Zlomený válečný veterán, ztracená láska, moudrý průvodce, malý chlapec, golfový turnaj, americký Jih zalitý zlatým světlem a velké pravdy o životě pronášené mezi jednotlivými ranami. Legenda o slavném návratu má skoro všechno, před čím by měl člověk s trochu vyvinutým radarem na kýč utíkat. Robert Redford z toho přesto natočil film, kterému jsem dobrovolně podlehl. Vidím jeho jednoduchost, klišé, sentiment i manipulaci a stejně mě dostal; dokonce natolik, že mě začalo zajímat proč.
Robert Redford měl jednu podivuhodnou filmařskou schopnost: dokázal zacházet s látkou, která by v rukou někoho jiného snadno skončila jako nesnesitelný kýč, a dělal to s takovou starosvětskou samozřejmostí, že člověk postupně přestal klást odpor.
The Legend of Bagger Vance, uvedená v roce 2000, je toho téměř laboratorním příkladem. Matt Damon hraje Rannulpha Junuha, někdejšího golfového miláčka Savannah, který se vrací z první světové války jako jiný člověk. Přežil, ale cosi v něm zůstalo na bojišti. Opustil golf, svou někdejší lásku Adele i život, který před válkou znal. Když se po letech ocitne v turnaji proti dvěma největším golfistům své doby, Bobbymu Jonesovi a Walteru Hagenovi, objeví se odnikud nosič holí Bagger Vance v podání Willa Smithe a začne mu pomáhat najít něco, co Junuh kdysi měl a ztratil.
Svůj autentický švih.
Stačí několik minut a není pochyb, že se nemluví jen o golfu.
Všechny důkazy svědčí proti němu
Film se svou symbolikou nijak netají – Bagger nevystupuje jako trenér, který Junuhovi opravuje postavení chodidel a úhel hole; přichází jako pohádkový průvodce. Mluví o švihu, který má každý člověk někde uvnitř sebe, o poli, které je třeba spatřit, o hře, kterou nelze porazit. Junuh se prostřednictvím golfu nevrací pouze ke sportu. Vrací se mezi živé.
Do toho hraje nostalgická hudba Rachel Portmanové, kamera Michaela Ballhause proměňuje golfové hřiště v téměř nadpozemskou krajinu a Charlize Theron dostala jako Adele všechno potřebné k tomu, aby připomínala vzpomínku na ženu, kterou člověk kdysi neměl opustit.
Prvotřídní cukrkandl.
Kritici to při premiéře viděli také. Filmu se vytýkala předvídatelnost, sentimentalita, průhledná symbolika i plochost některých postav. Souhrn dobových recenzí na Metacritic dodnes ukazuje výrazně rozdělenou kritickou odezvu.
Existuje také závažnější výhrada. Bagger byl kritizován jako varianta stereotypu později široce označovaného jako „magical Negro“: černošská postava obdařená téměř nadpřirozenou moudrostí, jejímž hlavním úkolem v příběhu je pomoci bílému hrdinovi nalézt sebe sama. Ani tato výhrada nezmizí tím, že máme film nebo jeho režiséra rádi.
Legenda o slavném návratu nepotřebuje být zpětně prohlášena za nepochopené mistrovské dílo. Mnohem zajímavější je nechat jí všechny vady. Vidět klišé, sentiment i to, jak přesně film ví, kdy má dojmout, a potom si přiznat, že to stejně funguje.
Roger Ebert při premiéře vystihl Redfordovu metodu pozoruhodným přirovnáním. Podle něj zachází se sportovním filmem podobně, jako Billie Holiday dokázala zacházet s lacinou písní: pod známou formou našla lásku a bolest. Film označil za mistrovské dílo taktu.
Redford nesnižuje množství cukru; nějakým způsobem jen uhlídá jeho dávkování.
Příběh, který má být starý
Jednoduchost filmu začne vypadat trochu jinak, když člověk zjistí, co v něm Redford hledal.
V jeho interpretaci nebyla mystika hlavním cílem. Zajímal jej klasický příběh hrdiny, jeho pád do temnoty a cesta zpět. Mluvil o západní mytologii i východních zdrojích původního románu Stevena Pressfielda a knihu chápal především jako materiál, z něhož si chtěl vytvořit vlastní příběh.
