Zdráhám se rýsovat tu teď pomyslnou čáru pro mezisoučet toho, co jsem zatím zažil, dokázal i pokazil. Už zítra by nebyl úplný.
V podnikání jsem aktivní od raných postrevolučních časů; doby 4místných telefonních čísel, psacích strojů, pískajících telefaxů, platebních příkazů odnášených pěšky do banky a zahraničních telefonátů objednávaných do budky na poště. Na vlastní kůži, duši i kapsu odžitým příběhům tehdejších roků by dnes věřil málokdo.
Jako burzovní trader jsem obchodoval ropu za $10 na barel v ’98, i byl u jejího sjezdu z absurdních $140 k $40 deset let nato. V mezidobí bezmocně přihlížel zřícení manhattanských Dvojčat v září 2001, která s sebou do hromad suti, krve a popela strhla i celou NYBOT komoditní burzu s mými otevřenými pozicemi, nikdy uspokojivě nevyrovnanými. (Ne, že bych to s ohledem na surrealismus situace kdy považoval za důležité.)
Znám zákulisí vánoční párty ’97 Viktora Koženého v jeho tehdejším Red Mtn Peak House, kterou mu Aspen nezapomněl dodnes a jeho de facto poslala do vyhnanství. A podobných výstředností bych z paměti ještě nalovil. Studoval jsem kdeco, přesto v čem vynikám, je školám navzdory než díky jim. A když nad vším přemýšlím, víc než všechny odžité bizarnosti světa byznysu můj charakter formovala zcela odlišná prostředí a okolnosti.
Pokoře, empatii, nutnosti být stále v mentálním střehu a předvídat nevypočitatelné; nejen se dívat, ale taky vidět – ze všeho tohoto mě nepřestávají zkoušet jiné školy. Zkroucený kmen polomu zákeřně vklíněný mezi ostatní stromy. Kůň rapl, jenž si prožil kdovíco. Náhlá sněhová bouře vysoko v horách. Práce v zahradě po celý rok dokola. Rodičovství.
Odmala si uvědomuju, jak silně mě oslovují neobvyklosti. Vždycky jsem podvědomě tušil, že své místo nenajdu jinde, než v něčem nejistém, neznámém, třeba i nepoddajném a zraňujícím – zato však vzácném, mimořádném, pozoruhodném. Nikdy mě nezajímalo nic mainstreamového a kdykoli to šlo, vyhýbal jsem se vyšlapaným cestám.
Dobře vím, že jediná cesta, která pro mě někam vede, je a vždycky bude ta nejklopotnější ze všech; těžko jiná. Jen na takové můžu objevovat barvy, vůně, chutě a čerstvý, dýchatelný vzduch. Vždycky chci dělat pouze věci, které za to stojí. Práce pro mě musí obsahovat svou etickou dimenzi – samoúčelné „vydělávání peněz“ mě nenaplňuje.
Svůj čas trávím v ústraní svého soukromého světa, v němž vymýšlím, posuzuju a zkouším vlastní nápady, i se snažím hledat dosud nepoužitou perspektivu v přístupech cizích. Lhostejno zda v pracovně, u ohně, s kosou nebo sekerou v ruce, s lyžemi na nohou, zadkem v sedle anebo jinak – prakticky stále svou agendu na pozadí mysli řeším. Vyhodnocuju, formuluju, koriguju jí, pochybuju o ní.
Abych jí v syrovém stavu mohl otestovat v reálném světě, na vlastní kůži a na reakcích druhých lidí. A odhalil si tak úhly pohledu a obdržel jedinečné lekce, o jakých se mi ani nezdá a jaké jinde nenajdu. Výsledky pak učím lidi, kteří to ocení. Což znovu obrovským dílem vyučuje mě. Miluju tenhle stálý koloběh praktického vzdělávání – máloco mi připadá víc vzrušující. (Pokud tedy uvažuju situace, v nichž oblečení ještě drží na tělech.)
Rád okolnosti ve svém životě kontroluju a řeším, než abych je trpěl a bloumal nad nimi. Snažím se věci dostávat k jejich rozumným limitům. Usiluju o jednoduchý život. Nikomu a ničemu v něm nepotřebuju dokazovat, kým jsem. Nemám potřebu v něm nikoho porážet na lopatky. Hledím, abych svým životem druhé neomezoval. Asertivně si stojím za svým, znám svůj prostor i chápu, že není nekonečný ani kdovíjak rozlehlý.
Potřebuju si dělat věci po svém a vědět, že jsem vždycky udělal, co jsem považoval za správné. Z vlastní volby žiju staromódním způsobem v těsné vazbě na přírodu a roční období, zato ve vlažném až skeptickém vztahu k technice a všemu takzvaně modernímu. Pořád čerpám nejvíc životních moudrostí od fousatých klasiků v kloboucích, jež psali inkoustem, než kdy chci z debilizujících médií dnešní doby.
Nesouhlasím s otravně všudypřítomným klišé, že čas jsou peníze. Nejsou. Čas je život. Za moudřejší považuju koupit si čas života – ten jediný neobnovitelný zdroj, než jakékoli věci. Ve skutečnosti ty nejdůležitější věci, jako zdraví, vztahy, horský potok, letní vánek, východy a západy slunce, vůně jarní hlíny, úsměv dítěte, spokojeně předoucí kocour atakdál – od jakýchkoli peněz vůbec neodvisí.
