nýbrž pro nezbytnost každodenního přežití.

Ryzí kovboj neponíží ženu, nepoužije poslední vědro vody, aniž by je znovu dolil, neodmítne pomoc v nouzi. Bez přemýšlení pozná dobré od zlého, ctí Zlaté pravidlo a nepřekáží mu – ta uboze tradiční a tolik nesexy – tvrdá práce. Stisk jeho ruky uzavírá dohody, jež platí. V každém svém skutku se opírá o pevný kodex cti.

V toku času se kovbojská etiketa zafixovala do formy deseti přikázání; v lecčem podobných těm biblickým – přesto autenticky vlastních. Odmlada si je bezděky beru k srdci jako svou spontánní životní normu. Popravdě, padnou mému charakteru víc než ta starozákonní. Má-li to ze mě dělat lepšího kovboje než křesťana, sakra mi to lichotí.

Vím, že dikci těch pravidel nepřestanu sledovat po zbytek života. Jsou tím, co mi zabarvuje svět.

1.    Kovboj nikdy nepoužije nefér výhodu
2.    Kovboj nikdy nezradí dané slovo
3.    Kovboj vždycky mluví pravdu
4.    Kovboj je hodný na děti, staré lidi a zvířata
5.    Kovboj nemá rasové a náboženské předsudky
6.    Kovboj pomáhá těm, kdo pomoc potřebují
7.    Kovboj umí vzít za práci
8.    Kovboj dbá na čistotu nejen těla, ale i myšlenek, slov a činů
9.    Kovboj ctí ženy, rodiče a zákony
10.  Kovboj je patriot

(Jde o počeštěnou, zkrácenou verzi Kovbojského řádu od legendárního Gene Autryho.)

Věřím, že tenhle kodex může být smysluplnou inspirací a morálním kompasem pro kohokoliv. Aniž by nutně musel být kovbojem v původním významu profese – tím, kdo ovládá stáda skotu z koňského hřbetu. V tomto kontextu chápu kovbojství nikoli jen jako profesi, nýbrž coby vědomě zvolenou životní filozofii.

Tato pravidla mi nadobro ovlivnila život. Nepochybuju, že mají potenciál ovlivnit i život kohokoli jiného. Někdo může namítnout, že se už do našich časů nehodí. Vskutku, odvaha a um málokoho z nás budou kdy testovány v konfrontaci vůči běsnícímu hřebci nebo zatoulanému skotu. Ale pokaždé, když děláme závažné rozhodnutí, můžeme – a měli bychom – se sami sebe ptát: „Je to správné? Je to fér?“

Protože – kovbojskýma očima – existuje řešení dobré nebo špatné. Nic mezi tím.

Každý můžeme být svým westernovým hrdinou v tom nejlepším hávu, v našich vlastních životech, den co den. Aniž by o tom okolí nutně muselo vědět. V máloco věřím víc.

Tom Řepík