V pozadí jeho uvažování stál také Carl Gustav Jung a Joseph Campbell, zejména Campbellův Tisíc tváří hrdiny. Junuhův příběh proto působí tak povědomě i člověku, který jej nikdy neviděl.
Hrdina býval celistvý. Něco jej zlomilo. Odchází ze svého světa. Objevuje se průvodce. Přichází zkouška. Hrdina musí sestoupit někam, kam se mu nechce, aby se mohl vrátit jiný.
Takový příběh nemá překvapovat tím, co přijde; jeho síla spočívá v rozpoznání něčeho, co už známe.
Redford v době vzniku filmu mluvil o kultuře, která podle něj ztratila vztah k mýtům. Vadilo mu také informační přesycení moderního člověka: „Dostáváme nekonečné množství podrobností o všem, co se kde stalo, ale samotné množství informací ještě nevytváří smysl.“ Legenda měla podle něj připomenout něco společného a staršího, co pod touto vrstvou stále existuje.
Najednou je trochu nespravedlivé vyčítat pohádce, že vypadá jako pohádka. Ona jí být chce.
Dvě slova, kvůli kterým vznikl film
Když Redfordovi příběh Baggera Vance poprvé vyprávěli, příliš jej nezaujal. Potom zaslechl dvě slova. „Authentic swing.“ Autentický švih.
Tehdy podle svých vzpomínek zpozorněl. V představě člověka, který ztratil svůj švih, okamžitě uviděl něco většího: ztrátu spojení s vlastní duší, rytmem a krokem životem.
Redford natočil mýtus o ztraceném člověku a golf mu poskytl jeho jazyk.
Ještě zajímavější je jeho pozdější vysvětlení toho, co autentickým švihem vlastně myslel. V rozhovoru, v němž vzpomínal na vlastní sportovní zkušenosti, jej spojoval s vnímavostí a přirozeným způsobem každého jednotlivce. Nedůvěřoval představě, že lze všem vnutit jeden mechanický model. Stejnou filozofii vztahoval i k výuce lyžování v Sundance.
Bagger proto Junuhovi nový švih nedá. Nemůže. Pomáhá mu přestat překážet tomu starému.
A tady se sportovní klišé začíná měnit v něco podstatně zajímavějšího. Junuh nepotřebuje další návod; nepotřebuje se naučit být někým lepším. Musí znovu navázat spojení s člověkem, kterým kdysi byl a kterého někde cestou ztratil.
Golfový švih je k tomu až směšně jednoduchá metafora. Redford ji právě proto potřebuje.
Vážnost bez omluvy
Redford neměl rád filmy, které svou vlastní důležitost vystavují na odiv. Současně věřil, že existuje vážná kinematografie a že má smysl pokoušet se prostřednictvím filmu něco říct, i když se výsledek nemusí podařit.
V jedné z úvah, které jej v době Baggera Vance zaměstnávaly, se odvolával na Leonarda Cohena a jeho představu, že vážnost je lidskému duchu příjemná. Na Legendě je tahle víra vidět skoro v každém záběru.
Redford raději riskuje sentiment, než aby se před ním pojistil ironií. Nepotřebuje na diváka mrknout, aby ho ujistil, že oba samozřejmě vědí, jak je to celé naivní. Neudělá z Baggerových mouder postmoderní vtip. Neshodí romantiku mezi Junuhem a Adele. Neomluví krásu krajiny tím, že by ji vzápětí něčím znečistil.
Bere to vážně.
A tím se Bagger Vance napojuje na něco, co Redford dělal mnohem déle. Řeka, rybaření, lyžování, kůň, golf, krajina, řemeslo. Redford měl neobyčejnou důvěru ve vážnost obyčejných věcí. Člověk něco dělá a způsob, jakým to dělá, začne vypovídat o něm samotném.
Už při Downhill Racer na konci šedesátých let vysvětloval, že ho na sportu zajímají lidé, kteří mu zasvětí život; samotný sport je prostředím. Později vzpomínal, že zamýšlel vytvořit trilogii o americkém vztahu k vítězství, přičemž sport měl představovat její první část.
