Kauza Jeffrey Epstein není jen příběhem zločinu a selhání institucí. Je to i nepříjemné zrcadlo pro svět, který tak rád naslouchá sebevědomým hlasům slibujícím morálku na klíč. Mnozí z těch, kdo kázali zdrženlivost, odpovědnost a „lepší řád“, se objevují v blízkosti bujícího skandálu. Ne proto, že by byli automaticky vinni, ale proto, že víra v guruovství je jim pohodlnější než vlastní úsudek.
První fakta svět zná. Epstein, bohatý muž s nejasnými zdroji příjmů, si vybudoval síť vlivu, která mu dlouho sloužila jako štít. Obvinění z obchodování s nezletilými, soudní dohody, vězení, návrat na svobodu a znovu zatčení. Pak smrt v cele a prázdné místo po odpovědích. Kolem něj se pohybovali lidé z vrcholu politiky, byznysu i akademického světa. Ať už jejich vina byla jakákoli, jejich blízkost ukázala, jak snadno se morální jazyk oddělí od morálního chování.
Kázat vodu
Na veřejnosti zní řeči o hodnotách uhlazeně. O rodině, o odpovědnosti, o ochraně slabších. Soukromí bývá často jiný žánr. Nejde o to tvrdit, že každý, kdo mluví o mravech, je pokrytec. Jde o zaznamenání vzorce: čím hlasitější výzvy k ctnosti, tím větší pokušení skrýt vlastní stíny za řečnickou oponu. Epsteinova kauza se proto dotýká i těch, kdo nebyli obviněni. Dotýká se našeho zvyku hledat autority, které nám ušetří práci s pochybnostmi.
Veřejná debata se často stáčí k seznamům známých. Prince Andrew popřel, že by se dopustil trestného činu, a soudní spor uzavřel vyrovnáním. Bill Clinton čelil otázkám ohledně kontaktů. Ano, blízkost není důkaz. Ale blízkost je signál. Signál, že prestiž funguje jako průkaz do míst, kam by se jiní nedostali. A že právě tam se vyplatí zhasnout světla.
Zprávy, které přinesla BBC, připomněly, jak křehká je hranice mezi informací a mýtem. Každý nový dokument rozšiřuje mapu vztahů, ale zmenšuje prostor pro jednoduché soudy. Morální rozměr kauzy není v tom, že bychom měli ukazovat prstem. Kéž však v tom, že bychom měli přestat hledat neomylné učitele. Co mám na mysli?
Trh s jistotou
Guruovství, včetně – a zejména – toho duchovního a ezoterického, není nic jiného než (typicky předražená) služba. Nabízí rychlé odpovědi, pevné zásady, jasné rozdělení světa na dobré a špatné. Epsteinův okruh ukazuje, jak se taková jistota prodává i v luxusním balení. Hosté, kteří mluvili o hodnotách, a domy, kde se hodnoty ztrácely. To není paradox, ale produkt. Morálka se stala dekorací, která zakrývá obchod.
Oběti v tomto příběhu neměly dekorace. Měly ticho, stud a nedostatek ochrany. Když mluví, vrací se otázka: komu jsme věřili více – jejich slovům, nebo reputaci těch nahoře? Odpověď je nepohodlná. Věřili jsme těm, kdo uměli mluvit bez zaváhání.
Ezoguru v seznamu hostů
Jedním z nejčastěji zmiňovaných jmen na seznamech lidí, kteří se v okolí Epsteina pohybovali, je Deepak Chopra. Ikona duchovního byznysu, kazatel zdraví, soucitu a vnitřní čistoty. Muž, který po desetiletí stavěl svou značku na morální převaze nad „materialistickým Západem“. Když se jeho jméno objevilo v Epsteinových kontaktech, nezhroutil se žádný chrám – jen se ukázalo, že i chrám má zadní vchod.
Chopra se hájil tím, že Epsteina sotva znal, že šlo o okrajové setkání, že nic netušil. To všechno může být pravda. Problém není v důkazu viny, ale v symbolice. V tom, že právě on, profesionální hlas mravnosti, se ocitl v okruhu člověka, jehož život byl postaven na systematickém zneužívání slabších. A že jeho svět plný světla a vědomí měl společenský průnik s temným byznysem ostrova, kde byly ženy jen položkou na seznamu.
Tady se naze ukazuje leitmotiv celé kauzy: lidé, kteří mluvili nejvíc o duchovním vzestupu, se pohybovali ve světě, kde šlo o moc, peníze a těla. Ne nutně proto, že by byli pachatelé. Ale nepřekáželo jim to. A to je možná důležitější než právní vina.
Když kazatel zapomene na vlastní slova
V českém prostoru byl Chopra jedním z duchovních vzorů, o něž se opíral Petr Vachler ve svém ezoprojektu Tajemství a smysl života – jako autorita, jako hlas vyšší moudrosti, jako někdo, komu se má naslouchat. Vachlera jsem obchodně poznal v polovině devadesátek v počátcích jeho heyday éry: ne právě nearogantní floutek, jemuž začal šlapat Český lev a další projekty, a který se netajil pijatykami s vlivnými a hedonistickým životním stylem kvazi společenské smetánky. Aby se později proměnil v deklarovaného asketu, jenž v zimě v létě chodí bos jak karmelitán a zpovykaným masožravcům z filmové branže vnucuje veganské rauty.
