Jednou z Waltových sportovních vášní bylo lyžování.
V roce 1938 jej vyhledal rakouský imigrant a lyžařský šampion Hans Schroll a ukázal mu panenskou oblast nedaleko kalifornského Lake Tahoe, dnešní Sugar Bowl. Přesvědčil Disneyho, aby se stal v novém skiresortu investorem. Za Disneyho peníze tam pak postavil lyžařskou chatu a po Waltovi pojmenovanou sedačkovou lanovku obsluhující hlavní kopec Mt. Disney.
↑ Zprava Walt Disney, majitel Sugar Bowlu Hans Schroll, Waltova dcera Diane a maželka Lillian na lyžovačce v Sugar Bowlu – kde se dodnes hlavní kopec jmenuje Mt. Disney;
V roce 1958 točil Disney ve švýcarském Zermattu film The Third Man On The Mountain a zamiloval si známou scenérii. Koupil pohlednici a poslal ji svým vývojářům do Kalifornie se strohým vzkazem: „Tohle postavte.“ (Rok nato v anaheimském Disneylandu otevřeli věrnou napodobeninu Matterhornu v poměru 1 : 10 s umělými stromy a vodopádem, na vrcholku posázenou skleněnými kuličkami pro věrnější ledovcový dojem. Bobovou horskou dráhu vedoucí skrz naskrz horou obsluhuje personál v bavorských krojích, hovořící s německým dialektem.)
Walt se začal tamních Švýcarů vyptávat, jak se lyžařský resort provozuje, jak byl Zermatt naplánován, jak se tam starají o hosty. Rychle nabyl přesvědčení, že kdyby podobný provoz vlastnil, dokázal by vše navrhnout a zorganizovat mnohem líp.
Pár let nato, když byl Walt přizván jako klíčová osobnost do pořadatelského týmu zimní olympiády ve Squaw Valley, potkal se tam s bavorským expertem Willy Schaefferem. Ten později začal prozkoumávat jednotlivé západoamerické lokality pro Disneyho nový horský resort. Do úzkého výběru se dostal kalifornský Mammoth a několik míst v San Bernardinu poblíž Los Angeles.
Nakonec si však Walt vybral nejscéničtější místo ze všech, asi 12 km dlouhé údolí Mineral King ze tří stran vklíněné do světoznámé rezervace Sequoia Park. Schaeffer Waltovi potvrdil, že oblast umožní excelentní lyžování, a jak už to měli nacvičeno, Disneyho společnost začala potají na zakamuflovanou identitu skupovat veškeré tamní pozemky, na které dosáhla.
V roce 1965 státní Lesní správa, pod jejíž jurisdikci území spadalo, vyhlásila tendr na využití oblasti pro rekreační účely. Požadovala investici $3 mio. Přihlásilo se celkem šest uchazečů – pět z nich nabídlo požadované tři miliony, šestý Walt Disney ukázal, jak vážně to se skiresortem míní: nabídl $35 mio. Místo mu bylo na 30 let pronajato. Walt plánoval nepustit auta dál než na začátek údolí – posledních 22 km by návštěvníky od podzemních parkovišť vozila zubačka, kterou viděl v Zermattu. Považoval za důležité, aby údolí nebylo znečištěno atmosféricky ani vizuálně.
V září 1966 uspořádal Walt spolu s místním guvernérem tiskovou konferenci, na níž oznámil vybudovat velkolepý, k přírodě šetrný celoroční resort, jaký Amerika ještě neviděla. Mluvil o rekreačním dobrodružství pro každého, o výzvě pro pokročilé lyžaře i přívětivých terénech pro začátečníky, o staromódně tradičních rodinných výletech, studentech divoké přírody, o rybaření v horských potocích, o kempování. O „perfektním místě pro každého, kdo chce utéct z města nadýchat se čerstvého, osvěžujícího horského vzduchu“.
Něco však nesedělo. Novináři si všimli Waltovy neobvyklé chatrnosti, která naznačovala jediné. Šlo o jeho poslední veřejné vystoupení. Za čtvrt roku už nebyl.
↑ Jeden z posledních existujících snímků Walta Disneyho, kdy už s odoperovanou polovinou plic tušil svůj konec; na podzim 1966 na výletě v Kanadě;
Plánování skiresortu Walterova smrt nezastavila. Mnoho lidí překvapil rozsah horského projektu; zatímco původní představy státních lesů počítaly s ubytováním asi stovky lidí a parkovištěm pro 1.200 aut, Disneyho záměry byly mnohem velkorysejší: 7.200 postelí a 3.600 parkovacích míst s tím, že výhledově projekt směřoval k dvacetitisícové denní návštěvnosti střediska. Až 14 zamaskovaných lanovek mělo obsluhovat celkem 6 kotlin s převýšením přes 1.000 m, v plně soběstačné umělé vesnici s kompletní infrastrukturou v podzemí by byly hotely, deset různých typů restaurací, kaple, bazény a kluziště. Skiareál by umožňoval lyžování mezi největšími stromy na planetě.
↑ Návrhy na svou dobu průkopnické lyžařské vesnice Disney Mineral King z dílny projektantů Walt Disney Imageneering, 1969
Smrtícím problémem celého projektu se ukázala být nutnost postavit ke středisku novou dálnici, jejíž asi 12 kilometrů by muselo být prokáceno skrz rezervaci Sequoia Park, do níž je území Mineral King vklíněno. Jakmile byla tato část projektu zveřejněna, netrvalo dlouho a přičiněním známé ekologické neziskovky Sierra Club skončila kauza u soudu. Ten se táhl déle než dekádu a Disney společnost s narůstajícím časem a současně slábnoucí podporou veřejnosti začala o skiresort ztrácet zájem. Finální tečku za projektem udělal americký Kongres, když v roce 1978 včlenil celé území do Sekvojové rezervace a v přípise zákona dokonce doslovně zakázal jakékoli stavby pro sjezdové lyžování.
↑ Současný zakonzervovaný stav údolí Mineral King, později včleněného do Sekvojové rezervace
Lidé ze Sklarova WDI týmu tvrdili, že kdyby Walt dál žil, už jen silou vlastního odhodlání by stavbu skiresortu prosadil. Kdyby se tak stalo, Mineral King by pravděpodobně nastolil standardy pro budoucí podobu lyžařských středisek. Podobu do neznámé míry – avšak nepochybně – jinou, než jakou ji vnímáme dnes. Mimochodem, barevný model značení obtížnosti lyžařských tratí pochází z Disneyho hlavy. Nejspíš i jako poctu Waltově neuskutečněnému lyžařskému snu otevřel v roce 1995 v orlandském Walt Disney World vodní svět v designu zasněženého kopce Blizzard Beach, obsluhovaného sedačkovou lanovkou.