Mladého Redforda fascinovalo, co s člověkem udělá potřeba vyhrát. O třicet let později natočil sportovní pohádku směřující k poznání, že nejdůležitější hru vyhrát vůbec nelze.
Těžko v tom hledat programovou odpověď jednoho filmu druhému. Jako oblouk Redfordova přemýšlení o sportu je to ale krásné.
Kompas a švih
Krátce po dokončení filmu zůstal Redford na konci roku 2000 sám v Utahu a četl knihu o Ralphu Waldu Emersonovi. Zaujala ho drobnost: Emerson u sebe po celý život nosil kompas. Fascinovala ho hmatatelnost té metafory: malý předmět, který člověk může držet v dlani a který stále ukazuje někam mimo něj.
Je těžké položit vedle sebe Emersonův kompas a Baggerův autentický švih a necítit mezi nimi příbuznost. Obojí souvisí s orientací. A možná ještě víc se souladem se sebou samým.
Kompas nepotřebuje vědět, kolik informací o světě máme; ukazuje svůj sever. Autentický švih rovněž nevzniká nahromaděním dalších instrukcí. Člověk jej nemůže silou vyrobit – musí jej rozeznat.
Proti komplikovanému světu tak Redford nestaví komplikovanější vysvětlení. Postaví proti němu kompas, švih, mýtus. Tři směšně jednoduché věci, které neposkytují další informace – poskytují orientaci.
Sportovní film, který odmítne vítěze
Legenda o slavném návratu přitom udělá ještě jednu nenápadnou věc: Bobby Jones a Walter Hagen nejsou protivníci, které musí Junuh zničit. Nejsou nafoukaní šampioni čekající na zaslouženou porážku. Oba milují golf. Oba jej hrají po svém. Jones elegantně a téměř dokonale, Hagen jako člověk, který se neustále dostává do problémů a stejně z nich nějak vyvázne.
Ebert si všiml, že filmu nakonec záleží více na způsobu, jakým je turnaj odehrán, než na tom, kdo jej vyhraje. Soupeřem přestává být druhý člověk.
A potom Redford podkope samotnou konstrukci sportovního filmu.
Dvě hodiny nás učí čekat na výsledek. Máme turnaj. Máme velké soupeře. Máme návrat odepsaného hrdiny. Máme skóre. A Bagger nakonec Junuhovi vysvětluje, že golf je hra, kterou nelze vyhrát. Lze ji pouze hrát. V tu chvíli už samozřejmě dávno nemluví o golfu.
Junuh může odehrát nádherný turnaj. Jones může být šampion. Hagen může být velikán. Člověk může podle libovolných měřítek prožít obdivuhodný a úspěšný život. Definitivně jej stejně nevyhraje.
Možná tedy celou dobu nebylo důležité naučit se vítězit. Šlo o to, naučit se znovu hrát.
Pohádka pro člověka, který pohádky nemusí
A potom přijde závěr. Starý Hardy, kterého hraje Jack Lemmon ve své poslední filmové roli, kráčí po golfovém hřišti. V dálce na něj čeká známá postava. Hra, kterou jako chlapec sledoval, pokračovala celý jeho život a golfové hřiště se na několik okamžiků promění v krajinu posledního odchodu.
Ano – je to sladké jako med nalitý do cukřenky. A Redford to unese. Po divákovi celou dobu nechce, aby uvěřil, že jeho pohádka je realistická; chce jen, aby na dvě hodiny přijal její pravidla. Bagger nemusí být skutečný člověk. Savannah nemusí být tak krásná. Golf nemusí obsahovat tajemství lidského bytí. Život nemusí mít autentický švih.
Jakmile ale do té pohádky vstoupíme, Redford ji vypráví s takovou vážností a zároveň lehkostí, že postupně přestaneme kontrolovat, zda je pravdivá. Necháme se vést.
A nakonec sedím před titulky prvotřídního cukrkandlu, nechal jsem se Robertem Redfordem dvě hodiny vodit a k vlastnímu překvapení mám trochu vlhké oči.
Život se stejně nedá vyhrát. A příští rána pořád čeká.