Svoje nijak šťastné dospívání jsem prožil v socialismu, což pro mě byl jen jiný název pro trvalý nedostatek lecčeho nakládaný v zatuchlosti strachu z kdekoho. To prostředí mě naučilo dennímu snění. (Věřím, že člověk denní sny potřebuje, aby měl proč žít.) Sny jsou důležité. Mít kdovíjak šťastné dětství nepovažuju za nejdokonalejší výbavu do života, protože z něj vyjde člověk spíš rozmazlený a málo otužený pro různé životní patálie. S tendencí další fáze života se svým bezstarostným dospíváním srovnávat.
Čím víc klacků bývá člověku – nejen v mládí – házeno pod nohy, tím hloub to kultivuje jeho charakter. Získává jiný žebříček hodnot, stává se zkušenějším, empatičtějším, vyrovnanějším. I ve stavu mírné nouze dokáže vést setrvale spokojený život bez potřeby přitakávajících kamarádíčků, psychologů a jiných pofoukávačů bolístek. Za nejlepšího psychologa považuju mít čisté svědomí, těšit se z toho, co v životě máme, a netrápit se závistí nad tím, co ne.
(Sám možná závidím jen klikařům, jimž doba a okolnosti umožnily narodit se – anebo emigrovat – do ekonomicky i jinak zlatého věku 60. až 90. let a užít si ty dekády v ještě ryzí svobodě a prosperitě západní civilizace. To bych chtěl taky. A pak ještě závidím dravcům – jejich dar mapovat svět z ptačí perspektivy a současně schopnost zaostřit zrak na miniaturní detail k myší díře. S obojím ale příliš nenadělám.)
Dávno jsem si zvykl, že většinovým davem bývám vnímán jako divný oportunista, snažící se mít lepší denní chleba než se jeví ten jejich; jako někdo, kdo by měl začít „normálně chodit do práce“ tak jako oni. Jenže vím, že taková věc by zabila můj spirit. Stejně jako vím, že čímkoli se začnu lišit a oddělovat od jakékoli většiny, stádo hned začne nesouhlasně bučet. Zažívám to celý život.
Cenu sympatie mi nikdy nedají, vím. I to, že se jim nezamlouvá moje pracovní doba a prostředí – kdy si věci formuluju, zatímco třeba lyžuju na jarní krustě, užívám si vůní lesa anebo koktejlů v zahradě. Jenže aktivita není to samé, co produktivita! Rozdíl nedělá ani kvantita tupé práce, ani dosažené formální vzdělání. Obojí znamená v dnešní době samo o sobě pramálo. Svět je přecpaný vzdělanými lůzry a žádné další nepotřebuje.
Bez čeho se ale neobejde, je velkorysé myšlení a radikální nápady. A to – než poslušní, uhlazení slušňáci v kójích – mu vyprodukují spíš raplové; možná drzí samorosti s bujným egem, zato podnětní. Lidi vzácných kompetencí, zvyklí snít odvážné, velké sny. Kteří se nebojí kontroverzních konfrontací, tlučou jim lví srdce hráčů a umí zacházet s rizikem.
Kteří vědí, že na tomhle světě je k mání něco mnohem víc, než prodávat nejlepší čas svého života za domnělou jistotu zdánlivě stálé výplaty.
Něco, co musí začít u každého osobní vzpourou. Radikální, principiální, ke kořenům sahající rebelií. Totálním a jednoznačným odmítnutím žít jediný další den v průměrnosti stáda. Odmítnutím stát se poslušným kolečkem nevolnické mašinérie společnosti. Psychicky i morálně závislým, ustrašeným otrokem. Vmanipulovaným do iluze, že svobodným.
Za sebe křičím jednoznačné, hlasité NE! Osobně nepovedu průměrný, připostrašený život. Nedovolím vnějším okolnostem ani zájmům druhých, aby určovaly mou životní lajnu. Nebo to aspoň sakra zkusím, po vzoru frajera McMurphyho z Formanova Kukaččího hnízda.
Sám si chci rozhodovat, jak se svým životem v kterýkoli čas naložím. A budu se snažit, abych tím současně obohacoval lidi kolem, a neuškodil žádnému.
Každý máme jeden život. Naše lhůta je tady tolik omezená – většinu z nás by vyděsilo a probudilo do života zároveň, kdybychom ji znali.
Namísto žití jen existovat v nenápadném, bezbarvém životě a litovat toho, k čemu jsme nenašli odvahu? Závidět druhým to, co si myslíme, že chceme taky? Každý z nás máme tuhle volbu. Je na každém z nás, co si vybereme. Nikdy sice není pozdě, času je však míň, než si každý myslíme. Natož než si přejeme.
Jednu ze svých největších životních lekcí jsem proti své vůli obdržel ve svých časných dvaceti, kdy mi zemřeli rodiče. Zažil jsem je umírat, viděl jsem jejich konec. Jak těžká opona, co tupým zvukem žuchne dolů. Dál jen ticho. Aniž to všechno čekáte. Na tohle nejste připraveni, ve dvaceti člověk takhle nepřemýšlí.
V okamžiku mi všechno došlo.
Zvedni zadek. Začni dělat to, co chceš, v co věříš, teď hned. Na nic nečekej, nikým se nenech zdržovat. Zahoď sebelítost, obavy, nerozhodnost a ostatní kraviny, kašli na to, co si myslí okolí. Přestaň předstírat, že ty jsi ta výjimka, co tu na všechno má ještě sto let času. Nejsi. Hejbni sebou, protože než se naděješ, můžeš slyšet tu věc padat zas.
Tom Řepík