To všechno by aspoň zavánělo člověčinou a osobnostním vývojem, kdyby k tomu patřila i elementární sebereflexe. Jež nepřichází. Není slyšet žádný odstup od idolů, kteří se ukázali jako součást toxického světa moci a peněz. Není slyšet žádná pochybnost, žádné přiznání omylu. Jen ticho. A ticho v takové chvíli není neutrální. Je to pohodlná poloha člověka, který nechce rušit vlastní obraz.
Připomíná to příslovečné ticho po pěšině dalšího z tuzemských ezo-guruů, Jardy Duška a jeho náhle vyzmizíkované spolupodnikání s obviněným pseudo-guruem v oblasti blockchainu Richardem Watzke v kauze Xixoio. To se z veřejného obrazu vypařilo, jako by nikdy neexistovalo; zbylo jen přeškrtlé jméno v rejstřících. Bez vysvětlení, bez návratu, bez odpovědnosti. Jako by lidská paměť byla něco, co lze resetovat klidem Járova hlasu a změnou tématu.
O to výmluvnější je kontrast s jeho veřejnou rolí bojovníka proti „cenzuře“. Dušek často mluví o umlčování nepohodlných názorů, o videích mazaných z YouTube, o sobě samém jako o oběti systému, který nesnese jiný pohled. Jenže právě stejné prostředí internetu ukázalo i opačný směr: propagační video veřejného vystoupení, které původně mělo lákat oběti podvodného projektu a jeho konkrétně usvědčovalo z aktivního partnerství s Watzkem a projektem Xixoio, z veřejného prostoru zmizelo. Nevíme, kdo přesně donutil egocentrika Watzkeho kliknout na tlačítko „smazat“. Víme jen, že zmizelo to, co bylo nepohodlné Duškovi.
Ten rozpor je učebnicový. Když je mazán Dušek, je to cenzura. Když zmizí kompromateriál o něm, je to ticho. Když mluví o svobodě slova, mluví o sobě. Když by měl mluvit o své odpovědnosti, nemluví vůbec. Tak se z kritiky cenzury stává jen další nástroj řízení obrazu – nikoli obrana principu, ale ochrana značky.
Zde se kruh uzavírá: guruové se nerodí sami od sebe. Vyrábějí je prostředníci, festivaly, dokumenty a kazatelny, které jim půjčují vážnost. A publikum, které si od nich kupuje úlevu od pochybností. Pokud pak tito guruové mlčí ve chvíli, kdy by měli mluvit, a mluví jen tehdy, kdy se jich to netýká, není to duchovní zdrženlivost. Je to pokrytecká obchodní strategie.
Clinton a jazyk kliček
U Billa Clintona se k dnešní debatě přidává ještě jedna starší rovina. V devadesátých letech se zapletl do aféry s Monicou Lewinsky a následně lhal veřejnosti i Kongresu. Nejdřív zcela, pak ne, že by se nic nestalo – ale že se to, co se stalo, nepočítá jako sex. Orální sex prý nebyl sex. Slova se ohnula, realita zůstala.
Ještě dřív, v mládí, Clinton vysvětloval, že sice zkusil marihuanu, ale „nekouřil do plic“. Nešlukoval. Tedy technicky: nekouřil. Opět jazyk jako únikový tunel. Stejný mechanismus, jiný příběh. Když dnes slyšíme vyjádření o „náhodných setkáních“ a „nezávazných kontaktech“, zní to povědomě: žádné doznání, stará známá jazyková gymnastika.
To není obžaloba. Je to připomínka vzorce. Kdo si jednou osvojí schopnost ohýbat význam slov, snáze ohýbá i význam vztahů. A kdo byl veřejně přistižen při takovém ohýbání, nese si tuto stopu i do dalších příběhů.
Skepticismus jako povinnost
V tomto zamyšlení mi nejde o cynismus. Jde mi o hygienu. Nedat se opít řečí o ctnosti, když chybí průhlednost. Nepřijímat autoritu jen proto, že má známé přátele a velká jména. Nečekat, že někdo jiný vyřeší naše pochybnosti. Morálka není klub s členskými kartami. Je to soubor drobných kontrol: kde jsou data, kde jsou svědectví, kdo má prospěch z ticha.
Epsteinova kauza bude mít ještě mnoho kapitol. Některé přinesou další jména, jiné jen další otazníky. Smysl toho všeho není v konečném seznamu viníků. Smysl je v tom, že se učíme rozlišovat mezi řečí a činem. Mezi kázáním a pitím vína ve sklepě.
Na závěr není třeba patos. Stačí prostá věta: autorita, která nesnese otázky, si nezaslouží důvěru. A morálka, která se vyhlašuje bez světla, je jen potěmkinovská fasáda.
Související: Prokletý osud Ghislaine Maxwellové